Trocha bědování nad vlastní generací

(Počátek 80. let, pro setkání ve Franken)

Jsme na světě taky proto, abychom o sobě dali vědět. Nasloucháme-li, měli bychom i promluvit. Rád bych, pověřen sám sebou, samozvaně promluvil o své generaci. O generaci nevinných, zneužitých i podílníků na vině. O generaci válečných nemluvňat, dětí let padesátých, pionýrů a svazáků, o těch, které dovršil rok 68. a „normalizace“. O generaci do té doby bezúhonné, protože ji k ničemu nepustili. Až teď ji pouštějí, aby si i ona smočila, aby nezůstala bez viny. Patrně mi z té promluvy vznikne bědování, třeba i výčitka těm, kteří ji na sebe vztáhnou. Nemohu si však pomoci. Už je nám kolem čtyřicítky a pořád jsme na začátku.
V roce 1974 jsem se pokusil ogenerační fejeton pro Petlici. Přišel mi zpátky s vysvětlením, že je to silné kafe, za které by mě zas mohli zavřít. Raději jsem ho tedy zahodil. Tady mi zavření nehrozí, takže si troufám.
Nežil jsem v Praze, v centru dění, nýbrž v Ostravě, v průmyslovém centru – na venkově, jak říkají Pražáci. Proto se mé zkušenosti od jejich liší. Promlouvám tedy o nás venkovanech, o sobě.
Po válce otcové vydechli a nám se podařilo vyslovit ř. Když odešly německé děti z našeho domu, zůstal jsem na pískovišti sám se svými i jejich kyblíčky. Ve 48. roce se otcové zasmušili, sokolské kroje zasypali naftalínem, nasadili na hlavy rádionky, oblékli hubertusy a vydali se hledat jiná zaměstnání; a my ve škole jsme slabikovali Ema má maso. Na zdi ve třídě byl světlejší flek po kříži. Večer nás maminky nutily do modlení a přes den zapírat Boha. Prozíraví otcové nás poslali do pionýra, abychom se dostali na střední školu.
Zpívali jsme při garmošce ruské písničky, koukali na obrazy soudruhů Čumpelíka a Famíry, recitovali raného Pavku Kohouta a hudba Ludvíka Podéště nám dodávala optimismu. Soudružka na ruštinu byla o lekci před námi, profesor Nejedlý reformoval školství. Hráli jsme si na válku a ze všeho nejraději měli fotbal. Četli jsme mayovky s oslíma ušima a roďáky s chybějícími stránkami. – Místo latiny a světových jazyků jsme se na střední škole učili a nenaučili soustružit, pilovat, jezdit s traktorem a jarozizovat pšenici. Těch brambor, co jsme nasbírali, té řepy cukrovky! Z českých dějin pro nás vykuchali chronologii jakéhosi třídního boje. Z české literatury nám prozradili jenom pár jmen; o Karlu Čapkovi byla v Nástinu dějin české literatury pětiřádková zmínka drobným písmem. Literatura světová se nekonala vůbec, kromě některých Rusů, samozřejmě; bez Dostojevského, bez avantgardy. Jediným černošským hudebníkem na světě byl bojovník za mír Paul Robeson a Pablo Picasso nenamaloval nic než holibici míru. Proztíraví otcové nás poslali do svazu mládeže, abychom se dostali na vysokou školu.
A na vysokých školách těm, kteří se tam dostali, marxák v interpretaci sovětských učebnic, žvanění o nové, lepší společnosti, v níž prý už žijeme. Kolem země plot, nabitý elektřinou.
Jsme generace odkojená lží – narozdíl od té předchozí generace jsme nic jiného nepoznali. Neznáme cizí jazyky – protože k čemu? Neznáme dějiny, literaturu a filosofii – odkud? Zeměpis – prstem po mapě. Nadělali z nás křupany v zablácených botách.
Teprve šedesátá léta nám otevřela jakéstakés kulturní obzory. Ta doba nám dopřála objevovat prastaré Ameriky – jazz, V+W, český poetismus, Hemingwaye, Faulknera; bezmála ve dvaceti jsem poprvé spatřil reprodukci kubistického obrazu. Rock´n roll zsme občas zaslechli mezi kvílením rušiček nebo z ppropašovaných gramofonových desek, v kinech se objevil Fellini a první westerny, Škovoreckému dovoilili vydat Zbabělce a Hrabalovi Perličku na dně. Do výstavních síní se začalo vkrádat nefigurativní umění. Vzápětí po Wajdových Nevinných čarodějích a Polanského Noži ve vodě se vzedmula báječná vlna české filmové školy. Ze všeho nejvíc nás okouzlily překlady anglosaské literatury – Šťastný Jim Angličana Kingsley Amise, a hlavně Američani: Sallingerova novela Kdoi chytá v žitě, Saroyan, Lawrence Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, Langston Hughes a ten báječný sněhulák poezie Allen Ginsberg, ze jehož Kvílení přinesl ukázky časopis málo dostupný – Světová literatura. Jednoho dne se objevil jakýmsi omylem v Praze osobně, šlapal sněhovou břečku v teniskách, amnerických teniskách – i ty nás okouzlily – než byl vypovězen. A konečně Jack Keruac Říjen v železniční zemi, bible nás českých a moravských beatniků. V té době vyšel i nekonformní Rus Bulat Okudžava – Ahoj, študente. A první a poslední Solženicyn – Jeden den Ivana Denisoviče.
Všeho toho báječného plni, s lunaparkem v hlavě, v černých svetrech a manšestrových kalhotách jsme se pustili do umění zcela nového, veskrze radikálního. Prvním čtenářem byl však cenzor. V ostravském divadélku Okap nám dokonce zakázal i kus dekorace – slunce na scéně bylo namalováno jako víko opalovacího krému Jadran. Slovo Jadran jsme museli odstranit, připomínalo choulostivou Jugoslávii.
A pak tu byliu ještě „fousové“. Ti, kteří se v dobách stalinismu vyšplhali na posty rozhodovačů, redaktorů a dramaturgů, členů komisí a porot. Ti, kteří před pár lety rýmovali přiblblé socrealistické sračky a smolili vlezdoprdelní slohovky, byli teď poučeni vlastními chybami, tvořili progresivně a rozhodovali, co je umění. Seděli za stoly nemnohaoficiálních redakcí a peskovali nás za nízkou uměleckou úroveň našich prvotin, podělaní předem, že by je uveřejnění něčeho neobvyklého mohlo stát postavení. Časopis našich vlastních pitomostí, naivit a průšvihů, tolik potřebný k formování umělecké generace, jsme mít nesměli.
Až ten rok, který rozrážel brány dokořán, pootevřel i nám v Ostravě branku. Zmocnili jsme se dvakrát v týdnu Divadla hudby, hráli, zpívali a četli své necenzurované texty. Vyvrátit bránu zcela nám pomohl až vstup okupačních vojsk. Najednou jsme začali být žádaní. Formulovcali jsme obecný odpor, fousové přihlíželi, o uměleckých kvalitách se už nemluvilo. Časopis Česvený kjvět nám propůjčil jedno číslo, Kryl natočil v ostravském rozhlase první desku, Fraisovi a Nekudovi měly vyjít v Profilu první knížky. Najednou nám fousové začali poplácávat uznale po ramenou.
Jelikož jsme si neuvědomovali význam stranických plén a ignorovali obrat větru, řídíce se pouhým svědomím, zavřeli nás na počátku roku 1971. Deset nás sedělo na lavici obžalovaných a jeden se včas zachránil v zahraničí.
Zbyly nám potom tři možnosti: pěstovat rybíz, znovu se nechat zavřít nebo odejít. Někteří z nás však zvolili tu čtvrtou: vydávají vylhané knížky nebo se pitvoří z televizních obrazovek, baví národ kontrolovanými a předem schvalovanými legráckami; jeden můj spolužák rozhoduje o církvích na ministretvu kultury. Většina však raději ten rybíz.
Jsme už dospělí, je nám kolem čtyřicítky. Dospěli jsme ve lži i ve špetce naděje. Ve zklamání. Podivně vybaveni, neznajíce klasiky ani soudobé světové trendy, věční začátečníci, dereme se do literatury v zablácených botách po celodenní šichtě na stavbě, ve fabrice, po celodenním shánění obživy – spisovatelé amatéři. Unavení, aniž jsme pořádně začali.
Nemusíme mít mindrák z „odsunu“ Sudetských Němců, ani z voleb v roce 1956, únor (1948) jsme taky nezavinili. Diskutované vztahy Čechů a Slováků nejsou problémem naší generace; skamarádili jsme se na vojně a neseme společný úděl. Problémy starší generace jsou nám vesměs cizí. Sami jsme si problémem, my, Gottwaldovi vnuci.
Nevím, co s tím. Jen bych rád svým samozvaným bědováním na nás upozornil. Že jsme. A že jsme takoví. Rád bych těm, kteří to na sebe vztáhnou, sáhl do svědomí.

- o -