pondělí 21. září 2009
Vrať nám, ptáku, hastrmana
Edvard Schiffauer, Ivan Binar
Ne tak docela krátká operka pro děti
Dosud dvě uvedení má za sebou dětská opera s názvem Vrať nám, ptáku, hastrmana. Oba její autoři - skladatel Edvard Schiffauer a libretista Ivan Binar - ji napsali už v roce 1972, za husákovské normalizace, kdy si ve věznici v Plzni na Borech odpykávali nepodmíněný trest, k němuž byli odsouzeni za své působení v ostravském souboru Waterloo.
Komponovat ve vězení bylo tehdy pochopitelně možné jen bez klavíru, po paměti, oba tvůrci navíc byli vězněni odděleně. Plných třicet šest let pak partitura čekala na příležitost, kdy "Hastrman" na jevišti promluví a hlavně zazpívá. Stalo se tak 17. prosince 2008 v divadle Minor, za přítomnosti obou autorů. V titulní roli opery účinkuje s dětmi DRDS jako host barytonista Petr Matuszek, třináctičlenný orchestr Archioni plus řídí dirigent Michal Macourek, který spolu s Barborou Dvořákovou titul Vrať nám, ptáku, hastrmana hudebně nastudoval. Dodejme, že výprava je dílem Barbory Veselé a režisérkou představení je Zdena Fleglová.
FOTOGALERIE
Schiffauer, Binar: Vrať nám, ptáku, hastrmana
Fotogalerie obsahuje: 25 obrázků
Vrať nám, ptáku, hastrmana
Ivan Binar - Edvard Schiffauer
Ne tak docela krátká operka pro děti
Dismanův dětský rozhlasový soubor / Petr Matuszek orchestr Archioni Plus / Michal Macourek
kód výrobku: CD: CR0440-2 - 8590236044029
Dejte aspoň procento
I spisovatel je hoden své mzdy
Údivem kroutím hlavou nad článkem Jana Jandourka (Literátům nedávejte nic, Respekt č. 3/2004), div si ji nevykroutím. Ač jsem s ním zajedno v mnoha jednotlivostech (Spisovatelé byli před státem a budou i po něm; nechte si ohlodané kosti), nesouhlasím s celkovým vyzněním jeho psaní. Historické paralely, které uvádí, jsou ošidným literátským fíglem: jednou obdobou lze podepřít chatrné pro, jinou zase vachrlaté proti. Ale o ně tu nejde, jde o poselství autorova textu, jde tu o prápor vyvěšený vpředu s nápisem: Literátům nedávejte nic.
Každý chce být čten
Možná patří Jan Jandourek ke šťastlivcům, kterým žádný fond nemusel přispět na vydání knížky. Ale vydělal psaním beletrie aspoň na inkoust? Dostal za svá díla (nemyslím teď sloupky v novinách) zaplaceno? Dělá to aspoň pětník za hodinu úmorné spisovatelské dřiny? Nebo svůj duchovní majetek velkoryse a nezištně daroval národu; aby měl vydavatel co vydávat, redaktor redigovat, tiskař tisknout, vazač vázat, knihkupec prodávat a čtenář číst? Mně už párkrát dali za knížku jako honorář hromadu výtisků, ani jsem je naráz neunesl, abych měl co rozdávat a nebo prodávat, kdybych to jen dokázal.
Tereza Brdečková volá o pomoc a já se k ní přidávám: spojme se k zachraňování kulturního prostředí v naší zemi, abychom nemuseli strádat na duchu, aby česká kultura nerozbředla v globální kaši pokleslého obveselování. Tady nejde o to, že by „nepraktickou a malou“ češtinu nahradil „praktičtější a velký“ jazyk, tady hrozí, že dobrá literatura psaná třeba hotentotsky bude vytlačena zábavou pro Nováky z veřejného života. Vždyť ve sdělovacích prostředcích už k tomu došlo. Spisovatelé jako Jandourek, Brdečková nebo Binar budou si hrdě psát své texty – já pro Jandourka, Jandourek pro Brdečkovou, Brdečková pro mne… Zároveň to vrzneme na www stránky a utopíme v nekonečném universu mezinárodní sítě; v naději, že to nějaký zbloudilý tulák po hvězdách náhodou objeví. Protože každý autor chce být čten, jinak je psaní rovno masturbaci.
Honba za ukopnutým kramflekem
V jednom má ale Jan Jandourek pravdu, literatura nezahyne – pokud budou spisovatelé a čtenáři. Vznikala i ve vězení, i za komunistů vycházely svobodné texty v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Někdy se je podařilo propašovat i do oficiálních struktur. Literatura byla – pateticky řečeno – municí v boji za svobodu, střízlivě – důstojným přežíváním v nepříznivé době, ve zločinné totalitě – řekl by Petr Cibulka. Dobrý byl i sotva čitelný třicátý průklep, i nejlacinější papír, i vypadávající listy, jen když se knížka dostala ke čtenáři.
Ale to bylo přece provizorium, špatné časy, dnes žijeme ve vyspělé svobodné zemi se všemi atributy demokratického státu. Kniha už není výbušninou a kromě sdělení přináší také estetický zážitek, krásu papíru, písma a výtvarného pojetí. Sama o sobě by měla být přitažlivým, působivým artefaktem, sběratelským objektem.
Neodpustím si také jednu paralelu: troufám si říct, že ani hokej nezahyne, když mu stát nebude příznivě nakloněn. Kluci na rybníku si jej nenechají vzít: třeba jen s ohnutými klacky budou honit kramflek po ledě s vervou a zanícením, s nasazením větším, než jakého jsou schopni profesionálové americké NHL. Připadá mi, že i my se honíme po kačáku za ukopnutým podpatkem.
Tvrdím, že literatura – a kultura obecně – se bez peněz neobejde, pokud má mít patřičné postavení ve společnosti a slušnou úroveň. Desetimilionový jazyk svou literaturu neuživí, bez podpory se neobejdeme. Jenže dřívější donátoři či mecenáši se znovu nenarodili. Kdo nám co dá? Máme to chtít po majitelích Škodovky, uhelných dolů nebo pivovarů? Po knížeti pánu? Po církvi svaté? Po zadlužených obcích nebo nově vzniklých krajích, kterým nedali ani na provoz špitálů? Zbývá už jenom stát, zařízení vytvořené pro blaho občanů.
Kdo jiný než stát – hospodář s naším společným majetkem – by měl pečovat o národní kulturu? Vždyť se ostatně národem zaklíná a co jiného než kultura obecně a literatura zvlášť nás odlišuje od ostatních národů? Národem se ohánějí politikové, když před volbami lezou na Říp. Kdo jiný nežli oni by se měl postarat o důstojné prostředí pro vznik a život národní kultury? Už dost dlouho nežijeme v provizoriu, o tom, co je dneska samozřejmé, jsme za komunistů jenom snili. A lepší to nebude, pokud my to nezlepšíme. Stát nám nedává almužnu, stát koná svou povinnost, když podporuje národní kulturu. Stát nemá právo rozhodovat o tom, co je kultura a komu hodí okousanou kost. (Kdo že ji vlastně okousal?) – Ostatně způsob rozdělování peněz na kulturu je víceméně spravedlivý, ministr ani úředníci tu nerozhodují, svěřili to odborníkům. Ale i to se dá, pravda, zpochybnit. Potíž je v tom, že prostředků na rozdělování je pohříchu málo.
Je smutné vidět, jak se stát ke své povinnosti staví; jak kašle i na vzdělání a jak si kupuje voliče hrami. Jaké hodnoty zbudou dětem a vnukům po našich zlatých hoších a báječných děvčatech, kteří nám připravili tolik radosti v Naganu, Mexiku, v Římě a nebo v Tramtárii? – Nastřílené branky, nasbírané body a uplynulé vteřiny… Bude jim to k něčemu? Po spisovatelích zůstanou knihy, zakonzervované city, vášně, dramata, svědectví o době; zápisy o naší existenci, o našem myšlení, radostech a strastech.
Ale
Autor, původce díla, u nás stále zůstává poslední v řadě, i když z jeho myšlenky „žije“ tolik dalších profesí. Tiskl by tiskař zadarmo? Odepřel by snad někdo interpretovi literárního textu honorář? U autorů je to u nás běžná praxe. Mohou být rádi, že vyšli, že je někdo vůbec interpretuje…
Tvůrce je svobodný, v tom má Jan Jandourek pravdu, i pro nedůstojné podmínky se rozhoduje sám; ohlodané kosti by měl nechat psům a své dílo, které si nikdo nevyžádal, si strčit za klobouk. Jenže! Jenže už biblický dělník je hoden mzdy své, že ano. Užitek z duchovní hodnoty se posuzuje hůř než užitek z ingotu oceli, pole lnu nebo z prasete. Záleží na tom, kdo posuzuje – na jeho úrovni a jasnozřivosti. Obracejme se na stát, na naši reprezentaci a chtějme po ní, aby s rozumem posoudila, co je nezbytné pro duchovní život národa. Aby aspoň to jedno procento ze státního rozpočtu dala na kulturu.
Janu Jandourkovi, a také sobě, všem dělníkům na kulturním políčku a také těm, kteří se bez plodů naší práce neobejdou, přeji osvícené boháče, kultivovaný stát a k tomu ještě důstojný plat za odvedenou práci.
Autor je předsedou Obce spisovatelů.
Publikováno: RESPEKT, 8.2.2004
Údivem kroutím hlavou nad článkem Jana Jandourka (Literátům nedávejte nic, Respekt č. 3/2004), div si ji nevykroutím. Ač jsem s ním zajedno v mnoha jednotlivostech (Spisovatelé byli před státem a budou i po něm; nechte si ohlodané kosti), nesouhlasím s celkovým vyzněním jeho psaní. Historické paralely, které uvádí, jsou ošidným literátským fíglem: jednou obdobou lze podepřít chatrné pro, jinou zase vachrlaté proti. Ale o ně tu nejde, jde o poselství autorova textu, jde tu o prápor vyvěšený vpředu s nápisem: Literátům nedávejte nic.
Každý chce být čten
Možná patří Jan Jandourek ke šťastlivcům, kterým žádný fond nemusel přispět na vydání knížky. Ale vydělal psaním beletrie aspoň na inkoust? Dostal za svá díla (nemyslím teď sloupky v novinách) zaplaceno? Dělá to aspoň pětník za hodinu úmorné spisovatelské dřiny? Nebo svůj duchovní majetek velkoryse a nezištně daroval národu; aby měl vydavatel co vydávat, redaktor redigovat, tiskař tisknout, vazač vázat, knihkupec prodávat a čtenář číst? Mně už párkrát dali za knížku jako honorář hromadu výtisků, ani jsem je naráz neunesl, abych měl co rozdávat a nebo prodávat, kdybych to jen dokázal.
Tereza Brdečková volá o pomoc a já se k ní přidávám: spojme se k zachraňování kulturního prostředí v naší zemi, abychom nemuseli strádat na duchu, aby česká kultura nerozbředla v globální kaši pokleslého obveselování. Tady nejde o to, že by „nepraktickou a malou“ češtinu nahradil „praktičtější a velký“ jazyk, tady hrozí, že dobrá literatura psaná třeba hotentotsky bude vytlačena zábavou pro Nováky z veřejného života. Vždyť ve sdělovacích prostředcích už k tomu došlo. Spisovatelé jako Jandourek, Brdečková nebo Binar budou si hrdě psát své texty – já pro Jandourka, Jandourek pro Brdečkovou, Brdečková pro mne… Zároveň to vrzneme na www stránky a utopíme v nekonečném universu mezinárodní sítě; v naději, že to nějaký zbloudilý tulák po hvězdách náhodou objeví. Protože každý autor chce být čten, jinak je psaní rovno masturbaci.
Honba za ukopnutým kramflekem
V jednom má ale Jan Jandourek pravdu, literatura nezahyne – pokud budou spisovatelé a čtenáři. Vznikala i ve vězení, i za komunistů vycházely svobodné texty v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Někdy se je podařilo propašovat i do oficiálních struktur. Literatura byla – pateticky řečeno – municí v boji za svobodu, střízlivě – důstojným přežíváním v nepříznivé době, ve zločinné totalitě – řekl by Petr Cibulka. Dobrý byl i sotva čitelný třicátý průklep, i nejlacinější papír, i vypadávající listy, jen když se knížka dostala ke čtenáři.
Ale to bylo přece provizorium, špatné časy, dnes žijeme ve vyspělé svobodné zemi se všemi atributy demokratického státu. Kniha už není výbušninou a kromě sdělení přináší také estetický zážitek, krásu papíru, písma a výtvarného pojetí. Sama o sobě by měla být přitažlivým, působivým artefaktem, sběratelským objektem.
Neodpustím si také jednu paralelu: troufám si říct, že ani hokej nezahyne, když mu stát nebude příznivě nakloněn. Kluci na rybníku si jej nenechají vzít: třeba jen s ohnutými klacky budou honit kramflek po ledě s vervou a zanícením, s nasazením větším, než jakého jsou schopni profesionálové americké NHL. Připadá mi, že i my se honíme po kačáku za ukopnutým podpatkem.
Tvrdím, že literatura – a kultura obecně – se bez peněz neobejde, pokud má mít patřičné postavení ve společnosti a slušnou úroveň. Desetimilionový jazyk svou literaturu neuživí, bez podpory se neobejdeme. Jenže dřívější donátoři či mecenáši se znovu nenarodili. Kdo nám co dá? Máme to chtít po majitelích Škodovky, uhelných dolů nebo pivovarů? Po knížeti pánu? Po církvi svaté? Po zadlužených obcích nebo nově vzniklých krajích, kterým nedali ani na provoz špitálů? Zbývá už jenom stát, zařízení vytvořené pro blaho občanů.
Kdo jiný než stát – hospodář s naším společným majetkem – by měl pečovat o národní kulturu? Vždyť se ostatně národem zaklíná a co jiného než kultura obecně a literatura zvlášť nás odlišuje od ostatních národů? Národem se ohánějí politikové, když před volbami lezou na Říp. Kdo jiný nežli oni by se měl postarat o důstojné prostředí pro vznik a život národní kultury? Už dost dlouho nežijeme v provizoriu, o tom, co je dneska samozřejmé, jsme za komunistů jenom snili. A lepší to nebude, pokud my to nezlepšíme. Stát nám nedává almužnu, stát koná svou povinnost, když podporuje národní kulturu. Stát nemá právo rozhodovat o tom, co je kultura a komu hodí okousanou kost. (Kdo že ji vlastně okousal?) – Ostatně způsob rozdělování peněz na kulturu je víceméně spravedlivý, ministr ani úředníci tu nerozhodují, svěřili to odborníkům. Ale i to se dá, pravda, zpochybnit. Potíž je v tom, že prostředků na rozdělování je pohříchu málo.
Je smutné vidět, jak se stát ke své povinnosti staví; jak kašle i na vzdělání a jak si kupuje voliče hrami. Jaké hodnoty zbudou dětem a vnukům po našich zlatých hoších a báječných děvčatech, kteří nám připravili tolik radosti v Naganu, Mexiku, v Římě a nebo v Tramtárii? – Nastřílené branky, nasbírané body a uplynulé vteřiny… Bude jim to k něčemu? Po spisovatelích zůstanou knihy, zakonzervované city, vášně, dramata, svědectví o době; zápisy o naší existenci, o našem myšlení, radostech a strastech.
Ale
Autor, původce díla, u nás stále zůstává poslední v řadě, i když z jeho myšlenky „žije“ tolik dalších profesí. Tiskl by tiskař zadarmo? Odepřel by snad někdo interpretovi literárního textu honorář? U autorů je to u nás běžná praxe. Mohou být rádi, že vyšli, že je někdo vůbec interpretuje…
Tvůrce je svobodný, v tom má Jan Jandourek pravdu, i pro nedůstojné podmínky se rozhoduje sám; ohlodané kosti by měl nechat psům a své dílo, které si nikdo nevyžádal, si strčit za klobouk. Jenže! Jenže už biblický dělník je hoden mzdy své, že ano. Užitek z duchovní hodnoty se posuzuje hůř než užitek z ingotu oceli, pole lnu nebo z prasete. Záleží na tom, kdo posuzuje – na jeho úrovni a jasnozřivosti. Obracejme se na stát, na naši reprezentaci a chtějme po ní, aby s rozumem posoudila, co je nezbytné pro duchovní život národa. Aby aspoň to jedno procento ze státního rozpočtu dala na kulturu.
Janu Jandourkovi, a také sobě, všem dělníkům na kulturním políčku a také těm, kteří se bez plodů naší práce neobejdou, přeji osvícené boháče, kultivovaný stát a k tomu ještě důstojný plat za odvedenou práci.
Autor je předsedou Obce spisovatelů.
Publikováno: RESPEKT, 8.2.2004
Anketa před knihovnou: Ivan Binar, spisovatel
Vzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první?
Patrně Ferdu Mravence - dodnes ho mám rád pro úžasně trefné figury (Brouk Pytlík, Beruška), nebo nějaké leporelo; ale noční děsy jsem měl ve druhé třídě z černého myslivce při předčasné četbě Babičky.
Co jste četl naposledy?
Umberto Eco - Foucaultovo kyvadlo, na druhý pokus, tentokrát až do konce a bez přeskakování, abych si ověřil, dokáži-li přečíst i knihu, která mi z duše nemluví.
Jak často si kupujete knížky - a kolik jich přibližně koupíte za rok?
Nepravidelně, kolik za rok neodhadnu, je-li úrodný, více; v současné době kupuju méně než dříve, ještě nemám přečtenou celou svoji knihovnu.
Jakou knihu jste si koupil naposledy?
Tři novely Edy Kriseové Jméno - Milost - Ráchel vydané letos nakladatelstvím Prostor.
Jakému typu četby dáváte přednost?
Ze všeho nejvíc čtu beletrii; domnívám se, že o člověku a jeho době vypovídá přesvědčivěji a pravdivěji než sebepřesnější literatura faktu nebo historiografie.
Četl jste nějakou knihu víc než jednou? Proč?
Ke spoustě knih se vracím - ke Kafkovi, k Swiftovým Gulliverovým cestám, k de Costerovu Ulen-spiegelovi, ke Carrollově Alence, k Dostojevskému... a vždycky tam najdu cosi, co tam předtím nebylo. Protože čtenář je zároveň spoluautorem a čtené dotváří. Tatáž kniha je tedy pokaždé jiná. Samozřejmě to souvisí s čtenářovou kondicí.
Můžete uvést aspoň jeden důvod, proč by se měly číst knihy?
Četba rozšiřuje duchovní obzory, obohacuje jazyk a nutí k myšlení. Kultivuje. Je to velké dobrodružství.
A vaše tři nejoblíbenější knihy?
Jsou to ty, ke kterým se vracím, a tři je málo. Jen probůh žádné superlativy, žádný žebříček, pořadí nebo známkování!
Ivan Binar (*1942)
Vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, byl učitelem, strojníkem i závozníkem, za normalizace vězněn (za pobuřování a nepřátelství k socialistickému zřízení). Po podpisu Charty 77 byl vykázán z ČSSR; odešel do Vídně a později do mnichovské stanice Svobodná Evropa. S její redakcí přešel r. 1994 do Prahy a od té doby se věnuje převážně literatuře. Autor řady próz (Kytovna umění, Ohrada, Sedm kapitol ze života Václava Netušila, Egonek na útěku a M-Mirek v pasti aj.) i knížek pro děti.
Snímek ČTK
Publikováno, 9.11.2007, Hospodářské noviny, páteční příloha
Chvála chroustům
Už jsou tu zas! Nevyhynuli, jak se zdálo, ani neodlétli do příhodnějších končin. Přikrčeni v temném podzemí vyčkali příhodné chvíle, přežili hlubokou orbu i chemické prostředky hromadného ničení a letos plni sil a žravé energie slavně vyrazili do májových dnů. Ačkoli k tomu došlo kdesi v zastrkově na Moravě, hned se dostali až do televize. Nebude to dlouho trvat a dobudou i Prahu. Ano, už jsou zase mezi námi!
Jak jsme je milovali, ty poválečné chrousty našeho dětství! Stačilo zatřást prvním stromem a napršely jich koberce. Než se ti nemotorové vzpamatovali, byli naši. Příjemně šimrali ve dlani škrábavýma nožičkama, úporně se drali za svobodou. Holky ječely v očekávání nejhrůznějších zážitků, ještě nebyla krabička s chroustem ani pootevřena. A kdo si troufl vypustit toho úžasného tvora uprostřed vyučování, když hodinu branné výchovy navštívil soudruh inspektor, z toho se stal hrdina obdivovaný celou školou.
Bylo úžasné pozorovat neobratného brouka, jak se po zvednuté ruce škrábe do výšky, jak se chystá k letu, pumpuje vzduch, pozvedá krovky a rozbaluje poskládaná křídla, vějířky tykadel ochutnává jarní větřík, pak spustí motor a s brukotem slétne, zblblý pobytem v těsné krabičce, dolů k zemi, místo do nebe: bum!
Vyskytovali se v takových spoustách, že jsme si jich nevážili, šlapali jsme po nich setřesených v trávě, sbírali je do kýblů a dávali slepicím - tuze jim chutnali, chrousti jsou zdravá strava plná vitamínů z listí, plýtvali jsme jimi, jako by - jenom proto, že jich je nadbytek - neměli žádnou hodnotu. Stačilo otevřít večer okýnko od záchodu, rozsvítit a už se slétali přilákáni světlem žárovky šedesátky; za chvilku jich byl plný záchod. - Zdálo se, že chroust je věčný.
Chyba lávky, chroustí léta pominula a nikdo nebyl znepokojen, nikdo si toho ani nevšiml. Možná někde existuje vědecký ústav zabývající se chrousty. Jenže nám nevědcům, prostým uživatelům života, důvod absence chroustů vědci nesdělili. Co když je vykynožili, aniž by se nás zeptali, zda s tím souhlasíme? A to proto, že je podle klíče: užitečný - škodlivý zařadili do kategorie škůdců. Vždyť nám kradou majetek: živí se listím a jejich ponravy žerou kořínky užitečných rostlin. Co když je vyhubili, aniž by objektivně zvážili význam chrousta pro harmonickou funkci světa?
Zpupný antropocentrik se totiž domnívá, že je mu všechno dovoleno. Do kategorie škůdců - a udělal to schválně - nezařadil tvora pro planetu Zemi nejškodlivějšího, totiž homo sapiens erectus. Opomenul skutečnost, že také chroustům patří svět, neboť jsou jeho součástí a tolik škody jako člověk nenadělají. Jako by si neuvědomoval, že to, co škodí chroustům, škodí také člověku.
Chrousti, buďte vítáni!
Publikováno: Hospodářské noviny, 6.6.2003
Jak jsme je milovali, ty poválečné chrousty našeho dětství! Stačilo zatřást prvním stromem a napršely jich koberce. Než se ti nemotorové vzpamatovali, byli naši. Příjemně šimrali ve dlani škrábavýma nožičkama, úporně se drali za svobodou. Holky ječely v očekávání nejhrůznějších zážitků, ještě nebyla krabička s chroustem ani pootevřena. A kdo si troufl vypustit toho úžasného tvora uprostřed vyučování, když hodinu branné výchovy navštívil soudruh inspektor, z toho se stal hrdina obdivovaný celou školou.
Bylo úžasné pozorovat neobratného brouka, jak se po zvednuté ruce škrábe do výšky, jak se chystá k letu, pumpuje vzduch, pozvedá krovky a rozbaluje poskládaná křídla, vějířky tykadel ochutnává jarní větřík, pak spustí motor a s brukotem slétne, zblblý pobytem v těsné krabičce, dolů k zemi, místo do nebe: bum!
Vyskytovali se v takových spoustách, že jsme si jich nevážili, šlapali jsme po nich setřesených v trávě, sbírali je do kýblů a dávali slepicím - tuze jim chutnali, chrousti jsou zdravá strava plná vitamínů z listí, plýtvali jsme jimi, jako by - jenom proto, že jich je nadbytek - neměli žádnou hodnotu. Stačilo otevřít večer okýnko od záchodu, rozsvítit a už se slétali přilákáni světlem žárovky šedesátky; za chvilku jich byl plný záchod. - Zdálo se, že chroust je věčný.
Chyba lávky, chroustí léta pominula a nikdo nebyl znepokojen, nikdo si toho ani nevšiml. Možná někde existuje vědecký ústav zabývající se chrousty. Jenže nám nevědcům, prostým uživatelům života, důvod absence chroustů vědci nesdělili. Co když je vykynožili, aniž by se nás zeptali, zda s tím souhlasíme? A to proto, že je podle klíče: užitečný - škodlivý zařadili do kategorie škůdců. Vždyť nám kradou majetek: živí se listím a jejich ponravy žerou kořínky užitečných rostlin. Co když je vyhubili, aniž by objektivně zvážili význam chrousta pro harmonickou funkci světa?
Zpupný antropocentrik se totiž domnívá, že je mu všechno dovoleno. Do kategorie škůdců - a udělal to schválně - nezařadil tvora pro planetu Zemi nejškodlivějšího, totiž homo sapiens erectus. Opomenul skutečnost, že také chroustům patří svět, neboť jsou jeho součástí a tolik škody jako člověk nenadělají. Jako by si neuvědomoval, že to, co škodí chroustům, škodí také člověku.
Chrousti, buďte vítáni!
Publikováno: Hospodářské noviny, 6.6.2003
neděle 13. září 2009
Ivan Binar: Bibiana píská na prsty
CO SI PŘEČÍST
Příběh holčičky, která žije na invalidním vozíčku a uzdravení se nekoná. Dlouhé dny si Bibiana začne krátit čarovným pískáním na prsty, okoukaným od babičky. Stačí jedno zahvízdání a Bibiana se octne v loutkovém divadle, kde zažívá podivuhodná dobrodružství.
Ilustrovala Veronika Podzimková.
Meander, 96 stran, cena 268 korun
Mladá fronta DNES, 12.09.2009
Strana: D9, Rubrika: Kavárna - knihy
O autorovi| DOPORUČUJE ALICE HORÁČKOVÁ
Oplátka za půjčku
Při chaotickém bloudění po obrazovce vprostřed noci jsem v podivném virtuálním světě narazil na větu černého amerického jazzmana, jehož jméno jsem hned zapomněl, věta mi však v paměti uvízla napořád:
"Ježíš Kristus se narodil a zemřel na kříži kvůli tomu, aby se líp prodávaly hadry!" - A nejen hadry, dodávám.
Už je to tu zas: girlandy světel v ulicích, vlezlá hudba v obchodech i v krámcích a hlavně v supermarketech. Najatí poskoci v červených hábitech a v čapce s falešnou kožešinou lákají k nakupování.
Vnutit nám Dědu Mráze se komunistům nepodařilo, Santa Klaus se u nás ujal moci hned, ani jsme si nestačili všimnout, jak se mu to povedlo. Čas předvánoční - jedno velké, kočičím zlatem pozlacené kýčovité tržiště. Zas budou Vánoce a s nimi radostná povinnost učinit radost svým blízkým.
Česká pojišťovna mi do schránky na dopisy vpašovala dopis mně adresovaný, jako by jim především o mne šlo, dokonce mě v tom dopise pan Petr Kopecký, náměstek pro obchod a marketing, oslovuje jménem. Nevím že bychom se kdy potkali...
Nejnápadnější je nenápadná kartička, kterou lze vyloupnout, na ni vytiskli opět mé jméno a lákavou nabídku: Až 30 000 Kč. - Ta kartička je kupon pro výběr hotovosti na pokladnách České pojišťovny.
Kupon opravňuje klienta k jednorázovému čerpání částky až 30 tisíc korun po předložení občanského průkazu a tohoto kuponu na pokladnách České pojišťovny. - Jak v té pojišťovně vědí, že já zrovna teď potřebuju peníze?
"Ještě dnes chci udělat radost sobě i svým blízkým!" Tato věta je tučně vytištěna v záhlaví dopisu pana Petra Kopeckého, i s vykřičníkem.
Místo toho, abych se zaradoval, vybavil se mi obraz pokryteckého, škodolibého úsměvu ve lstivé tváři nelítostného lichváře, jak nám ho líčí nejedno dílo světové i naší literatury.
Ne, nespletl jsem se v odesilateli, žádný lichvář, to Česká pojišťovna mi v předvánoční čas nabízí půjčku, abych mohl spáchat radost sobě i svým blízkým, žádný lichvář, to seriózní Česká pojišťovna, záruka mé jistoty, mého bezpečí.
Ani úrok není lichvářský; jak se mohu dočíst z přiloženého letáčku pod obrázkem šťastného, po mamince zrzavého chlapečka s modrým autíčkem a jeho neméně šťastných rodičů na koberci posypaném pestrými kostkami nelevného lega, půjčím-li si 20 tisíc, při vracení této částky doplatím pouhých 1 218 korun. - Kdo by takovéto šanci odolal!
Nevím, jak vy, ale já bych svým blízkým, kdybych si vypůjčil na dárky pod stromeček, radost sotva udělal. Má nejbližší by mě s takovým dárkem hnala! A sebe bych už vůbec nepotěšil, vždyť přece půjčku následuje oplátka.
A navíc: copak radost je podmíněna penězi? Copak ji nelze přinést i v děravých kapsách ošuntělého pláště? Je tu snad přímá úměra: čím víc peněz, tím víc radosti? Je vypůjčená radost skutečnou radostí?
Připouštím, že půjčka může někdy přinést řešení momentální svízelné situace. Je to však řešení výjimečné, v nejvyšší nouzi.
V tento předvánoční čas změklých srdcí mě Česká pojišťovna svádí, abych se do svízelné situace zadluženosti sám, z vlastního rozhodnutí dostal.
V tuto slavnostní chvíli přece na nějaké nepříjemnosti myslet nebudeme, teď je čas radosti a veselosti, nechme to na zítřek, vždyť splácet se bude až po Vánocích...
Ty šňůry světel a vtíravá hudba v chrámech konzumu, celá ta předvánoční pozlátková paráda tu není kvůli radosti z toho, že se nám před dvěma tisíci a pěti lety narodil spasitel, aby nás spasil. Je to tu kvůli tomu, aby naivní hejlové skákali na špek lichvářům, aby se lépe prodávaly hadry.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 23. listopadu 2005, 08:18 SEČ
"Ježíš Kristus se narodil a zemřel na kříži kvůli tomu, aby se líp prodávaly hadry!" - A nejen hadry, dodávám.
Už je to tu zas: girlandy světel v ulicích, vlezlá hudba v obchodech i v krámcích a hlavně v supermarketech. Najatí poskoci v červených hábitech a v čapce s falešnou kožešinou lákají k nakupování.
Vnutit nám Dědu Mráze se komunistům nepodařilo, Santa Klaus se u nás ujal moci hned, ani jsme si nestačili všimnout, jak se mu to povedlo. Čas předvánoční - jedno velké, kočičím zlatem pozlacené kýčovité tržiště. Zas budou Vánoce a s nimi radostná povinnost učinit radost svým blízkým.
Česká pojišťovna mi do schránky na dopisy vpašovala dopis mně adresovaný, jako by jim především o mne šlo, dokonce mě v tom dopise pan Petr Kopecký, náměstek pro obchod a marketing, oslovuje jménem. Nevím že bychom se kdy potkali...
Nejnápadnější je nenápadná kartička, kterou lze vyloupnout, na ni vytiskli opět mé jméno a lákavou nabídku: Až 30 000 Kč. - Ta kartička je kupon pro výběr hotovosti na pokladnách České pojišťovny.
Kupon opravňuje klienta k jednorázovému čerpání částky až 30 tisíc korun po předložení občanského průkazu a tohoto kuponu na pokladnách České pojišťovny. - Jak v té pojišťovně vědí, že já zrovna teď potřebuju peníze?
"Ještě dnes chci udělat radost sobě i svým blízkým!" Tato věta je tučně vytištěna v záhlaví dopisu pana Petra Kopeckého, i s vykřičníkem.
Místo toho, abych se zaradoval, vybavil se mi obraz pokryteckého, škodolibého úsměvu ve lstivé tváři nelítostného lichváře, jak nám ho líčí nejedno dílo světové i naší literatury.
Ne, nespletl jsem se v odesilateli, žádný lichvář, to Česká pojišťovna mi v předvánoční čas nabízí půjčku, abych mohl spáchat radost sobě i svým blízkým, žádný lichvář, to seriózní Česká pojišťovna, záruka mé jistoty, mého bezpečí.
Ani úrok není lichvářský; jak se mohu dočíst z přiloženého letáčku pod obrázkem šťastného, po mamince zrzavého chlapečka s modrým autíčkem a jeho neméně šťastných rodičů na koberci posypaném pestrými kostkami nelevného lega, půjčím-li si 20 tisíc, při vracení této částky doplatím pouhých 1 218 korun. - Kdo by takovéto šanci odolal!
Nevím, jak vy, ale já bych svým blízkým, kdybych si vypůjčil na dárky pod stromeček, radost sotva udělal. Má nejbližší by mě s takovým dárkem hnala! A sebe bych už vůbec nepotěšil, vždyť přece půjčku následuje oplátka.
A navíc: copak radost je podmíněna penězi? Copak ji nelze přinést i v děravých kapsách ošuntělého pláště? Je tu snad přímá úměra: čím víc peněz, tím víc radosti? Je vypůjčená radost skutečnou radostí?
Připouštím, že půjčka může někdy přinést řešení momentální svízelné situace. Je to však řešení výjimečné, v nejvyšší nouzi.
V tento předvánoční čas změklých srdcí mě Česká pojišťovna svádí, abych se do svízelné situace zadluženosti sám, z vlastního rozhodnutí dostal.
V tuto slavnostní chvíli přece na nějaké nepříjemnosti myslet nebudeme, teď je čas radosti a veselosti, nechme to na zítřek, vždyť splácet se bude až po Vánocích...
Ty šňůry světel a vtíravá hudba v chrámech konzumu, celá ta předvánoční pozlátková paráda tu není kvůli radosti z toho, že se nám před dvěma tisíci a pěti lety narodil spasitel, aby nás spasil. Je to tu kvůli tomu, aby naivní hejlové skákali na špek lichvářům, aby se lépe prodávaly hadry.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 23. listopadu 2005, 08:18 SEČ
Kostel v Lulči
Kousek za Brnem u dálnice na Olomouc je Rohlenka, příhodné místo k zastavení, protože tu mívají skvělé věnečky s karamelovým krémem a se šlehačkou; a protáhnout si údy po dvou stovkách kilometrů z Prahy prospěje tělu a ducha posílí.
A jedeme dál. Kousek před Vyškovem po levé straně vyčnívá na kopci z barevného podzimního lesa kostel. Je to malebné a lákavé, zajížďka nepatrná.
Ať si to přiznáme nebo ne, tvrdím, že každý z nás touží po idyle: po harmonickém uspořádání věcí a vztahů, po přívětivém klidu, teplu, pocitu nasycení potřeb i rozmarů.
Ta idyla může být i krapet kýčovitá, do sladka a do růžova. Jako bychom ji stále hledali, aniž jsme si ji vytkli za cíl. A ona stále uniká, jen tu a tam dovolí, abychom nakoukli do jejího zákoutí… a hned zase ven, pryč, na mráz.
Vesnice, k níž kostel patří, se jmenuje Luleč. Hned za prvními domy doprava; po úzké cestě plné děr lze dojet až k bráně na hřbitov kolem kostela, anebo dojít pěšky, což je ta lepší, doporučeníhodná varianta.
Brána je přívětivě otevřená, kostel zamčený; v pátek dopoledne se přece do kostela v podzimním lese nechodí; leda lapkové s nízkými úmysly. Ale kde by se tady, v Lulči, vzali zloději?
Na hřbitově se spadaným listím dotkla se mne lehounce, jakoby sojčím pírkem, idyla; mlčící zvon v kostelní věži, poklid hrobů s povadlými květy, široký výhled do kraje…
Stačí tak málo - sjet z dálnice, vyjet ze zajetých kolejí a v tichém usebrání uvědomit si krásu kolem sebe.
Posmutnělá stará paní s kyticí v košíku na řídítkách kola s podzimní idylou dokonale harmonovala. Patří se pozdravit a vyměnit pár slov.
Zřejmě mi bude vyprávět o nebožtíku manželovi, jaký to byl dobrý člověk. Muži podle statistik umírají dřív nežli ženy, a přitom ani nemusejí padnout ve válce.
"Tady vám určitě nebourají pomníčky a nekradou z hrobů…," začal jsem nezávazný hovor ve snaze nechat si potvrdit svou představu o idyle venkovského krchova.
"Kradou, i tady kradou, mýmu vnukovi ukradli Pannu Mariu Sedmibolestnou."
"Vnukovi?" podivil jsem se. "A kolikpak mu bylo let, když…"
"Třináct mu bylo, před pětima rokama. Chodil do Drnovic do školy. Šikana, sáhl si na život. A teď mu ukradnou Panenku Mariu z hrobu. Takový to byl hodný chlapec!"
Proč jsem - k čertu - v touze po idyle odbočoval z vyjetých kolejí? Uchvácen pohledem na malebný kostel, myslel jsem si, že když si na něj sáhnu, přijdu té kráse na kloub.
Kdybych byl býval neodbočil, byla by mi zůstala iluze o světě, v němž se klíč od domu dává za květináč s muškáty v pootevřeném okně a lidé tu milují jeden druhého jako sebe samy.
Dostalo se mi pravdy o jednom místečku uprostřed Moravy, ale touha po idyle mě nepřešla. Třeba ji někde jinde, někdy jindy naleznu.
Ivan Binar, předseda české Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
pátek 15. října 2004, 07:55 SEČ
A jedeme dál. Kousek před Vyškovem po levé straně vyčnívá na kopci z barevného podzimního lesa kostel. Je to malebné a lákavé, zajížďka nepatrná.
Ať si to přiznáme nebo ne, tvrdím, že každý z nás touží po idyle: po harmonickém uspořádání věcí a vztahů, po přívětivém klidu, teplu, pocitu nasycení potřeb i rozmarů.
Ta idyla může být i krapet kýčovitá, do sladka a do růžova. Jako bychom ji stále hledali, aniž jsme si ji vytkli za cíl. A ona stále uniká, jen tu a tam dovolí, abychom nakoukli do jejího zákoutí… a hned zase ven, pryč, na mráz.
Vesnice, k níž kostel patří, se jmenuje Luleč. Hned za prvními domy doprava; po úzké cestě plné děr lze dojet až k bráně na hřbitov kolem kostela, anebo dojít pěšky, což je ta lepší, doporučeníhodná varianta.
Brána je přívětivě otevřená, kostel zamčený; v pátek dopoledne se přece do kostela v podzimním lese nechodí; leda lapkové s nízkými úmysly. Ale kde by se tady, v Lulči, vzali zloději?
Na hřbitově se spadaným listím dotkla se mne lehounce, jakoby sojčím pírkem, idyla; mlčící zvon v kostelní věži, poklid hrobů s povadlými květy, široký výhled do kraje…
Stačí tak málo - sjet z dálnice, vyjet ze zajetých kolejí a v tichém usebrání uvědomit si krásu kolem sebe.
Posmutnělá stará paní s kyticí v košíku na řídítkách kola s podzimní idylou dokonale harmonovala. Patří se pozdravit a vyměnit pár slov.
Zřejmě mi bude vyprávět o nebožtíku manželovi, jaký to byl dobrý člověk. Muži podle statistik umírají dřív nežli ženy, a přitom ani nemusejí padnout ve válce.
"Tady vám určitě nebourají pomníčky a nekradou z hrobů…," začal jsem nezávazný hovor ve snaze nechat si potvrdit svou představu o idyle venkovského krchova.
"Kradou, i tady kradou, mýmu vnukovi ukradli Pannu Mariu Sedmibolestnou."
"Vnukovi?" podivil jsem se. "A kolikpak mu bylo let, když…"
"Třináct mu bylo, před pětima rokama. Chodil do Drnovic do školy. Šikana, sáhl si na život. A teď mu ukradnou Panenku Mariu z hrobu. Takový to byl hodný chlapec!"
Proč jsem - k čertu - v touze po idyle odbočoval z vyjetých kolejí? Uchvácen pohledem na malebný kostel, myslel jsem si, že když si na něj sáhnu, přijdu té kráse na kloub.
Kdybych byl býval neodbočil, byla by mi zůstala iluze o světě, v němž se klíč od domu dává za květináč s muškáty v pootevřeném okně a lidé tu milují jeden druhého jako sebe samy.
Dostalo se mi pravdy o jednom místečku uprostřed Moravy, ale touha po idyle mě nepřešla. Třeba ji někde jinde, někdy jindy naleznu.
Ivan Binar, předseda české Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
pátek 15. října 2004, 07:55 SEČ
Vendelíne, kdes to vzal
Vendelíne, kdes to vzal, co to máš v ruce… Znáte tu písničku o chlapečkovi Vendelínovi?
Zpívá ji odborník na golf pan Ondřej Havelka a v rozhlase ji moc nehrají; snad proto, že je trefná a vtipná, ponechává volný prostor fantazii, ční nad průměrem; a v rádiu se zřejmě domnívají, že je pro posluchače příliš náročná.
Vendelín totiž našel v roští poblíž pískoviště cosi strašně ošklivého, popadl to a přiběhl se pochlubit. - Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj! - Jenže vzpurný a umíněný chlapeček, že ne a ne a ne! Našel to, je to jeho!
Nezkušený tatínek si neví rady. Přemlouvání nepomáhá, je třeba použít násilí. Se silným řevem, slabší vlečen silnějším, ubírají se k domovu.
Proč tihle chlapečci nepřiběhnou s holubím peříčkem, peckou z broskve nebo s hrstí sedmikrásek? Proč ručkou neomylnou sáhnou vždycky po tom nejhorším…
Doma pak rodiče spojenými silami strčí vzpurného nezdaru do vany s čímsi velice voňavým a pak ho zahrnou láskou nesmírnou a plyšovými hračkami. Také by mu mohl tatínek za odměnu pustit elektrický vláček.
Umíněný chlapeček se přestane vztekat, na tu ošklivou věc zapomene a rozzářenýma očima sleduje úžasnou mašinku s pěti vagónky. Už je to zase náš hodný, roztomilý Vendelínek.
Většina Vendelínů z tohoto nemravu - vytahovat odněkud ošklivé věci - vyroste. Výchova v rodině, škola, ale i vlastní empirické poznání je naučí rozlišovat, co je vhodné brát do ruky, co raději nechat v roští a na denní světlo vůbec nevytahovat.
Některému z Vendelínů se záhy podaří vyšplhat po společenském žebříku hodně vysoko; je šikovný, má vlivné přátele, štěstí mu přeje, dokáže využít souhry náhod, je to bystrý Vendelín, chlapec, který umí!
Už je nahoře, výš to snad ani nejde. Už nechodí na písek s tatínkem, už tam chodí, kdy si sám umane, doprovázen těmi, kterým velí.
A když najde v roští něco hodně ošklivého, klidně to vezme do ruky, nikdo mu v tom nezabrání. Nikdo, ani pan Havelka, mu neřekne: - Vendelíne, kdes to vzal, co to máš v ruce? Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj!
Ti, kterým Vendelín velí, mu to svinstvo leda pochválí. A kde zůstali tatínek s maminkou?
Kdepak, vždyť rodiče svůj úkol splnili, jejich Vendelín už je veliký a dotáhl to tak vysoko! Vždyť tam ani nedohlédnou. Kdo z vás, vy chytráci, je výš? Kdepak Vendelín, ten když si něco vezme do hlavy...
Tento příběh má docela dobrý konec. Rozumní lidé se sběhli a vysvětlili Vendelínovi, že je to bakané, že je to e-e, že je to fuj.
Vendelín si dal říct, zahodil to a šel si umýt ruce. A vida, neubylo ho. Přesto však zůstávají pochyby: nenašel on v tom roští, nesvírá ve druhé ručce ještě něco hnusnějšího?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
čtvrtek 26. srpna 2004, 09:03 SEČ
Zpívá ji odborník na golf pan Ondřej Havelka a v rozhlase ji moc nehrají; snad proto, že je trefná a vtipná, ponechává volný prostor fantazii, ční nad průměrem; a v rádiu se zřejmě domnívají, že je pro posluchače příliš náročná.
Vendelín totiž našel v roští poblíž pískoviště cosi strašně ošklivého, popadl to a přiběhl se pochlubit. - Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj! - Jenže vzpurný a umíněný chlapeček, že ne a ne a ne! Našel to, je to jeho!
Nezkušený tatínek si neví rady. Přemlouvání nepomáhá, je třeba použít násilí. Se silným řevem, slabší vlečen silnějším, ubírají se k domovu.
Proč tihle chlapečci nepřiběhnou s holubím peříčkem, peckou z broskve nebo s hrstí sedmikrásek? Proč ručkou neomylnou sáhnou vždycky po tom nejhorším…
Doma pak rodiče spojenými silami strčí vzpurného nezdaru do vany s čímsi velice voňavým a pak ho zahrnou láskou nesmírnou a plyšovými hračkami. Také by mu mohl tatínek za odměnu pustit elektrický vláček.
Umíněný chlapeček se přestane vztekat, na tu ošklivou věc zapomene a rozzářenýma očima sleduje úžasnou mašinku s pěti vagónky. Už je to zase náš hodný, roztomilý Vendelínek.
Většina Vendelínů z tohoto nemravu - vytahovat odněkud ošklivé věci - vyroste. Výchova v rodině, škola, ale i vlastní empirické poznání je naučí rozlišovat, co je vhodné brát do ruky, co raději nechat v roští a na denní světlo vůbec nevytahovat.
Některému z Vendelínů se záhy podaří vyšplhat po společenském žebříku hodně vysoko; je šikovný, má vlivné přátele, štěstí mu přeje, dokáže využít souhry náhod, je to bystrý Vendelín, chlapec, který umí!
Už je nahoře, výš to snad ani nejde. Už nechodí na písek s tatínkem, už tam chodí, kdy si sám umane, doprovázen těmi, kterým velí.
A když najde v roští něco hodně ošklivého, klidně to vezme do ruky, nikdo mu v tom nezabrání. Nikdo, ani pan Havelka, mu neřekne: - Vendelíne, kdes to vzal, co to máš v ruce? Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj!
Ti, kterým Vendelín velí, mu to svinstvo leda pochválí. A kde zůstali tatínek s maminkou?
Kdepak, vždyť rodiče svůj úkol splnili, jejich Vendelín už je veliký a dotáhl to tak vysoko! Vždyť tam ani nedohlédnou. Kdo z vás, vy chytráci, je výš? Kdepak Vendelín, ten když si něco vezme do hlavy...
Tento příběh má docela dobrý konec. Rozumní lidé se sběhli a vysvětlili Vendelínovi, že je to bakané, že je to e-e, že je to fuj.
Vendelín si dal říct, zahodil to a šel si umýt ruce. A vida, neubylo ho. Přesto však zůstávají pochyby: nenašel on v tom roští, nesvírá ve druhé ručce ještě něco hnusnějšího?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
čtvrtek 26. srpna 2004, 09:03 SEČ
Nepokradeš!
Ulicí Železnou na Starém Městě pražském upaloval mladý muž - v levičce svíral brašnu, jakou nosí turisté kolem pasu; mívají v ní doklady a peníze v domnění, že je neukradnutelná; říká se jí ledvinka.
Musel to být šikovný člověk. Pádil naplno. Necelých deset metrů za ním supěl postarší člověk se zaťatými zuby; do běhu vkládal všechny síly a zřejmě jich už moc nezbývalo.
Přesto se nepokusil zatáhnout do své záležitosti případné pomocníky. Nebo se snad zdráhal volat o pomoc? Je docela možné, že už byl vyčerpán a poslední zbytek sil - než do volání - vložil raději do běhu.
Zarputile mlčenlivý průběh nesportovního závodu bylo možné sledovat jenom pár vteřin, oba muži zmizeli v Kamzíkové ulici, aniž v zalidněném městě vzbudili špetku pozornosti. Případný pomocník spravedlnosti neměl čas posoudit situaci a zasáhnout: polapit zloděje nebo aspoň nohy mu podrazit.
Právě tu byl okraden cizinec, host v naší zemi. Všední, každodenně se opakující událost. Nikoho nezastřeli ani nerozčtvrtili, nic nevyletělo do vzduchu...
Nějak moc se u nás rozmohlo kradení. Kdyby to bylo z hladu. Ve středověku jim sekali ruce a stejně to nikam nevedlo, jejich pra-pravnuci kradou dál. Dobře živení surovci vyvolávají tlačenici v metru, aby se zmocnili cizího majetku, zoufalí narkomani vytloukají okna zaparkovaných aut a nevalný lup prodávají pod cenou v zastavárnách a bazarech s nepřetržitým provozem.
Oprsklí lupiči se nezdráhají ukrást nábytek z obývacího pokoje lidem, kteří poklidně spí vedle v ložnici. Ukradnou dítěti kočárek, nevidomému psa, housle houslistovi… Kousek od Karviné ukradli most!
Kradlo se vždycky, ale tolik? A tak bezostyšně! Lze tomu přivyknout? - Nepřineslo by úlevu, kdybychom nad tím mávli rukou, kdybychom se utěšili konstatováním, že jsou to jen malé ryby ve srovnání s tím, co bylo vytunelováno, co odteklo dírami v zákonech, odplulo na Bahamy, skončilo kdoví kde… To jsou teprve miliardy! A nezdá se, že by po nich někdo pátral, že by je někdy našli.
Krade se všude na světě a všude je to protizákonné. Kdysi to býval navíc hřích. Nepokradeš! Stále ještě přikazuje Bůh křesťanů a Židů. Jenže komu to přikazuje? Nekrade se u nás víc než jinde v Evropě? A jinak, bezostyšněji? Jako by se naši zloději nebáli božího trestu, jako by netrpěli špatným svědomím, jako by si jen rozverně hráli na četníky a zloděje.
Obávám se, že u nás být zlodějem není dnes ostuda, že se z kradení stává běžný zdroj obživy. Pravda, s jistými riziky, dopadeného zloděje čeká soud. Být kriminálníkem - je to ještě hanba?
A co my, kteří se živíme poctivě a nekrademe, kterým se krade? Co máme dělat? V daních platíme tuneláře a miliardové podvodníky, ukradený kočárek svého dítěte vyplácíme v zastavárně a svého psa kupujeme zpátky od zloděje šťastni, že ho nestihl zabít a sníst nebo prodat dál. Jak se máme zachovat?
Pečlivě zamykat na pět zámků, mít opancéřované kapsy, varovat spolucestující v tramvaji před podezřelou tlupou, nenakupovat kradené zboží v zastavárnách a bazarech, pomáhat okradeným chytat zloděje, obtěžovat policii a požadovat po ní, aby konala…? Nebo obelstít svědomí a taky se pustit do kradení?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 21. července 2004, 15:55 SEČ
Musel to být šikovný člověk. Pádil naplno. Necelých deset metrů za ním supěl postarší člověk se zaťatými zuby; do běhu vkládal všechny síly a zřejmě jich už moc nezbývalo.
Přesto se nepokusil zatáhnout do své záležitosti případné pomocníky. Nebo se snad zdráhal volat o pomoc? Je docela možné, že už byl vyčerpán a poslední zbytek sil - než do volání - vložil raději do běhu.
Zarputile mlčenlivý průběh nesportovního závodu bylo možné sledovat jenom pár vteřin, oba muži zmizeli v Kamzíkové ulici, aniž v zalidněném městě vzbudili špetku pozornosti. Případný pomocník spravedlnosti neměl čas posoudit situaci a zasáhnout: polapit zloděje nebo aspoň nohy mu podrazit.
Právě tu byl okraden cizinec, host v naší zemi. Všední, každodenně se opakující událost. Nikoho nezastřeli ani nerozčtvrtili, nic nevyletělo do vzduchu...
Nějak moc se u nás rozmohlo kradení. Kdyby to bylo z hladu. Ve středověku jim sekali ruce a stejně to nikam nevedlo, jejich pra-pravnuci kradou dál. Dobře živení surovci vyvolávají tlačenici v metru, aby se zmocnili cizího majetku, zoufalí narkomani vytloukají okna zaparkovaných aut a nevalný lup prodávají pod cenou v zastavárnách a bazarech s nepřetržitým provozem.
Oprsklí lupiči se nezdráhají ukrást nábytek z obývacího pokoje lidem, kteří poklidně spí vedle v ložnici. Ukradnou dítěti kočárek, nevidomému psa, housle houslistovi… Kousek od Karviné ukradli most!
Kradlo se vždycky, ale tolik? A tak bezostyšně! Lze tomu přivyknout? - Nepřineslo by úlevu, kdybychom nad tím mávli rukou, kdybychom se utěšili konstatováním, že jsou to jen malé ryby ve srovnání s tím, co bylo vytunelováno, co odteklo dírami v zákonech, odplulo na Bahamy, skončilo kdoví kde… To jsou teprve miliardy! A nezdá se, že by po nich někdo pátral, že by je někdy našli.
Krade se všude na světě a všude je to protizákonné. Kdysi to býval navíc hřích. Nepokradeš! Stále ještě přikazuje Bůh křesťanů a Židů. Jenže komu to přikazuje? Nekrade se u nás víc než jinde v Evropě? A jinak, bezostyšněji? Jako by se naši zloději nebáli božího trestu, jako by netrpěli špatným svědomím, jako by si jen rozverně hráli na četníky a zloděje.
Obávám se, že u nás být zlodějem není dnes ostuda, že se z kradení stává běžný zdroj obživy. Pravda, s jistými riziky, dopadeného zloděje čeká soud. Být kriminálníkem - je to ještě hanba?
A co my, kteří se živíme poctivě a nekrademe, kterým se krade? Co máme dělat? V daních platíme tuneláře a miliardové podvodníky, ukradený kočárek svého dítěte vyplácíme v zastavárně a svého psa kupujeme zpátky od zloděje šťastni, že ho nestihl zabít a sníst nebo prodat dál. Jak se máme zachovat?
Pečlivě zamykat na pět zámků, mít opancéřované kapsy, varovat spolucestující v tramvaji před podezřelou tlupou, nenakupovat kradené zboží v zastavárnách a bazarech, pomáhat okradeným chytat zloděje, obtěžovat policii a požadovat po ní, aby konala…? Nebo obelstít svědomí a taky se pustit do kradení?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 21. července 2004, 15:55 SEČ
Evropa, Evropa…
Už jsme tam, první měsíc roku jedna v Evropské unii. Stalo se zvykem chápat ji především jako novotvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, přičemž stále zanedbáváme její duchovní rozměr.
Obavy a také očekávání byly hlavně rázu materiálního: oč přijdeme, co získáme; stejné otázky v oblasti duchovna se kladou zřídka, celospolečenskou diskusi u nás nevyvolaly, ačkoli se celé společnosti týkají. - Snad bychom měli víc uvažovat o své národní identitě, tedy kultuře, jejíž ztráty se kdosi bojí.
Ačkoli zeď padla už před patnácti lety, nelze pominout dobu, kdy nás komunistický režim zbavil svobody a demokracii nahradil diktaturou, zabránil volnému pohybu osob a myšlenek, přerušil přirozený kulturní vývoj spjatý se západní Evropou a pokoušel se implantovat nám pod ruskou hegemonií místo kultury jakousi nadnárodní bolševickou břečku.
Tehdy nám hrozila ztráta identity. Naštěstí nebyl tlak moci důsledný, docházelo čas od času k uvolnění. Kulturu jsme si uchovali, o identitu nepřišli; jsme však poznamenáni půlstoletím balancování na okraji možného a životem ve strachu.
Teď ale žijeme v normálních poměrech a zde postrádám duchovní rozměr naší národní existence; zmítáme se v jakémsi chaosu, v ne-řádu.
Až dosud nás drželo pohromadě násilí a nesvoboda, teď se vlády ujala bezradnost. Chybí nám zkušenost života ve svobodě, neuvědomujeme si, že sebou nese také odpovědnost.
V moderních dějinách jsme se vymezovali vůči cizí moci: vůči císaři, nacistům, Rusům… Pouhých dvacet let První republiky jsme směli vládnout sami sobě, a to je málo. Naučili jsme se remcat proti vrchnosti: za naše neštěstí může kdosi jiný. Obávám se, že takto nekonstruktivně "remcat" budeme i v Evropské unii.
Ale třeba ve slušné společnosti přijdeme k rozumu. Dnes nám chybí jednotící myšlenka, společný ideál, pro který je třeba něco obětovat. Bůh nebo vlast to patrně nebude.
Svobodu už máme a demokracie se probouzí. Kéž by tou jednotící myšlenkou byla společná Evropa; Evropa nejen útvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, ale Evropa jako duchovní rozměr.
Oním dárkem, který můžeme sjednocené Evropě přinést, je národní kultura. Nic jiného nemáme. Tuto skutečnost však naše reprezentace podceňuje.
Představitelé veřejnosti by měli o kulturu a vzdělávání víc dbát, mělo by tam plynout víc veřejných prostředků, měla by se zvýšit společenská prestiž umělců, vědců a pedagogů, humanitně vzdělaných lidí. Jejich hlasům by se mělo naslouchat víc než hlasům všech těch pragmatiků..
Česká kultura není v unii ničím cizím, vždycky byla součástí kultury evropské a teď, po nelítostných dobách násilí a bezradnosti se vrací tam, odkud vyšla.
Evropských kulturních kořenů se nikdy nevzdala, z evropských trendů nevybočila, svými specifiky přispěje k rozmanitosti, která je pro náš kontinent typická. Jsme tu doma.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, čtvrtek 27. května 2004, 09:02 SEČ
Obavy a také očekávání byly hlavně rázu materiálního: oč přijdeme, co získáme; stejné otázky v oblasti duchovna se kladou zřídka, celospolečenskou diskusi u nás nevyvolaly, ačkoli se celé společnosti týkají. - Snad bychom měli víc uvažovat o své národní identitě, tedy kultuře, jejíž ztráty se kdosi bojí.
Ačkoli zeď padla už před patnácti lety, nelze pominout dobu, kdy nás komunistický režim zbavil svobody a demokracii nahradil diktaturou, zabránil volnému pohybu osob a myšlenek, přerušil přirozený kulturní vývoj spjatý se západní Evropou a pokoušel se implantovat nám pod ruskou hegemonií místo kultury jakousi nadnárodní bolševickou břečku.
Tehdy nám hrozila ztráta identity. Naštěstí nebyl tlak moci důsledný, docházelo čas od času k uvolnění. Kulturu jsme si uchovali, o identitu nepřišli; jsme však poznamenáni půlstoletím balancování na okraji možného a životem ve strachu.
Teď ale žijeme v normálních poměrech a zde postrádám duchovní rozměr naší národní existence; zmítáme se v jakémsi chaosu, v ne-řádu.
Až dosud nás drželo pohromadě násilí a nesvoboda, teď se vlády ujala bezradnost. Chybí nám zkušenost života ve svobodě, neuvědomujeme si, že sebou nese také odpovědnost.
V moderních dějinách jsme se vymezovali vůči cizí moci: vůči císaři, nacistům, Rusům… Pouhých dvacet let První republiky jsme směli vládnout sami sobě, a to je málo. Naučili jsme se remcat proti vrchnosti: za naše neštěstí může kdosi jiný. Obávám se, že takto nekonstruktivně "remcat" budeme i v Evropské unii.
Ale třeba ve slušné společnosti přijdeme k rozumu. Dnes nám chybí jednotící myšlenka, společný ideál, pro který je třeba něco obětovat. Bůh nebo vlast to patrně nebude.
Svobodu už máme a demokracie se probouzí. Kéž by tou jednotící myšlenkou byla společná Evropa; Evropa nejen útvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, ale Evropa jako duchovní rozměr.
Oním dárkem, který můžeme sjednocené Evropě přinést, je národní kultura. Nic jiného nemáme. Tuto skutečnost však naše reprezentace podceňuje.
Představitelé veřejnosti by měli o kulturu a vzdělávání víc dbát, mělo by tam plynout víc veřejných prostředků, měla by se zvýšit společenská prestiž umělců, vědců a pedagogů, humanitně vzdělaných lidí. Jejich hlasům by se mělo naslouchat víc než hlasům všech těch pragmatiků..
Česká kultura není v unii ničím cizím, vždycky byla součástí kultury evropské a teď, po nelítostných dobách násilí a bezradnosti se vrací tam, odkud vyšla.
Evropských kulturních kořenů se nikdy nevzdala, z evropských trendů nevybočila, svými specifiky přispěje k rozmanitosti, která je pro náš kontinent typická. Jsme tu doma.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, čtvrtek 27. května 2004, 09:02 SEČ
Pozitivní pohled
Novák sedí v hospodě a hledí na pohyblivé obrázky velké obrazovky televizoru: války a mordy, honičky aut, krásní lidé a padouši, výstřely, kýble krve, kýble sladkosti, láska a smrt… virtuální realita.
Novák ukázněně pije páté pivo. Není to moc? Na Nováka není; ještě vypije šesté a půjde domů. Doma si pustí bednu a k hledění do obrazovky vyndá z ledničky lahváče. To je dohromady sedm piv.
Někdy má člověk dojem, že se sdělovací prostředky pídí jenom po senzacích, vyhledávají atraktivní a především negativní jevy, senzace a katastrofy, čímž napomáhají k vytváření negativního, zkresleného a tudíž neobjektivního pohledu na realitu, napomáhají šíření "blbé nálady" ve společnosti.
Novák má oprávněný důvod dát si další pivo. Na stránkách novin, v éteru a na televizní obrazovce se odehrává domělá skutečnost, zabydlená mediálními prefabrikáty, zatímco život "obyčejného člověka", občana a voliče, je jinde a je jiný.
Jako by se publicistika řídila heslem: jen to nejhorší je pro nás dosti dobré, jenom pořádný problém, katastrofa, zločin a neštěstí stojí za zmínku. - Žurnalistika se nemůže vyhýbat negativním jevům, natírání skutečnosti na růžovo jsme si užili ažaž. Ale copak je nutné, aby se vyhýbala také pozitivům?
Kvůli většímu nákladu, poslechovosti, sledovanosti brnká na strunu senzacechtivosti, která je v každém z nás a zanedbává přitom strunu pozitivního myšlení, kterou rovněž nepostrádáme. Je to potřeba?
V našem mediálním prostředí chybí pozitivní pohled; záchytný bod, jenž by ohlašoval, že to s námi není tak špatné, oáza, v níž bychom se osvěžili, najedli se a napili, odpočinuli si před další cestou vyprahlou pustinou průšvihů, zločinů, živelných pohrom a všeho zlého.
V našich sdělovacích prostředcích se toho málo říká o lidech, kteří pobývají mimo centra, o událostech a problémech v zapadlých koutech naší vlasti - tam, kde žije většina. Tyto lidi pak volení zástupci, zákonodárci, politici, jejich představitelé neslyší, vůbec nic o nich nevědí a tak jim uniká, koho že to vlastně zastupují?
Stávají se mocnými jen tak, pro nic za nic, aniž by sloužili těm, kdo jim dali důvěru. Potom se demokracie - vláda lidu - stává demokracií zdánlivou, stává se opět vládou mocných.
Ti, kteří by měli zastupovat a skládat voliči Novákovi účty, nezastupují a účty neskládají. Novákovi je to fuk; má své každodenní pivo, k tomu senzace a jednoduchou zábavu v novinách a v televizi. Vládnout Novákům je hračka.
Naše publicistika by se měla víc věnovat také historii, přírodě, krajovým zvláštnostem - právě teď, když vstupujeme do Evropské unie, abychom integračnímu procesu přispěli něčím specifickým, abychom si uchovali svoji svébytnost.
Neškodila by v médiích špetka nenápadné osvěty, která by pozvedala Nováka z hlubin konzumu a bezbřehé zábavy na mírný kopeček, odkud by se mu rozšířily obzory.
Nováku, nepij tolik, tři pivka jsou ažaž: první je na žízeň, druhé na chuť a třetí korunuje dílo. Po čtvrtém už se moc nevnímá…
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, pátek 19. března 2004, 08:35 SEČ
Novák ukázněně pije páté pivo. Není to moc? Na Nováka není; ještě vypije šesté a půjde domů. Doma si pustí bednu a k hledění do obrazovky vyndá z ledničky lahváče. To je dohromady sedm piv.
Někdy má člověk dojem, že se sdělovací prostředky pídí jenom po senzacích, vyhledávají atraktivní a především negativní jevy, senzace a katastrofy, čímž napomáhají k vytváření negativního, zkresleného a tudíž neobjektivního pohledu na realitu, napomáhají šíření "blbé nálady" ve společnosti.
Novák má oprávněný důvod dát si další pivo. Na stránkách novin, v éteru a na televizní obrazovce se odehrává domělá skutečnost, zabydlená mediálními prefabrikáty, zatímco život "obyčejného člověka", občana a voliče, je jinde a je jiný.
Jako by se publicistika řídila heslem: jen to nejhorší je pro nás dosti dobré, jenom pořádný problém, katastrofa, zločin a neštěstí stojí za zmínku. - Žurnalistika se nemůže vyhýbat negativním jevům, natírání skutečnosti na růžovo jsme si užili ažaž. Ale copak je nutné, aby se vyhýbala také pozitivům?
Kvůli většímu nákladu, poslechovosti, sledovanosti brnká na strunu senzacechtivosti, která je v každém z nás a zanedbává přitom strunu pozitivního myšlení, kterou rovněž nepostrádáme. Je to potřeba?
V našem mediálním prostředí chybí pozitivní pohled; záchytný bod, jenž by ohlašoval, že to s námi není tak špatné, oáza, v níž bychom se osvěžili, najedli se a napili, odpočinuli si před další cestou vyprahlou pustinou průšvihů, zločinů, živelných pohrom a všeho zlého.
V našich sdělovacích prostředcích se toho málo říká o lidech, kteří pobývají mimo centra, o událostech a problémech v zapadlých koutech naší vlasti - tam, kde žije většina. Tyto lidi pak volení zástupci, zákonodárci, politici, jejich představitelé neslyší, vůbec nic o nich nevědí a tak jim uniká, koho že to vlastně zastupují?
Stávají se mocnými jen tak, pro nic za nic, aniž by sloužili těm, kdo jim dali důvěru. Potom se demokracie - vláda lidu - stává demokracií zdánlivou, stává se opět vládou mocných.
Ti, kteří by měli zastupovat a skládat voliči Novákovi účty, nezastupují a účty neskládají. Novákovi je to fuk; má své každodenní pivo, k tomu senzace a jednoduchou zábavu v novinách a v televizi. Vládnout Novákům je hračka.
Naše publicistika by se měla víc věnovat také historii, přírodě, krajovým zvláštnostem - právě teď, když vstupujeme do Evropské unie, abychom integračnímu procesu přispěli něčím specifickým, abychom si uchovali svoji svébytnost.
Neškodila by v médiích špetka nenápadné osvěty, která by pozvedala Nováka z hlubin konzumu a bezbřehé zábavy na mírný kopeček, odkud by se mu rozšířily obzory.
Nováku, nepij tolik, tři pivka jsou ažaž: první je na žízeň, druhé na chuť a třetí korunuje dílo. Po čtvrtém už se moc nevnímá…
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, pátek 19. března 2004, 08:35 SEČ
Kavalírský delikt
Krádež růže pro dámu je kavalírský delikt a zůstává začasté nepotrestán. Někdy musí pachatel utíkat rychlým překážkovým během a je-li dopaden, přijmout zasloužený trest.
Ukradení růže se toleruje snad v celé naší kulturní oblasti a bylo ostudou, kdyby se toho mladý muž aspoň jednou nedopustil. Nevíme však, jak je tomu v jiných končinách…
V dobách, kdy náš venkov patřil bohatým sedlákům a chudým chalupníkům, bylo nemyslitelné vstoupit do pole a šlapat po obilí; prohánět se řádky brambor nebo řepy bylo povoleno pouze zajícům. Rozhněvaná rolníkova ruka prodloužená bičem nedbala zákonů na ochranu osobnosti.
Když se na plátnech našich kin Hrdina zlaté hvězdy doprovázený tlupou kolchozníků začal procházet nekonečnými lány sovětské pšenice, když naši mistři vysokých sklizní nahradili sedláky i chalupníky a rozorali meze a polní cesty, nezbývalo pocestnému, než pustit se širým rodným lánem napříč.
Tento zvyk šlapat po úrodě se zachoval do dnešních dnů, protože ty krásné polní cesty vroubené hlohy a šípkovou růží se těžko obnovují. Ze zločinu šlapání v kulturních plodinách se stala nevyhnutelnost. Zkuste si něco takového třeba v Bavorsku!
Také jsme si v dobách jedné strany zvykli krást ze společného majetku: krmit své prasátko družstevním šrotem, svou chatu natírat lakem z fabriky, umývat si ruce fasovaným mýdlem. Kradli jsme cihly, hřebíky, nářadí, benzín, pracovní dobu…
Ačkoli na to byly zákony, málokoho potrestali. Nebralo se to jako zločin, ani kavalírský delikt. Ale bylo to zlé; zvolna se přikradlo mocí tolerované zlumpačení. Drželi nás v hrsti. Víme, že kradete, ale když budete tancovat, jak my pískáme, dostane se vám odpuštění. Dodneška jsme se z toho nevyhrabali.
Před několika lety na podzim jsme byli s přítelem Petrem v Toskánsku; užívat si moře, úbytku turistů a italské renesance. Přespávali jsme v bílém domku na pozemku s olivami, vavříny a fíkovníky.
Jednou večer přiběhl Petr domů celý vyděšený. Líčil, jak si na veřejné cestě nasbíral jedlých kaštanů, jak na něho přilítl rozzuřený dědek a kaštany mu sebral.
Na veřejné cestě, zdůrazňoval Petr a nechápal, co se vlastně přihodilo. Byla to krádež. Ten strom patřil dědkovi a kaštany pod ním na cestě patřily jemu. Velkorysý muž to nebyl, naštěstí ani udavač.
Za chvíli se dostavil sám, bez karabiníků s karabinami, přinesl vyprázdněnou tašku a pronesl proslov o tom, že se nemá krást. Těžko bychom se obhájili, i kdybychom uměli italsky. Tamní mravy jsou nám cizí...
Utrhneme-li na pahrbku v Chráněné krajinné oblasti Podbrdí chráněný koniklec, je to něco jiného, nežli ve škarpě u cesty na Novém Zélandě zmocnit se obyčejné orchideje. Mají tam ti podivíni jiné zákony než my, a zřejmě také jinačí vztah k přírodě. Nerozpakují se vzácné hosty, akademiky z takové dálky kvůli hrsti kytek před soud postavit!
Jaké to s námi bude ve společné Evropě, pokud si podržíme ty svoje móresy? Nejsou právě ony příčinou rozpaků, s nimiž se tam hrneme-nehrneme? Rozhodně se budeme muset naučit novým způsobům. Jinak bychom je tam zavalili naším tvrdošíjným postkomunistickým buranstvím.
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, středa 11. února 2004, 08:17 SEČ
Ukradení růže se toleruje snad v celé naší kulturní oblasti a bylo ostudou, kdyby se toho mladý muž aspoň jednou nedopustil. Nevíme však, jak je tomu v jiných končinách…
V dobách, kdy náš venkov patřil bohatým sedlákům a chudým chalupníkům, bylo nemyslitelné vstoupit do pole a šlapat po obilí; prohánět se řádky brambor nebo řepy bylo povoleno pouze zajícům. Rozhněvaná rolníkova ruka prodloužená bičem nedbala zákonů na ochranu osobnosti.
Když se na plátnech našich kin Hrdina zlaté hvězdy doprovázený tlupou kolchozníků začal procházet nekonečnými lány sovětské pšenice, když naši mistři vysokých sklizní nahradili sedláky i chalupníky a rozorali meze a polní cesty, nezbývalo pocestnému, než pustit se širým rodným lánem napříč.
Tento zvyk šlapat po úrodě se zachoval do dnešních dnů, protože ty krásné polní cesty vroubené hlohy a šípkovou růží se těžko obnovují. Ze zločinu šlapání v kulturních plodinách se stala nevyhnutelnost. Zkuste si něco takového třeba v Bavorsku!
Také jsme si v dobách jedné strany zvykli krást ze společného majetku: krmit své prasátko družstevním šrotem, svou chatu natírat lakem z fabriky, umývat si ruce fasovaným mýdlem. Kradli jsme cihly, hřebíky, nářadí, benzín, pracovní dobu…
Ačkoli na to byly zákony, málokoho potrestali. Nebralo se to jako zločin, ani kavalírský delikt. Ale bylo to zlé; zvolna se přikradlo mocí tolerované zlumpačení. Drželi nás v hrsti. Víme, že kradete, ale když budete tancovat, jak my pískáme, dostane se vám odpuštění. Dodneška jsme se z toho nevyhrabali.
Před několika lety na podzim jsme byli s přítelem Petrem v Toskánsku; užívat si moře, úbytku turistů a italské renesance. Přespávali jsme v bílém domku na pozemku s olivami, vavříny a fíkovníky.
Jednou večer přiběhl Petr domů celý vyděšený. Líčil, jak si na veřejné cestě nasbíral jedlých kaštanů, jak na něho přilítl rozzuřený dědek a kaštany mu sebral.
Na veřejné cestě, zdůrazňoval Petr a nechápal, co se vlastně přihodilo. Byla to krádež. Ten strom patřil dědkovi a kaštany pod ním na cestě patřily jemu. Velkorysý muž to nebyl, naštěstí ani udavač.
Za chvíli se dostavil sám, bez karabiníků s karabinami, přinesl vyprázdněnou tašku a pronesl proslov o tom, že se nemá krást. Těžko bychom se obhájili, i kdybychom uměli italsky. Tamní mravy jsou nám cizí...
Utrhneme-li na pahrbku v Chráněné krajinné oblasti Podbrdí chráněný koniklec, je to něco jiného, nežli ve škarpě u cesty na Novém Zélandě zmocnit se obyčejné orchideje. Mají tam ti podivíni jiné zákony než my, a zřejmě také jinačí vztah k přírodě. Nerozpakují se vzácné hosty, akademiky z takové dálky kvůli hrsti kytek před soud postavit!
Jaké to s námi bude ve společné Evropě, pokud si podržíme ty svoje móresy? Nejsou právě ony příčinou rozpaků, s nimiž se tam hrneme-nehrneme? Rozhodně se budeme muset naučit novým způsobům. Jinak bychom je tam zavalili naším tvrdošíjným postkomunistickým buranstvím.
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, středa 11. února 2004, 08:17 SEČ
Hostina pro chudé
Chudoba cti netratí... Co je to za nesmysl, copak tahle chabá útěcha vůbec někdy platila?
Chudoba provází člověka od počátku, už starozákonní Bůh přál někomu víc než jinému. Dobrovolně se pro chudobu rozhodnou snad jenom světci.
Vždycky to byl politováníhodný stav, ale být chudý dnes, ve všeobecné honbě za bohatstvím, je zavrženíhodné; je to hanba, neodpustitelné selhání.
A přece jsou, máme je na očích, žebrají na frekventovaných místech, předvádějí úspěšným své selhání nebo se v ústraní upíjejí laciným chlastem.
Někteří si - jako v Brechtově Žebrácké opeře - z žebroty zbudovali nedůstojný, ale výnosný kšeft. Takové ale pomiňme, počestných chudáků je víc, abychom nekřivdili nevinným, abychom nezaměňovali bídu podvodem.
Chudoba existuje a je to stav bezútěšný, nevíme si s ním rady. Někteří se do nouze narodili a nedokázali z ní vybřednout, mnozí si to zavinili sami: třeba jen podcenili moment, kdy se plocha nebezpečně nakloní.
