čtvrtek 9. dubna 2009

Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa


(1976 – 1999, Ostrava, Vídeň, Mnichov, Praha)

Už v Ostravě, v Elektrárně Vítězný únor při nočních směnách jsem přemýšlel o tlustém románu, který by byl po způsobu výtvarné koláže nebo spíš asambláže poskládán z různých materiálů. Po léta to byla jenom vágní představa o formě, psát jsem začal až v Mnichově a přitom jsem notně slevil ze svých původních představ. Skládačka zůstala. Sedm životních období fiktivního hrdiny Václava Netušila prolínají citace z jeho fiktivního cestopisu po zeměkouli, která je uvnitř té naší a je mnohem větší (Hašek) S kolem kolem světa, a citace z jiných děl Václava Netušila (pod pseudonymem Věncezslav Páv), jakož autobiografické pasáže.
Snažím se tu zachytit mnohovrstevnost lidského života. Člověk nemusí být takový, jakým se jeví. Představivost může být východiskem z pustiny každodenního, jednotvárného, bezvýchodného bytí. – Knížka vyšla v nakladatelství Hynek v Praze roku 2000.

Kuchyni opanoval vlezlý chlad, ale služebné děvče Růža si netrouflo ve sporáku zatopit. Jistě by tím vyřešilo zapeklitou situaci, ovšem rozdělávat oheň pod zaměstnavatelem, k tomu se zaměstnanec sotva odhodlá. – Už třetí den seděl inženýr Václav Netušil s hobojem na plotně a nebylo člověka, jemuž by se podařilo vymluvit mu tak pošetilé počínání; dvanáctiletá dcerka Zdenička trávila uhelné prázdniny ve Chvalkovicích, Růžena postrádala potřebnou autoritu a manželka Marie naproti v ložnici měla jiné starosti. – Vedle inženýra spočívala na plotně Číča s tlamičkou na složených tlapkách, připomínala z okna koukajícího pantátu.
Takto spolu seděli už třetí den. Číča klimbala a inženýr hrál na hoboj prostoduchou melodii; řada tónů plnila kuchyni, rovnocenná náhrada za teplo to však nebyla. Růža, zmatené takovýmto chováním, přemlouvala inženýra Netušila, aby se umoudřil:
„Pane inžinýre, buďte tak laskav a slezte již konečně z toho sporáku! Třetí den jsme bez teplého jídla, vždyť nastydnete, chytnete vlka na té studené plotně a Číča s vámi. Když nemáte ohled k sobě, mějte jej alespoň k tomu ubohému zvířeti. Také na svoji manželku samodruhou Marii pomyslete a na dosud nenarozeného syna Václava mějte ohled. Vždyť by se mohl nenarodit, kdyby se mu doneslo, co vyvádí jeho otec v kuchyni. Určitě by nespěchal za takovým rodičem, jenž vysedává na kamnech, komíhá nohama a píská Ovčáky čtveráky už třetí den... Zapřísahám vás, milostpane, slezte z té plotny!“
Inženýr Václav Netušil však z plotny neslezl. Jako by neslyšel, stále dál škobrtavě a s chybami loudil z hoboje prostinkou melodii. Už to bylo na pováženou. Růžena se rozhodla jednat podle vlastního uvážení: ze zaprášeného zákoutí v komoře vyštrachala zaprášený dvouplotýnkový vařič a pustila se do vaření polévky z přestárlé slepice – Ani vůně linoucí se z hrnce nepřiměla zavilého inženýra k rozumnému činu. Číča však zvedla hlavu, vztyčila se, udělala kočičí hřbet, zkoumavě pohlédla na pána, který stále nanovo soukal z nástroje: – Vy jste naši vičku, i tu čočovičku vypásli... A nanovo: – Ovčáci, čtveráci... Jako by to byl rozkaz, Číča znovu zaujala pózu pantáty za oknem. Václavu Netušilovi se zřejmě v hlavě přetočilo důležité kolečko a svými ozuby začalo ničit centrum odpovědnosti. Bezmála devět měsíců se totiž užíral domněnkou, že není původcem zázračných procesů, odehrávajících se v manželčině těle. Před předevčírem se zasekl s hobojem na plotně.
„Růžo, doktora,“ ozvalo se z ložnice. „Honem!“
Děvče neopomnělo vypnnout elektrický proud pod slepicí, hodilo na sebe kacabajku a vyběhlo do ulice. Bylo to v dobách, kdy služebných dívek bývalo v dobře situovaných rodinách více nežli telefonních přístrojů. V tom kalupu se Růžena zapomněla přezout, ťapala ve sněhové břečce, kostkované bačkory už po několika krocích provlhly skrznaskrz a dále nasávaly vodu v tom nejprotivnějším skupenství, studily a těžkly na nohou. Dívka nedbala, pádila k příbytku domácího lékaře doktora Mikuly. Před dvanácti lety také takto chvátala, jenže bosky, Zdenička se drala na svět zjara. Dneska je na řadě Václav Netušil mladší, dědic jména a věřme, že i rodové tradice.
„Pane doktore, milostpaní je na rozsypání a milostpán si už třetí den píská v kuchyni na šalmaj.“
„Je to hoboj,“ opravil ji doktor, popadl kufřík s nástroji, na polobotky nazul galoše a vyrazil. Čeká ho zápas s nenarozeným Václavem, odhodlaným se nenarodit. (...)

Pojďme spolu, dětičky,
trhat mouchám nožičky!
(Z pozůstalosti Věncezslava Páva)

Mám ho ve sklepě a je tam docela hodný, nikoho neruší, nastražený jed proti hlodavcům mu nevadí, naopak, někdy si na něm i smlsne. Nejsou s ním žádné starosti, naopak, tuze pomáhá, je k nezaplacení. Taky si ho pořiďte, nic nestojí, stačí jenom chtít – a máte ho. Nemusíte mít peníze, nemusíte stát ve frontě ani vyplňovat objednací lístek a házet jej – byť nevyplaceně – do poštovní schránky. Nemusíte netrpělivě očekávat listonoše či jiného posla, který by vám jej doručil v krabici s otvory pro dýchání. Stačí jen přání – a je váš! Vždyť ho nemusíte mít zrovna ve sklepě, nemáte-li sklep, i na půdě si najde koutek nebo rovnou v bytě, třeba pod postelí; dokáže se splácnout, i za obraz se vejde nebo do knihovny, nezůstávají po něm loužičky, všechno stráví, co do něj dáte, beze zbytku, bez odpadu po nějaké látkové přeměně; a přestože se naplňuje, jeho objem zůstává stejný. Vy ho MUSÍTE mít, nemáte-li jej dosud. Je docela možné, že o něm jenom nevíte; tušíte cosi, ale nevíte všechno o tom, jaké výhody skýtá – je totiž zdrženlivý, sám na sebe neupozorní. Jen ho objevit a do něj! Živí se snad plísní z marmelády, vysátými mouchami z pavučin a špatnou náladou, slzami, soplem a nářky, ostříhanými nehty a zbytky mýdla po holení, trouchnivěním dřeva, rozšláplými šváby, neodmítne ani splasklé žáby, kočičí mňouky a myší pšouky, chybí už jen leklé ryby. Dýchá uhelný prach a zápach uvadajících brambor, olezlé mrkve, pach odložených jízdních kol a šicích strojů, smrad řídkých návštěvníků, kradmé kroky a světlo svící parafinových. Držím ho ve sklepě a nepouštím ani na malou procházku, ani v neděli odpoledne, ani na manifestace, demonstrace, defenestrace a dehydratace, ani na depilace a deratizace, je můj, tak co by se ukazoval někde na veřejnosti. Taky ho nikam neberu s sebou – k rodinnému stolu, k sobě do pokoje, ani na záchod u nás nesmí; nechodí za mnou do práce, na fotbal mě nedoprovází, ani do hospody, v kině se mnou nebyl, v divadle ani na koncertě, neví, co je to park ani obchodní dům, vesnice nebo železniční trať, k rybníku ho to netáhne. Dřepí ve sklepě a čeká... Ještě se nestalo, že by se někam zatoulal, třeba do sousedova oddílu, nebo že by okouněl v kotelně či hladil zatoulanou kočku, učil potkana panáčkovat, nebo že by zevloval sklepním okýnkem ženským na ulici pod sukně. Určil jsem mu místo na regálu s krabicemi milostné korespondence, kolomazí, zázvorem a vyřazenými vrtulemi, tam už léta nikdo neleze. Spokojil se s docela malým prostůrkem mezi dvěma bedýnkami červených a zelených sklíček. Dřepí tam a čeká na mne, celé hodiny, celé dny, někdy i týdny, poslušně by čekal i celé měsíce, nezlobí, neptá se, kde jsem vězel tak dlouho, jenom se krčí a ucukává, očka třeští: – Maminko, maminko! Maminečko! Nebij mě, já už budu hodný. Tatínku, tatínečku, já už to nikdy neudělám! – Ale to patří ke hře, tím se nesmíte nechat zmást! To by byla velká chyba, to byste to mohl, to byste to mohla, to bys to mohlo rovnou zabalit! To by vám pak nebyl k ničemu, ztratil by svůj význam, tak nač si ho vůbec pořizovat? – Ale vy ho potřebujete, stejně jako já, každý ho potřebujeme! Ono je to totiž mnohem dráždivější, když na vás vyvaluje ta svá nevinná očiska a tváří se jak hovno vedle záchoda. – Maminečko, tatínečku, bratříčku, sestřičko, prosím, prosím, nebijte mě... – V tu chvíli schytá prvního facana přes celou hubu, plochou dlaní, pravačkou. A druhou hned z druhé strany, než se stačí vzpamatovat. Že mu z nosu stříká krev? Nevadí, ještě jedno kolečko hřbetem ruky, a umíte-li karate, do třetice malíkovou hranou. A ještě pěstí, kolenem do břicha nebo raději do podbřišku, špičkou boty do hlavy. Má úžasné regenerační schopnosti; když ho vezmete kladivem mezi oči, zaječí sice, lebka praskne, ale než se rozpřáhnete podruhé, můžete nanovo. A když tnete srpem, hlavička znovu přiroste. Už jste někdy zkusili někomu rezavým drátem do oka? Do obou můžete, sklivec kane mu po nevinných líčkách a jenom ten drát vytáhnete a vrazíte do druhého očenka, už na vás to první hledí bezelstně a vyděšeně, jako by se bálo, že to uděláte znovu. A vy to MUSÍTE udělat ještě jednou, vždyť je to vážná věc, kvůli rovnováze to uděláte, abyste se cítil jistý, abyste měl pod nohama pevnou zem. Bude vás prosit o milost, o slitování, ale vy se nedejte uchlácholit, mlaťte do něj přetrženým řetězem jízdního kola, házejte mu písek do očí, pochcat ho celého shora dolů, deštníkem zvolna otvíraným mu prdel natrhnout, sevřít ručičku ve svěráku, tahejte mu zoubky kleštěmi kombinačkami jeden po druhém – však mu narostou nové –, kotníky mu drťte klíčem francouzákem, a když z vás přitom samým vzrušením vystříkne semeno, rozmažte mu je po ksichtíku, zaschne jak šnečí stopa na plotě. Vyblijte na něj snídani, oběd, večeři i zmrzlinu koupenou na Švédském náměstí, svou duši na něj vychrstněte spolu s pivem vypitým v posledních dvaceti letech, své nálady, průsery, prohry, zklamané lásky, nenaplněné ambice, zmarněné naděje, nedodělanou práci, podrazy, lži a falše, nedosněné sny, neuskutečněné soulože, zmařené šance, všechna bolístka na těle i na duši, temné stránky své mysli, nezdary, všechny viny a mindráky na něj vyblijte a on to vstřebá, vždyť je tu vůli tomu a vám se uleví:
Je to lepší než vyřvat se do světlíku páchnoucího holubím trusem
Je to lepší než psychiatr, ten má svou představu, ten má svých starostí dost
Je to lepší než profesionální flanďák zpovědník, stejně vás neposlouchá
Je to lepší než dutá vrba, stejně to na vás vyzvoní
Je to lepší než zmlátit ženu
Je to lepší než zfackovat syna
Je to lepší než vykrákat dceru
Je to lepší než se porvat s přítelem
Je to lepší než se poprat s kýmkoli
Je to lepší než se nechat zmlátit
Je to lepší než to nechat koňovi, i když má větší hlavu
Je to lepší než se zpít do němoty
Je to lepší než křičet do bouřky, hromy jsou hlasitější
Je to lepší než skákat v noci po hlavě z mostu
Je to lepší než vjet na dálnici do protisměru
Je to lepší než si to šeptat pod pokrývku
Je to lepší než cokoli na světě...
A máte to doma, dole ve sklepě, v regále, stačí jen seběhnout po schodech... Je to lék na všechno:
zlomené nohy, zklamané lásky, křivé úsměvy, rány pod pás, rány pěstí do nosu, urážky, pomluvy, křivá svědectví, na migrému a veškeré další choroby vnitřní, vnější, zřejmé i latentní, na nedostatek nápadů, proti plešatosti a stárnutí, na neúspěch a na příliš velký úspěch, na prohru v kartách, šachu, golfu, hokeji, člověče, nezlob se, na jakoukoli prohru, na vrásky, impotenci, přemíru potence, na blbost, sousedy, obtížný hmyz a proti vzteklým liškám, na špatnou paměť i na příliš dobrou, lék na celý komplex méněcenností, na mizantropii i filantropii, na housera i na pálení žáhy, noční pomočování, na samotu o samotě i na samotu mezi lidmi, na křeče i stupor... Je to všelék, dejte na má slova!
Sedí tu v regále, otloukánek, nebo na hromadě uhlí, to malé, nevinné fackovadlo, a schytává, pěkně to schytává! Ano, je nevinný, MUSÍ být nevinný, protože kdyby něco zavinil, kdyby se něčím provinil, třeba jen málo, malounko, kdyby třeba ulízl ze zakázaných povidel nebo si zakouřil v kostele, byl by trestán za svoje provinění. Jenom nevinný může na sobě schytávat všechny viny naše... (...)

- o -

Žádné komentáře: