(1966, Ostrava)
Náš David ještě nebyl na světě, o malém slonečkovi, který šplhá po tyči, jsem vyprávěl jeho budoucí matce; taky jsem jí o něm občas napsal v dopise z vojny. Nastal tedy čas udělat z toho kloudný příběh se začátkem a koncem, aby měl synek co číst, až se nám narodí. Mé literární ambice byly nesmělé, sotva se klubaly, překryté ambicemi výtvarnými. – Chodili jsme tenkrát v Ostravě do výtvarnického klubu v Domě umění, odtud jsem znal Václava Beránka, výtvarného redaktora nakladatelství Profil. Tomu jsem se svěřil, že jsem sepsal knížku pro děti, jako by šlo o nějaké tajemství. – Sem s tím, řekl Vašek Beránek a odnesl rukopis Lubomíru Petrovi, nakladatelskému redaktoru. Lektorské posudky dopadly příznivě, na knize se mohlo pracovat. V Profilu rukopis dokonce nabídli Františku Nepilovi, redaktoru Československého rozhlasu v Praze a ten zařadil můj text na pokračování do svého pořadu Hajaja. Četl ho Miloš Kopecký.
Knížka vyšla – do jisté míry – v roce 1969. V tom roce byla vytištěna a několik signálních výtisků bylo svázáno, takže jsme měli co zapíjet a zapíjelo se hojně, po několik dnů. Jenže pak se čekalo, až budou volné tzv. kapacity ve vazárně. Čekalo se do roku 1971, v únoru toho roku mě zatkli a zavřeli do vyšetřovací vazby. Ve čtvrtek 14. července 1971 jsem si ve věznici přečetl v povoleném Rudém právu, že zrovna vychází moje knížka. 15. července jsem byl z vazby propuštěn. – Jenže na knihkupeckých pultech se knížka dlouho neohřála, vzápětí byla z prodeje stažena.
Na náměstí zastavil cirkus s plachtou. Byl to docela malinký cirkus se třemi maringotkami a s klecí. Jedna maringotka byla zároveň pokladnou a nesla honosný nápis ŘEDITEL. Tam bydlel pan Bouda, ředitel cirkusu a kouzelník v jedné osobě. V druhé maringotce žil šašek s malou tanečnicí. Šašek dělal v cirkuse legrácky, a co mohl, to popletl. Takoví už jsou všichni šašci. Malá tanečnice tančila s paraplíčkem na laně. V kleci se líně převaloval lev Leonidas. Při představení proskakoval hořící obručí. A v poslední maringotce, největší div divoucí, sloneček Malej.
Sloneček Malej má chobot, čtyři nohy, ocas jako metličku na oprašování, a velikánské uši, kterými dělá vítr, když je horko. Je-li zima, přikrývá se jimi, aby nedostal rýmu nebo dokonce příušnice. A je velký jako kůzle! No, možná o kapánek větší. Ale o moc ne. A to je právě ten div divoucí, protože velkého slona už viděl kdekdo. Ale to není jediná vzácnost. Je tu ještě jedna, ta nejvzácnější.
Ono je to tak. Každý obyčejný slon umí jenom chodit kolem manéže, udělat z chobotu trumpetu, postavit se za zadní, někdy také na přední tlapy. V jednom cirkuse jsem dokonce viděl, jak chytil slon hlavu svého cvičitele do pusy, chodil s ním kolem manéže a ukazoval ho lidem v lóžích. I to umějí obyčejní sloni. Ale šplhat po tyči umí jen sloneček Malej.
Na náměstí tedy přijel cirkus s plachtou. Za chvíli byl postaven stan a vedle stanu se tyčil stožár, smontovaný ze tří dílů a upevněný ocelovými lany. Byl vysoký jako kostel. Jakmile se zšeřilo, začali se trousit lidé. Nejdřív bylo představení cirkusu pod plachtou, pak lidé vyšli ze stanu a shromáždili se kolem tyče. Přidávali se k nim další, až jich bylo plné náměstí. Nakonec přišel sloneček Malej s chocholem na hlavě a červenou dečkou na zádech. Postavil se ke stožáru, šašek zavířil na buben a sloneček začal šplhat. Ani bys neřekl „švec“, byl nahoře. Lidé se dívali, kroutili hlavami a říkali:
„No to jsem blázen, kdybych to na vlastní oči neviděl, tak tomu neuvěřím!“
Jiní lidé se zase podivovali:
„Co si to ti sloni dneska nevymyslí! Ale kumšt to je, to se musí nechat!“
Nikdo ale neříkal: to je toho! Ono totiž moc dobře nelze říkat to je toho, vidíš-li slona, i když je třeba malinkatý, šplhat po tyči do výše kostela!
Sloneček Malej nešplhá po tyči proto, aby se vytahoval, nebaví ho však sedět v zoologické zahradě a škemrat od lidí želé v čokoládě, sýrové tyčinky nebo aspoň slámku od limonády. Jezdí s cirkusem po světě a šplhá po stožáru, aby dělal lidem radost. (...)
- o -
Žádné komentáře:
Okomentovat