Waterloo, Podhrázký a spol.

(1980, Vídeň)

Někdy před Vánocemi v roce 1970 se vplížila do redakce ostravského časopisu Tramp dívka B., s očima navrch hlavy. Vytáhla mě od stolu do předsíně a tam zašeptala:
„Vyslýchali mě estébáci, ptali se hlavně na tebe.“
Podlomila se mi kolena, aniž se tomu dalo zabránit. Kdekomu by se podlomila. Moje matka mi vyprávěla, jak ji kdysi taky vyslýchali, v elegantní vile na Kylešovském kopci v Opavě. Vyptávali se na její známé, svítili jí do očí stolní lampou a otázky kladli za jejími zády. Pustili ji až v noci.
„Co se ptali?“ vyzvídal jsem na B. V předsíni redakce Trampa, před Vánocemi 1970, kolena podlomená, oči navrch hlavy. Löbla jsem měl přečteného, Londona i Literárky, něco Solženicyna i zprávu Pillerovy komise. Znal jsem doktora P., kunsthistorika. Než ho v padesátých letech zavřeli za to, že v kavárně Koruna slyšel vtip, taky ho vyslýchali estébáci. Jeho děti se nedostaly na studia a on sám po návratu z vězení se až do důchodu živil jako vrátný. Nebyl jsem si vědom, že bych něco spáchal, jenže člověk nikdy neví. V té době už v Ostravě seděli za politiku Ota Filip a Honza Leštínský; Pavel Hlavatý za to, že kreslil vtipy. O Uhlovcích v Praze a o těch dalších se u nás ještě nevědělo.
„Ptali se na to vaše divadélko,“ řekla B. „A neříkej, že jsem ti to říkala.“
V té době jsme zrovna s Jiřím Gojem, zvaným Gaučo, a s Petrem Podhrázkým, kolegy redaktory, pod dohledem Zdeňka Mikolajczyka, předsedy redakční rady a funkcionáře Krajského výboru SSM v Ostravě vymýšleli, vymýšleli několik variant nové koncepce časopisu Tramp, aby byl košer pro svazáky. Po zrušení České tábornické unie, produktu roku 1968 po rozpadu ČSM, jsme byli bez vydavatele, vycházeli nadivoko a to se nesmí. Než ztratit časopis obracející se na širokou neorganizovanou trampskou obec, byli jsme ochotni obětovat dvě stránky svazákům a vycházet pod jejich hlavičkou. Na těch ostatních stránkách neztratit tvář, jen ji pozahalit, abychom mohli spiklenecky mrkat na 40 tisíc odběratelů. Před Vánocemi 1970 jsme si ještě mysleli, že jde o spiknutí většiny národa proti okupantům, že lze ošálit svazácké funkcionáře, že se rádi nechají ošálit. Bylo nám jasné, že ve své původní podobě není Tramp pro poterncionálního vydavatele ke strávení. Podtitul zněl: Časoppis pro milovníky přírody a volnosti. A skutečně, zabývali jsme se přírodou a volností.
; Bál jsem se moc. Estébáků se bojí každý, partajní funkcionáře nevyjímaje; už jen toho faktu, že jsou, že mají na kdekoho takhle tlustý fascikl spisů, jen ho vytáhnout. Proi mne už taky založili, už mi o sobě dali vědět. Běžel jsem domů, vyhrabal zpod uhlí ve sklepě něco tiskovin a spálil je, prohledal šuplíky a leccos nenašel, co by se ještě dalo zničit.
Samozřejmě se v příštích dnech nic neudálo. Peťka Podhrázký (tenkrát ještě netušil, že se stane kauzou) se vysmál mému pyromanství a já se zastyděl. Vánoční kapr chutnal báječně.

V roce 1966 se v Ostravě rozpadlo divadlo Okap; po šesti letech úspěšné činnosti, na vnitřní rozpory. Dva vůdčí duchové se rozešli a nás sirotečky nechali tak. Jeden začal zpívat populární písně v rozhlasu a televizi, druhý fotografovat a psát do novin. S Peťkou Podhrázkým a Petrem Ullmannem jsme žvanili o jakémsi Waterloo (porážka či vítězství?), kde bychom hráli skvělé avantgardní hry, které jednou napíšeme. Eda Schiffauer, aniž to ještě tušil, že nám k nim složí muziku; zrovna se dostal na HAMU do Prahy, k profesoru Hlobilovi studovat skladbu. Jenže jsme neměli divadlo,nač tedy psát hry. – Tvrdošíjným zakladatelem divadel byl Tomík Sláma, taky jeden z okapáckých sirotků. Jako autor se k nám nehodil a jako zakladatel divadel byl taky neúspěšný. Měl však seriózní zevnějšek, důvěryhoidnou lysou hlavu, dokázal jednat s úřady a četl noviny. V lednu 1968 mi ukázal Novou svobodu, na jejíž titulní straně byxla fotografie člověka s ulízanými vlasy a velkým nosem.
„Tak, a založíme divadlo, je k tomu příhodná doba,“ sdělil mi Tomík radostně.
„Zas nějaký bolševik vylíhlý v Moskvě,“ řekl jsem a šel pryč.
O Tomíkovi se proslýchalo, že píše hru Čaj o páté přes deváté a aby ji mohl uvést, až ji napíše, musí si založit vlastní scénu. – A skutečně. Z ulízaného soudruha se vyklubal Šaňo Dubček a Tomík Sláma přesvědčil ředitele Divadla hudby v Ostravě pana Imramovského, že návštěvnost jeho zařízení stoupne, když je na dva dny v týdnu pronajme divadelnímu klubu Waterloo, které uvede hru Čaj o páté přes deváté, kus odpovídající době velkých změn. Pan Imramovský se zaradoval, že se jemu svěřený podnik naplní diváky, a souhlasil.
Bylo to v době, kdy Petr Podhrázký žil pod jednou střechou s Josefem Fraisem, tenkrát ještě beatnickým básníkem navrátivším se z beatnické Prahy. Začali spolu psát Syna pluku, muzikál na námět Katajevovy knížky o malém bezprizorném Váňovi – pasáčkovi, odhodlaném po boku strejdů průzkomníků bít fašisty až do úplného vítězství.

Odbočka: patříme ke generaci, která od první třídy slýchala, že nejlepší krávou na světě byla Poslušnica II. z Ukrajiny, že kdo nejarovizuje pšenici je zločinec, žárovku že vynalezl Jabločkov a Stalin je naším dobrotivým tatínkem. Cpali nás Pavlíkem Morozovem, udavačem vlastního otce. Dělali z nás voly, ale neudělali. Všechno jsme to vyslechli a díky mozku v hlkavě (ten nevymyslel žádný Mozkalenko) vzali si poučení. Hrdinný Váňa pasáček i Timur se svou partou byli nám k smíchu. Netvrdím, že Katajevova knížka je zcela zavrženíhodná, poprvé jsem ji četl se zaujetím. Není však nedotknutelná. – Podhrázký s Fraisem si na případu Syna pluku začali dělat srandu z ideologie, kterou nás ve školách cpali tak dlouho, až tekla z uší. Řehtali jsme se všichni, když nám autoři předčítali dialogy a texty písní, tím uvolňujícím smíchem jsme se smáli, šťastní, že už konečně můžeme.

Rok 1968 nám z lednové rozpačitosti začal rozkvétat: v novinách, rozhlase a televizi, při diskusích i na ulicích. Divadélku Waterlooi hrálo bez cenzury, všechno se mohlo, bylo to krásné. Koncem května, v nejlepším, odletěl Petr Podhrázký do Mongolska stavět nemocnici. Vzal s sebou nedodělanou první půlku Syna pluku, že tam hru (už bez Fraise) mezi stavěním, pitím kumysu a spaním dopíše. Dopsal ji po srpnu v Ulánbátaru a už to nebyla jenom legrace. Když nám pak koncem října v Ostravě předčítal dialogy a písně druhé půlky, smáli jsme se jinak. Ale smáli jsme se, ,co jiného...
V lednu 1971 se představitelka jedné z ženských rolí muzikálu Syn pluku vplížila do přízemního bytu výškového domu číslo 47 na Zelené ulici (v Ostravě) oči navrch hlavy. Vtáhla Peťku do kuchyně a tam zašeptala:
„Vyslýchali mě estébáci, ptali se na Syna pluku. Chtěli po mně text.“
„A dalas jim ho?“
„Nedala, už ho nemám. Naštěstí jsem ho spálila.“
Sezóna 1968 – 69 se rozjela v protiokupačním duchu. Byli uvedeni Havelkovi Mrávency, scénicky upravená povídka o zániku jedné lodi. Vyšla v Sešitech pro mladou literaturu dlouho před okupací, v kontextu s posrpnovou realitou však nabyla nového rozměru. Následovala montáž rozhlasových snímků z 21. srpna v kontrapunktu s citáty klasiků marxismu. Josef Frais předčítal z písanky nové povídky, zcela jednoznačně odsuzující srpnové napadení, Karel Kryl si zaprotestoval čerstvými písničkami. Ke slovu se dostali i další rozhněvaní autoři. Každé úterý a čtvrtek, ve dnech vyhrazených pro Waterloo, bylo v Divadle hudby nabito.
Syn Pluku byl ve stádiu zkoušení. Petr Ullmann se ujal režie, Edvars Schiffauer dopisoval melodie písniček a scénickou hudbu. Premiéra vypukla 1. dubna 1969. V tom nešťastném dubnu, kdy naši chlapci vyhráli nad Sověty v hokeji, kdy Grečko navštívil Prahu a nařídil, aby Dubčeka vystřídal Husák. V tom dubnu, kdy myslícím lidem bylo jasné, že všechno už je ztracené. Neposlušné Československo se začalo „normalizovat“ a my si hráli Syna pluku. Jen Tomáš Sláma byl proti uvedení choulostivé hry. Ukřičeli jsme ho však, ochotni se třeba i nechat zavřít. Že by nás opravdu zavřeli, tomu však nikdo nevěřil.
Nebyla to hra, která by mohla vstoupit do dějin českého divadla po boku Havlovy Zahradní slavnosti či Tylova Švandy dudáka. Ve společenském dění však docházívá k situacím, kdy obvyklá estetická kriteria ztrácejí svou platnost, kdy se hodnotí etický přínos, odvaha a společenský dopad počinu. V truchlivé době pozvolného utahování šroubů přicházeli se lidé do divadla smát. Ačkoli se děj odehrává za 2. světové války, smáli jsme se vojákům, kteří přišli teď, vysmívali jsme se jim,abychom je nemuseli nenávidět. Vždyť ti hladoví, otrhaní vojáčci ani nevěděli, kde jsou, vždyť za to nemohli.

Ještě začátkem února 1971 nebyla situace časopisu Tramp vyřešená. Pořád jsme vycházeli bez vydavatele. Svazáci požadovali změnu návzu a podtitul se slovem volnost byl pro ně zcela neúnosný. Předložili jsme čtyři varianty nové koncepce a čekali, jak to dopadne. Vůdčím duchem a zakladatelem časopisu byl Jiří Goj – Gaučo. Znal své trampy a proto je nezatěžoval intelektuálštinou ani poučováním. Nic jim nevnucoval, vycházel z jejich potřeb. Převážnou část čísla zaplňovaly příspěvky čtenářů, ochrana přírody a dobrodružná četba. Byl to časopis pro lidi, kteří kašlou na autority a jakákoli organizovanost se jim hnusí. Svazáci chtěli vymiškovaný časopis, který by sloužil zájmům jejich zcela nepopulárníorganizace. Nebo nic.
Ještě v únoru jsme nevěděli, na čem jsme. Chystali jsme s Peťkou Podhrázkým zrovna březnové číslo, když se dostavil Zdeněk Mikolajczyk, předseda nové redakční rady a zároveň zástupce nového vydavatele.
„Volové, jste v průseru,“ zvěstoval.
„Copak? Nelíbí se naše koncepcičky? Vyrobíme nové...“
„Je to horší, byli za mnou na krajském výboru SSM estébáci a vyptávali se na vás dva.“

Divadelní sezóna 1968 – 69 byla úspěšná. Nejúspěšnějším představením byl muzikál Syn pluku. I kritiky v krajském tisku byly pozitivní, dokonce jeden soudruh z krajského výboru strany nám uznale klepal na ramena. Dlouho však soudruhem na krajském výboru nezůstal.
Pro novou sezónu se našly finanční prostředky a pavilon P na výstavišti Černá Louka . Waterloo se stalo poloprofesionální scénou v čele s Luďkem Nekudou, zastáncem lehké múzy: hudba, písničky, legrační, nic neříkající texty.
Trojice Podhrázký – Frais – Schiffauer připravila nový muzikál, tentokrát federalizační, o pašování lipového květu z Moravy na Slovensko – Agent 3,14... Představení však nedopadlo dobře. Režie skřípala, bylo málo času na zkoušení, nový šéf odsouval naši „frakci“, vzniklou při Synovi pluku, na vedlejší kolej. Agent 3,14... propadl. Novému Waterloo vypadaly zuby, zpívaly se tam populární písně.
Jen při některých klubových večerech o něco šlo. Jednou se četl Dürrenmattův Dvojník, při výročí Palachovy smrti čtení ze Starého Zákona. Autoři předčítali ze své tvorby v cyklu pořadů zvaných Zpovědi. To vše jaksi mimo rámec už zinstitucionizovaného divadla. Napsal jsem v té době hru proti násilí s názvem O hostu a rybě (třetí den smrdí) a snažil se prosadit její uvedení. Bylo však zamítnuto.
Nebyla to jen vina necenzurovaných (nebo chabě, vlastní cenzurou usměrňovaných) klubových pořadů, že byla činnost Waterloo z moci úřední zastavena. Už samotný fakt, že v Ostravě, baště zasmrádlých stalinistů, fungovalo kulturní zařízení, v němž se scházeli mladí lidé, byl pro režim neúnosný.

Po zákazu činnosti Waterloo přešel Petr Podhrázký, dosud zaměstnaný v divadle jako technik, za mnou do redakce Trampa. Gaučo už nebyl šéfredaktorem. Český úřad pro tisk a informace v Praze po rozsáhné analýze několika čísel navrhl zastavení časopisu. Registrující orgán, odbor kultury KNV v Ostravě, však vyřešil situaci kompromisem a Gaučo si musel najít nové zaměsrnání. Přesto však s námi dál „načerno“ spolupracoval. Časopis řídila redakční rada, já jsem se stal tzv. výkonným redaktorem, bez odpovědnosti za ideový obsah. Ten měl na triku Zdeněk Mikolajczyk. Na obsahu se nic nezměnilo, jen jsme si dávali větší pozor.
V říjnu 1970 jsme se rozhodli uspořádat rozšířenou redakční radu, poklábosit s autory a s přáteli, uvážit, co je možné podnikat s časopisem v té podivné době. Dali jsme akci ráz „vojenského cvičení“, prostřednictvím „povolávacích rozkazů“ jsme pozvali asi šedesát lidí a vyrazili do Leskovce nad Moravicí, kde měl Petr Podhrázký chalupu, zachovalý výměnek v areálu rozbombardovaného statku. Půjčili jsme si harmonium, aby bylo veselo. Jelikoč se trampského „cvičení“ účastnili i bývalí členové Waterloo, zazpívali jsme si při harmoniu písničky ze Syna pluku. A to jsme neměli dělat.
„Podle mého názoru to není tak horké,“ snažil se nás uklidnit Zdeněk Mikolajczyk v polovině února 1971. „Estébákům jde o zpívání v Leskovci. Z toho přece nemůže nic být, vždyť jsem byl u toho.“
A co by z toho taky mohlo být? – Příslušníci státní bezpečnosti si nás pozvali na 25. února v osm hodin do Mikolajczykovy kanceláře na krajském výboru SSM a tam jsme jim měli vysvětlit, jak to vlastně s tím zpíváním v Leskovci bylo. Moc velkou radost nám to neudělalo, byla však naděje, že se to nesmyslné kroužení státní bezpečnosti kolem nás konečně vyjasní.
Vyjasnilo se. Ani jsme nestačili dorazit ve stanovenou hodinu na KV SSM do Domu energetiky. Ani jsem se nestačil nasnídat. V den výročí „vítězství pracujícího lidu“ nás zatkli v našich bytech. Pro mne si přišel major Bedřich Janečko doprovázený kapitánem Woźniakem (nebo Vožňákem?). Měli na sobě tvídové svrchníky a nenápadné klobouky na hlavách. Prokázali se služebními průkazy a odvezli mě vohou do vyšetřovny federální StB v budově krajské věznice.
Celé vyšetřování probíhalo zvolna, ačkoliv skutky byly zřejmé, podložené plakáty, programy divadla a zabavenými rukopisy, jejichž autorství nikdo nepopíral. Obsah skutků však musel být uznán trestným. Svědkové měli svědčit, jak zhoubně naše divadélko na diváky působilo. Museli být na svůj úkol důkladně připraveni. A my potrefení bychom měli svých skutků litovat.
Scénář Syna pluku, Agenta 3,14..., Feaisovy povídky, má literární dílka a dokonce i Dürrenmattův Dvojník, vše bylo předáno k expertize soudím znalcům docentu Miroslavu Kalovi CSc. A PhDr Ljubov Ordeltové z Pedagogické fakulty v Olomouci s žádostí, aby se znalci zaměřilo na protisovětské a protisocialistické tendence. Docent Kala pak našel tyto tendence i u Dürrenmatta (při seznamování s výsledky vyšetřování jsem to četl vlastníma očima).
Po nás dvou (Podhrázký, Binar) přišli na řadu další: 28. února 1971 bylo vzneseno obvinění proti Jiřině Baloucvhové, která hrála v několika představeních, 9. března byl zatčen a vzat do vazby režisér Petr Ullmann, 15. března obviněn a vyšetřován na svobodě autor hudby Edvard Schiffauer, 25. března zpěvačka Zuzana Majvaldová-Dušková. Spoluautor Syna pluku Josef Frais přišel na řadu až 31. března a byl jako jediný obviněn z pobuřování (§ 100, odst. 1/a,c tr. z.), zřejmě kvůli svým povídkám z let 1968 – 69. Ve vězení však pobyl jenom dva dny, dále byl vyšetřován na svobodě. Ve vazbě jsme seděli tři: Podhrázký, Ullmann a já. Někdy koncem dubna přehodnotil vyšetřovatel naše obvinění z §104, hanobení státu světové socialistické soustavy, na § 100, pobuřování, s vyšší hranicí trestní sazby. Důvodemn vazby byla obava, že bychom mohli působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. (...)

Obžaloba městského prokurátora vz. JuDr. Karla Hherzíka ze dne 15. července 1971 se opírá především o znalecké posudky. Znalci seznali, že jsme veřejnosti předváděli díla protisovětská a protisocialistická. Citát z obžaloby: „Zaujatost jednotlivých obviněných vůči Sovětskému svazu, mající svůj původ v srpnu 1968, vyúsťovala pak logicky v negativní postoje k dalšímu vývoji v republice v počátku roku 1969, tedy vůči nastupujícímu konsolidačnímu procesu. Každý z obviněných proto v rozsahu své individuální odpovědnosti, zjišťované vyšetřováním, byl veden v tom období pohnutkou k politickému systému existujícímu v ČSSR, jehož součástí jest mimo jiné i přítomnost vojsk Sovětského svazu na území ČSSR, nutně nepřátelskou. (...) Nebezpečnost popsané spáchané trestné činnosti pro společnost jest nepochybná; nelze totiž přehlédnouti, že především prostředky dramatického působení, při bezprostředním kontaktu s diváky docházelo k nežádoucímu šíření a prohlubování protisovětských nálad u mladých občanů v období, kdy se náš stát počal těžce vymaňovat z krizových jevů a kdy již skutečně záleželo především na občanské kázni každého z obviněných, aby svým podílem přispěl k opětovnému nastolení klidu a pořádku ve státě.“
Friedrich Dürrenmatt obviněn nebyl.
Soud za předsednictví JUDr. Ladislava Prokopa proběhl až koncem ledna 1972, to už jsme byli propuštěni z vazby (Ullmann a Podhrázký v říjnu, Binar v červenci). Svědkové obžaloby svědčilki v náš prospěch, jeden dokonce změnil svou výpověď z průběhu vyšetřování a okresní prokurátor JUDr. Eduard Lavický ho na místě obvinil z křivého svěděctví (ještě téhož roku byl svědek za tento „trestný“ čin odsouzen).
Průběh jednání jevil se nám slibným. Znalecké posudky, k nimž jsme se nesměli vyjádřit, však byly dostatečným důkazem a soud nabyl přesvědčení, že jsme trestný čin pobuřování z nepřátelství k socialistickému a státnímu zřízení spáchali. Dva obvinění byli zproštěni obžaloby. Naši obhájci se zmohli na několik slov o naší občanské zachovalosti a požádali soud, aby byl mírný. Pět nás bylo odsouzeno nepodmínečně: Petr Podhrázký 20 měsíců, Petr Ullmann a Josef Frais 15, Ivan Binar 12 a Edvard Schiffauer 9 měsíců. Další tři odešli s podmínkami.
Pdvolací řízení u Krajského soudu v Ostravě za předsednictví JUDr. Leopolda Ondrucha dne 5. června 1972 rozsudek okresního soudu potvrdilo, jen u Josefa Fraise došlo ke změně k lepšímu. Z nepodmínečného trestu byla podmínka. Soud přihlédl k tomu, že se Frais neúčastnil setkání v Leskovci v říjnu 1970, že svéí „protisovětské“ povídky přestal psát už v květnu 1969 a „že svým postojem před odvolacím soudem přesvědčoval, že se dovedl i názorově distancovat od ostatních obžalovaných“.
Tak skončilo Waterloo v Ostravě. Porážka, či vítězství.
(Časopis Tramp byl zastaven po našem zatčení. Březnové číslo skončilo ve stoupě papíren v Žimrovicích.)

(Vyšlo v Listech 3-4/80 ČTENÍ NA LÉTO)