Evropa, Evropa…

Už jsme tam, první měsíc roku jedna v Evropské unii. Stalo se zvykem chápat ji především jako novotvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, přičemž stále zanedbáváme její duchovní rozměr.
Obavy a také očekávání byly hlavně rázu materiálního: oč přijdeme, co získáme; stejné otázky v oblasti duchovna se kladou zřídka, celospolečenskou diskusi u nás nevyvolaly, ačkoli se celé společnosti týkají. - Snad bychom měli víc uvažovat o své národní identitě, tedy kultuře, jejíž ztráty se kdosi bojí.
Ačkoli zeď padla už před patnácti lety, nelze pominout dobu, kdy nás komunistický režim zbavil svobody a demokracii nahradil diktaturou, zabránil volnému pohybu osob a myšlenek, přerušil přirozený kulturní vývoj spjatý se západní Evropou a pokoušel se implantovat nám pod ruskou hegemonií místo kultury jakousi nadnárodní bolševickou břečku.
Tehdy nám hrozila ztráta identity. Naštěstí nebyl tlak moci důsledný, docházelo čas od času k uvolnění. Kulturu jsme si uchovali, o identitu nepřišli; jsme však poznamenáni půlstoletím balancování na okraji možného a životem ve strachu.
Teď ale žijeme v normálních poměrech a zde postrádám duchovní rozměr naší národní existence; zmítáme se v jakémsi chaosu, v ne-řádu.
Až dosud nás drželo pohromadě násilí a nesvoboda, teď se vlády ujala bezradnost. Chybí nám zkušenost života ve svobodě, neuvědomujeme si, že sebou nese také odpovědnost.
V moderních dějinách jsme se vymezovali vůči cizí moci: vůči císaři, nacistům, Rusům… Pouhých dvacet let První republiky jsme směli vládnout sami sobě, a to je málo. Naučili jsme se remcat proti vrchnosti: za naše neštěstí může kdosi jiný. Obávám se, že takto nekonstruktivně "remcat" budeme i v Evropské unii.
Ale třeba ve slušné společnosti přijdeme k rozumu. Dnes nám chybí jednotící myšlenka, společný ideál, pro který je třeba něco obětovat. Bůh nebo vlast to patrně nebude.
Svobodu už máme a demokracie se probouzí. Kéž by tou jednotící myšlenkou byla společná Evropa; Evropa nejen útvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, ale Evropa jako duchovní rozměr.
Oním dárkem, který můžeme sjednocené Evropě přinést, je národní kultura. Nic jiného nemáme. Tuto skutečnost však naše reprezentace podceňuje.
Představitelé veřejnosti by měli o kulturu a vzdělávání víc dbát, mělo by tam plynout víc veřejných prostředků, měla by se zvýšit společenská prestiž umělců, vědců a pedagogů, humanitně vzdělaných lidí. Jejich hlasům by se mělo naslouchat víc než hlasům všech těch pragmatiků..
Česká kultura není v unii ničím cizím, vždycky byla součástí kultury evropské a teď, po nelítostných dobách násilí a bezradnosti se vrací tam, odkud vyšla.
Evropských kulturních kořenů se nikdy nevzdala, z evropských trendů nevybočila, svými specifiky přispěje k rozmanitosti, která je pro náš kontinent typická. Jsme tu doma.

Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC

http://www.bbcczech.com
BBC, čtvrtek 27. května 2004, 09:02 SEČ