čtvrtek 9. dubna 2009

Můj bratr Kain

(1969, Ostrava)

Zveřejněním následující povídky v brněnském časopisu Kurýr (šéfredaktorem, který měl kuráž ji zařadit byl Ludvík Štěpán) jsem spáchal trestný čin pobuřování z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení Československé socialistické republiky. Text sem umisťuji i přes jeho notnou naivitu a kostrbatost jako dobový dokument.

Všude visely lampiony a girlandy, i když nebyl žádný svátek. Hýřily barvami v tom podivném městě. Visely všude mezi zdmi prolezlými vlhkostí a plísní, nad rozježděnou vozovkou hlavní třídy, nad patlavým blátem, výkaly a splašky. – Těžké vozy naložené veteší jezdily sem a tam, vozkové jen občas pozvedli svůj pohled od koňských zadků, aby švihli bičem a kletbou popohnali líná zvířata. Uměli asi pět kleteb a jiných slov nepoužívali. Občas projelo ulicí auto s vysokými koly a ohodilo chodce, vozy a domy řídkým blátem. – Několik opilců se vypotácelo ze dveří zaplivaného hostince. Začali močit na prašivého psa, ležícího na prahu lokálu. Pes překvapeně otevřel oči, zvedl se na třaslavých nožkách, stáhl ocas a zchlíplese odkolébal několik kroků od místa ohrožení. Znovu si lehl. – Opilci se chechtali, jako by se jim povedla bůhvíjaká duchaplnost. Jeden z nich se začal dokonce plácat do kolen a pokřikovat:
„Polijte ho petrolejem, potvoru!“ Sáhl do kapsy, vylovil zápalky a začal je lámat o třecí plochu krabičky. Když se mu nepodařilo ani jedinou zapálit, mrštil jí vztekle po netečném zvířeti a začal zvracet. – Kolem chodili chodci: muži v šedých pláštích zastříkaných blátem, v gumových botách a s králičími beranicemi na hlavách, ženy v galoších a s červenými šátky. Míjeli se bez pozdravu, každý šel sám se skloněnou hlavou a s rukama v kapsách. Nikdo si s nikým nepovídal a já jsem z nich měl dojem čekárny u lékaře, kde se nikdo nezná a každý si pěstuje svou bolest, aby náhodou nepominula, když se otevřou dveře ordinace. Na popravu se chodívalo s bubny, někdy i s píšťalami.
Opilci byli jedinou skupinkou lidí v celém městě. Chodci se od nich odvraceli, nikdo neutrousil poznámku: „Ti ale vypadají!“ nebo „To zase někde pršelo!“ jak to mají někteří lidé ve zvyku při setkání s opilci. Nikdo neřekl: „Nechte toho psa na pokoji!“ ani „To je ošklivá potvora!“ Vyhýbali se skupině velkým obloukem a dívali se na opačnou stranu.
Hledal jsem mezi chodci děti, které by jely na trojkolce nebo na koloběžce nebo které by rodiče nesli na rukou nebo vedli za ruku. Hledal jsem děti, které by říkaly „Tati, tenhle lampion je nejkrásnější, má oči a nos!“ či „Mami, kup mi tu velikou červenou papírovou hvězdu.“ – Hledal jsem děti, které by se ptaly „A proč jsou všude lampiony?“ „Proč někdy svítí slunce a někdy jsou mraky?“ – V tom městě nebyly ani děti, které se neuměly ptát. V tom městě nebyly děti vůbec!
„Prosím vás, kde jsou děti z tohoto města?“ zeptal jsem se ženy v galoších s červenýmn šátkem na hlavě, která mě právě míjela. Trhla sebou, hlasitě vykřikla „Ať žijí Vyvolení!“ a poděšeně odběhla. – Dohonil jsem muže v králičí beranici, šedivém plášti a gumových botách.
„Kam jste dali děti?“ zeptal jsem se ho.
„Vyvolení jsou nejskvělejší!“ zakřičel a pak usykl: „Pst, děti se nerodí, lidé se přestali milovat!“ Muž přidal do kroku. – Vešel jsem do domu, ve kterém se narodil můůj otec a kam mě přivezli před jedenatřiceti lety z porodnice. Omítka byla zpoloviny rozstřílená a čelní zeď přikrata obrovským transparentem s namalovanými pestrými květinami a s nápisem:
KUPŘEDU S VYVOLENÝMI V ČELE !
Nad vchodem visel lampion.
Vešel jsem do toho domu z téhož důvodu, z jakého jsem vešel do tohoto města a z téhož důvodu, z jakého jsem se rozhodl opustit na pár dnů svůj srub u jezera a navštívit tyto končiny. – Když teď o tom přemýšlím,marně hledám ve svém počinu nějaký smysl. Při kvapném odchodu z tohoto města před dvacíti lety jsem si slíbil, že se sem za dvacet let vrátím. Třeba jenom na pár dnů. Po maturitě jsme si taky svatosvatě přísahali, že se po pěti letech setkáme. Nepřišli jsme ani jeden. Nanalézám důvodu, proč bych měl tedy plnit svůj dětský slib. – A přece jsem tu, vcházím do domu, ve kterém je pokoj s krbem. Ten krb má škvíru a v ní jsem si nechal skoro celou tabulku čokolády. Ukradl jsem ji svému bratrovi Kainovi a při kvapném odchodu jsem na ni zapomněl. Kain tehdy strašně zuřil a zůstal ve městě. Tak tady je ten důvod mé přítomnosti.
Odhodil jsem oharek cigarety mezi ostatní smetí na podlaze chodby v prvním patře, očistil si rukáv pláště. Že jsem si nedal pozor! Zdi jsou tu vlhké, malba se odlupuje, plíseň tvoří mapu neznámé planety. A kabát je docela nový, žena mi jej koupila na cestu. – Marně jsem hledal zvonek u kterýchkoliv dveří na chodbě. Nějak jich přibylo, těch dveří. Chodba jich byla plná. Jedny dveře sousedily s druhými. Asi zde zřídili hotel. Ale bez portýra? – Zabušil jsem na první dveře. Chvíli bylo ticho, pak se v kukátku objevilo oko a ozval se mužský hlas:
„Kdo je?“
„Já,“ řekl jsem nesměle a začal něco zmateně vysvětlovat o krbu, škvíře a čokoládě.
„Kdo, já? Vyvolený?“
„Ne, Abel se jmenuji.“
Oko zmizelo. Čekal jsem, že se dveře otevřou a ony se neotevřely. U druhých dveří se historie opakovala.
„Kdo? Vyvolený?“
„Ne, Abel.“
Tloukl jsem na všechny dveře a lomcoval klikami. Jedny povolily. Vešel jsem. Pokoj měl tvar nudle, široké jako dveře. U stropu malé okénko, židle a železná postel. V posteli ležela postava, přikrytá šedou dekou.
„Dobrý den,“ řekl jsem a přistoupil k posteli. Byla nohama ke mně a její šířka byla totožná s šířkou pokoje. Spáč musel přelézat kovové čelo. – „Dobrý den, řekl jsem bez odezvy. Šlápl jsem do čehosi měkkého. Stál jsem na vyhnilém místě podlahy, rostly tam houby. Zatahal jsem za pokrývku. Nic. Stáhl jsem pokrývku ze spáče. Na zrezivělé drátěnce bez matrací ležel starý muž v gumových botách, šedivém plášti, na hlavě měl beranici z králičí kůže. V místě očí, v nose a v ústech se hýbali bílí červi.
Viděl jsem dvě mrtvolky v životě. Otcovu a matčinu. Otec měl žlutou kůži a oči zatlačené stříbrnými penízky. Matka držela v bílých rukou kytici bílých karafiátů. Tato mrtvola byla mou třetí. – Vyběhl jsem ven a vrážel do chodců.
„Támhle leží mrtvola!“ vykřikoval jsem a ukazoval na náš dům. Chodci jen zrychlili krok. Utíkal jsem blátem hlavní třídy mezi girlandami a lampiony ke skupině opilců. Drželi se kolem ramen, dívali se na spečený škvarek u svých nohou a zpívali:
„Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejhezčí...“
„V jednom domě je mrtvola!“ vykřikoval jsem na ně. – Muž, který se před chvílí plácal do kolen, spustil ruce z ramen svých kumpánů a začal se znovu plácat do kolen.
„Haf, haf, tady je taky mrtvola,“ ukázal na černý spečený škvarek, který byl ještě před chvílí starým olezlým psem. – „I ty budeš mrtvola,“ vykřikoval opilý muž. „polijí nás všechny petrolejem a zapálí. Kurvy, kurvy, kurvy!“ – Poslední tři slova vykřikoval velmi hlasitě a kopal do zbytků psa.
V mžiku se ulice vyprázdnila. Lidé zalezli do domů a postranních uliček. I zpívající opilci se odvrávorali kamsi pryč. Zůstal jsem tu s vykřikujícím opilcem sám. – Lampiony se pohupovaly na svých drátečkách v mírném větru a všude bylo ticho jako pod hladinou jezera (musím si vyměnit hadici u potápěčského přístroje, napadlo mě). – Najednou se ozval zvuk motoru. Z postranní ulice vyjel terénní vůz a v něm byli Vyvolení. Byli oblečeni v černékůži, na rukou černé rukavice a na hlavách rudé přílby. Jejich obličeje ukrývaly kovovémasky, měly stejnou podobu mladého muže, která mi kohosi připomínala. – Vyvolení vyskákali z vozu a namířili na nás zbraně.
„Kdo?“ zeptal se jeden z nich.
„On,“ řekl opilec roztřeseným hlasem a ukázal na mne.
Muž, který se ptal, vystřelil na opilce. Ten se chytil za břicho a upadl do bláta vedle pozůstatků psa. Dva Vyvolení odzátkovali kanistr s benzínem a vylili obsah na opilcovu mrtvolu. Muž, který vystřelil, škrtl zapalovačem a k obloze se vyvalil černý kouř. – To už jsem viděl s želízky na rukou z auta, které mě odváželo.
Za městem v betonové vile, v místnosti bez oken jsem zůstal sám s mužem, který střílel:
„Přece jsi přišel, Abeli. Jsem tvůj bratr Kain.“ – Sundal si kovovou masku a já jsem zjistil, koho mi připomínala její podoiba. Byl to můj bratr Kain, kterému jsem kdysi ukradl čokoládu a on na to nezapomněl. – Z jeho zbraně vylétly proklatě rychlé kousíčky kovu, ucítil jsem šílenou bolest v břiše a pronikavý zápach benzínu.

- o -

Žádné komentáře: