S kouzelníkem do světa

(někdy v 70. letech v Ostravě, před vydáním v roce 1997 přepracováno v Praze)

Po Knížce o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá a po propuštění z vězení jsem se pustil do dětské literatury s notně povadlou jiskérkou naděje, že někdy, možná, by mi mohli někde něco pro děti vydat. A když nevydají, čtenáře mám doma. Napsal jsem dvě knížky, nabídl je v ostravském Profilu, ale odtud mi je vrátili. Prý na mou vlastní žádost. – Čekal jsem až do roku 1997, v Albatrosu mi vydali S kouzelníkem do světa. Nejdřív jsem ale musel z rukopisu posmětat prach napadaný na něj za čtvrtinu století. – Knížku ilustroval Eugen Sopko, s nímž mě v Mnichově seznámil Karel Kryl. Ale já jsem se o to nijak nepřičinil, ačkoli jsem tomu velice rád, že zrovna on je autorem obrázků. Čirou náhodou se potloukal v Bologni na knižním veletrhu kolem stánku Albatrosu a nabídl jim spolupráci. Nakladatelství Albatros mu přistrčilo mého Kouzelníka.

Opice dřepěly nalepené k mříži jako perličky na šňůře, cpaly se banány, pomeranči a mrkví, taky salátem, a dělaly dlouhé nosy na návštěvníky zoologické zahrady, navlečené v zimnících a omotané vlněnými šálami. Moc jich tam dneska nepřišlo. Byl totiž leden a venku padal sníh. Jenom Roko se netlačil s ostatními u mříže, tiše si visel hlavou dolů, držel se ocasem pneumatiky na řetězu a mírně se pohupoval. Měl zavřené oči a přemýšlel o světě, představoval si, jak asi vypadá. Znal jenom opičí pavilon téhle zoologické zahrady, letní výběh s tyčemi spojenými lany, pár listnatých stromů, hluboký betonový příkop a zeď, za ní diváky – prohlíželi si ho, smáli se a ukazovali prstem. Roko by se rád podíval, co je za zdí, jak to vypadá tam, odkud diváci přicházejí, rád by si prohlédl svět. Za zavřenýma očima se mu jevil růžový a krásný. Jakmile oči otevřel, zjistil, že ošetřovatelka Petra nechala otevřená dvířka, jimiž sem přicházela s dobrotami.
„Kdo půjde se mnou do světa?“ zavolal na opice, které se u mříže pošklebovaly návštěvníkům.
„Nikdo,“ odpověděly opice, „venku je zima.“
„Nevadí,“ zasmál se Roko, „vezmu si šálu.“ – Vzal si šálu a šel.

Svět nebyl růžový a krásný, bílý byl a zábl do rukou. Z nebe padalo cosi lehkého, bílého a studivého. Brrr! Ale s šálou kolem krku se to dalo vydržet. Před bránou zoologické zahrady stála velikánská červená skříň s koly na vyblýskaných dlouhých železech bez konce, měla nad sebou tykadla a těmi se přidržovala drátů. Byla to tramvaj osmička a lidé, návštěšvníci zoologické zahrady, do ní vstupovali. Taky Roko s nimi nastoupil. A protože byl maličký, nemusel platit. Vždyť si ho nikdo ani nevšiml. Bylo tam tepleji než venku a dvě dlouhé tyče se táhly po délce pod stropem. Roko si na levou vyskočil a jakoby nic visel na jedné ruce, maličkost. V tu chvíli se dala tramvaj do pohybu. Vedle stál tlustý pán v beranici, taky se držel jednou rukou, jenže nevisel, nohy měl na podlaze a v druhé ruce držel noviny. Na prstu se mu blýskal prsten s modrým kamenem. Moc krásný byl ten kámen a Roko neodolal, vztáhl ručku a sáhl po něm. Tlustý pán zvedl oči od novin a celý zkoprněl.
„Opice!“ řekl po chvíli. „Komu patří tahle opice?“
„Mně ne,“ ohrazovali se cestující, kteří stáli poblíž. „Mně taky ne,“ říkali ti vzdálenější.
„Tak komu vlastně?“ zeptal se tlustý pán, který potřeboval mít vždycky ve všem jasno.
„Jestli ona neutekla ze zoologické zahrady,“ řekl řidič tramvaje do mikrofonu, kterým oznamuje názvy zastávek.
„V tom případě ji musíme chytit a dostaneme odměnu,“ napadlo mladíka v čepici s bambulkou; zvedl se z místa a chmátl po Rokovi. Jenže opičák nečekal, přeskočil na druhou tyč, přeručkoval ji a schoval se pod sedadlem. To už se k mladíkovi v čepici přidali všichni cestující, kteří toužili po odměně. Bezpochyby nebude malá. Řidič zastavil uprostřed křižovatky a přidal se k pronásledovatelům. Zmatek nastal v tramvaji i na křižovatce. Uvnitř hledali cestující opičáka a venku do sebe vrážela auta, plech se drtil, houkačky houkaly a řidiči si ukazovali na čelo. Z tramvaje, která to všechno způsobila, se ozval výkřik:
„Někdo mi ukradl čepici. Okamžitě mi vraťte čepici s bambulkou!“
„Támhle utíká!“ zvolal tlustý pán v beranici a ukázal prstem z okna tramvaje. Pak se honem podíval, jestli mu nechybí prsten s modrým kamenem. Ne, nechyběl.
Opičák Roko poskakoval mezi nabouranými auty a kolem krku měl šálu, na hlavě vypůjčenou čepici s bambulkou. Radoval se, jak je ten svět veselý, samá honička, i když je taková zima. (...)

- o -