(1994, Mnichov)
K napsání této povídky mě ponoukly strašlivé násilnosti jihoslovanského mordování. Z přívětivých sousedů se naráz, jen co se k tomu vyskytly vhodné podmínky, stali vrazi. Domovník ze Stuttgartu, zedník z Mnichova nebo z Vídně si odjel domů zastřílet o dovolené do lidí; přece nepromarní takovou příležitost. Připadlo mi, že my všichni jsme potenciální vrazi. Napadlo mě to už dávno, když jsem s nimi seděl v kriminále, s přívětivými, vstřícnými a milými vrahy. Situace na Balkáně mě v tom utvrdila a přiměla k napsání Jeníkovy práce. Začal jsem s tím ještě v Mnichově, drobné dodělky následovaly v Praze.
Tady se rukopisu ujal Petr Sacher v Hynkově nakladatelství (1996), hodlal vydávat řadu romanet a moje útlá knížka byla v té řadě první. Nakreslil jsem si do ní obrázky.
Kondor plachtil nad Andami; křídla nehybně roztažená, pera na koncích čechrána větrem se drobounce chvěla jak prsty dychtivě roztažené ruky šmátrající v prostoru po pevném bodu. Bylo povznášející sledovat klidný let majestátného tvora nad majestátnými horami. Pták se rozhlížel po kraji, pátral po potravě. Bylo to vzrušující; vzrušivější než stále se opakující honičky ozbrojených mužů opuštěnými továrními halami a krkolomnými konstrukcemi mostů, honičky automobilů ulicemi, opuštěnými lomy a soukromými zahradami s bazénem, bylo to zajímavější nežli divácké soutěže o neuvěřitelné množství peněz.
Kdyby měl doktor Jan Ondruch ve svém domě krb a hromadu polen, bylo by houpací křeslo obráceno k ohni a stárnoucí sudí by se díval do plamenů, do uhlíků zvolna uvadajících v ohništi; nelenil by setřást babylonského krále Chammurabiho z klína, zvednout a přiložit poleno, pošťárat se pohrabáčem v živlu, který nelze ovládat na dálku, který fascinuje. Ani pokrývku, pod níž se teď choulil chladem, by nepotřeboval. – Měl na krb myslet už tenkrát, když se rozhodoval dům v Zahradní ulici postavit, náklady byly zanedbatelné. Jenže tenkrát ho nenapadlo, že někdy zatouží po krbu. Teď už neměl sílu ani chuť s čímkoli hýbat. Nebyl ochoten strpět v domě řemeslníky s dupavýma nohama, s páchnoucím sýrem ke svačině, jejich sutí zaprášené láhve po vypitém pivu a průvan, jemuž se v takových okamžicích nelze vyhnout. Odmítal dokonce i vymalovat, ačkoli to bylo zapotřebí snad už před půlstoletím.
Tento kondor má přívlastek „velký“, obývá horstva Jižní Ameriky – až nad Patagonii zabrousí a v Ohňové zemi sestupuje k mořskému břehu; klove tam do mršin vyvržených příbojem, přežraný se pak marně pokouší vzlétnout.
Otervřely se dveře z předsíně a do obývacího pokoje vstoupil Jeník. Měl na sobě montérky a pohyboval se způsobem, jakým se pohybují věční hledači ztracených věcí; hledači, kteří už vyčerpali všechny v úvahu přicházející možnosti a teď se pustili do hledání na místech nepravděpodobných nemajíce jiného zbytí. Hledají psa na stromě, sněženky v lyžařské botě, pilník mezi knihami. Nebyl ani v zásuvce s doklady, s křestními listy, vysvědčeními a životními pojistkami... Jeník se odhodlal oslovit otce:
– Nevíš o pilníku?
Copak piluju? Odpověděl sudí otázkou. – Babylónský král Chammurabi, modrošený obláček chlupů s jantarovýma očima (až dosud poklidně spočíval sudímu v klíně) se vzepjal na všech čtyřech, blýskl po vetřelci zlostným pohledem a s neočekávanou křepkostí se dvěma skoky přemístil na okenní parapet; zaujal pohoršenou pózu vedle květináče s uschlou azalkou z dob, kdy se domem pohybovala bytost v sukních vyzbrojená konvičkou s odstátou vodou. (...)
- o -
Žádné komentáře:
Okomentovat