čtvrtek 9. dubna 2009

Projev na valné hromadě Obce spisovatelů

Když jsem svolil ke kandidatuře na předsedu Obce spisovatelů v roce 2002, patřilo se, abych na valné hromadě něco pronesl. A tak jsem přečetl v aule Filosofické fakulty University Karlovy tento diskusní příspěvek:

Dámy a pánové,
promluvím o našem vztahu k pokladu nejcennějšímu, k rodinnému stříbru národa; k pokladu živému, který nelze uložit v temnu, suchu a chladu a čas od času předvést veřejnosti. Nemám na mysli pivovar v Plzni, Škodovku, tuzemský rum, karlovarský porcelán, olomoucké tvarůžky ani hokej, nýbrž češtinu – hodnotu pouze naši, odlišující nás od ostatních národů. - O všelijakých rodinných stříbrech se toho naklábosilo habaděj, mateřský jazyk a péče o něj však nebyly dosud tématem pro širší diskusi. Nikoho snad ani nenapadlo, že tento podstatný znak národní identity by mohl být ohrožen. Národ však a jeho zájmy bývají často přetřásány, kdekdo se jimi ohání. Národní zájmy se staly výhodnou floskulí ohaněčů, nelze je totiž dost dobře definovat. Svůj vztah k národu demonstrovali politikové rozmanitých stran v době předvolebního pachtění v nevěrohodném gestu: vystoupali na Říp. Hodlali uhodit na zasutou strunu vlastenectví a probudit národ nebo to byl kalkul, jak se voličům vlichotit a ulovit co nejvíc hlasů? Gesto vyčpělo, skutek utek. - Ale co jazyk, jediné nezpochybnitelné národní specifikum? Vždyť kulturou obecně se od evropských sousedů nijak nelišíme.
V převratné současnosti, kdy prosperita je prioritou neboli úspěch předností, dostává čeština pěkně do těla. Zmocnili se jí bezuzdní uživatelé v domnění, že snese všechno a jim je všechno dovoleno, vždyť máme tu svobodu. Křehká a bezbranná – „neošetřena“ žádným zákonem – je naše mateřština zanedbávána, pomíjena, redukována, zneužívána, kroucena, lámána a znásilňována: ve sdělovacích prostředcích, které byly z původního poslání přinášet informace a názory degradovány na zglajchšaltované nosiče reklamy, na návěštích nazývaných billboardy, na vývěsních štítech obchodů a firem, v simplifikovaném všedním hovoru. – Brutálně se zachází s pokladem, který byl darován každému z nás.
Co na to my, spisovatelé a básníci, literáti čeští? Pro nás je přece jazyk cestou i cílem, je to prostředek a účel zároveň, co bychom si bez něj počali… I my jsme se zmocnili češtiny nebo se jí ujali (snad lze dokonce říci, že nám byla svěřena) a tím jsme na sebe vzali povinnost o ni pečovat. Což také pokorně a pilně činíme – knihy se stále ještě píšou a vydávají. Za jakých podmínek, za jakou mzdu! Jaké máme šance v nelítostné konkurenci povrchních, necitlivých a uspěchaných novinářů, bezohledných obchodníků, lhostejných ignorantů, dravé komerce? Jakou šanci má zádumčivá kniha veršů proti agresi reklamy zneužívající toho, co básník objevil? Můžeme snad víc než usednout večer po práci, která nám přináší obživu, na zadek a psát? - A pak své dílo darovat a nebo vnutit národu…
Postavení spisovatele je u nás nedůstojné. Mnozí jsme okusili násobené zklamání při hauzírování s plodem letité práce od jedněch dveří ke druhým. Přitom však s hořkostí chápeme nakladatelovy důvody, proč nevydá knížku, která mu nezaručí zisk. Z našeho hlediska a z hlediska vyššího principu mravního kniha, literární dílo nemůže být zbožím. Deset milionů Čechů nedokáže zaplatit svou literaturu nakupováním knih. Vždyť kolik procent lidí vůbec čte? Kolik básní do roka si koupí průměrná Novákovic rodina? Zdá se, že některé žánry by byly bez oživovacích zásahů odsouzeny k zániku. Chceme-li zůstat svébytným společenstvím s nezbytnými znaky národa, musíme o literaturu pečovat – dotovat ji z veřejných a také ze soukromých prostředků. Společnost by měla uznat, že činnost spisovatele není sebeukájením, nepotlačitelnou exhibicí, ale že je to práce stejně potřebná jako kterákoli jiná a zaslouží si jako kterákoli jiná práce přiměřený plat. Aby bylo na inkoust a papír a taky na chleba s máslem. Je to práce těžká, odpovědná a důležitá, vyžaduje soustředění a dostatek času, nedá se znormovat; má své zvláštnosti, každý ji dělat nemůže, vyžaduje talent. Bez literatury bychom nebyli národ, zbylo by z nás beztvaré skupenství obyvatel, cizorodý chuchvalec nepojmenovatelných konzumentů uprostřed Evropy.
A co na to společnost, nově vzniklé elity, co vlastenečtí politikové sešlí z Řípu? Jak si váží rodinného stříbra, nejcennějšího národního pokladu? - Jako by tu stále platil popletený žebříček hodnot, na jehož nejvyšší příčce stojí hřivny hmotné, zatímco duchovno strádá; jako by pořizovací cena určovala kvalitu – a to je ošidné. Na tom popleteném žebříčku stále ještě stojí kopaná nad knihovnami, bankéř nad učitelem, ekonomika nad kulturou a nad životním prostředím. Jako by politikům preferujícím hospodářský úspěch nedocházelo, že úpadek v kultuře vede také k úpadku ekonomickému. Snad by si rozhodující činitelé měli uvědomit, jak důležitá je literatura pro uchování a rozvoj jazyka; jak důležitý je bohatý a kultivovaný jazyk pro existenci národa. Bez pěstování literatury totiž jazyk krní, zužuje se do prefabrikátů, do zvukových kódů, nakonec se smrskne na skřeky a posuňky, jakými se dorozumívali pravěcí lovci zvěře, jimiž se dorozumívají burzovní spekulanti, lovci peněz.

V Praze, 9.listopadu 2002

o –

Žádné komentáře: