Kytovna umění

(1985 – 1988, Mnichov)

Ve Vídni jsem pracoval v podivném krámku – bylo to mé první zaměstnání v tomto městě –, kde se spravovaly rozbitné věci, převážně umělecké předměty z keramiky, porcelánu, taky ze skla. Schválně říkám spravovaly, protože o restaurování tu nemůže být řeč. Spravovaly, aby pokud možno nebylo poznat, že jsou ty krámy rozbité. Na vývěsním štítu bylo napsáno KUNSTKITTEREI, což by se mělo přeložit jako umělecká tmelírna, v žádném případě kytovna umění. Slepovali jsme střepy, dodělávali chybějící části a kamuflovali to olejovou barvou a vrstvou bezbarvého laku. Nic lepšího jsem nenašel.
Při tomhle slepování rozbitých kousků mě napadl princip psaní Kytovny umění. Z rozbitých kousků upatlat jakýsi tvar, literární útvar, aby dospěl k poznání, že co je jednou zpackané, to lze sice poopravit, ale už nikdy to nebude ono. Ale to nevadí...
Knížku vydal Daniel Strož v Mnichově roku 1988, v roce 1991 vydalo její reprint Západočeské nakladatelství v Plzni roku 1991; je to tedy moje první knížka vydaná doma. Německého překladu se dočkala ve vídeňském nakladatelství Zsolnay roku 1997 v překladu Christy Rothmeier.

- Jak se píše knížka? – zeptal se mne Lojzík v KYTOVNĚ UMĚNÍ na ulici Řetězového mostu číslo 15 v Pátém vídeňském okrese, v domě, který patří firmě MARSANOVI SYNOVÉ – JEDLÉ OLEJE. Zrovna jsme kytovali umění. V domě, kde nesmíme třískat dveřmi, jinak by přišla paní Neubauer a začala naříkat, že už je starší osoba a nervy že má nadranc, třískání dveří že jí působí bolest. Netřískáme tedy, jenom Ewald, když přijde do dílny z krámku v ulici Řetězového mostu 13 pro klíč (záchod v chodbě) třískne dvakrát, aniž by pozdravil. Ani uměním netřískáme, ačkoli bych rád. Vzal bych Dianu s jelenem, vzal bych ji do obou rukou, vzpažil a mrštil tím uměním o zeď, až by se roztřísklo na malé kousky. Pak bych tiše zavřel dveře (aby to nikomu nepůsobilo bolest) a šel domů psát knížky. Jenže kdo by mi dal padesát šilinků za hodinu psaní knížek? Nemohu tedy praštit Dianou s jelenem ani s dveřmi, musím zůstat v KYTOVNĚ UMĚNÍ a vydělávat na obživu.
- Knížka se píše, jako když stavíš dům – odpověděl jsem Lojzíkovi, uchopil tužku a na nepotištěné části prospektu firmy PHILIPS, vedle hromádky tmele začal kreslit čtverec a nad něj trojúhelník, komín, anténu, plot a strom. – Nejdřív nápad – vysvětloval jsem, – pak plán, vykopat základy a začít od sklepa. A když je dům pod střechou, zdaaleka není hotovo. – Ano, tak nějak se staví dům – přisvědčil Lojzík, který se kdysi dávno vyučil zedníkem, pak vystudoval stavební průmyslovku, po ní stavební fakultu a nakonec architekturu na Akademii výtvarných umění v Praze. Toho času spolu kytujeme umění ve Vídni za padesát šilinků na hodinu, protože nic lepšího jsme dosud nesehnali.
- Nebo jak vodopád, Lojzíku, máme-li dost vody...

Jmenuji se Jiří Bárta a narodil jsem se uprostřed války v tzv. Protektorátu Čechy a Morava, na Moravě. Není jedenoduché jmenovat se Jiří ve světě bez háčků a čárek nad pásmeny, lze však i to. (...) Kolem zamřížovaných oken KYTOVNY UMĚNÍ chodívá starý pan Marsano, senior firmy MARSANOVI SYNOVÉ – JEDLÉ OLEJE, penzionovaný panovník. Zastaví, chvíli si prohlíží dívku kytující umění, ale nakonec osloví mne: – Na, jíst! Kdy půjdete jíst? – ptá se mne, protože jsem na ráně, u okna. – Už jsem jedl, pane Marsano, dvě housky s vuřtem – odpovím. – A pivo? – vyzvídá, neboť ví, že jsem Čech a Češi přece pijí pivo v jednom kuse. – Čaj jsem si uvařil – odpovím, ačkoli jsem měl pivo GÖSSER ze Štýrska. – Vy Češi přece pijete pivo – nevěří starý pán. – Ano, pijeme, ale i čaj. – Mahlzeit! – pronese nasupeně otec Marsanových synů a šourá se za jezevčíkem, patrně na oběd. Jezevčík cinká psí známkou a potřásá kníratou hlavou. Poběhne kupředu a počká. Přestože starý pán nemá kníry, psí známku a krátké křivé nožky, jsou si neuvěřitelně podobni; jako manželé po zlaté svatbě. (...)

- o -