(1983 – 1985, Vídeň a Mnichov)
Je to knížečka, na kterou jsem divže nezapomněl. Cosi jsem tu zkoušel, cosi ze mě vylezlo a já nevím, jestli to stálo za tu námahu. Zase tu jde o tíseň v uzavřeném prostoru. – Začal jsem s tím v noci z 9. na 10. duben 1983. U toho data mám v diáři tento zápis: „Rozpravy v krabici od bot – vlastně schizofrenie Karel + Marel jsou jeden člověk (snad i Barel, že by reprezentoval špatné svědomí?) K – duchovno, M – tělesno, živočišno – dialog, který se míjí, v jednom místě se protne třeba, pak se míjí dál (každý mluví ve své rovině) – to mi zbylo po honění se myšlenek před usnutím.“
To byl prvotní záměr, jenže z toho vylezlo cosi jiného, dokážu-li to posoudit. V té době byly mé existenciální záležitosti nadřazeny záležitostem literárním a k psaní jsem se nutil. Vznikalo to „suchou cestou“, jde o jakýsi pokus, literatura živená literaturou. Dialog dvou o třetím. Dnes bych to nevydal.
Stalo se, Daniel Strož v roce 1985 nebyl tak kritický jako já v roce 2008 a knížku ve svém nakladatelství Obrys/Kontur – PmD v Mnichově vydal. Podruhé už nevyjde.
MAREL: ... bezpochyby od bot. Je cítit po kůži; po vydělané kůži máčené v roztocích, po lepidle popu je cítit, po nových botách nikým nenošených. A po zmačkaném hedvábném papíru, v němž byly boty zabaleny, jímž byly vystlány prostory mezi botami a krabicí i mezi botami navzájem, aby se nepoškodil jejich povrch třením o sebe. Kdyby nám bylo umožněno spatřit i vnější stranu, jistě bychom objevili i značku výrobce – buď vytištěnou přímo na krabici zlatým písmem nebo jednoduchý obdélník obyčejného papíru s vyznačením ceny (patrně závratné) a velikosti bot; a tu si nedokážu představit, jaké to musí být číslo, kolikamístné, vždyť krabice je prostorná, přijatelně pohodlná pro nás oba. Víko je opatřeno otvory, které svědčí nejen o dobré vůli, nýbrž i o jisté ledabylosti původcově, spontánně proražené ostrým předmětem – snad jakýmisi nadměrnými nůžkami doširoka rozevřenými, jedním z břitů, nebo dokonce oběmna – nerovnoměrně, jako by původce propadl náhlému vzplanutí vášní a vybíjel si je na neživém předmětu, což je méně odsouzeníhodné, než kdyby zkopal psa nebo nabil dítěti. Podobné otvory bývají i u jiných krabic na boty, u podstatně menších, používaných k přepravování ptačích mláďat (káčat, kuřat, housat, pštrosat a pod.), aby se nezadusila. U mláďat savců – ať šelem či hlodavců – hrozí nebezpečí, že by se mohla stěnami kartonové krabice prokousat do prostoru mimo ni a způsobit tak potíže majiteli i sobě samým; pro mláďata savců bývá používáno jiných materiálů, nejlépe kovových klecí, které umožňují dostatečný přístup vzduchu i výhled po okolí, a jimž nejsou zuby sebedravějších šelem a sebehlodavějších hlodavců nebezpečné. Takovéto krabice bývají přetaženy gumou ze zavařovacích lahví nebo pevným provázkem a ozývá se z nich pípot nespokojených ptáčat, a ten přitahuje pozornost dětí, hlavně městských, ale i některých dospělých, cestujících spolu s krabicí dopravním prostředkem. Patrně i tato, nepoměrně větší krabice, je-li vůbec krabicí od bot, bude čímsi převázána, abychom my dva uvnitř se nacházející nemohli zvednout víko, abychom nemohli upláchnout. Pak ale musí být převázána konopným lanem, řetězem nebo něčím přiměřeným rozměrům této rozměrné krabice.
KAREL: Je tady klid. Ty nejpříhodnější podmínky k přemýšlení; tlumené světlo a stěny šedé jsou jako stvořené pro snění. Vzduch proudí v dostatečném množství nerovnoměrně rozmístěnými otvory, jež se mi staly podnětem k dotváření obrazců a k luštění významu jejich tvarů i jejich uspořádání – jsem-li unaven vlastním přemítáním, způsobilý nanejvýš s tváří obrácenou ke stropu, tedy víku, venčit fantazii v širé krajině. A pak, odpadá tady odpovědnost za svět, který je mimo. Mluvím-li k tobě, Mareli, mluvím k celému světu. Jestliže ti sděluji své myšlenky, obracím se na celé lidstvo. A naopak, seznamuješ-li mne ty se svými objevy a postřehy, se svými zážitky a názory přítomnými i minulými, voláš to do světa a nezůstáváš nepovšimnut, vždyť já ti naslouchám.
Přemítám o jevech, které si jednoznačně nevysvětlím, jimž nikdy nepřijdu na kloub; a nechávám je tak, ve formě nedomalovaných obrazů, ve formě statí bez formy a bez závěru, a mám je za smysl existence v přiděleném prostoru. Jiný smysl nenalézám a nermoutí mne to. Nebádám ani nad smyslem snění – sním. Probouzíme se ze snu: byl-li krásný s lítostí, z noční můry pak s ulehčením. Procitnutí do bdění je pak pointou, tečkou za snem; svatbou v laciném románu, smrtí za životem. Je to snad konec? Kdeže... (...)
- o -
Žádné komentáře:
Okomentovat