Bibiana píská na prsty

(2006 – 2008)

U kolébky Bibiany stála zase Česká televize. Paní Barbara Johnson mě požádala o námět na hranou pohádku, jak je Česká televize produkuje už řadu let. Líbilo se jí Kilo jablek pro krále. Třeba něco z toho, nebo zcela původní text. Aby to nebylo příliš náročné a dalo se to natočit ve studiu za málo peněz.

Odevzdal jsem jí toto:

Jak se Bibiana naučila pískat na prstech
(Námět na televizní pohádku)

Holčička upoutaná k invalidnímu vozíku nalézá šťastné chvíle ve vysněném pohádkovém světě. K uzdravení nedojde, zázraky se nedějí, ale i na vozíku lze žít plně, optimisticky a vesele – šťastně. Ve světě fantazie lze třeba létat, nebo se stát princeznou.

Postavy:
Bibiana – docela malá, bystrá holčička na invalidním vozíku
Babička – moderní žena, která sebe a vnučku Bibianu živí jako messenger na silné motorce,Kawasaki nebo Yamaha; v pohádkové verzi však připomíná Terezii Brzkovou v její nejpopulárnější roli
Honza – pecivál v chodském kroji, v koženkách, s vydrovkou na hlavě: zpočátku jako loutka,ale většinou v lidské podobě, kostým zůstává
Král – zasmušilý, ustaraný státník, starší muž v hermelínu, s korunou na hlavě (rovněž ve dvou verzích)
Loutkáři – dva loutkoherci, od nich požadujeme, aby brilantně ovládali své řemeslo
loutky – Honza, Král, Čert, Veterán, Ježibaba, Kašpárek, Prase, Škrhola, Policajt, Kohoutek, Slepička

Prostředí:
Bibianin pokoj – reálný pokoj s pracovním stolem, computerem, vysokou postelí, hračky, rostliny kořenáčích, veselé obrázky, na polici s knihami zavěšené loutky, které budou hrát, v koutě loutkové divadlo, o ně opřený starý vysavač
Televizní studio nebo také útroby (loutkového) divadla – variabilní prostor, který nepředstírá nic reálného; stavby a kulisy jsou silně stylizované, mnohdy vidíme i jejich rub, jevištní techniku, osvětlovací zařízení, výrazné výtvarné pojetí, jako moderní ilustrace dětské knížky (Eva Sýkorová-Pekárková); ocitli jsme se v namalovaném světě fantazie
Pec, na níž se válí Honza (na konci vyzdobená hermelínem a královskými znaky); horizont s namalovaným královským hradem ve třech variantách – daleko, blíž, nejblíže; trůn pro krále, menší pro princeznu; holé praktikábly, stojany s reflektory atd.

Bibianin pokoj:

Sledujeme dálkově ovládané autíčko svištící v odvážných zatáčkách po podlaze dětského pokoje… Bum! Vrazí do starého vysavače od předválky a převrátí se na střechu, kola se ještě chvíli otáčejí…
„Babí, už zase…“ slyšíme dětský hlas.
Babička v kožené kombinéze s nápisem MESSENGER přikvačí a postaví autíčko zpátky na kola.
„Děkuju!“
Holčičku ještě nevidíme, prohlížíme si pokoj, na obrazovce computeru je bludiště; vstupujeme do něj a bloudíme, zatímco venku, v pokoji, se kdosi pokouší zahvízdat, ale nejde mu to:
„Nemám ta to ty… geny. – Ukaž mi to ještě jednou, babi,“ říká dítě.
Babička vkládá prsty do úst a zprudka, pronikavě zahvízdá. – Pokojem proletí smršť, záclony se třepotají, zavěšené loutky mění polohu ze svislé na vodorovnou, opona loutkového divadélka div neodletí.
„My jsme tomu za mlada říkali buňky. Já jsem neměla buňky na vyšívání… ani na klavír, ani na francouzštinu,“ přiznává Babička. „Geny jsou až teďka moderní.“
„Na cos měla buňky, babi. Na pískání?“
„Taky na skok přes plot, lezení po stromech a později buňky na motorku.“
Konečně se podíváme na Bibianu a vidíme, že sedí na invalidním vozíku a pokouší se zapískat na prstech; vychází jí z toho jenom neumělý sykot.
„Už musím,“ loučí se Babička. „Nikomu neotvírej, mohl by to být vlk. Má spadeno na osamělá kůzlátka.“ Dá Bibianě pusu, nasadí si přilbu a přes rameno přehodí žlutý nepromokavý batoh.
„Jeď opatrně, pomalu a nízko při zemi…“
„Bez obav, šéfe!“ – Dveře se za Babičkou zavřou, Bibiana je tu sama. „Co bych si bez tebe počala…“ dodá k zavřeným dveřím.
Začne se věnovat computeru, sestřeluje pajduláky, řítí se virtuální krajinou… žádná zábava. Daruje myši slobodu, vloží prsty do pusy a začne vyluzovat sykavky. Najednou:
Hvííízd!“
Podařilo se. – Zvedne se vítr ještě větší než po Babiččině hvizdu, loutky padají z police spolu s knihami, záclony se trhají, vozík s Bibianou se rozjede proti loutkovému divadélku, které je teď mnohem větší, narazí do forbíny… Náraz děvčátko vymrští z vozíku, Bibiana proletí rozevlátou oponou a přistane na prknech jeviště. Rozhostí se ticho.

Studio či jeviště:

A jsme „někde jinde“. Jako trosečník vyvržený mořem na neznámou pevninu zvedá Bibiana hlavu a pokouší se vstát. Daří se jí to, stal se zázrak, nohy ji poslouchají, několik zkušebních krůčků… Nožky jako nové! Bibiana sebere z podlahy švihadlo a začne skákat, duní to, z prken se zvedá prach.

Královská komnata:

Král sedí na trůnu a přihlíží dvěma Loutkářům, kteří jen pro něj hrají typickou „rakvičkárnu“: Kašpárek, prase, Škrhola, Policajt s šavlí, palička na řízky… Loutkáři se snaží seč mohou, ale Král se netváří moc nadšeně.
„Jako by vám, Veličenstvo, včely uletěly,“ komentuje stav Králova ducha První loutkář.
„Co vás trápí, pane králi, že se nesmějete našim taškařicím jako obvykle?“dodá Druhý.
„Taškařice, taškařice… Včely ať si létají, kam chtějí! Dolehla na mne obava o osud království. Kdo na mé místo, když nemám dědice? Co se stane s mými přešťastnými poddanými… Kdo převezme žezlo, komu svěřím korunu, až se naplní mí dnové a sivá královská hlava se schýlí k zemi?“
„Však on už se někdo najde, kdo po ní rád chmátne!“
„Nebo si zvolíme prezidenta…“
„Prezidenta! Prase s křídly, prosím! Dvouhlavou včelu, smutného Kašpárka, jednorožce v plavkách, proč ne? Draka, který se živí bramborama a na princezny ani nepomyslí, to si umím představit. Ale prezidenta v pohádce, to je, pánové, tuze silná káva. Nechtěli byste také parlament a volby?“ Rozčílil se Král.
„Tak se vydejte hledat svého následníka – prince nebo princeznu – třeba za devatery hory, třeba až na konec světa,“ radí První loutkář.
„Potkáte kouzelnou babičku, ta už vám poradí. Splníte tři úkoly a máte po starostech,“ dodá Loutkář číslo dvě.
„Vy jste se, pánové, asi zbláznili! Hraním pohádek se živíte a to vám ještě nedošlo, že král trůní na trůnu, zatímco jiní běhají, div si nožky neubrousí? – Kdyby mělo království na moji korunovanou hlavu spadnout, z tohoto trůnu se nehnu… Na to vemte jed!“
Loutkáři bezradně krčí rameny, chápou se loutek a pokračují ve své pimprlecí komedii.
Pec ve studiu, sama samotinká:

Bibiana se švihadlem v ruce spatří v neutrálním divadelním prostoru pec jak od Josefa Lady. Na peci leží loutka – Honza. Ozývá se pravidelný dech spáče. Když k němu Bibiana přistoupí, už to není loutka, nýbrž pohledný mládenec, opravdový pohádkový Honza. Dívenka si ho prohlíží, sahá mu na nos, tahá ho za uši, marně se ho pokouší probudit. Nakonec sáhne k meznímu prostředku, vloží prsty do úst:
Hvííízd!
Honzu to vystřelí z pece. Sedí na podlaze všecek zkoprnělý.
„Co se to… Jako by mě kůň kopl čerstvě okutým kopytem rovnou do hlavy! Jako by mě z pece sestřelili dalekonosným bezzákluzovým dělem! Zrovna, když se mi zdálo, že si za mnou na pec vylezla princezna. Koho to… Komu to… Kdo to…
„To mě naučila babička!“ přiznává se Bibiana. „Nejsi ty ten Honza z pohádky O hloupém Honzovi?“
„To není pravda, je to pomluva, chytrý jsem ažaž! To, co mám pod čepicí, mně docela stačí. A kdyby tam toho bylo málo, stejně si vezmu princeznu, stanu se králem a bude vystaráno. Královská pec je mnohem větší… ani trochu netlačí. To bude poleženíčko! To bude peciválení!“
„Copak ty nemůžeš chodit? Něco se ti stalo?“ Něco takového nemůže Bibiana pochopit. Při rozhovoru s Honzou skáče přes švihadlo, zjevně si tohoto pohybu užívá.
„Co by… Proč bych někam běhal, čekám tady na peci. Kdybych si odskočil, princezna by mě mohla minout, a co pak?“ Zkoumavě si holčičku prohlíží. „Nikdy jsem žádnou princeznu neviděl, ani nevím, jak vypadá. Jestli je velká nebo malá, jak se obléká, co má na hlavě, co v ruce… jestli náhodou nechodí po světě se špagátem v ruce… Poslyš, nejsi ty, náhodou…“
„Ani náhodou! Jmenuju se Bibiana a chodím do třetí bé. Vlastně jezdím…“
„Jezdíš?“
„Na takovém vozíčku.“
„To by se mi líbilo!“
„Nelíbilo!“
„Kdyby ta moje pec kola měla a sama jezdila, to by se to hledalo princeznu.“ Honza se s námahou vyškrábe zpátky na pec.
„Kdyby, kdyby, samé ryby, taky ve vodě raci, a ve vzduchu zas ptáci. Kdyby neplatí, musíš do světa pěšky, aby se naplnila pohádka, je to tvé poslání, musíš hledat princeznu.“
Jenže Honza na peci usnul, opět slyšíme jeho hluboké oddechování.
„Zase usnul… Ale naučil mě nové slovo. Už vím, co je to pecivál. – Honzo, vstávej, jde se za princeznou!“
Kdepak, Honza na peci spí a spí a spí. Bibianě tedy nezbývá, než sáhnout po krajním prostředku. Strčí si prsty do pusy:
Hvííízd!

Královská komnata:

Král sedí na trůnu jako prve a trpně přihlíží úpěnlivé snaze dvou Loutkářů ho pobavit. Utrápeného panovníka by nerozveselil snad ani Petr Novotný. – Vyčerpaní Loutkáři zanechají loutky loutkami, jsou bezradní. Král přihlíží dál, aniž by postřehl, že není čemu přihlížet.
„Tady by mohlo pomoci snad jenom nějaké kouzlo!“ uvažuje První loutkář.
„Kouzelný dědeček!“ vyhrkne Druhý.
„Nebo třebas babička,“ navrhuje První.
V tu ránu je tu Babička v kůži, na motorce Kawasaki nebo Yamaha; sundá si přilbu, sáhne do batohu a zvolá:
„Zpráva pro pana krále!“
"Zde!“ ohlásí se Pan král jako na vojně. Babička mu podá dopis, nastartuje a vyrazí k dalšímu zákazníkovi. – Král otevře obálku, čte, na obličeji se mu objeví lehký úsměv: „To není špatný nápad,“ dodává. „Jsem přece král, a mám své královské pravomoci.“

Krajina s královským hradem daleko, předaleko:

Široké sukně, zástěra, šátek na hlavě – Pohádková babička; Bibianinu motorizovanou Babičku v ní poznáváme jen ztěží. Sedí na patníku, ptactvo vůkol prozpěvuje, včely bzučí, lípa voní medem. Blíží se nesourodá dvojice: malá holčička Bibiana krokem poskakovacím, za ní se šourá pecivál Honza, ještě ho ani nevidíme, jenom slyšíme:
„Počkééj, Bibiano! Kam tak ženeš, vždyť nám princezna neuteče! Nech mě vydechnout.“
„A co když uteče?“ volá Bibiana zpátky přes rameno. A teď uvidí Pohádkovou babičku sedět na patníku, jí sendvič a zapíjí ho kolou.
„Dobrý den, babičko a dobrou chuť,“ způsobně pozdraví Bibiana.
„Děkuju, děvenko, děkuju.“
„Nejste vy, babičko, Kouzelná babička?“
„To víš, děvenko, že jsem Kouzelná babička, jinak bych tu neseděla v šátku a v sukni na patníku a nečekala na vás dva! To bych drandila na motorce se vzkazy.“
„V tom případě bych se s vámi měla rozdělit o poslední skývu chleba, abyste věděla, jaké mám dobré srdce. Abyste mi mohla dát kouzelnou píšťalku a když bude nejhůř, přispěchat mi ku pomoci. Pomáhám totiž Honzovi hledat princeznu a kdoví, do jaké bryndy se spolu dostaneme. – Jenže v tom svistu jsem ani nepomyslela, že bych si měla vzít z ledničky něco malého na zub.“
Mezitím se na dohled připlahočil Honza, vyhledal hebký pažit a svalil se do něj. Opět slyšíme jeho labužnické výdechy a vdechy. Když není nablízku pec, stačí trávník.
„Jako by se stalo, Bibiano, jako bych ti tu kouzelnou píšťalku zrovna dnes darovala,“ usmívá se Kouzelná babička a dělí se s děvčátkem o jídlo i nápoj.
„Není to, babičko, naruby? Teď abych já dala nějakou kouzelnou píšťalku vám a přispěchala, až na tom budete nejhůř, ku pomoci … Ale kde bych ji vzala?“ Bibianina gesta prozrazují bezradnost. „Kdybych aspoň věděla, kam toho pecivála Honzu dostrkat, aby našel tu svoji princeznu.“
„Na zámek, princezny přece žijí na zámcích, a nebo na královský hrad. Také na hradech někdy pobývají. Třeba támhle!“ Babička ukaže na hrad čnící v dáli na horizontu. „Protože jsem Kouzelná babička, poradím ti ještě něco: vykonejte, vy dva, tři dobré skutky a královský hrad vám přijde v ústrety. Nevím ale, jak to dopadne s princeznou. Jsou věci, které neví ani Kouzelná babička.“
„Ani moje babička neví všechno,“ říká Bibiana do prázdna, protože Kouzelná babička se vytratila po způsobu kočky Šklíby a zanechala ji u patníku se spícím peciválem Honzou. – Aby se pohnuli kupředu, nezbývá než:
Hvííízd!

Královská komnata:

Král sedí na trůnu a kriticky přihlíží počínání dvou Loutkářů. Ti si vedou svoji, pokračují v „rakvičkárně“.
„To přece nejde, aby se tu pořád někdo mlátil paličkou na klepání řízků do hlavy! Jakou to má cenu, jaké z toho plyne poučení, co si z toho odneseme do svých domovů? Jenom boule, nic než boule nebo modřiny.“
„Ale vždyť je to klasika! To se hrálo už před sto lety!“ brání se První loutkář.
„To jinak nejde, zlo musí být potrestáno, dobro vítězí!“ pomáhá mu Druhý.
„Copak musí dobro zvítězit paličkou na klepání řízků?“ pokračuje v námitkách Pan král. „Až se tu objeví princezna, to se má dívat na ty vaše mordy? Jděte a naučte se něco nového, pořádného a ušlechtilého!“
„Kde by se tu vzala princezna!“ Loutkáři balí svůj krámek a odcházejí s hlavami svěšenými. – Zneuznaní umělci.


Krajina s královským hradem daleko na horizontu:
Hrad je o poznání blíž než předešle. Loutkáři si v krajině hrají sami pro sebe etudu s Veteránem a Čertem.

V.: Kruci tyrk, himl laudon, sakra, sakra, sakra. U psa vlka černý kocour! Takhle klejou vojáci, co se vracejí z války. Heršvec, pistole a šavličky! Ale pěkný to není. Ať mě čert vezme, jestli ještě jednou zakleju. Tralala, tralala, už se těším domů. Deset let jsem z kvéru střílel, šavlí sekal, hladověl a krvácel. Až z Frankrajchu se vláčím cestou necestou, a konečně jsem doma. Za tím lesem je moje chalupa a v ní žena s pěti dětmi. Jestli mě vůbec ještě poznají… – Sakra kruci donervetr, pár kroků od chalupy, boty vyblejskaný a já musím šlápnout rovnou do kravěnce! Sec mazec, pěnkava, vrabec! Aby to čert…!
Č.: (čert se vynoří z hlubin) Hudry, hudry a jsem tady, na zavolanou. Neříkals, bídný člověče: Ať mě čert vezme, jestli ještě jednou zakleju? Modli se, modli a chystej se na cestu. Hádej kam, můžeš třikrát… Ale ty jistě uhodneš hned napoprvé. Ano, správně, hudry, hudry, do pekla.(sápe se po Veteránovi)
V.: Tak ty na mě, pekelníku, na vojáka? Sec mazec, pěnkava vrabec! Jednoduché to se mnou mít nebudeš! (tasí šavli a pustí se do čerta, až z něj cucky lítají)
Č.: Dost už, dost už, smilujte se nad ubohým čertem, pane vojáku! (řež pokračuje, dokud je Čert na nohou, dokud mu Veterán neusekne šavlí ocas)
V.: Tak, a tohle si vezmu na památku, stejně jsem v těch válkách vůbec nic neukořistil, ať mají děti něco na hraní. (odchází s Čertovým ocasem přes rameno a vesele si píská)

Loutku Veterána odnáší První loutkář, odchází ze scény; Druhý zůstává s Čertem v roli, pokračuje sám, mimo jeviště:
„Ach já ubohý čert! Co si jenom bez ocasu počnu!“
Mezitím přichází svižná Bibiana, následovaná klopýtavým Honzou. Ten vůbec nevěnuje pozornost divadelnímu dění a ulehá do pažitu. Jeho odchod do království spánku je opět doprovázen výdechy a vdechy. – Bibiana přihlíží Čertovu monologu:
„Já nešťastný pekelníček, kam se teď jenom vrtnu? Copak můžu takhle zohavený Luciferovi na oči? Celé peklo se mi bude pošklebovat, i těm umouněncům od kotlů, všem budu pro smích. A mně zbývají jen oči pro pláč! To jsou mi vyhlídky!“
„Nebul, čerte!“ vloží se Bibiana do hry. „Takový velký čertisko a brečí, jako kdyby loupal cibuli. Vždyť bez ocasu ti to docela sluší… Jsi takový lidštější.“
„Sluší nesluší, bez ocasu jsem jenom půl čerta a to není k ničemu.“
„Ráda bych ti pomohla, ale jak? – Teď, babo raď! Babo, babo, babičko… Už to mám.“ Bibiana vsune prsty do pusy a:
Hvíízd!
Jako by z nebe spadla, je tu kožka z tchoře, Babička ji zamlada nosila jako límec na kabátě, ale to už dávno vyšlo z módy; a je tu i jehla s nití, takže Bibiana může tchoří kožku přišít Čertovi k zadku místo ocasu. Čert se pýchou dme, kroutí novým ocasem, prohlíží si ho přes rameno a pomalu sestupuje do hlubiny.
„Myslím, že šťastnějšího čerta jsme tu ještě neměli,“ okomentuje Čertův odchod do pekla Druhý loutkář.

Královská komnata:

Král sedí na trůnu sám, žádní loutkáři tu nejsou, protože je vyhnal.
„Ta pohádka je vzhůru nohama,“ hořekuje. „Nakonec abych se já, moje veličenstvo, vypravilo do světa hledat prince nebo princeznu, abych mělo koho oženit nebo provdat, abych se dočkalo vnoučat, aby měl kdo sedět na trůnu a po mně vládnout mému království. Čert aby to vzal!“
A je tu Čert s tchoří kožkou místo ocasu:
„Nic brát nebudu, pane králi, spěchám do pekla, musím se pochlubit Luciferovi a celé té naší bandě touhle krásou. Mám totiž nový ocas, ale to vy, lidé obyčejní ani králové, nedokážete ocenit.“

Krajina s královským hradem, notně se přiblížil:

Loutkáři si hrají opět sami pro sebe etudu o Ježibabě na koštěti. – Ježibaba provádí po obloze exhibiční let se všelijakými figurami, výkruty a loopingy, divoké obraty... Snad by se tu dalo použít principu „černého divadla“. Nakonec zapikoluje střemhlavým letem do země.
Svědky obdivuhodné exhibice jsou Bibiana s Honzou. Honza je však opět svědkem duchem nepřítomným, už si zase ustlal na mezi a spí a spí a spí. Zato Bibiana je produkcí nadšena; když došlo ke karambolu, děvčátko strne hrůzou. Ale Ježibaba se vyhrabe z hlubin živa a zdráva, ovšem z koštěte zbyla jenom násada.

J.: Je zbytečné plakat nad rozsypaným proutím, tohle koště ještě pamatuje Jana Žižku z Trocnova. Nic netrvá věčně, ani Ježibabino koště neodolá zubu času. Jenže na čem já teď budu létat za svými kamarádkami ježibabami, čarodějnicemi, čarodějkami, kouzelnicemi a za babama jagama? – Mohla bych říct třeba: Čáry máry, ať jsem na Petrových kamenech nebo v Pardubicích na náměstí… a hotovo, jsem tam, kamkoli si umanu. Ale copak je to nějaká zábava? Je to laciné, chybí tomu požitek z letu, to, proč jsme my, ježibaby, ježibabami, a proč máme košťata. – Když vám ten vítr sviští kolem uší pod hvězdami, když si to frčíte kolem Měsíce, a pak třeba na Venuši! – Co já si teď, ubohá ježibaba, bez koštěte počnu, kam já se jen vrtnu, kdo mi pomůže? Může mi vůbec někdo pomoci?

„Mohla bych vám nějak pomoci?“ nabízí se Bibiana. „To přece nemůže být žádný problém, stačí nařezat pár březových větviček, svázat je dohromady a koště je hotovo. Nové prý dobře mete, určitě by mělo mít i skvělé letové vlastnosti.“
„To je pravda,“ souhlasí Ježibaba, „ale kdo už dneska umí udělat pravé koště?“
„Třeba Honza by to dokázal, třeba má v kapse kudličku,“ napadne Bibianu, „je to venkovský chasník z pohádky, zatím se nijak nevyznamenal. A přitom pro něj hledáme princeznu.“ – Kupodivu se Bibianě podaří Honzu probudit, ale když mu vysvětlí, oč tu jde, Honza se vymlouvá, že nemá nůž, že tu nikde žádnou břízu nevidí a vůbec:
„Jsem už tou cestou celý uondaný, vlezte mi na záda, nechte mě spát!“ – Ten chlapec je neskutečný, už zase pochrupkává. A přitom tu jde o jeho princeznu!
„A musí to být zrovna koště?“ ptá se holčička. „Nemůže to být třeba smeták, mop, pometlo nebo metlička?“
„Co by ne,“ přikyvuje Ježibaba, „musí to být uklízecí potřeba. Stačila by lopatka na smetí…“
„Mám nápad,“ rozzáří se Bibiana, strčí prsty do pusy a opět:
Hvííízd!
Hvizd přinese starý vysavač, kterého jsme si všimli na začátku v Bibianině pokoji, předválečná výroba.
„Stačí něco takového?“ zeptá se Ježibaby. Ta je úžasem bez sebe. Vysavač je lesklý, chromovaný, značka Elektrolux.
„No to je… To jako myslíš, že já… A je to opravdu na uklízení, přístroj tento blýskavý, úžasný, elegantní? A myslíš, že bych mohla, alespoň kousek, tady nad mýtinou, zkusmo a nezávazně, jestli vůbec jako?“
„Snad by mohl tento vysavač na vyhození vyhovovat vašim vysokým nárokům. Jen si ho pěkně vyzkoušejte.“
Ježibaba otálí, s ostychem se dotýká vysavače, pak si ale dodá kuráže, nasedne a vzlétne zběsilou rychlostí, žádné elegantní obloučky nad pasekou, v mžiku je v nedohlednu. Loutkáři sbalí krámek a pospíchají do nedohledna za ní.

Královská komnata:

Král stále sedí na trůnu s hlavou v dlaních a přemítá. Je tu sám jako kůl v plotě. – Pronikavý svist však jej zvedne z trůnu. Komnatou prolítne ježibaba na koštěti. – Pan král se za ní chvíli dívá nevěřícíma očima. Nechápavě kroutí hlavou a znovu usedá na trůn. Je vidět, že má velké starosti a že si je bere.

Krajina s hradem na dosah ruky:

Loutkáři Ježibabu nedohonili. Pod královským hradem se pouštějí do hry O kohoutkovi a slepičce. – Slepička je dobračka, která se o každý svůj nález podělí, zatímco Kohoutek je hnusný sobec a všechno sezobe sám. Každý si hrabe na opačném konci smetiště.
S.:Kohoutku, kohoutku, honem, honem, našla jsem na své části smetiště řádný kousek vánočky!
K.:A jsou v ní rozinky? Vánočku bez rozinek nezobu!
S.: Jsou v ní rozinky a na ní mandle, jak se na vánočku patří, žádnou z nich jsemvšak ani neochutnala, schovávám je všechny, můj milý kohoutku, pro tebe.
K.: (stranou) Je to hloupá slepice, to já bych jí nic nenechal. – Už chvátám, drahá slepičko, dávej pozor, aby mi ty mangle a rozinky nikdo nevyzobal!
S.:Říká se mandle, kohoutku!
K. (vyzobává rozinky a mandle) Je to chutná vánočka, slepičko, rozinky a mangle jsem vyzobal, zbytek si můžeš sezobat sama hned a nebo schovat napotom. (odkráčí do svého kouta smetiště a pilně hrabe, až vyhrabe budík ;klove opatrně do budíku, kradmo se rozhlédne kolem a… budík je v něm! Ale jenom napůl, vzpříčil se mu v hrdle. Kohoutek sebou sekne, nožky má nahoře, budík začne zvonit)
S.: (vyděšená Slepička přiběhne ku pomoci) Copak se ti stalo, kohoutku? Copak se ti to vzpříčilo v hrdélku? Snad ne budík? To abych běžela ke studánce pro vodu, ale nevím, nevím, jak pořídím tentokrát. Už posledně, když jsi spolkl tu velikánskou skleněnou kuličku, měla studánka dlouhý proslov o tom, jak je dneska draho, že příště už voda zadarmo nebude. (odběhne)
K.: (bezmocně hrabe nožkama ve vzduchu, zatímco budík už dozvonil)
S.: (za scénou) Studánko, studánečko, dej vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře – bojím se, ach bojím, že umře!
Hlas.: Nedám ti vody, slepičko, co je moc, to je příliš! Ten tvůj nenasyta jednou zhltne celou zeměkouli. – Ledaže bys mi přinesla od švadleny šátek! (hlas pokračuje, ale nesrozumitelně, slábne, vytrácí se, mizí)

Přichází Bibiana, otáčí se a volá na Honzu:
„Tak dělej, Honzo, vždyť pro tebe tu princeznu hledáme, aby ses oženil, dostal půlku království a stal se králem. Honzóóó, tak děléééj!“ – Jenže Honza nedělá, vleče se kdesi daleko, mimo obraz, jako špatné svědomí.
Holčička spatří scénu s Kohoutkem, který má v oboře nožky nahoře; zaslechne hlasitý tikot hodin. Přiskočí ke Kohoutkovi, popadne ho do jedné ruky a druhou mu buší do zad, div z něj duši nevyrazí –, zvolila opačnou metodu než Slepička. Kohoutkovi vylítne ze zobáčku budík, za budíkem velikánské lízátko zabalené v celofánu, čabajská klobása vcelku, mobilní telefon, tři rohlíky, pestrý deštník, jenž se v letu rozevře. Kohoutek jen udiveně potřepává hlavičkou, Loutkáři balí krámek:
„A máme po pohádce!“
Bibiana se netrpělivě rozhlíží kolem dokola, nemůže se dočkat Honzy. Ten spí za kulisou, aniž by si připouštěl, že úkol najít princeznu má stále ještě před sebou. – Děvčátko opět sahá k meznímu prostředku, vkládá prsty do pusy:
Hvííízd!

Královská komnata:

Nálada je tu slavnostní, shromážděni jsou všichni: Král, Babička v pohádkovém oblečení, oba Loutkáři, Honza a Bibiana. Pan Král má na hlavě korunu a v obou rukou třímá pravou zlatou princezninu korunku. Babička a Loutkáři přihlížejí, Honza pohledem šmejdí kolem sebe; najednou spatří pravou královskou pec s hermelínovým baldachýnem, zdobenou odznaky královské moci. Po zlatých schůdkách vystoupá nahoru, ulehne s rozvahou. Na tváři se mu rozhostí spokojený úsměv, zavře oči a začne pravidelně oddechovat. Zprvu docela potichu, aby nerušil slavnostní chvíli. – Král s princezninou korunkou v rukou totiž pronáší proslov:
„Drazí poddaní, moje království vzkvétá, na polích se rodí bohatá úroda, lid je spokojen a zdravím jen jen kypí, pouze chřadnu. To proto, že mám velikou starost. To proto, že nevím, kdo na moje místo. Po celé věky žiji na tomto královském hradu sám a sám, bez manželky a bez potomka. Tak to přece nemohu nechat! Proto jsem se rozhodl, že to tak nenechám a poradil jsem se se zde přítomnou Kouzelnou babičkou a ta mi poslala dopis, ve kterém je psáno, že potomka nepotřebuji, že si prince nebo princeznu mohu vyvolit já sám.“
Král udělá pauzu, pokyne směrem k Babičce, učiní tak neobratně, korunka mu přitom v rukou překáží, Babička se lehce ukloní. V nastalém tichu slyšíme z královské pece Honzovo hlasité chrápání. Bibiana zamlaská, jak se mlaskává na chrápající spáče. A opravdu, zabralo to, král může pokračovat:
„Rozhodl jsem se vzít si Bibianu za vlastní a učinit ji princeznou!“ Potlesk, ovace, všichni provolávají slávu Králi i nastávající princezně. „Dokázala se vypořádat s potížemi, dokonce si Honzu přivedla. Na vdavky je sice malá, ještě chodí do školy, ale až doroste, mohl by se Honza eventuálně stát příštím králem. Kdyby slezl z pece a splnil tři úkoly, které pro něj vymyslí princezna. Obávám se, že to budou úkoly velice obtížné… – Bibiano, přistup blíž.“
Ozvou se slavnostní fanfáry, Bibiana se sklání před Králem, Král jí zvolna a slavnostně klade korunku do vlasů:
„Za to, že jsi statečná, přemýšlivá a vynalézavá, za to, že jsi splnila tři úkoly, sama, bez říkání, jmenuji tě princeznou, jako že jsem Král a mohu si jmenovat princeznou, koho uznám za vhodného.“
Usadí dívenku vedle svého trůnu, fanfáry opět ryčně zahudou a utnou. V nastalém tichu nemůžeme očekávat nic jiného, nežli Honzovo hlasité chrápání. Všichni zúčastnění obrátí pohledy k peci. Bibiana zamlaská, chrápání ustane. Král pokračuje:
„V této slavnostní chvíli poprosíme loutkáře, aby nám pro kratochvíli sehráli svůj oblíbený kus o Kašpárkovi,“ pokyne Král a Loutkáři spustí svoji slavnou „rakvičkárnu“. V první vhodné zvukové skulině slyšíme Honzovo nehorázné chrápání. Bibiana mlaská seč může, ale tentokrát marně, chrápání se ještě zesiluje. – Dokud nezasáhne Kouzelná babička. Vloží prsty do úst:
Hvííízd!
Královská pec s Honzou na palubě se rozjede pozpátku, ujíždí za zvuků královských fanfár rychleji a rychleji na pohádkové smetiště pohádkových dějin

Bibianin pokoj:

Jako na začátku, ale je tu šero, noc, jenom na obrazovce computeru vidíme královský hrad, jak jej důvěrně známe z předešlých scén – divadelní kulisu. Pohledem bloudíme po pokoji, obtížně rozeznáváme loutky, divadélko v rohu pokoje, o ně opřený starý vysavač Elektrolux.
Rozzáří se prosklené dveře, v nich se objevuje silueta Babičky v koženém motoristickém oblečení, dveře se otevírají, Babička vchází, odkládá přilbu a sklání se nad holčičkou Bibianou v invalidním vozíku. Děvčátko pokojně spí. Na hlavě má papírovou korunku polepenou zlatým staniolem, na gumičce pod bradou. Babička ukládá vnučku s korunkou na hlavě do postýlky. Dítě se ve spánku usmívá. Babička vypíná computer a odchází. Ve dveřích se ještě obrátí:
„Dobrou noc, princezno!“

Všechno špatně. Loutky se v televizi nedají nafilmovat, přiznané zákulisí – studio nebo jeviště – působí strašně, děkujeme.
Tvořit kolektivní dílo, jakým je televizní pohádka, znamená spolupracovat se spoustou lidí, dělat kompromisy v zájmu realizace, dodržovat pravidla, jaká jsou mi cizí. Bylo mi líto práce, kterou jsem vykonal a tak jsem popadl námět a napsal knížku, která se námětu nedrží a rázem jsem byl svobodný, volný jako pták. Taky Bibianu pískající na prsty jsem dopsal v roce 2008 a 15. června ji odeslal Ivě Pecháčkové do nakladatelství MEANDER.

Ačkoli se zázraky nedějí, přesto lze – díky fantazi – žít naplno, dobrodružně, vesele a krásně i na invalidním vozíčku.
Holčička Bibiana žije s babičkou, je upoutána k invalidnímu vozíčku, naděje na uzdravení žádná. Babička ji naučí pískat na prsty. Zahvízdání přenese Bibianu do obživlého loutkového divadélka, kde je možné všechno. Zde nepotřebuje vozíček.
Líného a hloupého Honzu, který čeká, až si ho na peci vyzvedne přisouzená princezna, Bibiana přiměje, aby se s ní vydal princeznu hledat. Cestou prožívají dobrodružství pod zemí, ve vodě, ve vzduchu a v ohni. Ze zapeklitých situací jim pomáhají Bibianina domácí zvířátka: kočka, akvarijní rybka, papoušek. Ze chřtánu ohnivého draka vysvobodí Bibianu Honza, který se konečně přiměl k činu.
Cesta končí v královském zámku, král a královna jsou Bibianini rodiče. Svatba se však nekoná, princezna Bibiana je na vdavky ještě malá a Honza je hloupý, musí do školy. Bibiana se vrací zpátky k babičce, na vozíček, do skutečného světa. S vědomím, že stačí zahvízdat na prsty...

Babička dovedla znamenitě pískat na prsty. Pískala silněji než pištec na píšťalu a nepotřebovala k tomu nic než dva prsty a ty měla vždycky po ruce, takže zahvízdat mohla kdykoli, třeba v koupelně nebo dokonce na motocyklu, protože dokázala řídit i jednou rukou. Ale musela si sundat rukavici, to je pravda. Přehvízdla i svoji silnou motorku kawasaki a to už je něco! – Bibiana by taky chtěla umět pískat na prsty, ale ne a ne se tomu naučit. Na flétničku dokázala i podle not, jenže na flétnu se nepíská, na flétnu se hraje. Kdyby aspoň trošku, nemuselo by to být tak silně, jako hvízdá babička, ale aby to bylo slyšet aspoň do kuchyně… Ani to ne! Ačkoli si prsty strčila do pusy správně, ačkoli mocně zadula, nic. Vydala jenom trapný sykot a prsty měla mokré. – Tomu se nedá říct ani slabota.
„Jak tě to mám naučit,“ říkala babička. „Do pusy ti nevlezu. Copak já vím, jak to dělám? Jen tak položím ukazovák a prsteník na spodní řadu zubů a na jazyk… Taky mi to zpočátku nešlo, ale pak najednou, zrovna jsem pásla kozu, a hvízd, samo od sebe,“ říkala babička. „Zkoušej, děvčico, nevzdávej se, jednou na to přindeš.“
„Uměla máma taky pískat na prsty?“ zeptala se Bibiana, protože chtěla o mámě vědět všechno; a taky o tátovi. Tahala to z babičky po kouskách, naráz by toho bylo příliš i na babičku. Ani kdyby pobývala doma celý den, nestačila by vypovědět všechno. O mámě a o tátovi věděla Bibiana jenom to, co jí řekla babička.
„Ne, na prsty máma pískat nedokázala,“ řekla babička, „ale táta, ten to uměl báječně. Pískal jinak než já, na čtyři prsty. Strčil si do pusy ukazováky a prostředníky obou rukou a hvízdl, až se stromy ohýbaly. Ale když jel na kole a chtěl takhle hvízdnout, musel bez držení.“ – Bibiana to zkusila oběma rukama jako tatínek… a zase nic.
Babička nemá času nazbyt; celé dny prodrandí na motorce a Bibiana je pořád sama doma. Babička totiž vydělává na živobytí jako rychlý posel; z nám neznámých důvodů se rychlým poslům říká messenger. – Má na sobě černou koženou kombinézu, černé kožené rukavice, černé kožené šněrovací boty do půlky lýtek a na hlavě přílbu oranžovou jako schránka na dopisy; protože babička je svým způsobem pohyblivou poštovní schránkou. Lidé jí svěřují zásilky, jejichž doručení nestrpí odkladu. To znamená, že se musí doručit okamžitě, to je ihned. Babička si nasadí oranžovou přílbu, nakopne kawasaki a je v trapu. Je stokrát rychlejší než státní pošta. Je rychlá jako blesk řízený vysílačkou. Ve vysílačce to zachrastí, ozve se centrála:
„Holešovice, Komunardů dvanáct, druhé patro, Jelen.“
„Rozumím,“ řekne babička do vysílačky a zopakuje: „Jelen z Holešovic, Komunardů dvanáct.“ Aby nedošlo k mýlce. – Když babička v Holešovicích u Jelenů na zápraží sundá přílbu, hledí na ni pan Jelen jako na zjevení a divže neupustí láhev slivovice v dárkovém balení.
„Copak jste nikdy neviděl rychlou poslicu?“ řekne babička. „Že vy jste předpokládal mladého messengera s knírem!“
„Něco na ten způsob,“ připustí pan Jelen a sotva vzpamatovaný z překvapení svěří babičce láhev slivovice v hedvábném papíře s karafiáty. Jeho kamarád Valdemar Stuchlík z Vršovic, Moskevská padesát, páté patro, má dnes padesáté narozeniny, jenže pan Jelen s ním slavit nemůže, protože si v neděli ve Stromovce při fotbálku zvrtnul kotník. Tak mu aspoň po rychlé poslici posílá dárek.
Než pan Jelen na prahu svého bytu v Holešovicích dovypráví příběh zvrtnuté nohy, aniž by postřehl, že mluví do prázdna, už si pan Stuchlík Valdemar ve Vršovicích nalévá na jeho a na své zdraví první štamprlku. Je to valašská slivovica z Březnických Pasek, domácí. – Babička ovšem nejezdí jenom do Vršovic, na Letnou nebo do Hrdlořez či Ládví, jezdí také do Liberce, Kutné Hory nebo do Vrchotových Janovic, a někdy dokonce až na Moravu. A Bibiana je věčně sama doma.

Tak úplně sama není, má tu ještě zeleného Papagena, který občas něco utrousí. Měl by pobývat v kleci, ale nepobývá; do klece se lítá jenom najíst, napít a vykoupat. Když ho to v kleci nebaví, každý by předpokládal, že bude poletovat po bytě a užívat si svobody. Kdepak Papageno! Vyšlapal si ve vzduchu jenom jednu jedinou cestičku: z klece na garnýž a zase zpátky. Na garnýži pak vysedává celé hodiny, štěbetá si pro sebe a občas utrousí rovnou na Babiččino divadlo. Kdyby pobýval v kleci na bidýlku, ať si trousí, jak chce, nikomu by to nevadilo, nikdo by mu půl slova neřekl. Jenže pak by ho v té kleci museli zavřít na zástrčku a něco takového Bibiana ani babička nedopustí. Ačkoli Papageno vysedává na garnýži stejným způsobem, jakým by mohl sedět na bidýlku v kleci, je v tom přeci jenom rozdíl: garnýž si vybral sám, garnýž je jeho svobodné rozhodnutí. S tím už se nedá nic dělat.
Papageno má krátké nožičky se spáry, kterými se pevně drží bidýlka nebo garnýže, aby nespadl. Kdyby spadl, těžko by se mu znovu vzlétalo, protože má dlouhá křídla a potřebuje volný prostor, aby se mohl mocně rozmáchnout. Musí být na vyvýšeném místě, aby mohl vystartovat. Už se mu párkrát podařilo přistát na koberci a tam se jen bezmocně zmítal, než ho babička zvedla, než mohl vzlétnout z její napřažené ruky, jako by to byla větev, garnýž nebo bidýlko. Není to zrovna nejbystřejší pták, tenhle Papageno.
V pokoji s Bibianou pobývá ještě záhadná Akara: má vypoulené oči a povlávající ploutev, pořád cosi povídá, pusou mele víc než Papageno, jenže Akaru není slyšet, vždyť je ve vodě, v akváriu s vodními rostlinami. Bibiana se pokouší odečítat jí ze rtů, Akara však mluví rychle a kdoví jakou řečí – možná turecky. Přesto si však ty dvě občas povídají. Mluví vedle sebe, aniž by si rozuměly, každá si mele svou.
S Pipilotte se ovšem nedá vůbec mluvit. Tak vyděšenou kočku nemají nikde na světě, taková je pouze tahle Pipilotte. Tři dny a tři noci sbírá v temném koutě pod skříní odvahu, než se odhodlá vylézt na světlo. A pak se tři dny odhodlává, má-li Bibianě skočit do klína. Když se užuž chystá ke skoku, zaslechne zahoukat auto... a zase zmizí ve svém koutě. Tráví tam většinu svého zděšeného života a svítí si přitom očima. Kdyby na ni vyjukla myš, museli by ji odvézt k psychiatrovi. Co s takovou kočkou…
Občas přijdou za Bibianou Jeníček s Mařenkou, ale nikdy se nezdrží dlouho, protože jsou neposední. Jeníček je znatelně neposednější; sotva dopije kakao, už na Mařenku doráží:
„Pojďme!“
„Počkej,“ říká Mařenka, „jen co Bibianě nakreslím princeznu Bibianu.“
Bibiana by byla nejraději, kdyby u nich Jeníček s Mařenkou bydleli, kdyby nikam nechodili a byli tu s ní. Jenže to nejde. Jeníček s Mařenkou mají svoje rodiče, své povinnosti, a k tomu ještě také svou neposednost.
Jeníček strašně rychle běhá. Sám to o sobě tvrdí a protože Mařenka nenamítá, bude to asi pravda. V Bibianině pokoji by se s běháním daleko nedostal. Ale na Letenské pláni, poblíž národního cirkusu Jo-Joo, tam to Jeníčkovi běhá samo! – Utíká rovně a najednou nečekaně zabočí doprava; pak zase kus rovně a vtom klička doleva, znovu směr přímý, teď by kdekdo očekával, že zakličkuje napravo, ale kdepak! Kvůli zmatení pronásledovatele znovu doleva. Tyhle fígly se naučil od zajíců. Do kličkujícího Jeníčka by se tuze špatně trefovalo.
Mařenka nakreslí princeznu Bibianu s nesmírně dlouhýma nohama, sahají až na spodní okraj papíru, sotva se tam ještě vejdou křišťálové střevíčky; v růžových šatech, do zlatých vlasů jí přikreslí zlatou korunku plnou drahokamenů... a může se frčet na královský ples. – Jakmile je princezna hotova, už jsou ti dva vtrapu. A Bibiana je tu zase sama, jenom se zvířaty.
Nastala nejvhodnější chvíle pro hvízdání. Co kdyby to zkusila tatínkovým způsobem, oběma rukama: ukazováky a prostředníky opřít o spodní řadu zubů, podložit jazyk, zhluboka se nadechnout a… Zase nic! Jenom sykot, jako když z tlakového hrnce uchází pára. (...)

- o -