Rekonstrukce

(1973 – 1978 v Ostravě a ve Vídni)

Nebylo to jednoduché s touhle Rekonstrukcí, protože jsem měl strach, aby mě kvůli ní znovu nezavřeli. Cítil jsem se však povinován podat svědectví o tom, jak vypadalo vězení v sedmdesátých letech a to způsobem střízlivým, nevymýšlet si hrdinské kousky ani dramatický nebo jímavý příběh, ale zůstat u beletrie. Rozhodně jsem neměl ambici napsat literaturu faktu. Bál jsem se, že něco takového by mohlo být žalovatelné. Ostatně pravdivá výpověď v literatuře nemusí být doslovná. I když jsem vycházel z vlastní zkušenosti s perzekucí, skutečnost je tu posunuta. Prostředí je autentické, spousta postav také, jen mají změněná jména; hlavní postavy jsou zredukované na přehledný počet. Fízl Baltazar je vymyšlený, v reálu jich bylo jistě víc, ale zůstali nevypátráni.
Celou moji práci na rukopise provázel strach. Estébáci zase začali kolem mě kroužit a tahat mě k výslechům. Bylo to v souvislosti s vydáním mé novely Kdo, co je pan Gabriel? v Petlici a se schůzkami nad samizdatem u Oty Filipa v Porubě. Vyslýcháni byli tenkrát účastníci těchto setkání a mnozí ze zúčastněných neodolali tlaku a podepsali spolupráci – jak jsem se mnohem později dočetl v Cibulkových seznamech.
Popsané listy vznikající Rekonstrukce jsem ukrýval v láhvi od sifonu a když byla plná, odnášel je k dobrému příteli do úschovy. Při jednom z četných výslechů mi z mého pečlivě skrývaného textu vyšetřovatelé citovali, pohoršeni vulgarismy, kterým jsem se nemohl vyhnout i kdybych chtěl. Nebyla to paranoia, byla to každodennost člověka, který se znelíbil.
První verzi Rekonstrukce jsem před naším odjezdem do Vídně předal Petru Uhlovi v Praze; až po letech jsem se dozvěděl, že vyšla jako samizdat v edici Expedice Václava Havla.
Po samizdatovém vydání vyšla Rekonstrukce v překladu Susanny Roth (pod pseudonymem Nadja George – ještě doufala, že ji pustí do Československa, odkud ji vyhostili, ale za komunistů se tam nedostala) v nakladatelství Ullstein v Berlíně roku 1985. – Definitivní verze našla svého českého nakladatele až roku 2002 v pražském TORSTu.

Sedím na židli prvního strojníka a píšu knihu o vězení. Kdybych šel k volbám jako ostatní občané, byl bych prvním strojníkem, měl o tři stovky víc a ta pohodlná židle by byla moje. Jenomže mne k žádným volbám nedostanou, nehraju s nimi. Sedím na židli prvního strojníka výjimečně, její právoplatný pachtýř spí v šatně na vatovaném kabátě; je noc, ve dvě ho vystřídám. Jsem rád, že mám místo druhého strojníka, je to lepší než nakládat cihly a nechat na sebe padat déšť se sněhem. Tohle místo mi opatřil můj kamarád Baltazar Vymazal, člověk s hlavou, která nápadně připomíná žárovku.
Ta knížka by se mohla jmenovat Rekonstrukce. Původně jsem zamýšlel sepsat dílko s názvem Zprávy o duševním stavu, Rekonstrukce zdá se mi trefnější. Soud nezajímají duševní stavy delikventovy. Co vlastně zajímá soud? Důkazy? Motivy? Svědecké výpovědi?
Mám ještě jednoho kamaráda, o němž bude řeč. Jmenuje se Pavel Kalvoda a teď zrovna přesvědčuje nějakou cizí holku v Minibaru, aby s ním šla do jeho doupěte, že jí zahraje na piano. Má po odpolední směně u firmy Vodárny a kanalizace. Nejvíc prezervativů připlouvá prý po desáté hodině večerní. I on za své místo vděčí našemu kamarádovi Baltazaru Vymazalovi. Je rád, že nemusí vláčet pytle cementu, to se pak špatně hraje. Když je čas příznivý a nikdo z nás není na šichtě, přijde Pavka k nám a začne mi vykládat, jak blbě tu knížku o vězení píšu.
Sežere nám všechen chleba se sádlem a moje žena Helena si může nohy ubrousit, jak běhá se džbánkem naproti do hospody pro desítku. Petr ještě nesmí, viděl by tam opilce. Pak si zalezeme do koupelny, otočíme kohoutkem, zátka však zůstane vytažená. Doprovázeni šuměním vody docela tichounce zpíváme si písničky, které jsme sami složili a které si už jinde zpívat netroufáme.
Pavku mám už dlouho, z dětství. Chtěl být hercem s dozadu učesanými vlasy a já spisovatelem humorných knížek. To už jsme měli období kominické, válečnické, potápěčské a indiánské za sebou. Kalivodovi se přistěhovali do našeho domu a díky nim jsem poznal pana Frosta. Hned při prvním spatření pana Frosta odložil jsem sešit s šesti odstavci humorného románu a začal mořit otce, aby mi koupil tahací harmoniku. Ačkoli pan Frost každý čtvrtek učil Pavku houslím, harmonika mě okouzlila. Nosil ji s sebou, hrával ve vinárně U Valy a opilí hosté mu dávali peníze. Po zkušenostech s humoristickým románem připadlo mi mnohem jednodušší a krásnější živit se hudbou.
Pan Frost býval oblečen v černém gumovém plášti, na hlavě rádiovku s anténkou; a tak chodil po ulicích ať pršelo, padal sníh nebo bilo slunce. Na zádech nosil ve vybledlém ruksaku akordeon, housle v ruce. Připadalo mi elegantnější nosit housle pod paží, jenže pan Frost postrádal jakoukoli eleganci. Chodil zbrkle, často zakopával o drobné předměty, nikdy však neupadl, aby nepoškodil nástroje. Jak byla koktavá jeho chůze, tak zadrhával i v mluveném projevu. Jakmile však měl housle pod bradou, rázem to byl docela jiný člověk. Když hrál na housle, vyrostl a hlava jeho ztrácela se v oblacích. Když hrál na harmoniku, dokázal roztáhnout měch od východu k západu a celý svět udržel v náručí.
Nejraději bych všechno svedl na pana Frosta; to on mě naučil hrát na kytaru. (Harmoniku mi otec nekoupil, byla příliš drahá.) Ale kdo by mi uvěřil, že za všechno může pan Frost! I na zlou dobu by se dalo ledacos svést, na konstelaci hvězd, sluneční skvrny...
Nic. Co se stalo, stalo se. A já o tom píšu Rekonstrukci, zatímco Pavka v Minibaru balí holky a na piano ho člověk neuslyší brnknout, o houslích nemluvě; ty už před léty někam zašantročil. Zatímco pan Frost hraje ve vinárně U Valy opilým hostům Škoda lásky, sedím na židli prvního strojníka, smolím erární propisovací tužkou písmenka a prožívám všechno znovu. Snad mě to zbaví švába na mozku. (...)

- o -