Ach, ty moje Rakousko...

(1995, Praha)

Impuls k napsání následujícího textu přišel od Christy Rothmeier, bylo to určeno pro solnohradský časopis Literatur und Kritik

O Rakousku jsme toho v Československé socialistické republice věděli pramálo. Jediné noviny, které k nám odtud komunisté podstrkovali pod železnou oponou byly VOLKSSTIMME. Kdo by četl takové noviny! – Mluvím teď o generaci, která nezažila císaře pána ani demokracii první Československé republiky. Mám na mysli děti padesátých let. Básník Karel Kryl nás nazval Gottwaldovými vnuky. Dědečka si člověk holt vybrat nemůže...
Já jsem lnul k dědečkovi pokrevnímu. Ani od něj jsem se o soudobém Rakousku nic nedověděl, Volksstimme nečetl. Měl však rádio Tesla, antikvární kousek, hodnou chvíli to trvalo, než se rozehřály lampy. Když se však rozehřály, bylo možné naladit rakouský rozhla, u nás velice populární pořad Autofahrer unterwegs. Cosi neskutečného. Hráli tam zápoadní hudbu, někdy dokonce rock‘ n roll. Pro pubertálního chlapce z „tábora míru a socialismu“ to byla nedosažitelná svoboda. Odtud jsem znal dva slavné Rakušany: Toni Sailera a Udo Jürgense. Ovšem nejslavnějším „rakušákem“ v Československu byl neuvěřitelně spolehlivý benzínový zapalovač. Po léta jsem ho nosil v kapse, barva z něj dávno slezla, nikdy mě nezklamal.

Mí první Rakušané – Prvního živého Rakušana jsem potkal až v roce 1977 na Rakouském velvyslanectví v Praze. Bez jakýchkoli průtahů mi do pasu vystěhovalce vrznul razítko, které bylo klíčem k vrátkům v železné oponě. – V tom roce mě totiž panující soudruzi vyháněli z vlasti a spolkový kancléř Bruna Kreisky nám v Rakousku nabídl útočiště. Od toho okamžiku nedám na Rakousko dopustit.
S komunistickým režimem jsem si doma užil své a tady se mi dostalo svobody. Měl jsem o ní jen mlhavou představu čehosi krásného. Osobním vláčkem jsme – žena, dvě děti a já – 27. května 1977 prorazili hranici... a byli svobodní. – Usměvavý celník, který za dráty nastoupil do vlaku, byl dalším Rakušanem, s nímž jsem přišel do styku. A pak se ve vlaku na četných stanicích střídala děcka s pestrými brašnami na zádech, žáci přespolňáci jeli ze školy. – Konečná byla ve Vídni, nádraží Praterstern. Obří kolo, stánky s ovocem, květiny, pestré tramvaje, všude zářivé barvy, něco nevídaného po té bezútěšné šedi totalitní každodennosti v mé znásilněné zemi. Očekávali nás tu dva mužové pověření samotným kancléřem, aby se o nás postarali: krajan Přemysl Janýr a rodilý Rakušan Bruno Aigner z parlamentního klubu socialistů. – Od té chvíle bych se už svých dalších Rakušanů nedopočítal.

Dům ve Druhém okrese. – Hnízdila v něm podivná atmosféra nedůvěry. Na dveřích bytů vyblýskané mosazné kování, tři až pět zámků. Nájemníci je všechny pečlivě zamykali, byť si jen odskočili pro pět housek k Pabstům do pekárny. Jen zřídkakdy jsme některého ze sousedů v domě potkali. Zdálo se, že před námi prchají, že prchají sami před sebou, za pěti zámky se ukrývají před světem a špehýrkami se dveřích svět a nás čtyři vetřelce v obavách pozorují. Jako by je ten cizí prvek, jenž se objevil v jejich ustáleném a přehledném světě mohl nějak ohrozit. Jenže ty zámky na dveřích už tu byly před námi. – A když místní, všem dobře známý opilec znečistil chodbu, poslali domovníka nejdřív na nás.
Naše malá Markétka, dítko radostné, zatoužila silně po babičce a protože cesta k vlastní na Moravu byla odříznuta, našla si paní Heinrichovou ve dveřích naproti. Tak dlouho si ji vytrvalým pokukováním a dalšími bezelstnými způsoby namlouvala, až se vloudila do její přízně. Paní Heinrichová si ji přivinula na bujné poprsí a začala jí říkat: ty můj Vrabčáku. – Tímto způsobem jsme našli cestičku aspoň k nejbližším sousedům v domě. Jednou jsem paní Heinrichovou přistihl, když potají čistila zanedbávanou mosaz našich dveří.
Druhý vídeňský okres není sice nejlepší adresou, je však příjemným místem k pobývání – živo je tu v ulicích i v parcích. Ostatně celá Vídeň je čiperné město plné života, jako by lidé nespěchali do práce, nýbrž za zábavou. Můj ruský přítel Andrej Lozin, malíř a restaurátor ikon, měl namířeno do Izraele, Vídeň měla být jen krátkou zastávkou na cestě. Když se tu však napil vína, když okusil pivo a chleba, zamyslel se a prohlásil: Tady se dá žít! – A už z té Vídně nevytáhl paty.
Zdejší obyvatrelé poněkud zanedbávají kulturu bydlení; ulice, kavárna a hospoda jsou jim víc domovem než malý a nevybavený byt. Automobil pak je jim symbolem úspěchu a hračkou nejmilejší. Rakušané jsou národem Nikiho Laudy: jezdí rychle a bezohledně, ale rádi. Vídeňáci spílají Dolnorakušanům „ostříhaných“, což bylo označení pro nevolníky. Oni totiž obyvatelé velkých měst bývají namyšlení. Domnívají se, že elegantním místem zrození také oni získávají na eleganci a neuvědomují si, že král může pocházet třeba z Poděbrad. Nadávají z mercedesu a přitom bydlí v jednom pokoji bez koupelny, záchod na chodbě.
Slyšel jsem historku o člověku Hugonovi, narozeném ve Vídni, kus dětství strávil v Ottakringu a pak se s rodiči přestěhoval do hájovny v Čechách. Celý život prožil v Československu a když se jako vetchý stařeček dožil pádu komunismu, vydal se do krajiny svého dětství. V Ottakringu vstoupil do domu, v němž se naučil chodit a mluvit, v němž prožil plachou dětskou lásku; ovanula ho dávno zasutá atmosféra – kamenná dlažba, výlevka s vodovodem, leptané sklo v oknech do dvora; čas jako by neměl význam, jako by neuplynulo bezmála šedesát let... Vtom se otevřely jedny dveře, vyštrachala se stařičká paní s kbelíkem a zamířila k výlevce. Spatřila příchozího, usmála se na něj a řekla: „Hugo, kdes byl tak dlouho?“ – Řekla to takovým způsobem, jako by měli před chvílí cosi domluveno a on se někde zapovídal.
V mé vlasti se lidé před listopadem 89 dělili na dvě skupiny: oni a my. Služebníci režimu s veškerými výhodami na jedné straně a odpůrci (mlčící i hlasití) na straně druhé. Vše bylo jasné. V současné době prochází česká společnost procesem demokratizace a ten s sebou nese také diferenciaci. Takovouto diferenciaci jsem poznal před lety v Rakousku.
Našemu Davidovi bylo deset, doma skončil čtvrtou třídu a neuměl slovo německy. Ve Vídni nastoupil do první třídy hlavní školy, do tahu dvě, ten je pro slabší řáky, zaměřen spíš prakticky. V pololetí – to už mluvil jako když bičem mrská – ho přeřadili mezi nadanější. A když končil školní rok, zeptali jsme se paní ředitelky, zda by nebyl zralý pro gymnázium. „Samozřejmě,“ odpověděla, „na tom chlapci je poznat, že pochází z vyšší vrstvy.“ – Mé ucho napájené dosud marxismem-leninismem a jeho odvary, diktaturou proletariátu a beztřídní společností poprvé uslyšelo hovořit o společenských vrstvách jeko o něčem živoucím a samozřejmém: vyšší vrstva, nižší vrstva! Poněkud mi to zamotalo hlavu.
Ano, mezi lidmi jsou rozdíly, o tom není sporu. Šanci udělat ze sebe vzdělaného a kvalitního člověka by však měli mít všichni, kteří po tom touží. A to bezpochyby v Rakousku mají. Jisto je, že dělníka ze Simmeringu nenapadne zajít do Opery, nějak se to nehodí, má jiné potřeby a jiné radovánky. Je to tak dobře? Nevím.... Ale je tomu tak. Snad je to lepší než pokrytecké, proklamované rovnostářství, přičemž ti u moc jsousi rovnější.

Umělecká kytovna. – Už jsem to kdesi napsal, nerad se opakuju, jenže lepší příměr mě nenapadá: vyskočili jsme z okna hořícího domu jen tak v nočním prádle a dopadli do Rakouska, do země se slušným společenským systémem a našemu srdci blízkou kulturou – na každém mostě svatý Nepomuk, stejné baroko, tři sta let v jednom státě. Zachránili jsme životy a duše. Rakousko se o nás postaralo jako o vlastní.
Brát podporu od státu je výjimečný, havarijní způsob obživy. Vzal jsem první práci, která se naskytla. V Kettenbrückengasse byla firma, jakou jsem jinde na světě nepotkal: umělecká kytovna. Poněkud obskurní krámek na spravování předmětů z křehkých materiálů – sklo, porcenám, fajáns a keramika. Někdo by to nazval restaurátorstvím, bylo to však pouhé kašírování nenapravitelných škod, fušeřina sloužící lstivým obchodníkům, aby napálili nezkušeného zákazníka, poslední naděje nešikovné služky, které se podařilo rozbít čínskou vázu. Majitel byl podezřele úslužný a nabídl mi padesát šilinků čistého na hodinu. A to bylo málo, pramálo. Bylo to však lepší ne ž chodit s nastavenou dlaní pro podporu.
Jako literát jsem v Rakousku zcela propadl. Nepodařilo se mi udat rukopisy tří knížek pro děti, z nakladatelství Jugend und Volk mi je vrátili převázané pevným provázkem. (Povídku Návrat Huberta Škapy mi v časopise Literatur und Kritik otiskli až poté, co jsem jednomu vlivnému pánovi slepil rozbitý falsifikát etruské vázy.) Své literární nevyčítám Rakousku – chraň Bůh! – nýbrž sobě. Byl jsem málo průrazný a neumím psát německy.
Když mého zaměstnavatele zavřeli pro podvody, přišel jsem o práci a o dvě tisícovky týdně. Stal jsem se nezaměstnaným se všemi důsledky. Na pracovním úřadu mi pak sdělili hořkou pravdu: šíéf mě u nich přihlásil jenom na půl úvazku. Ačkoli z ruky vyplácel dohodnutou částku za osm hodin práce, oficiálně přiznával polovinu a z té mi vypočítali mizernou poloviční podporu v nezaměstnanosti. A ještě k tomu jsem byl veden jako dělník (nižší vrstva?), nikoli jako zaměstnanec. Z toho plynulo, že jsem musel každý čtvrtek na pracovní úřad pro razítko. Abych se nemohl vymlouvat, že nemámna cestu, vybavili mě jízdenkami pro městskou dopravu na dvě jhízdy týdně – tam a zpátky. Ty jízdenky byly modré, zcela jiné barvy než jízdenky obyčejné, kupované v trafice. Aby každý věděl, že s ním v tramvaji jede nezaměstnaný. – V diferencované společnosti není dobré patřit ke spodní vrstvě.

Dům lidských práv. – Starosta obce Alberndorf (okres Hollabrunn) pan Friedrich Zottl usiloval v temných dobách rozděleného světa o navázání přátelských styků mezi sousedícími dolnorakouskými a moravskými obcemi. Pokoušel se o kontakty se starosty na druhé straně a samozřejmě narážel na zeď nepochopení. Něco takového by přece nahlodalo samotné základy totality. Vytrvalé kapky však i skálu nahlodají.
Jednou z takových kapek byl Dům lidských práv. Jak jinak dát najevo postoj demokrata a humanisty vůči totalitě, tuposti a nevstřícnosti v sousedství, nežli dobře viditelným gestem. Pan starosta se rozhodl pomoci člověku odvedle, disidentovi, odpůrci tamního režimu. Našel takového člověka v tísni, jemuž obec Alberndorf poskytla vše, co je zapotřebí k životu a k práci: domek se zahradou, dílnu, pec. Když se sem český keramik František M. Stěhoval, dům byl nově opraven a zařízen do všech maličkostí; občané alberndorfští dokonce naplnili ledničku a na posteli byla pokrývka, sterou společně upletly místní ženy. Takto symbolicky byl náš člověk přijat občany obce Alberndorf. – A byla veliká sláva, katolický kněz vysvětil dům a na zdi do ulice byla odhalena decentní bronzová cedulka: DŮM LIDSKÝCH PRÁV.
Po několika letech se z Františka stal Franz a nenápadná cedulka, za níž se skrýval velký sen pana starosty – dát do pořádku vztahy mezi sousedy – z domu zmizela. Kazila prý umělci obchody.
Pan starosta Zottl se dočkal pádu železné opony. S čerstvým československým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem ji na kousky stříhal kleštěmi; vždyť i on se zasloužil o pád komunismu. Opentlené kousky ostnatého drátu – trofeje velkého vítězství rozumu, kultury a demokracie pak rozdal alberndorfským občanům.

Uprchlický tábor Traiskirchen. – Záhy poté, co jsem přišel o špatně placené místo v umělecké kytovně, má „dobrá víla“ Přemysl Janýr mi našel slušně placenou práci tlumočníka na volné noze v uprchlickém táboře. Vyřešilo to naši zoufalou finanční situaci a také na společenském žebříčku mě postrčilo nejmíň o dva šprušle výš.
Nemám při ruce statistiky a snad ani nejsou nutné – kolik lidí bylo přijato, kolik jich tudy prošlo, jak dlouho pobyli a kolik jejich pobyt stál, kdo si přitom namastil kapsu, komu bylo ublíženo, kdo koho obelstil, kolik uprchlíku bylo fvyfotografováno, kolik nasyceno, kolik, kolik, kolik... Jisto je, že Rakousko v době nazývané studená válkou, detente či normalizací, v dobách panování „říše zla“ nad značným kusem světa, bylo majákem pro všechny zoufalce, kteří nemohli žít ve své vlasti. Uprostřed Evropy existovala země, kam se bylo možné uchýlit. Lidé, kterým nezbylo než utéci, našli tu střechu nad hlavou, místo, kde je možné spočinout a nabrat sil.
Jistě, byl to uprchlický tábor se všemi průvodními znaky, samozřejmě i negativními. Lidé si s sebou přinesli spoustu problémů, mnozí sami byli problematičtí. Každý však, kdo se přihlásil, byl přijat a bylo o něj postaráno. Péče o uprchlíky v Rakousku byla aktem humanity, projevem evropské kultury a křesťanské morálky.

Jednoho dne seděli tři lidé v umělecké kytovně a snažili se napravovat nenapravitelné: Ljubo Tobolar, po otci Srb, po matce Rakušan, Čech po babičce, Magda Csutak, Maďarka ze Sedmihradska a jeden Čech z Moravy. Bylo to někdy kolem roku 1980, ve Vídni. Kterýsi z nás zabroukal jednoduchou melodii a ostatní se přidali, každý svým jazykem: německy, maďarsky a česky. A nebyla to hymna dávno zaniklé monarchie, tuto píseň jsme zpívali:
Pes jitrničku sežral, docela maličkou,
kuchař se na něj dožral, praštil ho paličkou.
Plakali všichni psové a kopali mu hrob,
na desce mramorové byl nápis těchto slov:
Pes jitrničku sežral, docela maličkou,
Kuchař se na něj... atd...usw...etc...

- o -