Kousek za Brnem u dálnice na Olomouc je Rohlenka, příhodné místo k zastavení, protože tu mívají skvělé věnečky s karamelovým krémem a se šlehačkou; a protáhnout si údy po dvou stovkách kilometrů z Prahy prospěje tělu a ducha posílí.
A jedeme dál. Kousek před Vyškovem po levé straně vyčnívá na kopci z barevného podzimního lesa kostel. Je to malebné a lákavé, zajížďka nepatrná.
Ať si to přiznáme nebo ne, tvrdím, že každý z nás touží po idyle: po harmonickém uspořádání věcí a vztahů, po přívětivém klidu, teplu, pocitu nasycení potřeb i rozmarů.
Ta idyla může být i krapet kýčovitá, do sladka a do růžova. Jako bychom ji stále hledali, aniž jsme si ji vytkli za cíl. A ona stále uniká, jen tu a tam dovolí, abychom nakoukli do jejího zákoutí… a hned zase ven, pryč, na mráz.
Vesnice, k níž kostel patří, se jmenuje Luleč. Hned za prvními domy doprava; po úzké cestě plné děr lze dojet až k bráně na hřbitov kolem kostela, anebo dojít pěšky, což je ta lepší, doporučeníhodná varianta.
Brána je přívětivě otevřená, kostel zamčený; v pátek dopoledne se přece do kostela v podzimním lese nechodí; leda lapkové s nízkými úmysly. Ale kde by se tady, v Lulči, vzali zloději?
Na hřbitově se spadaným listím dotkla se mne lehounce, jakoby sojčím pírkem, idyla; mlčící zvon v kostelní věži, poklid hrobů s povadlými květy, široký výhled do kraje…
Stačí tak málo - sjet z dálnice, vyjet ze zajetých kolejí a v tichém usebrání uvědomit si krásu kolem sebe.
Posmutnělá stará paní s kyticí v košíku na řídítkách kola s podzimní idylou dokonale harmonovala. Patří se pozdravit a vyměnit pár slov.
Zřejmě mi bude vyprávět o nebožtíku manželovi, jaký to byl dobrý člověk. Muži podle statistik umírají dřív nežli ženy, a přitom ani nemusejí padnout ve válce.
"Tady vám určitě nebourají pomníčky a nekradou z hrobů…," začal jsem nezávazný hovor ve snaze nechat si potvrdit svou představu o idyle venkovského krchova.
"Kradou, i tady kradou, mýmu vnukovi ukradli Pannu Mariu Sedmibolestnou."
"Vnukovi?" podivil jsem se. "A kolikpak mu bylo let, když…"
"Třináct mu bylo, před pětima rokama. Chodil do Drnovic do školy. Šikana, sáhl si na život. A teď mu ukradnou Panenku Mariu z hrobu. Takový to byl hodný chlapec!"
Proč jsem - k čertu - v touze po idyle odbočoval z vyjetých kolejí? Uchvácen pohledem na malebný kostel, myslel jsem si, že když si na něj sáhnu, přijdu té kráse na kloub.
Kdybych byl býval neodbočil, byla by mi zůstala iluze o světě, v němž se klíč od domu dává za květináč s muškáty v pootevřeném okně a lidé tu milují jeden druhého jako sebe samy.
Dostalo se mi pravdy o jednom místečku uprostřed Moravy, ale touha po idyle mě nepřešla. Třeba ji někde jinde, někdy jindy naleznu.
Ivan Binar, předseda české Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
pátek 15. října 2004, 07:55 SEČ
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat