Ohrada

(1973 – 1997 v Ostravě, Vídni, Mnichově a v Praze)

Tahle knížka by si zasloužila odměnu za trpělivost. Začal jsem s ní po dopsání novely Kdo, co je pan Gabriel? a pak mě napadlo, že bych měl spíš napsat – než zapomenu – zážitky z vězení; práci jsem přerušil a střihnul si mezitím Rekonstrukci. Pak jsem na rukopisu kutil ve Vídni a v Mnichově, měla několik verzí, hodně jsem v ní škrtal, škrtal a škrtal, až bylo vyškrtaného víc, než toho, co zbylo. Bylo to mé spisovatelské (Kryl by řekl sepisovatelské) učení – mučení, tovaryšský kus. Rukopis přečetli na pokračování ve Svobodné Evropě, ale po nakladateli ani vidu ani slechu...
Až v Praze roku 1997 se rukopisu ujala Jarka Jiskrová a přemluvila tehdejšího šéfa nakladatelství Mladá fronta Vladimíra Pistoriuse, aby knížku vydali.
Tématem je člověk v uzavřeném prostoru.

Je uklizeno, nikde žádný nepořádek; buková polena srovnána v rázy, uhlí v hromadách do geometrických obrazců s obdélníkovou základnou – hroby. I strom je uklizen, žádné třepotavé listoví, nikde hnízdo rozdrbané ptáků nebeských – je podřezán, pořezán, rozštípán, spálen. Zameteno, popel vybrán a odnesen do popelnice, odvezen na místo vyhrazené městskou správou. Kdysi to byl kašrtan, v jehož větvích pobýval Tomáš Staněk a vymýšlel si svět, jaký není. Vlastně tam čekal, až svět (život) se dostaví, vyleze k němu po kmenu kaštaním a celý umazaný kůrou a krásný řekne mu:
Tady mě máš.
Větve odřezali trestanci, co jim zbývalo, byl to příkaz. Když je vodil Budulínek s flintou delší než tělo, kaštan nechali na pokoji. Kouřili cigarety, které jim kdekdo z obyvatel domu podstrkoval, hlavně však paní Anna Staňková; snad někdo jiný jinde podstrkoval cigarety i PhDr. Janu Peřinovi, Josefovu otci. Budulínek se odvracel, aby ho někdo neuviděl, on že to vidí a nezakročí. Tenkrát měli trestanci pruhované šaty a nesměli kouřit. Zato však chodili na práci ven z věznice, přes město, provázeni dětmi jak vojáci. Když to Budulínek dotáhl na vojína v záloze a zmizel, nahradil ho svobodník s mocným hlasem, s tělem podstatně delším než flinta; trestanci museli odříznout kaštanu větve a nakonec podřezat i kmen.
Je uklizeno... Také v hlavě Tomáše Staňka je už pořádek. Cpe si do hlavy mineralogii – kameny, krystaly, mřížky, aby udělal zkoušky a stal se báňským inženýrem. Sedí v pokoji u okna, aniž by z něho vyhlédl. Jenže vyhlédnout by měl, z pařezu vyrazil výhonek a na něm vyrašily lepkavé pupeny. Dobře udělali, že pařez nevykopali. Tomáš má před sebou učebnici mineralogie, v ruce tužku a kreslí mřížky; když neví, podívá se do knihy a spojí dva body. A když toho má už plné zuby, udělá čáru-pačáru, která nezačíná a nekončí, je to křivka jen tak, té se geometrie ani mineralogie nezmocní. A pak jinou, pačáry se protínají v mnoha bodech, překrývají se, nemají lad-sklad, řád, je to autoportrét přirozenosti, rukopis potlačené duše.
S ním v pokoji sedí babička Františka na bílé nízké stoličce, na tvrdém prkénku – jakoby na bedně s polínky –, a ruce má složené v klíně, snad se modlí. To ne, dědku, to druhý, šeptají babiččiny rty potichu potichoučku, ale ne z ohledů vůči studujícímu vnukovi, je už tak tichá, žije si svůj vnitřní život, svých devadesát let. Co by ji ještě mohlo potkat! Přikazuje zrovna dědečkovi Františkovi, aby přiložil správné polínko, jinak se koláče připálí. Každou sobotu pečou koláče s tvarohem uvnitř a s povidly nahoře, málo posýpky. Jsou kulaté, malinkaté, jednou do pusy. Za čtyři roky půjde babička spát a už se neprobudí. Sešlost věkem, napíše ohledávač do úmrtního listu. Takovou smrt bych si přál, řeknou lidé, požehnaný věk.
Je uklizeno...
Po ohradě zůstaly jenom ocelové sloupy, k nimž byly přišroubovány pláty vlnitého plechu a ocelová lana k zakotvení. Sloupy jsou velmi vysoké, vyšší než dům, a stačilo by je šikovně upálit autogenem; neví se však, nepřijde-li shora nařízení ohradu znovu zřídit.
Dnes už trestanci mohou kouřit a nenosí pruhované oděvy. Nechodí však městem s houfem dětí za patama. Už je nehlídají vojáci základní služby – Budulínek je členem jednotného zemědělského družstva v pohraničí a uřvaný svobodník to dotáhl na nadporučíka Sboru nápravné výchovy ve funkci vychovatele. Trestanci jsou ve věznici nebo obehnáni plotem na vyhrazených pracovištích, aby neutekli, aby na ně nebylo vidět. Kolem plotu jsou hlídací věže a na nich strážní v černých uniformách, zvaní černoprdelníci. (...)

- o -