čtvrtek 9. dubna 2009

Králík Fiala a jeho lidé z Letné

(2003 – 2008, Praha, Vlkovice)

Když byla vnučka Mařenka ještě docela malá, měla příšernou plyšovou hračku, fialového králíka s růžovým čumákem a ušima zevnitř žlutýma, s drobnými černými puntíky. Musel jsem jí vyprávět, co ten králík dělá, když nejsme nablízku. A to je začátek. Napsal jsem první kapitolu a došel mi dech. Dal jsem ji přečíst paní Evě Sýkorové-Pekárkové a za nějaký čas se ozval Miloš Zvěřina, dramaturg České televize, pan Večerníček. Jestli bych těch kousků nenapsal sedm. První významná literární objednávka v mém pohnutém životě!
Když jsem napsal sedm příběhů fialového králíka Fialy, požádal mě pan Zvěřina, abych podle toho napsal literární scénáře pro jeho pořad Večerníčků. A když jsem byl hotov a měl už toho králíka plné zuby, přišla objednávka na dalších šest kousků, aby jich bylo třináct. A to už mě mezitím napadl námět na jinou knížku pro děti. – Odložil jsem tedy Bibianu a napsal dalších šest králíků, 15. března 2008 jsem odevzdal scénáře.


Tralala, tralala,
jméno mé je Fiala.
Starosti si nedělám,
že fialovou barvu mám;
jediný mezi králíky všemi
po celé zemi...

1. Díra až do Austrálie

Je to tak, na tom se nedá nic změnit: králík Fiala má fialovou barvu! A k tomu ještě růžový nos. Jako by to nestačilo, uši má z vnitřní strany žluté. Copak může s něčím takovým mezi králíky? – Fialový, s růžovým nosem a s ušima uvnitř žlutýma?
„To nejde, Fialo,“ řekli mu divocí králíci na stráni rozhořčeně. „S takovou za námi na stráň nemůžeš!“
„Co máte?“ nechápal jejich rozhořčení.
„Chodí tudy chlap s puškou... a prásk! Copak my, šedí králíci, my se přikrčíme, nás neuvidí, ale ty, fialový Fialo, tebe je vidět už od nádraží. Do tebe se i potmě trefí.“
„Můžu za to, že jsem fialový? Můžu za to, že mám žluté uši a růžový nos? Co s tím nadělám?“
„Není možné, abychom mezi sebou měli tak nemožného králíka,“ řekli stránští králíci. „Je to neúnosné. – Padej odtud, my tě tu nechceme!“ dodali, vhupli do děr a přibouchli mu před nosem. Před růžovým, nemožným nosem.
Fiala se tedy vydal za králíky, kteří bydlí v králíkárně, za králíky domácími. Ze stráně musel běžet velice rychle; kličkoval přitom jako zajíc, aby ho ten chlap s flintou netrefil. – Jenže ani králíkárenští králíci domácí ho mezi sebe nepřijali.
„To tak, přijdou lidi a uvidí takovou vzácnost – fialového Fialu s růžovým nosem a žlutýma ušima. Sáhnou po tobě, ty jeden Fialo, a budou tě hladit, budou si s tebou hrát, hýčkat tě mrkvičkou. A co my, králíci domácí, strakatí, černí, bílí a šedí králíci z králíkárny? Nás nikdo hýčkat nebude, my ostrouháme kolečka. Není možné mít mezi sebou tak nemožného králíka,“ řekli králíci domácí. „Je to neúnosné. – Padej odtud!“ dodali a přibouchli mu vrátka před nosem.

Fialovi nezbylo, než se vydat rovnou za lidmi. Může snad fialový králík s růžovým nosem a žlutýma ušima mezi lidi? – Může! Co by nemohl...
Lidé byli dva, Marie a Maximilián a bydleli na Letné, aby se jim dobře lítalo. Když za nimi přijel bratranec Kubík z Mnichova, lítali po Letné ve třech. Rázem z nich byl indiánský kmen statečných Ma-Ma-Kuů s náčelnicí Marií v čele. Protože je ze všech nejstarší.
„Was ist das?“ zeptal se Kubík, ještě ani nestačil sundat čepici a batůžek. Promluvil německy, protože bydlí v Mnichově a tam se toho česky moc nenamluví.
„To je krrálík Fiala,“ řekla mu sestřenice Marie.
„To je klálík Fiala,“ řekl bratranec Maximilián.
„Králík Fiala?“ zeptal se pro jistotu mnichovský bratranec Kubík česky, protože umí i česky, ale tu a tam něco poplete.
Lidé byli docela jiní než králíci, měli vybranější způsoby; Fialu nevyháněli, neříkali mu, že je nemožný fialový králík, ani že je to neúnosné; neříkali mu padej, my tě tu nechceme! Naopak, lidé byli rádi, že ho tu mají. – Jenže toho dne, kdy přišel za lidmi na Letnou, stal se Fiala předmětem sváru.
„To je můj Fiala!“ řekl Maximilián a zmocnil se ho.
„Das ist moje Fiala!“ řekl Kubík a popadl králíka za levé ucho.
„Je to můj krrálík,“ řekla Marie a popadla Fialu za pravé ucho. „Vy dva jste ještě nebyli na světě, když já už jsem na světě byla a prroto je můj! A taky prrotože jsem náčelnice Ma-Ma-Kuů.“
„Není tvůj, je to můj klálík!“
„Moje králík, ich will dieses Kaninchen!“
„To je můj Fiala! Můj, můj, můj!“
Fiala by nad tím kroutit hlavou, kdyby ho nedrželi za uši. Nejdřív nic, odevšad ho vyhánějí a najednou je o něj tolik zájmu… Divže mu samou láskou uši neutrhnou! Co by neutrhli, obě mu je samou láskou utrhli.
Uíí, uíí,uíí! – Už tu bylo červené hasičské auto s modrým majákem a houkačkou. Copak hoří? Naštěstí nehořelo, správně by měla pro Fialu přijet sanitka, vždyť tu jde o zdraví, o dvě utržené uši! – Jenže sanitku lidé z Letné neměli a když jde o zdraví, přijde vhod i červené hasičské auto. Taky koloběžka by se šikla, kdyby bylo nejhůř. Když jsou uši v ohrožení a sanitka v nedohlednu, hodí se cokoli.
Lidé čekali v čekárně, zatímco lékaři na operačním sále operovali králíku Fialovi uši zpátky na hlavu. A to není jen tak. Museli dávat pozor, aby se nespletli a nepřišili levé ucho na pravou stranu a naopak. – Když lidé v čekárně prolistovali všechny časopisy a na operačním sále se stále ještě operovalo, napadlo je, že by se mohli trošku prolítnout. Nafoukli zelený létací balón, vzali s sebou starý chleba a slétli z Letné dolů do Holešovic k Vltavě, že budou krmit labutě, kačeny a lysky. Jenže je zaskočil vítr; byl strašně silný, s takovým vůbec nepočítali. Odvál je z Holešovic až do Kralup. Nezbylo jim, než v Kralupech počkat, až se vítr obrátí. Mezitím nakrmili starým chlebem labutě, kačeny a lysky v Kralupech.

Ihned po operaci, s ušima správně přišitýma žlutou nití, vypustili lékaři Fialu rovnou na ulici. V čekárně na něj totiž nikdo nečekal, Ma-Ma-Kuové čekali v Kralupech na příznivý vítr. Králík Fiala kráčel zvolna po Letné a zkoušel, zda mu uši správně stříhají. Stříhaly jako před utržením. Kopal do kamínků a rozhlížel se, kde jen ti jeho lidé vězí. Nemohl přece vědět, že ho neopustili, že se jen chtěli proletět a teď v Kralupech čekají, až se vítr obrátí, aby mohli zpátky na Letnou. – Kopl pořádně, kamínek kulatý se rozběhl z kopce a Fiala za ním, uši mu vlály ve větru, chodci se za ním otáčeli.
„No, to jsme blázni,“ říkali si chodci, „fialový králík se žlutýma ušima!“ V tom letu si ani nevšimli, že má taky růžový nos. To by se divili ještě víc; něco takového se jen tak neuvidí ani na Letné.
Kulatý kamínek přivedl Fialu do Stromovky a tam se mu v trávě pod stromy ztratil. Ech co, o kamínky nouze není... Byl tam nízký trávník a v něm kvetly sedmikrásky. Fialový králík v bílých sedmikráskách na zelené louce, to by chtělo namalovat! Nebo aspoň vyfotit.
„Tady budu bydlet,“ rozhodl se, „nikdo mě odtud nevyhání, tady mě nikdo za uši netahá. Vůkol je klid a slunce svítí na pažit.“
„Was ist das pažit?“ zeptal by se Kubík, kdyby tu byl ve Stromovce s Fialou a s ostatními Ma-Ma-Kuy.
„Pažit je pažit,“ řekl by Maximilián a předpažil by paže, protože neví, co je pažit, jen se domýšlí; ale už zcela jistě ví, co jsou to paže. Pak by paže vzpažil, rozpažil, upažil, nakonec by paže připažil a do kapes by si zastrčil ruce. Ovšem kdyby tu byl ve Stromovce s Fialou, kdyby v Kralupech nečekali na příznivý vítr.
„Trravička zelená, to je moje potěšení, to je moje peřina – to je pažit,“ řekla by Marie zcela správně. S tím svým err by už konečně měla něco udělat.
Nejen Marie, také králík Fiala věděl moc dobře, co je pažit. Bodejť by to králík už od nádraží. Do tebe se i potmě trefí.“
„Můžu za to, že jsem fialový? Můžu za to, že mám žluté uši a růžový nos? Co s tím nadělám?“
„Není možné mít mezi sebou tak nemožného králíka,“ řekli australští králíci. „Je to neúnosné. – Padej odtud, my tě tu nechceme!“ dodali, vhupli do svých příbytků a přibouchli mu před nosem.

Smutno je králíkovi samotnému… Copak může zůstat bez kamarádů? Copak lze bloumat po Austrálii jenom tak, od ničeho k ničemu? – Fiala to zkusil s medvídky koaly. Třeba ho nevyženou, třeba ho vezmou mezi sebe.
„Tak dobře, jen si vyskoč za námi,“ řekli koalové v korunách blahovičníků.
„Vyskoč! To se snadno řekne…“ Králíci sice poskakují po pažitu, ale vyskočit na strom nedovede žádný z nich. Copak jsou veverky? Fiala to zkoušel celé odpoledne, zatímco koalové chroustali ve větvích blahovičníkové listí a s pobavením pozorovali jeho pošetilé počínání.
Marná snaha, Fiala za medvídky do větví nevyskočil, a koalové za ním na zem neslezli. Na zemi se jim nezamlouvá, jsou pomalí a trochu líní. – Fiala při marném skákání vyhladověl. Když má králík hlad, stačí většinou sklonit hlavu. Okusil tedy australskou trávu; chutnala téměř stejně jako pažit ve Stromovce. Jenom měla takovou zvláštní, australskou vůni a chyběly v ní sedmikrásky.

Ráno králík Fiala zahalekal na klokany, zrovna se jich kolem přehnalo celé stádo. Třeba ho vezmou mezi sebe klokani. Zrovna jim třeba fialová barva nevadí…
„Tak poběž s námi,“ zahalekali na něj klokani. Prosvištěli blahovičníkovým lesem takovou rychlostí, že se Fiala nestačil ani nadechnout. Kdepak, na klokany je každý králík krátký. – Jedna zvědavá klokanice se však pro Fialu vrátila a strčila si ho do kapsy. Původně tam pobýval malý klokánek, ale ten už vyrostl, už si skákal po svých, už by se k mámě do kapsy ani nevešel. Jen se trochu opožďoval, občas na něj museli počkat. Fiala vystrčil z kapsy hlavu a sledoval, jak se ženou stepí, stromy se mu jen míhaly před očima, jako by jel v poskakujícím rychlíku a vykláněl se z otevřeného okna. Pod klokaníma nohama vířila oblaka prachu, ostrá tráva a šlahouny švihaly Fialu po obličeji, prach se mu lepil do očí a lechtal v nose. Taková vyhlídka není k ničemu, Fiala se musel zasunout zpátky do kapsy.
Byla tam tma a nikdo, s kým by si mohl popovídat. Takové skotačení není k ničemu. Přesto, že byl mezi klokany, opět zůstal Fiala sám. Kapsa se s ním kolébala, bylo v ní jak pod peřinou, není divu, že Fiala brzy usnul. Zdálo se mu, že je na Letné a letí se svými lidmi v zeleném balónu k Vltavě, že s nimi krmí labutě, kačeny a lysky. – Jenže na Letné nebyl, ani u Vltavy, vězel v Austrálii, klokanici v kapse.
Klokaní kapsa není pro králíka žádná jistota. Z kapsy lze razdva vypadnout, zvláště při vysokých a dalekých klokaních skocích. – Fialovi se to vzápětí přihodilo a klokanice si toho ani nevšimla. Nepostřehl to žádný z klokanů, ani opožděný klokánek. Bum bác, hnali se dál, stále kupředu... Když se rozplynul prach a Fiala si protřel oči, kdeže byl klokanům konec!

Opuštěný králík se rozhodl k zoufalému kroku: co kdyby to zkusil s krokodýly? Viděl je na obrázku v knížce a tam vypadali docela mírumilovně, jako veselí braši s velice širokým úsměvem. Mohli by ho naučit plavat… Má snad procourat celou Austrálii jen tak sám, bez kamarádů? Vydal se tedy k řece. – Z vody na něj čouhaly jen krokodýlí oči a ty v něm žádnou hrůzu nevzbudily.
„Neostýchej se, mládenče, pojď jen blíž,“ lákali Fialu, když se k nim váhavě přibližoval. „Vždyť králíčky máme nejradši.“
„Taky fialové?“ nemohl uvěřit vlastním uším.
„Ano, i takové máme rádi,“ odpověděli krokodýli.
„S růžovým nosem a žlutýma ušima?“ zeptal se Fiala pro jistotu.
„Samozřejmě! My krokodýlové rozdíly mezi králíky neděláme,“ řekli a tvářili se přívětivě. Pak se jeden obzvlášť hladový a nedočkavý prořekl: „My krokodýlové nejsme v jídle vůbec vybíraví, my sežereme všechno!“
„Tak to já bych raději šel,“ řekl Fiala a začal zvolna couvat. Kdo se přívětivě tváří, nemusí být přívětivý doopravdy.
„Ale kampak bys chodil, králíčku, zrovna je poledne, čas oběda,“ řekli krokodýli a začali se štrachat z vody. A to už se přívětivě netvářili ani trošičku. Zamířili k Fialovi. Králík strnul strachy. Rozhodl se pro útěk, jenže nohy mu vypověděly službu. Jako by je ani neměl. A krokodýlové se nezadržitelně přibližovali. Už byli na dosah, už otvírali zubaté tlamy... V tu ránu se Fiala vzpamatoval, obrátil se k nim zády... a vzal do zaječích. Pádil napříč Austrálií tak strašlivou rychlostí, že dohonil a předhonil klokany, přeskočil blahovičníky i s medvídky koaly, prosvištěl mezi králíky a zarazil se až na letišti.

„Kdepak, milý pane, letenky zadarmo nedáváme,“ řekli Fialovi na letišti. „Kam bychom přišli, kdyby všichni králíci z Austrálie lítali zadarmo! A máte vůbec pas?“
„Jak bych přišel k pasu?“ povzdechl si Fiala. „Obávám se, že na Letné králíkům pasy nevydávají...“
„Bez pasu a bez peněz, do letadla nelez!“ řekli mu na letišti a poslali ho pryč.
„Jak já se teď jenom na tu Letnou dostanu?“ zahořekoval Fiala. Díru, kterou vyhrabal ze Stromovky do Austrálie, by už sotva našel. A hrabat novou, to dá strašnou práci. Ještě teď má drápky ohrabané. Ovšem nebude-li jiného zbytí, počká si, až dorostou a prohrabe se zpátky. Bloumal po australské ulici a kopal do kamínků. Nevěděl, kam se vrtnout. Kdyby měl nějaké peníze, zašel by si na pivo. Tak zle na tom byl, hůř na tom snad ani být nemohl...
Tak zle není však nikdy, aby nemohlo být i hůře. A nebo lépe? – V Austrálii byla zrovna teta Vlasta. Naštěstí! Žije sice v Kanadě, ale proč by se občas neprolítla? Proč by se někdy nemohla podívat třeba do Austrálie? A proč by tu nemohla být zrovna teď?
„To je mi ale náhoda,“ řekla teta Vlasta, když v Austrálii na ulici potkala králíka Fialu. Kopal do kamínků se svěšenou hlavou a byl bezradný. „Vás bych se tu, pane Fialo, věru nenadála!“
Králík Fiala zvedl oči od kamínků a uviděl tetu Vlastu s kufrem v ruce. Rázem se mu tvář roztáhla úsměvem.
„Vás bych se tu, teto Vlasto, také nenadál,“ řekl mile překvapen. „Co vy tady, s kufrem v Austrálii?“
„Jsem tu jenom na skok, čirou náhodou,“ řekla teta Vlasta a pozvala králíka Fialu na pivo. Ale jenom na jedno australské pivo z plechovky. A při tom pivu slovo dalo slovo, králík Fiala pověděl tetě Vlastě všechno podstatné, co ho na cestách potkalo a také jí řekl o svých potížích s odletem.
„Ale to je maličkost,“ řekla teta Vlasta, „poletíte na Letnou jako balík. Je to sice pro králíka vašeho formátu nedůstojný způsob přepravy, ale jinou možnost nenalézám.“ – V nejbližším obchodě si koupila boty, vyndala je a nacpala do kufru. Fialu strčila do krabice, tu zabalila do balicího papíru, převázala pevným provázkem, napsala adresu, pilníčkem na nehty nadělala dírky pro dýchání a odeslala Fialu v krabici jeho lidem na Letnou. – Letecky!

U dveří na Letné zazvonil zvonek, na chodbě stála pošťačka. Přinesla dírkovaný balík z Austrálie – od tety Vlasty z Kanady. Co jim to z Austrálie posílá? Kde se tam vzala? – Ma-Ma-Kuové přeřízli provázek, rozbalili papír a otevřeli krabici od bot. Jako ve vatičce tam ležel fialový králík s ušima z vnitřní strany žlutýma, s růžovým nosem a čtverácky se usmíval: Fiala!
„Das ist moje Fiala!“ zvolal Kubík radostně.
„To je moje Fiala,“ řekl Maximilián výhružně, užuž po něm sahal.
„Je to náš krrálík Fiala,“ řekla Marie, zvedla si ho nad hlavu a posadila na poličku s knihami; mezi Broučky a Ferdu Mravence. „A nikdo už mu uši trrhat nebude!“ dodala.
Králík Fiala seskočil z poličky, se všemi se důstojně přivítal a pak si odskočil do kuchyně, z ledničky vylovil mrkvičkovou zmrzlinu. Vzpomněl si přitom na tetu Vlastu. Kdyby tu byla s nimi na Letné, určitě by se s ní rozdělil. Protože si to zaslouží! Jenže teta Vlasta zrovna v tuto chvíli seděla doma v Kanadě na terase u jezera, pila kávu s mlékem a uždibovala k tomu třenou bábovku. (...)

Žádné komentáře: