čtvrtek 9. dubna 2009

Den, kdy slétly vlaštovky


(1987 – 89, Mnichov)

Pavel Tigrid dostal nápad, že bych mohl napsat knížku ze života dětí chartistů. Něco takového tu ještě nebylo. Dalo by se to nazvat objednávkou a já jsem měl dobrou vůli strýčkovi z Paříže vyhovět. Jenomže mě nic nenapadlo, ač jsem si hlavu lámal, seč jsem mohl. Dobrá vůle nestačila.
Napadlo mě při tom něco docela jiného, co by mohlo vypovídat o atmosféře v době normalizace, ale ne popisně, trocha nadsázky nemůže uškodit. V té době se trestalo všechno, co se vymykalo trpěnému normálu. Zakázáno bylo všechno, co nebylo povoleno, čímž strádala fantazie; to je pak těžké žít. A přesto se žije, coby ne. Vrátil jsem se do malého města, které už známe z Ohrady. Je tam totiž všechno, co je pro knížku zapotřebí: nádraží, radnice, továrna, divadlo, kriminál, sovětská posádka, policie, občané... Tentokrát v okupované zemi.
Text vyšel v Praze v jedné knížce s názvem Tři prózy z trezoru spolu s textem Evy Kantůrkové Sen o zlu a Karla Pecky Čtvrtý vítač. Knížku v redakci Josefa Císařovského st. Vydal Evropský kulturní klub k výstavě Kde domov můj? V roce 1990. – Samostatného vydání se novela dočkala v roce 2006 v Mladé frontě.

Den, o němž se tu zmiňuji, se odehraje v okresním městě. Den, kdy se rojívají včely a vlaštovky matky obskakované vlaštovkami otci sedí na vejcích očekávajíce zrození, začíná pěkným ránem, ještě chladným, zato však zeleným trávou a listovím v parcích; a končit by mohl nádhernou nocí, inkoustově modrou pro opilce a spáče, zažloutlou nezdravě od světla žárovky v drátěné kleci pro vězně v okresní věznici.
Na Horním náměstí, mírně nakloněná kupředu, dobře viditelná i za ranního šera, stojí Rolnice – snop (nejspíš pšeničný) objímá levou paží a přidržuje ho kamenným srpem. Pískovcové oči upírá k radnici naproti, pohled však míří dál, netečný ke krásám jitra, proniká radnicí a upírá se do šťastných zítřků. Rolnice stojí po levé straně hlavního vchodu do Divadla pracujících a na odhaleném ňadru se jí uvelebil vrabec, pták lhostejný k Rolničině snaze dohlédnout kamsi za obzory. Spí ještě, snídani si nepřichystal, začne ji shánět, až dostane hlad. Neuvažuje o budoucnosti, nemyslí na zítřek – jako pták nebeský žije si. Po pravé straně stojí Dělník s vykasanými rukávy, kladivo v pěsti, čtyři metry kamene. Taky se dívá skrz radnici a jeho pohled s pohledem Rolničiným se protínají v nekonečnu. Oba hodlají vykročit. Desítky let se chystají k prvnímu kroku – popadnout se za ruce a provázeni jásajícím lidem razit cestu ke šťastné budoucnosti. Váhají však, vždyť by mohli upadnout na dlažbu, rozpuknout se na kusy, rozpadnout v hromádku písku.
Vrabec se probudil první – zamával křídly, ukápl trusu na kamenné ňadro a odlétl hledat snídani.

Náměstí se rozezvučelo klapotem dámských podpatků, rychlým a neradostným; a k tomu ještě skřípění nenamazaných koleček kočárku sporťáku s nedoprobuzenou Evičkou. Zvuky koleček a podpatků ji neprobudí, spíš ukolébají k ještě hlubšímu spánku. Žena pádí, aby dohonila minuty, o něž zůstala déle v posteli, v báječné lodi snů, nejkrásnějších vždycky až po budíku; od nich se musí odervat násilím. Na snídani pak nezbývá čas – obléci spící děcko, nacpat je do kočárku a rovnou ze snu pádit do odkládárny malých dětí. Aby stihla pár minut před šestou vrazit kartičku se svým jménem do neúprosné škvíry a cvaknout... Cvak!
Sen byl o rybníku s měkkou vodou, v něm se převalovali líní kapři a líni těsně pod hladinou, tam je nejvyhřátěji. Vznášela se s nimi, dýchala vodu pokožkou, povrchem celého těla, proplétala se mezi šlahouny leknínů, pod jejich listy – slunečníky. Hlazena jimi pociťovala rozkoš, s jakou se v bdělém stavu nesetkává. Hebký sen, kradmý pohled do věčnosti.
Uprostřed náměstí se Evička přeci jen probudila. Zvedla hlavu a spatřila úkaz: ve vzduchu se vznášelo cosi, nebylo to letadlo nebo vrtulník, nebyla to ani vzducholoď; bílé to bylo a letělo jí v ústrety.
– Ták, řekla si Evička potichu a pak nahlas: – Ták! A vztáhla ručku k obloze. Chtěla ptáka pro sebe, chtěla ho mít, držet pevně a nepustit, ochutnat ho ústy. Chtěla ho ukázat mámě, aby se i ona potěšila bílým ptákem z oblohy. A skutečně, pták vykroužil oblouček, smyčku, looping... a ťukl Evičku do hrudníku, odrazil se a přistál jí v klíně.
Ták! Zaradovalo se děvčátko a zvedlo ručky s ptákem do výšky, k mámě. Jenže máma dál klapala podpatky po Horním náměstí, štuchala před sebou skřípavý kočárek a ptáka neviděla. V poklusu dospávala poslední veršíky snu o rybách, leknínech a o věčnosti. (...)

- o -

Žádné komentáře: