čtvrtek 9. dubna 2009

Kdo, co je pan Gabriel?


(1971 – 1973 v Ostravě)

V březnu roku 1971 jsem seděl v cele vyšetřovací vazby v Ostravě na Krajzáku obviněn z pobuřování a čekal, kdy zarachotí klíče, kdy mě odvedou k dalšímu výslechu. Klíče zarachotily, ale tentokrát to byl balík od Jarky. Kromě povolených poživatin a toužebně očekávaných cigaret byly tam dva sešity a dvě obyčejné tužky číslo dvě. Vězeňský řád uvedený v platnost v požehnaném roce 1968 povoloval psací potřeby – papír a obyčejnou tužku. V tu chvíli jsem se rozhodl, že budu spisovatelem. Opálil jsem tužku nad ohněm zapalovače, abych obnažil tuhu (ostré předměty zapovězeny) a začal psát; velice drobným písmem, protože jsem nevěděl, jak dlouho tam pobudu.
Do sešitu se čtverečky jsem 19. března započal knížku pro děti Petřík a tři kocouři, ale ta se nepovedla, tu jsem odložil a zapomněl na ni.
Dny byly dlouhé, vazba prodloužena, pustil jsem se paralelně s textem pro děti do pana Gabriela. Pro toho byl určen druhý sešit, nelinkovaný, v černých deskách. Původně to měl být román dosti tlustý o dobru a zlu, s názvem Kdo je pan Gabriel? Zlo personifikováno krásným ďáblem. A dobro? Jak personifikovat dobro, když anděla použít mi přišlo trapné? – Je lepší lámat si ve vězení hlavu takovými otázkami, než čekat na zarachocení klíčů a další výslech.
Ty dva sešity jsem ve vězení nepopsal, pustili mě 15. července 1971, po uzavření vyšetřovacího spisu.
Útlou novelku (je to vlastně pohádka pro dospělé) o ďábelském panu Gabrielovi a hodných lidech, svoji kriminální útěchu jsem dopsal až po návratu z výkonu trestu na Borech. Hotovo bylo 5. května 1973. – Ota Filip odvezl rukopis Ludvíku Vaculíkovi do Prahy, knížka pak vyšla v samizdatové edici Petlici v Praze. Josef Škvorecký ji vydal ve svém nakladatelství 68 Publishers v Torontu roku 1978.

Ve čtvrti na kopci, docela nahoře, stojí pod platany bílá vila s příkrou střechou, pokrytou břidlicí. Ve vilové čtvrti na kopci bydlí významní občané města. Odděleni od sebe ploty, zdraví se smeknutím klobouku a mírnou úklonou. Je tu klid, jen občas projede po asfaltu automobil, zaklapou podpatky dam, z otevřeného okna zazní akord piana, měkký hlas houslí, něžná flétna. V bílé vile pod platany bydlí pan Gabriel.
Ačkoliv má tento příběh počátek přibližně v době, kdy se do města vrátil blázen Fiškus, ačkoliv tento příběh není příběhem pana Gabriela (ostatně ani blázen Fiškus nemá roli hlavního hrdiny) bude dobré dozvědět se hned na začátku něco o panu Gabrielovi.
Pan Gabriel jde městem. Kráčí ve vyžehleném saku ulicemi, nevinný kvítek v klopě. Dnes je to kopretina. Ač není honosná, přeci je krásná a pan Gabriel to ví. Jelenicové rukavice obepínají štíhlé prsty. Tento nadmíru elegantní plavovlasý muž s modrýma očima si občas obléká ruce. I tu kopretinu utrhla jelení kůže.
Dneska jde pan Gabriel pěšky, neboť je na procházce. Krémový kabriolet s plátěnou střechou nechal v garáži. Každou neděli si vezme poněkud výstřední špacírku stříbrem kovanou a krokem ne příliš rychlým ani zcela pomalým kráčí městskými ulicemi. Uctivě zdraví starší občany, pro děti má laskavý úsměv. Pohladí toulavého psa, přivoní k prvním růžím. Poděkuje babce za jahodu podanou přes železný plůtek zahrádky a dává pozor, aby šťáva neukápla na světlý oblek.
Každý, kdo v tomto městě nežije a potká pana Gabriela, řekl by, že je pan Gabriel velmi mlád; hádal by mu méně než třicet let. Ale pan Gabriel, který si dnes jezdívá v krémovém kabrioletu se svinutou střechou, jezdíval před mnoha léty v lehkém kočárku taženém bílými hřebci. Kola drnčela na kočičích hlavách Dolního náměstí, páni smekali vysoké klobouky a dámy ukrývaly zruměněné obličeje za hedvábnými motýly pestrých vějířů.
Vedle levé nohavice páně Gabrielovy poslušně cupitá kolie Amálie. Směje se celou hubou a jazyk jí visí ven. Je vykoupaná v heřmánkovém šamponu a srst se jí leskne. Je to pes, jehož příchod do vily na kopci byl jednou z příčin, proč musel blázen Fiškus pryč. Pes se s bláznem nesnášel a pan Gabriel dal přednost Amálii. Pro Fiškuse už tu nebylo místa.
Nabízí se otázka, co ten vyfešákovaný člověk se starodávnou špacírkou a dekorativním psem vlastně dělá. Pan Gabriel nedochází do žádného úřadu, ani se před šestou hodinou ranní neřítí do továrny na výrobu oplatků. Neřídí taxík ani trolejbus, neroznáší pivo žíznivým opilcům. Nepřepadá pocestné, neprošťárává vadné potrubí ani nemaluje obrazy. Nepíše reportáže o postupu polních prací ani básně o lásce a zklamání. Zdroj jeho příjmů není nikomu znám. Daně a poplatky platí řádně a na dobročinné účely přispívá nezvykle velkými částkami.
Je neděle odpoledne, půle června a pan Gabriel sešel z kopce. Prošel náměstím s kašnou a míří ulicí k řece. U řeky je skleník a za skleníkem růžová plantáž. Kdekdo by očekával, že pan Gabriel sejde ke skleníku, projde mezi záhony, vymění pár slov se zahradníkem a přijme z jeho rukou několik poupat. Zahradník stojí ve dveřích a chytá lelky. Jakmile však spatří na ulici pana Gabriela, obrátí se na patě a práskne za sebou dveřmi. Pes zlostně štěkne a pan Gabriel zrychlí chůzi; zastaví se až na mostě a chvíli pozoruje vlny. Nemá rád zahradníka. Nejraději by si odplivl, ale tyto projevy jsou mu cizí.
Za řekou ještě několik domů, pak město končí. Pan Gabriel se brodí neposečenou loukou s dozrávajícími palicemi trav: bojínku, ostré srhy a něžné lipnice, kopretinami a modrými zvonky. Pes skotačí v zeleni, chňape po motýlech, vyskakuje, odbíhá a zase se vrací, aby sdělil svému pánovi, jak je ta louka dobře vymyšlená k psím radovánkám.
Na vrcholu mírného kopce stojí kamenná rotunda, pokrytá trouchnivými šindeli; čtyři prohnilá břevna bez pohybu. Cézarův palec trčící k nebi – větrný mlýn. Zneužívaný motiv malířů amatérů a místní kulturní památka na spadnutí.
Pan Gabriel nechá pobíhat psa venku a vkročí do budovy. Opatrně vystoupí po točitých schodech ke klenutému oknu a dívá se na město. Nikdo v něm netrpí nedostatkem. Poklidné malé město spokojených lidí.
Každou neděli, od nepaměti, navštěvuje pan Gabriel toto místo a dívá se na město ležící mu u nohou. (...)

- o -

Žádné komentáře: