Fejeton pro Ferdinanda Malchera

Uprostřed polí na mezi, kterou se ani družstevním rozorávačům nepodařilo rozorat, stojí útlý betonový sloupek ukončený zdobným oválem, v něm germánskou frakturou vyryté jméno: Ferdinand Malcher, pod jménem křížek a datum: 30. 7. 1936.
Byl to blesk, selhání srdce, splašení koně... Je snad ještě další způsob, jak vprostřed léta mezi poli odejít ze světa?
Sotva se dovíme, kdo byl Ferdinand Malcher. Zřejmě sedlák, určitě Němec, vždyť jsme v Sudetech a z původních obyvatel nezbyla ve vsi jediná duše. Odejít museli všichni, jaký měl ten který z nich podíl na strašlivé válce, nikdo nezkoumal. Mluvili německy, byli Němci, to stačilo.
Kdyby byl Ferdinand Malcher po válce naživu, taky by musel kamsi do ciziny. Do prázdných usedlostí přišli Češi z Čech, z Moravy i z Volyně, Slováci a Romové, v posledních letech tu našli přístřeší krajané z Kazachstánu.
Nedaleko odtud je ruina statku. Bydleli tam do nedávna dva bratři. V opilosti si zapálili střechu nad hlavou, zachránili holé životy, opustili tu spoušť a odtáhli někam jinam. Zůstaly po nich začouzené zdi a nesklizená jablka. Ve větvích jabloní se rozbujelo jmelí. Polibek pod jmelím o Štědrém večeru přináší štěstí.
Na protějším kopci zůstalo po větrném mlýnu větrno a hejna vrabců. Dole u potoka je kostelík obklopený hřbitovem. Jména mrtvých jsou už většinou česká, německých zbylo jen pár.
Po převratném listopadu, který sem spolu se svobodou přinesl i nejistotu, uspořádali místní zájezd do Rakouska. Vždyť takovou dobu nemohli paty vytáhnout! Po návratu se v hospodě holedbali, co se komu ve vídeňských obchodech podařilo ukrást. Ale třeba si jen tak vymýšleli, vždyť to nejsou žádní zloději, byli jen uvyklí brát z družstevního, a to se nepočítá…
Krajina je tu zvlněná, melancholicky krásná; pole střídají lesy a remízky, pilně tu ryjou divoká prasata, prohánějí se něžné srnky, přibývá mysliveckých posedů. Patří k dobrému tónu býti lovcem, mít svůj posed a střílet do zvířat. Dnes mohou i nekomunisté.
Poblíž pomníčku Ferdinanda Malchera jsem po převratném listopadu koupil pozemek a nechal postavit dům, protože je tu krásně, aby se měla kde scházet rodina. V příznivých dnech sem přijíždějí všichni moji vnukové - z Prahy a z Mnichova. Ano, z toho Mnichova, kde nás před válkou zradili spojenci, odkud po válce vysílala Svobodná Evropa.
Do jednoho místa, do jednoho století se toho vejde! Marie, Maximilián a Stella jsou Češi, Kuba a Toníček Němci, ale nevědí o tom; zpatlají dohromady oba jazyky a vůbec jim to nevadí. O Vánocích přijedou zas a pod jmelím uloupnutým z usychající jabloně Ferdinanda Malchera budou si spolu česky a německy rozumět.
A s těmi dětmi se dostaví záplava štěstí. Věřme, že se ti maličcí nedožijí zase nějaké války, zas nějakého vyhánění lidí z jejich domovů.

Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC

http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 02. prosince 2003, 08:11 SEČ