Kavalírský delikt

Krádež růže pro dámu je kavalírský delikt a zůstává začasté nepotrestán. Někdy musí pachatel utíkat rychlým překážkovým během a je-li dopaden, přijmout zasloužený trest.
Ukradení růže se toleruje snad v celé naší kulturní oblasti a bylo ostudou, kdyby se toho mladý muž aspoň jednou nedopustil. Nevíme však, jak je tomu v jiných končinách…
V dobách, kdy náš venkov patřil bohatým sedlákům a chudým chalupníkům, bylo nemyslitelné vstoupit do pole a šlapat po obilí; prohánět se řádky brambor nebo řepy bylo povoleno pouze zajícům. Rozhněvaná rolníkova ruka prodloužená bičem nedbala zákonů na ochranu osobnosti.
Když se na plátnech našich kin Hrdina zlaté hvězdy doprovázený tlupou kolchozníků začal procházet nekonečnými lány sovětské pšenice, když naši mistři vysokých sklizní nahradili sedláky i chalupníky a rozorali meze a polní cesty, nezbývalo pocestnému, než pustit se širým rodným lánem napříč.
Tento zvyk šlapat po úrodě se zachoval do dnešních dnů, protože ty krásné polní cesty vroubené hlohy a šípkovou růží se těžko obnovují. Ze zločinu šlapání v kulturních plodinách se stala nevyhnutelnost. Zkuste si něco takového třeba v Bavorsku!
Také jsme si v dobách jedné strany zvykli krást ze společného majetku: krmit své prasátko družstevním šrotem, svou chatu natírat lakem z fabriky, umývat si ruce fasovaným mýdlem. Kradli jsme cihly, hřebíky, nářadí, benzín, pracovní dobu…
Ačkoli na to byly zákony, málokoho potrestali. Nebralo se to jako zločin, ani kavalírský delikt. Ale bylo to zlé; zvolna se přikradlo mocí tolerované zlumpačení. Drželi nás v hrsti. Víme, že kradete, ale když budete tancovat, jak my pískáme, dostane se vám odpuštění. Dodneška jsme se z toho nevyhrabali.
Před několika lety na podzim jsme byli s přítelem Petrem v Toskánsku; užívat si moře, úbytku turistů a italské renesance. Přespávali jsme v bílém domku na pozemku s olivami, vavříny a fíkovníky.
Jednou večer přiběhl Petr domů celý vyděšený. Líčil, jak si na veřejné cestě nasbíral jedlých kaštanů, jak na něho přilítl rozzuřený dědek a kaštany mu sebral.
Na veřejné cestě, zdůrazňoval Petr a nechápal, co se vlastně přihodilo. Byla to krádež. Ten strom patřil dědkovi a kaštany pod ním na cestě patřily jemu. Velkorysý muž to nebyl, naštěstí ani udavač.
Za chvíli se dostavil sám, bez karabiníků s karabinami, přinesl vyprázdněnou tašku a pronesl proslov o tom, že se nemá krást. Těžko bychom se obhájili, i kdybychom uměli italsky. Tamní mravy jsou nám cizí...
Utrhneme-li na pahrbku v Chráněné krajinné oblasti Podbrdí chráněný koniklec, je to něco jiného, nežli ve škarpě u cesty na Novém Zélandě zmocnit se obyčejné orchideje. Mají tam ti podivíni jiné zákony než my, a zřejmě také jinačí vztah k přírodě. Nerozpakují se vzácné hosty, akademiky z takové dálky kvůli hrsti kytek před soud postavit!
Jaké to s námi bude ve společné Evropě, pokud si podržíme ty svoje móresy? Nejsou právě ony příčinou rozpaků, s nimiž se tam hrneme-nehrneme? Rozhodně se budeme muset naučit novým způsobům. Jinak bychom je tam zavalili naším tvrdošíjným postkomunistickým buranstvím.

Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC

http://www.bbcczech.com
BBC, středa 11. února 2004, 08:17 SEČ