Další byli do chudoby vehnáni osudovými okolnostmi: onemocněli, propadli alkoholu, drogám, hazardní hře nebo depresím. Jednoho dne se našli na ulici bez klíče ode dveří, do nichž by mohli vejít. A nikde nikdo.
Nebojme se, úspěšní občané, v naší zemi řítící se do demokracie není nuzoty dost k tomu, aby z lidí lotry činila a vlky z lesů vyháněl hlad, že by nám chátra přišla řvát pod okna: Je čas, budeme účtovat!
Tak zlé to není, vždyť máme Armádu spásy, Charitu a Naději, tříkrálové koledníky a životní minimum; je tu přece sociální síť, do níž se padá z utržené visuté hrazdy života jak do peřinek. A popelnice plné drobtů z našich bohatých stolů.
Pak je tu ještě šance, že se na některého z bědných usměje štěstí a bude pozván na Hrad k tabuli téměř královské. Jak je asi vybírají?
Královna vyšle posly, aby přemluvili pár méně smrdících a méně roztrhaných trhanů, nejvhodnější jsou prodavači časopisu Nový prostor, ku příkladu pan Karel, muž bez příjmení.
Ti jsou pak vydrhnuti, odvšiveni a navoněni, převlečeni do čistého, učesáni a instruováni, jak se u tabule chovat. A běda, jestli něco... Nenápadní biřicové jsou připraveni, všechno vidí, všechno slyší! Mluvte, až budete tázán! Ne abyste sebral číšníkovi flašku a nalíval si sám! Nesmrkat do ruky, nekrkat!
Toho jídla na porcelánu, ubrusy a ubrousky, televizní kamery, novináři s mikrofony, číšníci a rozžaté lustry, i pan biskup se dostavil na hostinu pro chudé. Sama královna s nimi stolovala! - A pak že se nevyplatí chudoba…
Skončeno, dohodováno, poslední doušek vína… Utřít hubu a ven z Hradu! Pan Karel, slušný bezdomovec, si konečně troufl sáhnout do kapsy nových starých šatů, dnes má šťastný den, třeba tam najde bankovku, nebo aspoň minci.
Byl tam čistý zánovní kapesník. Lepší než rezavým drátem do voka, řekl si pan Karel, vysmrkal se a zamířil k Vilzoňáku. Dnes bude klukům vyprávět, jaké to bylo na Hradě. Než je policajti vyženou na mráz. - Kdepak, chudoba cti netratí!
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, neděle 11. ledna 2004, 13:33 SEČ
Chudoba provází člověka od počátku, už starozákonní Bůh přál někomu víc než jinému. Dobrovolně se pro chudobu rozhodnou snad jenom světci.
Vždycky to byl politováníhodný stav, ale být chudý dnes, ve všeobecné honbě za bohatstvím, je zavrženíhodné; je to hanba, neodpustitelné selhání.
A přece jsou, máme je na očích, žebrají na frekventovaných místech, předvádějí úspěšným své selhání nebo se v ústraní upíjejí laciným chlastem.
Někteří si - jako v Brechtově Žebrácké opeře - z žebroty zbudovali nedůstojný, ale výnosný kšeft. Takové ale pomiňme, počestných chudáků je víc, abychom nekřivdili nevinným, abychom nezaměňovali bídu podvodem.
Chudoba existuje a je to stav bezútěšný, nevíme si s ním rady. Někteří se do nouze narodili a nedokázali z ní vybřednout, mnozí si to zavinili sami: třeba jen podcenili moment, kdy se plocha nebezpečně nakloní.
Další byli do chudoby vehnáni osudovými okolnostmi: onemocněli, propadli alkoholu, drogám, hazardní hře nebo depresím. Jednoho dne se našli na ulici bez klíče ode dveří, do nichž by mohli vejít. A nikde nikdo.
Nebojme se, úspěšní občané, v naší zemi řítící se do demokracie není nuzoty dost k tomu, aby z lidí lotry činila a vlky z lesů vyháněl hlad, že by nám chátra přišla řvát pod okna: Je čas, budeme účtovat!
Tak zlé to není, vždyť máme Armádu spásy, Charitu a Naději, tříkrálové koledníky a životní minimum; je tu přece sociální síť, do níž se padá z utržené visuté hrazdy života jak do peřinek. A popelnice plné drobtů z našich bohatých stolů.
Pak je tu ještě šance, že se na některého z bědných usměje štěstí a bude pozván na Hrad k tabuli téměř královské. Jak je asi vybírají?
Královna vyšle posly, aby přemluvili pár méně smrdících a méně roztrhaných trhanů, nejvhodnější jsou prodavači časopisu Nový prostor, ku příkladu pan Karel, muž bez příjmení.
Ti jsou pak vydrhnuti, odvšiveni a navoněni, převlečeni do čistého, učesáni a instruováni, jak se u tabule chovat. A běda, jestli něco... Nenápadní biřicové jsou připraveni, všechno vidí, všechno slyší! Mluvte, až budete tázán! Ne abyste sebral číšníkovi flašku a nalíval si sám! Nesmrkat do ruky, nekrkat!
Toho jídla na porcelánu, ubrusy a ubrousky, televizní kamery, novináři s mikrofony, číšníci a rozžaté lustry, i pan biskup se dostavil na hostinu pro chudé. Sama královna s nimi stolovala! - A pak že se nevyplatí chudoba…
Skončeno, dohodováno, poslední doušek vína… Utřít hubu a ven z Hradu! Pan Karel, slušný bezdomovec, si konečně troufl sáhnout do kapsy nových starých šatů, dnes má šťastný den, třeba tam najde bankovku, nebo aspoň minci.
Byl tam čistý zánovní kapesník. Lepší než rezavým drátem do voka, řekl si pan Karel, vysmrkal se a zamířil k Vilzoňáku. Dnes bude klukům vyprávět, jaké to bylo na Hradě. Než je policajti vyženou na mráz. - Kdepak, chudoba cti netratí!
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, neděle 11. ledna 2004, 13:33 SEČ
Fejeton pro Ferdinanda Malchera
Uprostřed polí na mezi, kterou se ani družstevním rozorávačům nepodařilo rozorat, stojí útlý betonový sloupek ukončený zdobným oválem, v něm germánskou frakturou vyryté jméno: Ferdinand Malcher, pod jménem křížek a datum: 30. 7. 1936.
Byl to blesk, selhání srdce, splašení koně... Je snad ještě další způsob, jak vprostřed léta mezi poli odejít ze světa?
Sotva se dovíme, kdo byl Ferdinand Malcher. Zřejmě sedlák, určitě Němec, vždyť jsme v Sudetech a z původních obyvatel nezbyla ve vsi jediná duše. Odejít museli všichni, jaký měl ten který z nich podíl na strašlivé válce, nikdo nezkoumal. Mluvili německy, byli Němci, to stačilo.
Kdyby byl Ferdinand Malcher po válce naživu, taky by musel kamsi do ciziny. Do prázdných usedlostí přišli Češi z Čech, z Moravy i z Volyně, Slováci a Romové, v posledních letech tu našli přístřeší krajané z Kazachstánu.
Nedaleko odtud je ruina statku. Bydleli tam do nedávna dva bratři. V opilosti si zapálili střechu nad hlavou, zachránili holé životy, opustili tu spoušť a odtáhli někam jinam. Zůstaly po nich začouzené zdi a nesklizená jablka. Ve větvích jabloní se rozbujelo jmelí. Polibek pod jmelím o Štědrém večeru přináší štěstí.
Na protějším kopci zůstalo po větrném mlýnu větrno a hejna vrabců. Dole u potoka je kostelík obklopený hřbitovem. Jména mrtvých jsou už většinou česká, německých zbylo jen pár.
Po převratném listopadu, který sem spolu se svobodou přinesl i nejistotu, uspořádali místní zájezd do Rakouska. Vždyť takovou dobu nemohli paty vytáhnout! Po návratu se v hospodě holedbali, co se komu ve vídeňských obchodech podařilo ukrást. Ale třeba si jen tak vymýšleli, vždyť to nejsou žádní zloději, byli jen uvyklí brát z družstevního, a to se nepočítá…
Krajina je tu zvlněná, melancholicky krásná; pole střídají lesy a remízky, pilně tu ryjou divoká prasata, prohánějí se něžné srnky, přibývá mysliveckých posedů. Patří k dobrému tónu býti lovcem, mít svůj posed a střílet do zvířat. Dnes mohou i nekomunisté.
Poblíž pomníčku Ferdinanda Malchera jsem po převratném listopadu koupil pozemek a nechal postavit dům, protože je tu krásně, aby se měla kde scházet rodina. V příznivých dnech sem přijíždějí všichni moji vnukové - z Prahy a z Mnichova. Ano, z toho Mnichova, kde nás před válkou zradili spojenci, odkud po válce vysílala Svobodná Evropa.
Do jednoho místa, do jednoho století se toho vejde! Marie, Maximilián a Stella jsou Češi, Kuba a Toníček Němci, ale nevědí o tom; zpatlají dohromady oba jazyky a vůbec jim to nevadí. O Vánocích přijedou zas a pod jmelím uloupnutým z usychající jabloně Ferdinanda Malchera budou si spolu česky a německy rozumět.
A s těmi dětmi se dostaví záplava štěstí. Věřme, že se ti maličcí nedožijí zase nějaké války, zas nějakého vyhánění lidí z jejich domovů.
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 02. prosince 2003, 08:11 SEČ
Byl to blesk, selhání srdce, splašení koně... Je snad ještě další způsob, jak vprostřed léta mezi poli odejít ze světa?
Sotva se dovíme, kdo byl Ferdinand Malcher. Zřejmě sedlák, určitě Němec, vždyť jsme v Sudetech a z původních obyvatel nezbyla ve vsi jediná duše. Odejít museli všichni, jaký měl ten který z nich podíl na strašlivé válce, nikdo nezkoumal. Mluvili německy, byli Němci, to stačilo.
Kdyby byl Ferdinand Malcher po válce naživu, taky by musel kamsi do ciziny. Do prázdných usedlostí přišli Češi z Čech, z Moravy i z Volyně, Slováci a Romové, v posledních letech tu našli přístřeší krajané z Kazachstánu.
Nedaleko odtud je ruina statku. Bydleli tam do nedávna dva bratři. V opilosti si zapálili střechu nad hlavou, zachránili holé životy, opustili tu spoušť a odtáhli někam jinam. Zůstaly po nich začouzené zdi a nesklizená jablka. Ve větvích jabloní se rozbujelo jmelí. Polibek pod jmelím o Štědrém večeru přináší štěstí.
Na protějším kopci zůstalo po větrném mlýnu větrno a hejna vrabců. Dole u potoka je kostelík obklopený hřbitovem. Jména mrtvých jsou už většinou česká, německých zbylo jen pár.
Po převratném listopadu, který sem spolu se svobodou přinesl i nejistotu, uspořádali místní zájezd do Rakouska. Vždyť takovou dobu nemohli paty vytáhnout! Po návratu se v hospodě holedbali, co se komu ve vídeňských obchodech podařilo ukrást. Ale třeba si jen tak vymýšleli, vždyť to nejsou žádní zloději, byli jen uvyklí brát z družstevního, a to se nepočítá…
Krajina je tu zvlněná, melancholicky krásná; pole střídají lesy a remízky, pilně tu ryjou divoká prasata, prohánějí se něžné srnky, přibývá mysliveckých posedů. Patří k dobrému tónu býti lovcem, mít svůj posed a střílet do zvířat. Dnes mohou i nekomunisté.
Poblíž pomníčku Ferdinanda Malchera jsem po převratném listopadu koupil pozemek a nechal postavit dům, protože je tu krásně, aby se měla kde scházet rodina. V příznivých dnech sem přijíždějí všichni moji vnukové - z Prahy a z Mnichova. Ano, z toho Mnichova, kde nás před válkou zradili spojenci, odkud po válce vysílala Svobodná Evropa.
Do jednoho místa, do jednoho století se toho vejde! Marie, Maximilián a Stella jsou Češi, Kuba a Toníček Němci, ale nevědí o tom; zpatlají dohromady oba jazyky a vůbec jim to nevadí. O Vánocích přijedou zas a pod jmelím uloupnutým z usychající jabloně Ferdinanda Malchera budou si spolu česky a německy rozumět.
A s těmi dětmi se dostaví záplava štěstí. Věřme, že se ti maličcí nedožijí zase nějaké války, zas nějakého vyhánění lidí z jejich domovů.
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 02. prosince 2003, 08:11 SEČ
O psech a lidech
Potkal jsem pitbulla s jeho člověkem: špičaté uši, nabroušené pohledy, oba jakoby z jednoho vrhu. Budili znepokojení. Lidé na ně pohlíželi kradmo a vyhýbali se jim obloukem.
Už v pradávnu kvůli odhozené kosti přidal se pes k člověku a už ho neopustil, věrný brach. Za snadné sousto zaplatil vlčí svobodou.
Není to rovný vztah: pán poručí, pes poslechne. Za trochu lásky, za kus žvance vyhoví. Jak se do psa volá, tak se ze psa ozývá.
V průběhu času se jich ve Vlkovicích vystřídala hezká řádka. První byl Míša se zakrouceným ocáskem, dárek nechtěný, ale přijatý. Vyžeňte důvěřivé štěně do sloty!
Nikdy jsme mu nezatelefonovali, že přijedeme, přesto nás vždycky očekával na zastávce. Jak mohl vědět, že jsme na cestě? Smál se od ucha k uchu, vrtěl ocasem, ale zdroj svých informací neprozradil.
Psí životy jsou pohříchu kratší nežli naše, Míšu vystřídala ta bestie Bročka. Neohřála se dlouho, musela pryč. Ani se neptejte, co znamená pryč.
Nedala si to vymluvit, ani výprask nebyl nic platný. Dávila kuřata a s mordou od krve tvářila se já nic, já muzikant a ještě k tomu pokrytecky předstírala oddanost. Co s takovým psem!
Taky tam nějakou dobu působil postarší nalezenec Baryk, pes od komediantů. Uměl vylézt po žebříku vzhůru, ale dolů jsme mu pomáhali. Po něm přišla řada Lumpíků, oddaných a toulavých, z nichž jednoho zastřelili krvelační lovci, dychtivi třeba jen chabého úlovku.
Všichni psi a psíci ve Vlkovicích mají svoje poslání: hlídají dům. Ubránit by ho nesvedli, jejich štěkot však varuje před vetřelci a upozorňuje na příchozí. Pragmatik by je nazval víceúčelovým zvonkem u dveří.
My, lidé nepraktičtí, máme psy pro potěchu, jako kamarády, průvodce na procházkách, spoluhráče při házení klackem, bytosti vhodné k drbání za ušima. Rozhodně však ani jeden z nich by nebyl vhodným exponátem pro psí výstavu.
Posledním v řadě je Karel, pes přívětivý, dychtivě přátelský a krásný - jak uhel černý trpasličí knírač bez papírů. Vyskakuje člověku až k bradě, je to pes vítací, i zloděje by pozval dál a otevřel jim sejf s rodinným stříbrem - jen si poslužte! Praktické využití žádné. Venkovský vzduch mu svědčí, lítá jako zběsilý, krade buchty z talíře...
Ale ouha! Já o vesnických voříšcích, zatímco ti dva s nabroušenými pohledy kráčejí po městské dlažbě a my nevíme, za jakým cílem. Pitbull a jeho člověk, jakoby z jednoho vrhu.
Proč si zachmuřený muž pořídil bojového psa, když mu jeho přirozenou rozkoš ze zápasu nemůže, protože v civilizovaném světě nesmí, poskytnout?
Lidé se jim vyhýbají v obavách. Není snad právě toto vzbuzování obav cílem nabroušeného páru? Není snad pes bojovník, potenciál síly a dravosti, lékem na zbědované sebevědomí ubohého, zamindrákovaného pána? Pro jistotu jsem se jim také vyhnul velkým obloukem.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, pondělí 20. října 2003, 10:10 SEČ
Už v pradávnu kvůli odhozené kosti přidal se pes k člověku a už ho neopustil, věrný brach. Za snadné sousto zaplatil vlčí svobodou.
Není to rovný vztah: pán poručí, pes poslechne. Za trochu lásky, za kus žvance vyhoví. Jak se do psa volá, tak se ze psa ozývá.
V průběhu času se jich ve Vlkovicích vystřídala hezká řádka. První byl Míša se zakrouceným ocáskem, dárek nechtěný, ale přijatý. Vyžeňte důvěřivé štěně do sloty!
Nikdy jsme mu nezatelefonovali, že přijedeme, přesto nás vždycky očekával na zastávce. Jak mohl vědět, že jsme na cestě? Smál se od ucha k uchu, vrtěl ocasem, ale zdroj svých informací neprozradil.
Psí životy jsou pohříchu kratší nežli naše, Míšu vystřídala ta bestie Bročka. Neohřála se dlouho, musela pryč. Ani se neptejte, co znamená pryč.
Nedala si to vymluvit, ani výprask nebyl nic platný. Dávila kuřata a s mordou od krve tvářila se já nic, já muzikant a ještě k tomu pokrytecky předstírala oddanost. Co s takovým psem!
Taky tam nějakou dobu působil postarší nalezenec Baryk, pes od komediantů. Uměl vylézt po žebříku vzhůru, ale dolů jsme mu pomáhali. Po něm přišla řada Lumpíků, oddaných a toulavých, z nichž jednoho zastřelili krvelační lovci, dychtivi třeba jen chabého úlovku.
Všichni psi a psíci ve Vlkovicích mají svoje poslání: hlídají dům. Ubránit by ho nesvedli, jejich štěkot však varuje před vetřelci a upozorňuje na příchozí. Pragmatik by je nazval víceúčelovým zvonkem u dveří.
My, lidé nepraktičtí, máme psy pro potěchu, jako kamarády, průvodce na procházkách, spoluhráče při házení klackem, bytosti vhodné k drbání za ušima. Rozhodně však ani jeden z nich by nebyl vhodným exponátem pro psí výstavu.
Posledním v řadě je Karel, pes přívětivý, dychtivě přátelský a krásný - jak uhel černý trpasličí knírač bez papírů. Vyskakuje člověku až k bradě, je to pes vítací, i zloděje by pozval dál a otevřel jim sejf s rodinným stříbrem - jen si poslužte! Praktické využití žádné. Venkovský vzduch mu svědčí, lítá jako zběsilý, krade buchty z talíře...
Ale ouha! Já o vesnických voříšcích, zatímco ti dva s nabroušenými pohledy kráčejí po městské dlažbě a my nevíme, za jakým cílem. Pitbull a jeho člověk, jakoby z jednoho vrhu.
Proč si zachmuřený muž pořídil bojového psa, když mu jeho přirozenou rozkoš ze zápasu nemůže, protože v civilizovaném světě nesmí, poskytnout?
Lidé se jim vyhýbají v obavách. Není snad právě toto vzbuzování obav cílem nabroušeného páru? Není snad pes bojovník, potenciál síly a dravosti, lékem na zbědované sebevědomí ubohého, zamindrákovaného pána? Pro jistotu jsem se jim také vyhnul velkým obloukem.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, pondělí 20. října 2003, 10:10 SEČ
Tajemství hrobu číslo 381
Zjara to vypadalo beznadějně; zima nebyla příznivá pro břečťan. Zelené listy zešedly mrazem a zkroutily se zmarem - nic pěkného. Přitom se zdálo, že břečťan bude nejlepší.
Někteří pozůstalí řeší situaci vrstvou bílého štěrku, jenže i tou se časem provrtají nezdolné stvoly plevelů. Jiní své nebožtíky prostě pustí z hlavy.
Břečťan se mi jevil solidním řešením: je to pěkná rostlina, sama si roste, stačí jen dvakrát do roka přistřihnout fazónku.
V létě už to bylo lepší; pomrzlý břečťan se vzpamatoval a k jeho zeleni se přidala nezvaná bršlice - kozí noha. Bez milosti jsem ji vytrhal, ani se nevzpírala.
Mám v tom hrobě rodiče, prarodiče a praprarodiče z maminčiny strany, mezi nimi bratrance Zbyňka, ten zemřel, sotva se narodil.
Podle vžitých zvyklostí je hřbitov za kostelem. Vanovice mají kostely dva - uprostřed vsi katolický, připomíná tvrz. Ten, o němž je řeč, si postavili evangelíci po tolerančním patentu.
Když se už nemuseli skrývat, dali najevo nabyté sebevědomí a navzdory nevoli příslušného katolického biskupa postavili kostel velikánský, s dvěma věžemi.
Na hřbitově za kostelem byli pochováváni jenom evangelíci, katolíci měli svůj. Za komunistů připadla péče o místo posledního odpočinku obci, na katolickém hřbitově se přestalo pohřbívat, nebožtíky obou konfesí spolu s bezvěrci začali ukládat k poslednímu odpočinku nahoře u evangelíků.
I v časech víře nepříznivých se o hřbitov ve Vanovicích staral hrobník Franta Hrobařů. V každou dobu byl tu k potkání: kopal, hrabal, plel a sázel, žal a ořezával, zaléval... Bršlice - kozí noha měla sem přístup zakázán. Ale všeho do času… Už to má za sebou.
Odnesl jsem náruč plevele na vyhrazené místo a vydal se na obecní úřad zjistit, kolik dlužím za hrob. A tam mi člověk v krátkých kalhotách sdělil, že jsem na špatném místě, obec už se o hřbitov nestará, svěřila ho péči Pohřební služby pana Václava Holuba z Letovic.
Čiperná dáma ukrytá zčásti computerem v Pohřební službě pana Holuba mi sdělila, že za hrob číslo 381 zaplatil pan Tajovský z Pamětic, takže já jim nejsem vůbec nic dlužen.
Část informace týkající se platby je příznivá, zbytek znepokojivý.
Proč nějaký cizí pán má za mne co platit? Nepopletli čísla? Nevyměnil někdo mé nebožtíky za svoje? Dneska se hodně krade, dokonce v kostelích i na hřbitovech, zlodějové se už ani Boha nebojí… Co když mi ten hrob ukradli?
Nebojte se, hrob se nemůže ztratit, ujistila mě čiperná zaměstnankyně pohřební služby. Slíbila, až zjistí, jak se věci mají, že mi dá vědět. Nechal jsem jí tam v Letovicích adresu a telefon.
Už je to hezkých pár měsíců, dosud se neozvala. Snad ještě hledá v hlubinách svého computeru číslo 381, můj hrob.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 07. října 2003, 10:27 SEČ
Někteří pozůstalí řeší situaci vrstvou bílého štěrku, jenže i tou se časem provrtají nezdolné stvoly plevelů. Jiní své nebožtíky prostě pustí z hlavy.
Břečťan se mi jevil solidním řešením: je to pěkná rostlina, sama si roste, stačí jen dvakrát do roka přistřihnout fazónku.
V létě už to bylo lepší; pomrzlý břečťan se vzpamatoval a k jeho zeleni se přidala nezvaná bršlice - kozí noha. Bez milosti jsem ji vytrhal, ani se nevzpírala.
Mám v tom hrobě rodiče, prarodiče a praprarodiče z maminčiny strany, mezi nimi bratrance Zbyňka, ten zemřel, sotva se narodil.
Podle vžitých zvyklostí je hřbitov za kostelem. Vanovice mají kostely dva - uprostřed vsi katolický, připomíná tvrz. Ten, o němž je řeč, si postavili evangelíci po tolerančním patentu.
Když se už nemuseli skrývat, dali najevo nabyté sebevědomí a navzdory nevoli příslušného katolického biskupa postavili kostel velikánský, s dvěma věžemi.
Na hřbitově za kostelem byli pochováváni jenom evangelíci, katolíci měli svůj. Za komunistů připadla péče o místo posledního odpočinku obci, na katolickém hřbitově se přestalo pohřbívat, nebožtíky obou konfesí spolu s bezvěrci začali ukládat k poslednímu odpočinku nahoře u evangelíků.
I v časech víře nepříznivých se o hřbitov ve Vanovicích staral hrobník Franta Hrobařů. V každou dobu byl tu k potkání: kopal, hrabal, plel a sázel, žal a ořezával, zaléval... Bršlice - kozí noha měla sem přístup zakázán. Ale všeho do času… Už to má za sebou.
Odnesl jsem náruč plevele na vyhrazené místo a vydal se na obecní úřad zjistit, kolik dlužím za hrob. A tam mi člověk v krátkých kalhotách sdělil, že jsem na špatném místě, obec už se o hřbitov nestará, svěřila ho péči Pohřební služby pana Václava Holuba z Letovic.
Čiperná dáma ukrytá zčásti computerem v Pohřební službě pana Holuba mi sdělila, že za hrob číslo 381 zaplatil pan Tajovský z Pamětic, takže já jim nejsem vůbec nic dlužen.
Část informace týkající se platby je příznivá, zbytek znepokojivý.
Proč nějaký cizí pán má za mne co platit? Nepopletli čísla? Nevyměnil někdo mé nebožtíky za svoje? Dneska se hodně krade, dokonce v kostelích i na hřbitovech, zlodějové se už ani Boha nebojí… Co když mi ten hrob ukradli?
Nebojte se, hrob se nemůže ztratit, ujistila mě čiperná zaměstnankyně pohřební služby. Slíbila, až zjistí, jak se věci mají, že mi dá vědět. Nechal jsem jí tam v Letovicích adresu a telefon.
Už je to hezkých pár měsíců, dosud se neozvala. Snad ještě hledá v hlubinách svého computeru číslo 381, můj hrob.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 07. října 2003, 10:27 SEČ
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
