Egonek na útěku a M-mirek v pasti

(2000 a 2003, Praha, Vlkovice)

Jsou to dvě prózy tvořící jeden celek. V obou případech jde o existenciální stav člověka v mezní situaci: na útěku a v pasti; před čím utíká, kdo ho polapil a proč? Absurdita obou situací, prostředí i jednajících postav zabíhá do grotesky. Nejde tu o deskripci reálného světa a konkrétního občana, nýbrž o stav, v němž se může ocitnout duše kohokoli z nás. Každá nadsázka je tu legitimní.
Duální princip existenciálních stavů – aktivita a pasivita – nadsazený do absurdní grotesky je pojítkem obou textů a vytváří z nich jeden celek.
Vyšlo v brněnském nakladatelství Host roku 2004.

Egonek v první próze – učitel tělocviku a zeměpisu – je v absurdním procesu odsouzen k absurdnímu trestu, aniž by se dozvěděl (ani čtenář se to nedoví), zač a proč vlastně? Za pomoci Uriho – průvodce turistů, našeptavač a zároveň deus ex machina, který Egonka tahá z neřešitelných situací – uprchne z kuriózního vězení (kurník se slepicemi) v kuriózním převlečení (za šest malých káčat), nakonec je dopaden a odsouzen k oběšení. Není však pověšen za krk, nýbrž za kšandy a Uri ho sejme ze šibenice. I když de facto nebyl popraven, pro svět je mrtev, neexistuje. Leitmotivem textu je teze, že člověk se sám sobě nemůže ztratit. Pro Egonka je to jediná jistota, ale i ta je v závěru zrelativizována.

Co bychom si počali, kdyby nebylo kam utéci? Útěk je obstojným východiskem z prekérní situace. Mnohdy jediným řešením. Ale co když jsme zahnáni do kouta, když se ocitneme ve slepé uličce, před námi zeď, ústup odříznut?

Zdálo se mi v noci na dnešek, že jsem se opil s neznámým průvodcem či svůdcem; sám bych se přece dobrovolně tak příšerně nezlil. Jsem však měkký člověk a ten chlap s červenou kravatou do mne dul tak dlouho a rafinovaně, apeloval na naše dávné kamarádství – snad jsme spolu byli kdysi na fotbale nebo na rybách či kde –, tož jsem povolil a pivo dalo pivo. Bylo to v cizím, nesmírně zajímavém městě, snad to byl Jeruzalém, v hospodě s milými lidmi; nebo to bylo v restauraci Sport s havíři po vyfárání, po výplatě – holaj duša peklo horí! Pili jsme ostravskou dvanáctku a do ní zazdívali velké vodky, velice živý sen, tácky se zubily vypitými čárkami, jak sluníčka o žních (nebo to bylo v hospodě U Slunka?), a když havíři zkrásněli a začali se smát, když se kolem děvčete roznášejícího pivo a kořaličku rozprostřela svatozář, objevil se ve Sportu (nebo U Slunka?) komisař Japp a zneškodnil mne ranou do břicha; učinil to nečekaně hlavou, aniž smekl, a klobouk mu i po zákroku seděl spořádaně na svém místě. Jeho neurvalí inspektoři mne pak vynesli na ulici a jako padlý snop v létě pohodili do výkladní skříně obchodu s drobnými zvířátky, se žrádlem pro psy a kočičími konzervami. Kdyby mne takhle viděli mí žáci! – Probudil jsem se v botách mezi čipernými křečky a na chodníku za sklem stál člověk z hospody, ten ďábelský svůdce – v jeho věku snad budu mít ušlechtilejší zájmy –, levou rukou se držel za nos a pravou měl prostrčenou véčkem, které tvořila levačka zalomená v lokti, pravicí na mne mával jako slon chobotem, jak rozverný slon po práci, trochu opilý palmovým vínem. Nikomu takové probuzení nepřeju. Kdyby mě viděla má družka Karolína! Ještě že je to pouhý sen: hloupý, neradostný, živý sen. Zdá se, že má duše není v pořádku. Proč by mě inspektoři cpali mezi křečky zlaté, tupá morčata a králíčky trpasličí? Sny bývají nedůsledné, bez úvodu a bez závěru, bez pointy, jak povídání plkavého strýce u piva. Vždycky něco nakousnou a nedopoví, žádné poučení, plácnutí do vody. A přesto bývají některé docela příjemným útočištěm. Většinou však vyblednou ještě před polednem, zmizí překryty všedním dnem, jen dojem po nich zbude, a ten se do večeře vytratí; jak louže v parném létě, jak bzdina v heřmánkovém poli. – Ovšem tento sen! Ani dost málo nepatří mezi příjemné. Už aby bylo po něm, už aby vyšuměl a nikdy se nevrátil do mé o tři čísla větší hlavy. (...)

M-mirek, plachý hrdina druhé prózy – svědomitý úředník s posláním dodat akta, na nichž pracoval, svému nadřízenému – je lapen do pasti podobné pasti mravkolva. Trychtýřem se propadne do jakéhosi absurdního světa, v němž je mu dáno pobývat, vysvobození v nedohlednu. Narozdíl od Egonka na útěku, v neustálém pohybu, dřepí M-mirek v pasti odkázán na nečinnost, hlídán, pokoušen, ponechán sám sobě, svým myšlenkám a představám, zcela pasivní, vystaven výčitkám a pocitu viny, že nemůže splnit svůj úkol. Je to noční můra, která trýznívá každého, zde konkretizovaná a nadsazená. Absurdita a groteska je tu prostředkem k zlehčení závažného tématu. Nakonec dojde k metamorfóze nebezpečné šelmy v neškodného motýlka, M-mirek je osvobozen a pokračuje ve svém poslání – kráčí odevzdat akta panu vládnímu radovi.

Mravkolev je obludné slovo; vyvolává představu příšery dříve, než se dozvíme, co vůbec označuje. Takto je nazýván hmyz s průsvitnými blanitými křídly podobný malé vážce. Jeho larva žije v trychtýřovité jamce a živí se mravenci. Jamku vytváří kráčejíc pozpátku v kruzích menších a menších, přičemž zarývá zadeček do země, písek vyhazuje hlavou z jamky ven... Dokud není past hotova.

Byla to past; podlý způsob vítězství. Jinudy ani jít nemohl, a proč by to dělal? Mohl být pozornější, to je pravda, ale vždyť nepředpokládal, že by jej cosi takového mohlo potkat. Šel si svou každodenní cestou, léta tudy kráčíval do úřadu; nic nenasvědčovalo tomu, že by po něm šli, že je o něj zájem. Nemohl tušit, že je pod kontrolou, že se ho kdosi hodlá zmocnit, že je kořistí. – O život mu zřejmě neusilovali; kdyby ho chtěli zabít, dávno by to udělali, měli k tomu spoustu příležitostí. Taky na něj mohli políčit past, která usmrcuje: přerazí páteř, probodne hruď a břicho bambusovými hroty jak ve Vietnamu, mohli předstírat nešťastnou náhodu a zavalit jej zdivem, také minu nastražit, jak divokého králíka mohli ho uškrtit v drátěném oku...
Jako by se otevřela zem, jako by se mu půda pod nohama propadla. Šel po každodenním chodníku v Kubelíkově ulici a na proces chůze nemyslel. Kde by ho napadlo, že šlápne do tenat. Nehloubal nad žádným problémem, nepřemýšlel o ničem podstatném, v hlavě se mu převalovala změť nakousnutých a nespolknutých myšlenek, úvah a reflexí, vjemů a vzpomínek, beztvarý chuchvalec bez počátku a konce, nesystematická cupanina rozmanitých, nesourodých látek převalující se líně z jedné hemisféry do druhé, aniž by to přineslo užitek – objevnou, nebo alespoň ucelenou myšlenku. – Svému okolí se mohl jevit jako duchem nepřítomný chodec pohroužený v úvahách. Každý jich máme dost. – Chodil tudy už léta letoucí a nikdy se necítil ohrožen. Potkával stále stejné tváře; ačkoli nikoho z chodců neznal blíže a s žádným se nezdravil, byli mu důvěrně blízcí a zdáli se neměnní. Jen děti s léty neúprosně dorůstaly, výrazy jejich obličejíčků ztrácely původní bezelstnost, jako by nabývaly na lstivosti, a bezstarostnost, pel dětské nevinnosti z nich zvolna opadával. Ovšem tento trvalý proces nesignalizoval nebezpečí ani nenabádal k opatrnějšímu postupu. – Jediné, před čím by se měl mít na pozoru, byla psí nečistota, nic neobvyklého v ulicích města s nepořádnými obyvateli a nedbalou správou na radnici.
Levá noha střídala pravou, podpatky klapaly na žulovém dláždění, levá pravá… siločáry těla protínaly siločáry planety Země, ráz, dva, bylo ráno, před chvílí dojedl chléb s máslem a meruňkovou marmeládou, dopil hrnek čaje s mlékem, vykouřil ranní cigaretu. Dnes první a zřejmě jedinou vykouřenou vědomě, s požitkem kaleným špatným svědomím, že páše cosi v neprospěch organismu. Každé ráno při první cigaretě zvažoval, zda by s tím neměl přestat, ale pak to pustil z hlavy a všechny ostatní vykouřil bezmyšlenkovitě, aniž by vnímal rozkoš, aniž by mu to rozkoš působilo. Zrovna tak bezmyšlenkovitě kráčel po chodníku: levá pravá, levá pravá, ráz dva…
Další krok nebyl kupředu, byl to krok do prázdna, jakoby nikam. Jenže nikam neexistuje. Vždycky cosi je! Třeba cosi jiného než předtím. Byl to krok do čehosi jiného.
Už se řítil, už si to svištěl se zlověstným sykotem. Ne, pád to nebyl, ačkoli se to pádu blížilo; jel po zadku z prudkého srázu v oblaku jemného, tekutého písku, jakoby stržen uvolněnou lavinou, taška s akty, s cigaretami a zapalovačem, diářem, s mobilním telefonem, brýlemi na čtení, kapesním nožem se dvěma želízky – dědictví po tatínkovi —, a se skládacím deštníkem mu vylítla z ruky, byla by to katastrofa, kdyby o ni přišel, ale teď měl jinou starost: nabýt rovnováhu, zarazit sešup, najít pevný bod a vyškrábat se vzhůru, zpátky na chodník. – Jak si vysvětlit, že pádu nepředcházelo varování? Vždyť nebyl na ulici sám, potkával a míjel spoustu chodců, nic nápadného nepostřehl, také auta jezdila oběma směry jako obvykle a několik cyklistů se kolem něj mihlo, i tramvaje rachotily po kolejích jako vždycky, nic mimořádného, žádná zábrana, oplocení nebo aspoň značka oznamující výkop či jiná nebezpečí… Šmátral při letu po něčem, oč by se mohl zarazit, čeho by se chytil, ruce však svištěly syčícím pískem spolu s tělem a výhled zakryl oblak bílého prachu. Muselo se to odehrát v jediném okamžiku, jenže čas jako by se rozložil na prvočinitele a roztáhl do nekonečně dlouhé chvíle; čímž se potvrdilo, jak je relativní.
V tom bezčasí pocítil úzkost přímo fyzickou; jako by ho protahovali trubicí užší než objem jeho těla a ještě se zužující, a on se jim uprostřed zasekl. Najednou však… Jako když se prudkým trhnutím podaří vyrvat zátku vrostlou do hrdla láhve, jenže opačným směrem, dolů, nohama napřed. (...)

- o -