Když jsem svolil ke kandidatuře na předsedu Obce spisovatelů v roce 2002, patřilo se, abych na valné hromadě něco pronesl. A tak jsem přečetl v aule Filosofické fakulty University Karlovy tento diskusní příspěvek:
Dámy a pánové,
promluvím o našem vztahu k pokladu nejcennějšímu, k rodinnému stříbru národa; k pokladu živému, který nelze uložit v temnu, suchu a chladu a čas od času předvést veřejnosti. Nemám na mysli pivovar v Plzni, Škodovku, tuzemský rum, karlovarský porcelán, olomoucké tvarůžky ani hokej, nýbrž češtinu – hodnotu pouze naši, odlišující nás od ostatních národů. - O všelijakých rodinných stříbrech se toho naklábosilo habaděj, mateřský jazyk a péče o něj však nebyly dosud tématem pro širší diskusi. Nikoho snad ani nenapadlo, že tento podstatný znak národní identity by mohl být ohrožen. Národ však a jeho zájmy bývají často přetřásány, kdekdo se jimi ohání. Národní zájmy se staly výhodnou floskulí ohaněčů, nelze je totiž dost dobře definovat. Svůj vztah k národu demonstrovali politikové rozmanitých stran v době předvolebního pachtění v nevěrohodném gestu: vystoupali na Říp. Hodlali uhodit na zasutou strunu vlastenectví a probudit národ nebo to byl kalkul, jak se voličům vlichotit a ulovit co nejvíc hlasů? Gesto vyčpělo, skutek utek. - Ale co jazyk, jediné nezpochybnitelné národní specifikum? Vždyť kulturou obecně se od evropských sousedů nijak nelišíme.
V převratné současnosti, kdy prosperita je prioritou neboli úspěch předností, dostává čeština pěkně do těla. Zmocnili se jí bezuzdní uživatelé v domnění, že snese všechno a jim je všechno dovoleno, vždyť máme tu svobodu. Křehká a bezbranná – „neošetřena“ žádným zákonem – je naše mateřština zanedbávána, pomíjena, redukována, zneužívána, kroucena, lámána a znásilňována: ve sdělovacích prostředcích, které byly z původního poslání přinášet informace a názory degradovány na zglajchšaltované nosiče reklamy, na návěštích nazývaných billboardy, na vývěsních štítech obchodů a firem, v simplifikovaném všedním hovoru. – Brutálně se zachází s pokladem, který byl darován každému z nás.
Co na to my, spisovatelé a básníci, literáti čeští? Pro nás je přece jazyk cestou i cílem, je to prostředek a účel zároveň, co bychom si bez něj počali… I my jsme se zmocnili češtiny nebo se jí ujali (snad lze dokonce říci, že nám byla svěřena) a tím jsme na sebe vzali povinnost o ni pečovat. Což také pokorně a pilně činíme – knihy se stále ještě píšou a vydávají. Za jakých podmínek, za jakou mzdu! Jaké máme šance v nelítostné konkurenci povrchních, necitlivých a uspěchaných novinářů, bezohledných obchodníků, lhostejných ignorantů, dravé komerce? Jakou šanci má zádumčivá kniha veršů proti agresi reklamy zneužívající toho, co básník objevil? Můžeme snad víc než usednout večer po práci, která nám přináší obživu, na zadek a psát? - A pak své dílo darovat a nebo vnutit národu…
Postavení spisovatele je u nás nedůstojné. Mnozí jsme okusili násobené zklamání při hauzírování s plodem letité práce od jedněch dveří ke druhým. Přitom však s hořkostí chápeme nakladatelovy důvody, proč nevydá knížku, která mu nezaručí zisk. Z našeho hlediska a z hlediska vyššího principu mravního kniha, literární dílo nemůže být zbožím. Deset milionů Čechů nedokáže zaplatit svou literaturu nakupováním knih. Vždyť kolik procent lidí vůbec čte? Kolik básní do roka si koupí průměrná Novákovic rodina? Zdá se, že některé žánry by byly bez oživovacích zásahů odsouzeny k zániku. Chceme-li zůstat svébytným společenstvím s nezbytnými znaky národa, musíme o literaturu pečovat – dotovat ji z veřejných a také ze soukromých prostředků. Společnost by měla uznat, že činnost spisovatele není sebeukájením, nepotlačitelnou exhibicí, ale že je to práce stejně potřebná jako kterákoli jiná a zaslouží si jako kterákoli jiná práce přiměřený plat. Aby bylo na inkoust a papír a taky na chleba s máslem. Je to práce těžká, odpovědná a důležitá, vyžaduje soustředění a dostatek času, nedá se znormovat; má své zvláštnosti, každý ji dělat nemůže, vyžaduje talent. Bez literatury bychom nebyli národ, zbylo by z nás beztvaré skupenství obyvatel, cizorodý chuchvalec nepojmenovatelných konzumentů uprostřed Evropy.
A co na to společnost, nově vzniklé elity, co vlastenečtí politikové sešlí z Řípu? Jak si váží rodinného stříbra, nejcennějšího národního pokladu? - Jako by tu stále platil popletený žebříček hodnot, na jehož nejvyšší příčce stojí hřivny hmotné, zatímco duchovno strádá; jako by pořizovací cena určovala kvalitu – a to je ošidné. Na tom popleteném žebříčku stále ještě stojí kopaná nad knihovnami, bankéř nad učitelem, ekonomika nad kulturou a nad životním prostředím. Jako by politikům preferujícím hospodářský úspěch nedocházelo, že úpadek v kultuře vede také k úpadku ekonomickému. Snad by si rozhodující činitelé měli uvědomit, jak důležitá je literatura pro uchování a rozvoj jazyka; jak důležitý je bohatý a kultivovaný jazyk pro existenci národa. Bez pěstování literatury totiž jazyk krní, zužuje se do prefabrikátů, do zvukových kódů, nakonec se smrskne na skřeky a posuňky, jakými se dorozumívali pravěcí lovci zvěře, jimiž se dorozumívají burzovní spekulanti, lovci peněz.
V Praze, 9.listopadu 2002
o –
čtvrtek 9. dubna 2009
Ach, ty moje Rakousko...
(1995, Praha)
Impuls k napsání následujícího textu přišel od Christy Rothmeier, bylo to určeno pro solnohradský časopis Literatur und Kritik
O Rakousku jsme toho v Československé socialistické republice věděli pramálo. Jediné noviny, které k nám odtud komunisté podstrkovali pod železnou oponou byly VOLKSSTIMME. Kdo by četl takové noviny! – Mluvím teď o generaci, která nezažila císaře pána ani demokracii první Československé republiky. Mám na mysli děti padesátých let. Básník Karel Kryl nás nazval Gottwaldovými vnuky. Dědečka si člověk holt vybrat nemůže...
Já jsem lnul k dědečkovi pokrevnímu. Ani od něj jsem se o soudobém Rakousku nic nedověděl, Volksstimme nečetl. Měl však rádio Tesla, antikvární kousek, hodnou chvíli to trvalo, než se rozehřály lampy. Když se však rozehřály, bylo možné naladit rakouský rozhla, u nás velice populární pořad Autofahrer unterwegs. Cosi neskutečného. Hráli tam zápoadní hudbu, někdy dokonce rock‘ n roll. Pro pubertálního chlapce z „tábora míru a socialismu“ to byla nedosažitelná svoboda. Odtud jsem znal dva slavné Rakušany: Toni Sailera a Udo Jürgense. Ovšem nejslavnějším „rakušákem“ v Československu byl neuvěřitelně spolehlivý benzínový zapalovač. Po léta jsem ho nosil v kapse, barva z něj dávno slezla, nikdy mě nezklamal.
Mí první Rakušané – Prvního živého Rakušana jsem potkal až v roce 1977 na Rakouském velvyslanectví v Praze. Bez jakýchkoli průtahů mi do pasu vystěhovalce vrznul razítko, které bylo klíčem k vrátkům v železné oponě. – V tom roce mě totiž panující soudruzi vyháněli z vlasti a spolkový kancléř Bruna Kreisky nám v Rakousku nabídl útočiště. Od toho okamžiku nedám na Rakousko dopustit.
S komunistickým režimem jsem si doma užil své a tady se mi dostalo svobody. Měl jsem o ní jen mlhavou představu čehosi krásného. Osobním vláčkem jsme – žena, dvě děti a já – 27. května 1977 prorazili hranici... a byli svobodní. – Usměvavý celník, který za dráty nastoupil do vlaku, byl dalším Rakušanem, s nímž jsem přišel do styku. A pak se ve vlaku na četných stanicích střídala děcka s pestrými brašnami na zádech, žáci přespolňáci jeli ze školy. – Konečná byla ve Vídni, nádraží Praterstern. Obří kolo, stánky s ovocem, květiny, pestré tramvaje, všude zářivé barvy, něco nevídaného po té bezútěšné šedi totalitní každodennosti v mé znásilněné zemi. Očekávali nás tu dva mužové pověření samotným kancléřem, aby se o nás postarali: krajan Přemysl Janýr a rodilý Rakušan Bruno Aigner z parlamentního klubu socialistů. – Od té chvíle bych se už svých dalších Rakušanů nedopočítal.
Dům ve Druhém okrese. – Hnízdila v něm podivná atmosféra nedůvěry. Na dveřích bytů vyblýskané mosazné kování, tři až pět zámků. Nájemníci je všechny pečlivě zamykali, byť si jen odskočili pro pět housek k Pabstům do pekárny. Jen zřídkakdy jsme některého ze sousedů v domě potkali. Zdálo se, že před námi prchají, že prchají sami před sebou, za pěti zámky se ukrývají před světem a špehýrkami se dveřích svět a nás čtyři vetřelce v obavách pozorují. Jako by je ten cizí prvek, jenž se objevil v jejich ustáleném a přehledném světě mohl nějak ohrozit. Jenže ty zámky na dveřích už tu byly před námi. – A když místní, všem dobře známý opilec znečistil chodbu, poslali domovníka nejdřív na nás.
Naše malá Markétka, dítko radostné, zatoužila silně po babičce a protože cesta k vlastní na Moravu byla odříznuta, našla si paní Heinrichovou ve dveřích naproti. Tak dlouho si ji vytrvalým pokukováním a dalšími bezelstnými způsoby namlouvala, až se vloudila do její přízně. Paní Heinrichová si ji přivinula na bujné poprsí a začala jí říkat: ty můj Vrabčáku. – Tímto způsobem jsme našli cestičku aspoň k nejbližším sousedům v domě. Jednou jsem paní Heinrichovou přistihl, když potají čistila zanedbávanou mosaz našich dveří.
Druhý vídeňský okres není sice nejlepší adresou, je však příjemným místem k pobývání – živo je tu v ulicích i v parcích. Ostatně celá Vídeň je čiperné město plné života, jako by lidé nespěchali do práce, nýbrž za zábavou. Můj ruský přítel Andrej Lozin, malíř a restaurátor ikon, měl namířeno do Izraele, Vídeň měla být jen krátkou zastávkou na cestě. Když se tu však napil vína, když okusil pivo a chleba, zamyslel se a prohlásil: Tady se dá žít! – A už z té Vídně nevytáhl paty.
Zdejší obyvatrelé poněkud zanedbávají kulturu bydlení; ulice, kavárna a hospoda jsou jim víc domovem než malý a nevybavený byt. Automobil pak je jim symbolem úspěchu a hračkou nejmilejší. Rakušané jsou národem Nikiho Laudy: jezdí rychle a bezohledně, ale rádi. Vídeňáci spílají Dolnorakušanům „ostříhaných“, což bylo označení pro nevolníky. Oni totiž obyvatelé velkých měst bývají namyšlení. Domnívají se, že elegantním místem zrození také oni získávají na eleganci a neuvědomují si, že král může pocházet třeba z Poděbrad. Nadávají z mercedesu a přitom bydlí v jednom pokoji bez koupelny, záchod na chodbě.
Slyšel jsem historku o člověku Hugonovi, narozeném ve Vídni, kus dětství strávil v Ottakringu a pak se s rodiči přestěhoval do hájovny v Čechách. Celý život prožil v Československu a když se jako vetchý stařeček dožil pádu komunismu, vydal se do krajiny svého dětství. V Ottakringu vstoupil do domu, v němž se naučil chodit a mluvit, v němž prožil plachou dětskou lásku; ovanula ho dávno zasutá atmosféra – kamenná dlažba, výlevka s vodovodem, leptané sklo v oknech do dvora; čas jako by neměl význam, jako by neuplynulo bezmála šedesát let... Vtom se otevřely jedny dveře, vyštrachala se stařičká paní s kbelíkem a zamířila k výlevce. Spatřila příchozího, usmála se na něj a řekla: „Hugo, kdes byl tak dlouho?“ – Řekla to takovým způsobem, jako by měli před chvílí cosi domluveno a on se někde zapovídal.
V mé vlasti se lidé před listopadem 89 dělili na dvě skupiny: oni a my. Služebníci režimu s veškerými výhodami na jedné straně a odpůrci (mlčící i hlasití) na straně druhé. Vše bylo jasné. V současné době prochází česká společnost procesem demokratizace a ten s sebou nese také diferenciaci. Takovouto diferenciaci jsem poznal před lety v Rakousku.
Našemu Davidovi bylo deset, doma skončil čtvrtou třídu a neuměl slovo německy. Ve Vídni nastoupil do první třídy hlavní školy, do tahu dvě, ten je pro slabší řáky, zaměřen spíš prakticky. V pololetí – to už mluvil jako když bičem mrská – ho přeřadili mezi nadanější. A když končil školní rok, zeptali jsme se paní ředitelky, zda by nebyl zralý pro gymnázium. „Samozřejmě,“ odpověděla, „na tom chlapci je poznat, že pochází z vyšší vrstvy.“ – Mé ucho napájené dosud marxismem-leninismem a jeho odvary, diktaturou proletariátu a beztřídní společností poprvé uslyšelo hovořit o společenských vrstvách jeko o něčem živoucím a samozřejmém: vyšší vrstva, nižší vrstva! Poněkud mi to zamotalo hlavu.
Ano, mezi lidmi jsou rozdíly, o tom není sporu. Šanci udělat ze sebe vzdělaného a kvalitního člověka by však měli mít všichni, kteří po tom touží. A to bezpochyby v Rakousku mají. Jisto je, že dělníka ze Simmeringu nenapadne zajít do Opery, nějak se to nehodí, má jiné potřeby a jiné radovánky. Je to tak dobře? Nevím.... Ale je tomu tak. Snad je to lepší než pokrytecké, proklamované rovnostářství, přičemž ti u moc jsousi rovnější.
Umělecká kytovna. – Už jsem to kdesi napsal, nerad se opakuju, jenže lepší příměr mě nenapadá: vyskočili jsme z okna hořícího domu jen tak v nočním prádle a dopadli do Rakouska, do země se slušným společenským systémem a našemu srdci blízkou kulturou – na každém mostě svatý Nepomuk, stejné baroko, tři sta let v jednom státě. Zachránili jsme životy a duše. Rakousko se o nás postaralo jako o vlastní.
Brát podporu od státu je výjimečný, havarijní způsob obživy. Vzal jsem první práci, která se naskytla. V Kettenbrückengasse byla firma, jakou jsem jinde na světě nepotkal: umělecká kytovna. Poněkud obskurní krámek na spravování předmětů z křehkých materiálů – sklo, porcenám, fajáns a keramika. Někdo by to nazval restaurátorstvím, bylo to však pouhé kašírování nenapravitelných škod, fušeřina sloužící lstivým obchodníkům, aby napálili nezkušeného zákazníka, poslední naděje nešikovné služky, které se podařilo rozbít čínskou vázu. Majitel byl podezřele úslužný a nabídl mi padesát šilinků čistého na hodinu. A to bylo málo, pramálo. Bylo to však lepší ne ž chodit s nastavenou dlaní pro podporu.
Jako literát jsem v Rakousku zcela propadl. Nepodařilo se mi udat rukopisy tří knížek pro děti, z nakladatelství Jugend und Volk mi je vrátili převázané pevným provázkem. (Povídku Návrat Huberta Škapy mi v časopise Literatur und Kritik otiskli až poté, co jsem jednomu vlivnému pánovi slepil rozbitý falsifikát etruské vázy.) Své literární nevyčítám Rakousku – chraň Bůh! – nýbrž sobě. Byl jsem málo průrazný a neumím psát německy.
Když mého zaměstnavatele zavřeli pro podvody, přišel jsem o práci a o dvě tisícovky týdně. Stal jsem se nezaměstnaným se všemi důsledky. Na pracovním úřadu mi pak sdělili hořkou pravdu: šíéf mě u nich přihlásil jenom na půl úvazku. Ačkoli z ruky vyplácel dohodnutou částku za osm hodin práce, oficiálně přiznával polovinu a z té mi vypočítali mizernou poloviční podporu v nezaměstnanosti. A ještě k tomu jsem byl veden jako dělník (nižší vrstva?), nikoli jako zaměstnanec. Z toho plynulo, že jsem musel každý čtvrtek na pracovní úřad pro razítko. Abych se nemohl vymlouvat, že nemámna cestu, vybavili mě jízdenkami pro městskou dopravu na dvě jhízdy týdně – tam a zpátky. Ty jízdenky byly modré, zcela jiné barvy než jízdenky obyčejné, kupované v trafice. Aby každý věděl, že s ním v tramvaji jede nezaměstnaný. – V diferencované společnosti není dobré patřit ke spodní vrstvě.
Dům lidských práv. – Starosta obce Alberndorf (okres Hollabrunn) pan Friedrich Zottl usiloval v temných dobách rozděleného světa o navázání přátelských styků mezi sousedícími dolnorakouskými a moravskými obcemi. Pokoušel se o kontakty se starosty na druhé straně a samozřejmě narážel na zeď nepochopení. Něco takového by přece nahlodalo samotné základy totality. Vytrvalé kapky však i skálu nahlodají.
Jednou z takových kapek byl Dům lidských práv. Jak jinak dát najevo postoj demokrata a humanisty vůči totalitě, tuposti a nevstřícnosti v sousedství, nežli dobře viditelným gestem. Pan starosta se rozhodl pomoci člověku odvedle, disidentovi, odpůrci tamního režimu. Našel takového člověka v tísni, jemuž obec Alberndorf poskytla vše, co je zapotřebí k životu a k práci: domek se zahradou, dílnu, pec. Když se sem český keramik František M. Stěhoval, dům byl nově opraven a zařízen do všech maličkostí; občané alberndorfští dokonce naplnili ledničku a na posteli byla pokrývka, sterou společně upletly místní ženy. Takto symbolicky byl náš člověk přijat občany obce Alberndorf. – A byla veliká sláva, katolický kněz vysvětil dům a na zdi do ulice byla odhalena decentní bronzová cedulka: DŮM LIDSKÝCH PRÁV.
Po několika letech se z Františka stal Franz a nenápadná cedulka, za níž se skrýval velký sen pana starosty – dát do pořádku vztahy mezi sousedy – z domu zmizela. Kazila prý umělci obchody.
Pan starosta Zottl se dočkal pádu železné opony. S čerstvým československým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem ji na kousky stříhal kleštěmi; vždyť i on se zasloužil o pád komunismu. Opentlené kousky ostnatého drátu – trofeje velkého vítězství rozumu, kultury a demokracie pak rozdal alberndorfským občanům.
Uprchlický tábor Traiskirchen. – Záhy poté, co jsem přišel o špatně placené místo v umělecké kytovně, má „dobrá víla“ Přemysl Janýr mi našel slušně placenou práci tlumočníka na volné noze v uprchlickém táboře. Vyřešilo to naši zoufalou finanční situaci a také na společenském žebříčku mě postrčilo nejmíň o dva šprušle výš.
Nemám při ruce statistiky a snad ani nejsou nutné – kolik lidí bylo přijato, kolik jich tudy prošlo, jak dlouho pobyli a kolik jejich pobyt stál, kdo si přitom namastil kapsu, komu bylo ublíženo, kdo koho obelstil, kolik uprchlíku bylo fvyfotografováno, kolik nasyceno, kolik, kolik, kolik... Jisto je, že Rakousko v době nazývané studená válkou, detente či normalizací, v dobách panování „říše zla“ nad značným kusem světa, bylo majákem pro všechny zoufalce, kteří nemohli žít ve své vlasti. Uprostřed Evropy existovala země, kam se bylo možné uchýlit. Lidé, kterým nezbylo než utéci, našli tu střechu nad hlavou, místo, kde je možné spočinout a nabrat sil.
Jistě, byl to uprchlický tábor se všemi průvodními znaky, samozřejmě i negativními. Lidé si s sebou přinesli spoustu problémů, mnozí sami byli problematičtí. Každý však, kdo se přihlásil, byl přijat a bylo o něj postaráno. Péče o uprchlíky v Rakousku byla aktem humanity, projevem evropské kultury a křesťanské morálky.
Jednoho dne seděli tři lidé v umělecké kytovně a snažili se napravovat nenapravitelné: Ljubo Tobolar, po otci Srb, po matce Rakušan, Čech po babičce, Magda Csutak, Maďarka ze Sedmihradska a jeden Čech z Moravy. Bylo to někdy kolem roku 1980, ve Vídni. Kterýsi z nás zabroukal jednoduchou melodii a ostatní se přidali, každý svým jazykem: německy, maďarsky a česky. A nebyla to hymna dávno zaniklé monarchie, tuto píseň jsme zpívali:
Pes jitrničku sežral, docela maličkou,
kuchař se na něj dožral, praštil ho paličkou.
Plakali všichni psové a kopali mu hrob,
na desce mramorové byl nápis těchto slov:
Pes jitrničku sežral, docela maličkou,
Kuchař se na něj... atd...usw...etc...
- o -
Impuls k napsání následujícího textu přišel od Christy Rothmeier, bylo to určeno pro solnohradský časopis Literatur und Kritik
O Rakousku jsme toho v Československé socialistické republice věděli pramálo. Jediné noviny, které k nám odtud komunisté podstrkovali pod železnou oponou byly VOLKSSTIMME. Kdo by četl takové noviny! – Mluvím teď o generaci, která nezažila císaře pána ani demokracii první Československé republiky. Mám na mysli děti padesátých let. Básník Karel Kryl nás nazval Gottwaldovými vnuky. Dědečka si člověk holt vybrat nemůže...
Já jsem lnul k dědečkovi pokrevnímu. Ani od něj jsem se o soudobém Rakousku nic nedověděl, Volksstimme nečetl. Měl však rádio Tesla, antikvární kousek, hodnou chvíli to trvalo, než se rozehřály lampy. Když se však rozehřály, bylo možné naladit rakouský rozhla, u nás velice populární pořad Autofahrer unterwegs. Cosi neskutečného. Hráli tam zápoadní hudbu, někdy dokonce rock‘ n roll. Pro pubertálního chlapce z „tábora míru a socialismu“ to byla nedosažitelná svoboda. Odtud jsem znal dva slavné Rakušany: Toni Sailera a Udo Jürgense. Ovšem nejslavnějším „rakušákem“ v Československu byl neuvěřitelně spolehlivý benzínový zapalovač. Po léta jsem ho nosil v kapse, barva z něj dávno slezla, nikdy mě nezklamal.
Mí první Rakušané – Prvního živého Rakušana jsem potkal až v roce 1977 na Rakouském velvyslanectví v Praze. Bez jakýchkoli průtahů mi do pasu vystěhovalce vrznul razítko, které bylo klíčem k vrátkům v železné oponě. – V tom roce mě totiž panující soudruzi vyháněli z vlasti a spolkový kancléř Bruna Kreisky nám v Rakousku nabídl útočiště. Od toho okamžiku nedám na Rakousko dopustit.
S komunistickým režimem jsem si doma užil své a tady se mi dostalo svobody. Měl jsem o ní jen mlhavou představu čehosi krásného. Osobním vláčkem jsme – žena, dvě děti a já – 27. května 1977 prorazili hranici... a byli svobodní. – Usměvavý celník, který za dráty nastoupil do vlaku, byl dalším Rakušanem, s nímž jsem přišel do styku. A pak se ve vlaku na četných stanicích střídala děcka s pestrými brašnami na zádech, žáci přespolňáci jeli ze školy. – Konečná byla ve Vídni, nádraží Praterstern. Obří kolo, stánky s ovocem, květiny, pestré tramvaje, všude zářivé barvy, něco nevídaného po té bezútěšné šedi totalitní každodennosti v mé znásilněné zemi. Očekávali nás tu dva mužové pověření samotným kancléřem, aby se o nás postarali: krajan Přemysl Janýr a rodilý Rakušan Bruno Aigner z parlamentního klubu socialistů. – Od té chvíle bych se už svých dalších Rakušanů nedopočítal.
Dům ve Druhém okrese. – Hnízdila v něm podivná atmosféra nedůvěry. Na dveřích bytů vyblýskané mosazné kování, tři až pět zámků. Nájemníci je všechny pečlivě zamykali, byť si jen odskočili pro pět housek k Pabstům do pekárny. Jen zřídkakdy jsme některého ze sousedů v domě potkali. Zdálo se, že před námi prchají, že prchají sami před sebou, za pěti zámky se ukrývají před světem a špehýrkami se dveřích svět a nás čtyři vetřelce v obavách pozorují. Jako by je ten cizí prvek, jenž se objevil v jejich ustáleném a přehledném světě mohl nějak ohrozit. Jenže ty zámky na dveřích už tu byly před námi. – A když místní, všem dobře známý opilec znečistil chodbu, poslali domovníka nejdřív na nás.
Naše malá Markétka, dítko radostné, zatoužila silně po babičce a protože cesta k vlastní na Moravu byla odříznuta, našla si paní Heinrichovou ve dveřích naproti. Tak dlouho si ji vytrvalým pokukováním a dalšími bezelstnými způsoby namlouvala, až se vloudila do její přízně. Paní Heinrichová si ji přivinula na bujné poprsí a začala jí říkat: ty můj Vrabčáku. – Tímto způsobem jsme našli cestičku aspoň k nejbližším sousedům v domě. Jednou jsem paní Heinrichovou přistihl, když potají čistila zanedbávanou mosaz našich dveří.
Druhý vídeňský okres není sice nejlepší adresou, je však příjemným místem k pobývání – živo je tu v ulicích i v parcích. Ostatně celá Vídeň je čiperné město plné života, jako by lidé nespěchali do práce, nýbrž za zábavou. Můj ruský přítel Andrej Lozin, malíř a restaurátor ikon, měl namířeno do Izraele, Vídeň měla být jen krátkou zastávkou na cestě. Když se tu však napil vína, když okusil pivo a chleba, zamyslel se a prohlásil: Tady se dá žít! – A už z té Vídně nevytáhl paty.
Zdejší obyvatrelé poněkud zanedbávají kulturu bydlení; ulice, kavárna a hospoda jsou jim víc domovem než malý a nevybavený byt. Automobil pak je jim symbolem úspěchu a hračkou nejmilejší. Rakušané jsou národem Nikiho Laudy: jezdí rychle a bezohledně, ale rádi. Vídeňáci spílají Dolnorakušanům „ostříhaných“, což bylo označení pro nevolníky. Oni totiž obyvatelé velkých měst bývají namyšlení. Domnívají se, že elegantním místem zrození také oni získávají na eleganci a neuvědomují si, že král může pocházet třeba z Poděbrad. Nadávají z mercedesu a přitom bydlí v jednom pokoji bez koupelny, záchod na chodbě.
Slyšel jsem historku o člověku Hugonovi, narozeném ve Vídni, kus dětství strávil v Ottakringu a pak se s rodiči přestěhoval do hájovny v Čechách. Celý život prožil v Československu a když se jako vetchý stařeček dožil pádu komunismu, vydal se do krajiny svého dětství. V Ottakringu vstoupil do domu, v němž se naučil chodit a mluvit, v němž prožil plachou dětskou lásku; ovanula ho dávno zasutá atmosféra – kamenná dlažba, výlevka s vodovodem, leptané sklo v oknech do dvora; čas jako by neměl význam, jako by neuplynulo bezmála šedesát let... Vtom se otevřely jedny dveře, vyštrachala se stařičká paní s kbelíkem a zamířila k výlevce. Spatřila příchozího, usmála se na něj a řekla: „Hugo, kdes byl tak dlouho?“ – Řekla to takovým způsobem, jako by měli před chvílí cosi domluveno a on se někde zapovídal.
V mé vlasti se lidé před listopadem 89 dělili na dvě skupiny: oni a my. Služebníci režimu s veškerými výhodami na jedné straně a odpůrci (mlčící i hlasití) na straně druhé. Vše bylo jasné. V současné době prochází česká společnost procesem demokratizace a ten s sebou nese také diferenciaci. Takovouto diferenciaci jsem poznal před lety v Rakousku.
Našemu Davidovi bylo deset, doma skončil čtvrtou třídu a neuměl slovo německy. Ve Vídni nastoupil do první třídy hlavní školy, do tahu dvě, ten je pro slabší řáky, zaměřen spíš prakticky. V pololetí – to už mluvil jako když bičem mrská – ho přeřadili mezi nadanější. A když končil školní rok, zeptali jsme se paní ředitelky, zda by nebyl zralý pro gymnázium. „Samozřejmě,“ odpověděla, „na tom chlapci je poznat, že pochází z vyšší vrstvy.“ – Mé ucho napájené dosud marxismem-leninismem a jeho odvary, diktaturou proletariátu a beztřídní společností poprvé uslyšelo hovořit o společenských vrstvách jeko o něčem živoucím a samozřejmém: vyšší vrstva, nižší vrstva! Poněkud mi to zamotalo hlavu.
Ano, mezi lidmi jsou rozdíly, o tom není sporu. Šanci udělat ze sebe vzdělaného a kvalitního člověka by však měli mít všichni, kteří po tom touží. A to bezpochyby v Rakousku mají. Jisto je, že dělníka ze Simmeringu nenapadne zajít do Opery, nějak se to nehodí, má jiné potřeby a jiné radovánky. Je to tak dobře? Nevím.... Ale je tomu tak. Snad je to lepší než pokrytecké, proklamované rovnostářství, přičemž ti u moc jsousi rovnější.
Umělecká kytovna. – Už jsem to kdesi napsal, nerad se opakuju, jenže lepší příměr mě nenapadá: vyskočili jsme z okna hořícího domu jen tak v nočním prádle a dopadli do Rakouska, do země se slušným společenským systémem a našemu srdci blízkou kulturou – na každém mostě svatý Nepomuk, stejné baroko, tři sta let v jednom státě. Zachránili jsme životy a duše. Rakousko se o nás postaralo jako o vlastní.
Brát podporu od státu je výjimečný, havarijní způsob obživy. Vzal jsem první práci, která se naskytla. V Kettenbrückengasse byla firma, jakou jsem jinde na světě nepotkal: umělecká kytovna. Poněkud obskurní krámek na spravování předmětů z křehkých materiálů – sklo, porcenám, fajáns a keramika. Někdo by to nazval restaurátorstvím, bylo to však pouhé kašírování nenapravitelných škod, fušeřina sloužící lstivým obchodníkům, aby napálili nezkušeného zákazníka, poslední naděje nešikovné služky, které se podařilo rozbít čínskou vázu. Majitel byl podezřele úslužný a nabídl mi padesát šilinků čistého na hodinu. A to bylo málo, pramálo. Bylo to však lepší ne ž chodit s nastavenou dlaní pro podporu.
Jako literát jsem v Rakousku zcela propadl. Nepodařilo se mi udat rukopisy tří knížek pro děti, z nakladatelství Jugend und Volk mi je vrátili převázané pevným provázkem. (Povídku Návrat Huberta Škapy mi v časopise Literatur und Kritik otiskli až poté, co jsem jednomu vlivnému pánovi slepil rozbitý falsifikát etruské vázy.) Své literární nevyčítám Rakousku – chraň Bůh! – nýbrž sobě. Byl jsem málo průrazný a neumím psát německy.
Když mého zaměstnavatele zavřeli pro podvody, přišel jsem o práci a o dvě tisícovky týdně. Stal jsem se nezaměstnaným se všemi důsledky. Na pracovním úřadu mi pak sdělili hořkou pravdu: šíéf mě u nich přihlásil jenom na půl úvazku. Ačkoli z ruky vyplácel dohodnutou částku za osm hodin práce, oficiálně přiznával polovinu a z té mi vypočítali mizernou poloviční podporu v nezaměstnanosti. A ještě k tomu jsem byl veden jako dělník (nižší vrstva?), nikoli jako zaměstnanec. Z toho plynulo, že jsem musel každý čtvrtek na pracovní úřad pro razítko. Abych se nemohl vymlouvat, že nemámna cestu, vybavili mě jízdenkami pro městskou dopravu na dvě jhízdy týdně – tam a zpátky. Ty jízdenky byly modré, zcela jiné barvy než jízdenky obyčejné, kupované v trafice. Aby každý věděl, že s ním v tramvaji jede nezaměstnaný. – V diferencované společnosti není dobré patřit ke spodní vrstvě.
Dům lidských práv. – Starosta obce Alberndorf (okres Hollabrunn) pan Friedrich Zottl usiloval v temných dobách rozděleného světa o navázání přátelských styků mezi sousedícími dolnorakouskými a moravskými obcemi. Pokoušel se o kontakty se starosty na druhé straně a samozřejmě narážel na zeď nepochopení. Něco takového by přece nahlodalo samotné základy totality. Vytrvalé kapky však i skálu nahlodají.
Jednou z takových kapek byl Dům lidských práv. Jak jinak dát najevo postoj demokrata a humanisty vůči totalitě, tuposti a nevstřícnosti v sousedství, nežli dobře viditelným gestem. Pan starosta se rozhodl pomoci člověku odvedle, disidentovi, odpůrci tamního režimu. Našel takového člověka v tísni, jemuž obec Alberndorf poskytla vše, co je zapotřebí k životu a k práci: domek se zahradou, dílnu, pec. Když se sem český keramik František M. Stěhoval, dům byl nově opraven a zařízen do všech maličkostí; občané alberndorfští dokonce naplnili ledničku a na posteli byla pokrývka, sterou společně upletly místní ženy. Takto symbolicky byl náš člověk přijat občany obce Alberndorf. – A byla veliká sláva, katolický kněz vysvětil dům a na zdi do ulice byla odhalena decentní bronzová cedulka: DŮM LIDSKÝCH PRÁV.
Po několika letech se z Františka stal Franz a nenápadná cedulka, za níž se skrýval velký sen pana starosty – dát do pořádku vztahy mezi sousedy – z domu zmizela. Kazila prý umělci obchody.
Pan starosta Zottl se dočkal pádu železné opony. S čerstvým československým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem ji na kousky stříhal kleštěmi; vždyť i on se zasloužil o pád komunismu. Opentlené kousky ostnatého drátu – trofeje velkého vítězství rozumu, kultury a demokracie pak rozdal alberndorfským občanům.
Uprchlický tábor Traiskirchen. – Záhy poté, co jsem přišel o špatně placené místo v umělecké kytovně, má „dobrá víla“ Přemysl Janýr mi našel slušně placenou práci tlumočníka na volné noze v uprchlickém táboře. Vyřešilo to naši zoufalou finanční situaci a také na společenském žebříčku mě postrčilo nejmíň o dva šprušle výš.
Nemám při ruce statistiky a snad ani nejsou nutné – kolik lidí bylo přijato, kolik jich tudy prošlo, jak dlouho pobyli a kolik jejich pobyt stál, kdo si přitom namastil kapsu, komu bylo ublíženo, kdo koho obelstil, kolik uprchlíku bylo fvyfotografováno, kolik nasyceno, kolik, kolik, kolik... Jisto je, že Rakousko v době nazývané studená válkou, detente či normalizací, v dobách panování „říše zla“ nad značným kusem světa, bylo majákem pro všechny zoufalce, kteří nemohli žít ve své vlasti. Uprostřed Evropy existovala země, kam se bylo možné uchýlit. Lidé, kterým nezbylo než utéci, našli tu střechu nad hlavou, místo, kde je možné spočinout a nabrat sil.
Jistě, byl to uprchlický tábor se všemi průvodními znaky, samozřejmě i negativními. Lidé si s sebou přinesli spoustu problémů, mnozí sami byli problematičtí. Každý však, kdo se přihlásil, byl přijat a bylo o něj postaráno. Péče o uprchlíky v Rakousku byla aktem humanity, projevem evropské kultury a křesťanské morálky.
Jednoho dne seděli tři lidé v umělecké kytovně a snažili se napravovat nenapravitelné: Ljubo Tobolar, po otci Srb, po matce Rakušan, Čech po babičce, Magda Csutak, Maďarka ze Sedmihradska a jeden Čech z Moravy. Bylo to někdy kolem roku 1980, ve Vídni. Kterýsi z nás zabroukal jednoduchou melodii a ostatní se přidali, každý svým jazykem: německy, maďarsky a česky. A nebyla to hymna dávno zaniklé monarchie, tuto píseň jsme zpívali:
Pes jitrničku sežral, docela maličkou,
kuchař se na něj dožral, praštil ho paličkou.
Plakali všichni psové a kopali mu hrob,
na desce mramorové byl nápis těchto slov:
Pes jitrničku sežral, docela maličkou,
Kuchař se na něj... atd...usw...etc...
- o -
Můj bratr Kain
(1969, Ostrava)
Zveřejněním následující povídky v brněnském časopisu Kurýr (šéfredaktorem, který měl kuráž ji zařadit byl Ludvík Štěpán) jsem spáchal trestný čin pobuřování z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení Československé socialistické republiky. Text sem umisťuji i přes jeho notnou naivitu a kostrbatost jako dobový dokument.
Všude visely lampiony a girlandy, i když nebyl žádný svátek. Hýřily barvami v tom podivném městě. Visely všude mezi zdmi prolezlými vlhkostí a plísní, nad rozježděnou vozovkou hlavní třídy, nad patlavým blátem, výkaly a splašky. – Těžké vozy naložené veteší jezdily sem a tam, vozkové jen občas pozvedli svůj pohled od koňských zadků, aby švihli bičem a kletbou popohnali líná zvířata. Uměli asi pět kleteb a jiných slov nepoužívali. Občas projelo ulicí auto s vysokými koly a ohodilo chodce, vozy a domy řídkým blátem. – Několik opilců se vypotácelo ze dveří zaplivaného hostince. Začali močit na prašivého psa, ležícího na prahu lokálu. Pes překvapeně otevřel oči, zvedl se na třaslavých nožkách, stáhl ocas a zchlíplese odkolébal několik kroků od místa ohrožení. Znovu si lehl. – Opilci se chechtali, jako by se jim povedla bůhvíjaká duchaplnost. Jeden z nich se začal dokonce plácat do kolen a pokřikovat:
„Polijte ho petrolejem, potvoru!“ Sáhl do kapsy, vylovil zápalky a začal je lámat o třecí plochu krabičky. Když se mu nepodařilo ani jedinou zapálit, mrštil jí vztekle po netečném zvířeti a začal zvracet. – Kolem chodili chodci: muži v šedých pláštích zastříkaných blátem, v gumových botách a s králičími beranicemi na hlavách, ženy v galoších a s červenými šátky. Míjeli se bez pozdravu, každý šel sám se skloněnou hlavou a s rukama v kapsách. Nikdo si s nikým nepovídal a já jsem z nich měl dojem čekárny u lékaře, kde se nikdo nezná a každý si pěstuje svou bolest, aby náhodou nepominula, když se otevřou dveře ordinace. Na popravu se chodívalo s bubny, někdy i s píšťalami.
Opilci byli jedinou skupinkou lidí v celém městě. Chodci se od nich odvraceli, nikdo neutrousil poznámku: „Ti ale vypadají!“ nebo „To zase někde pršelo!“ jak to mají někteří lidé ve zvyku při setkání s opilci. Nikdo neřekl: „Nechte toho psa na pokoji!“ ani „To je ošklivá potvora!“ Vyhýbali se skupině velkým obloukem a dívali se na opačnou stranu.
Hledal jsem mezi chodci děti, které by jely na trojkolce nebo na koloběžce nebo které by rodiče nesli na rukou nebo vedli za ruku. Hledal jsem děti, které by říkaly „Tati, tenhle lampion je nejkrásnější, má oči a nos!“ či „Mami, kup mi tu velikou červenou papírovou hvězdu.“ – Hledal jsem děti, které by se ptaly „A proč jsou všude lampiony?“ „Proč někdy svítí slunce a někdy jsou mraky?“ – V tom městě nebyly ani děti, které se neuměly ptát. V tom městě nebyly děti vůbec!
„Prosím vás, kde jsou děti z tohoto města?“ zeptal jsem se ženy v galoších s červenýmn šátkem na hlavě, která mě právě míjela. Trhla sebou, hlasitě vykřikla „Ať žijí Vyvolení!“ a poděšeně odběhla. – Dohonil jsem muže v králičí beranici, šedivém plášti a gumových botách.
„Kam jste dali děti?“ zeptal jsem se ho.
„Vyvolení jsou nejskvělejší!“ zakřičel a pak usykl: „Pst, děti se nerodí, lidé se přestali milovat!“ Muž přidal do kroku. – Vešel jsem do domu, ve kterém se narodil můůj otec a kam mě přivezli před jedenatřiceti lety z porodnice. Omítka byla zpoloviny rozstřílená a čelní zeď přikrata obrovským transparentem s namalovanými pestrými květinami a s nápisem:
KUPŘEDU S VYVOLENÝMI V ČELE !
Nad vchodem visel lampion.
Vešel jsem do toho domu z téhož důvodu, z jakého jsem vešel do tohoto města a z téhož důvodu, z jakého jsem se rozhodl opustit na pár dnů svůj srub u jezera a navštívit tyto končiny. – Když teď o tom přemýšlím,marně hledám ve svém počinu nějaký smysl. Při kvapném odchodu z tohoto města před dvacíti lety jsem si slíbil, že se sem za dvacet let vrátím. Třeba jenom na pár dnů. Po maturitě jsme si taky svatosvatě přísahali, že se po pěti letech setkáme. Nepřišli jsme ani jeden. Nanalézám důvodu, proč bych měl tedy plnit svůj dětský slib. – A přece jsem tu, vcházím do domu, ve kterém je pokoj s krbem. Ten krb má škvíru a v ní jsem si nechal skoro celou tabulku čokolády. Ukradl jsem ji svému bratrovi Kainovi a při kvapném odchodu jsem na ni zapomněl. Kain tehdy strašně zuřil a zůstal ve městě. Tak tady je ten důvod mé přítomnosti.
Odhodil jsem oharek cigarety mezi ostatní smetí na podlaze chodby v prvním patře, očistil si rukáv pláště. Že jsem si nedal pozor! Zdi jsou tu vlhké, malba se odlupuje, plíseň tvoří mapu neznámé planety. A kabát je docela nový, žena mi jej koupila na cestu. – Marně jsem hledal zvonek u kterýchkoliv dveří na chodbě. Nějak jich přibylo, těch dveří. Chodba jich byla plná. Jedny dveře sousedily s druhými. Asi zde zřídili hotel. Ale bez portýra? – Zabušil jsem na první dveře. Chvíli bylo ticho, pak se v kukátku objevilo oko a ozval se mužský hlas:
„Kdo je?“
„Já,“ řekl jsem nesměle a začal něco zmateně vysvětlovat o krbu, škvíře a čokoládě.
„Kdo, já? Vyvolený?“
„Ne, Abel se jmenuji.“
Oko zmizelo. Čekal jsem, že se dveře otevřou a ony se neotevřely. U druhých dveří se historie opakovala.
„Kdo? Vyvolený?“
„Ne, Abel.“
Tloukl jsem na všechny dveře a lomcoval klikami. Jedny povolily. Vešel jsem. Pokoj měl tvar nudle, široké jako dveře. U stropu malé okénko, židle a železná postel. V posteli ležela postava, přikrytá šedou dekou.
„Dobrý den,“ řekl jsem a přistoupil k posteli. Byla nohama ke mně a její šířka byla totožná s šířkou pokoje. Spáč musel přelézat kovové čelo. – „Dobrý den, řekl jsem bez odezvy. Šlápl jsem do čehosi měkkého. Stál jsem na vyhnilém místě podlahy, rostly tam houby. Zatahal jsem za pokrývku. Nic. Stáhl jsem pokrývku ze spáče. Na zrezivělé drátěnce bez matrací ležel starý muž v gumových botách, šedivém plášti, na hlavě měl beranici z králičí kůže. V místě očí, v nose a v ústech se hýbali bílí červi.
Viděl jsem dvě mrtvolky v životě. Otcovu a matčinu. Otec měl žlutou kůži a oči zatlačené stříbrnými penízky. Matka držela v bílých rukou kytici bílých karafiátů. Tato mrtvola byla mou třetí. – Vyběhl jsem ven a vrážel do chodců.
„Támhle leží mrtvola!“ vykřikoval jsem a ukazoval na náš dům. Chodci jen zrychlili krok. Utíkal jsem blátem hlavní třídy mezi girlandami a lampiony ke skupině opilců. Drželi se kolem ramen, dívali se na spečený škvarek u svých nohou a zpívali:
„Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejhezčí...“
„V jednom domě je mrtvola!“ vykřikoval jsem na ně. – Muž, který se před chvílí plácal do kolen, spustil ruce z ramen svých kumpánů a začal se znovu plácat do kolen.
„Haf, haf, tady je taky mrtvola,“ ukázal na černý spečený škvarek, který byl ještě před chvílí starým olezlým psem. – „I ty budeš mrtvola,“ vykřikoval opilý muž. „polijí nás všechny petrolejem a zapálí. Kurvy, kurvy, kurvy!“ – Poslední tři slova vykřikoval velmi hlasitě a kopal do zbytků psa.
V mžiku se ulice vyprázdnila. Lidé zalezli do domů a postranních uliček. I zpívající opilci se odvrávorali kamsi pryč. Zůstal jsem tu s vykřikujícím opilcem sám. – Lampiony se pohupovaly na svých drátečkách v mírném větru a všude bylo ticho jako pod hladinou jezera (musím si vyměnit hadici u potápěčského přístroje, napadlo mě). – Najednou se ozval zvuk motoru. Z postranní ulice vyjel terénní vůz a v něm byli Vyvolení. Byli oblečeni v černékůži, na rukou černé rukavice a na hlavách rudé přílby. Jejich obličeje ukrývaly kovovémasky, měly stejnou podobu mladého muže, která mi kohosi připomínala. – Vyvolení vyskákali z vozu a namířili na nás zbraně.
„Kdo?“ zeptal se jeden z nich.
„On,“ řekl opilec roztřeseným hlasem a ukázal na mne.
Muž, který se ptal, vystřelil na opilce. Ten se chytil za břicho a upadl do bláta vedle pozůstatků psa. Dva Vyvolení odzátkovali kanistr s benzínem a vylili obsah na opilcovu mrtvolu. Muž, který vystřelil, škrtl zapalovačem a k obloze se vyvalil černý kouř. – To už jsem viděl s želízky na rukou z auta, které mě odváželo.
Za městem v betonové vile, v místnosti bez oken jsem zůstal sám s mužem, který střílel:
„Přece jsi přišel, Abeli. Jsem tvůj bratr Kain.“ – Sundal si kovovou masku a já jsem zjistil, koho mi připomínala její podoiba. Byl to můj bratr Kain, kterému jsem kdysi ukradl čokoládu a on na to nezapomněl. – Z jeho zbraně vylétly proklatě rychlé kousíčky kovu, ucítil jsem šílenou bolest v břiše a pronikavý zápach benzínu.
- o -
Zveřejněním následující povídky v brněnském časopisu Kurýr (šéfredaktorem, který měl kuráž ji zařadit byl Ludvík Štěpán) jsem spáchal trestný čin pobuřování z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení Československé socialistické republiky. Text sem umisťuji i přes jeho notnou naivitu a kostrbatost jako dobový dokument.
Všude visely lampiony a girlandy, i když nebyl žádný svátek. Hýřily barvami v tom podivném městě. Visely všude mezi zdmi prolezlými vlhkostí a plísní, nad rozježděnou vozovkou hlavní třídy, nad patlavým blátem, výkaly a splašky. – Těžké vozy naložené veteší jezdily sem a tam, vozkové jen občas pozvedli svůj pohled od koňských zadků, aby švihli bičem a kletbou popohnali líná zvířata. Uměli asi pět kleteb a jiných slov nepoužívali. Občas projelo ulicí auto s vysokými koly a ohodilo chodce, vozy a domy řídkým blátem. – Několik opilců se vypotácelo ze dveří zaplivaného hostince. Začali močit na prašivého psa, ležícího na prahu lokálu. Pes překvapeně otevřel oči, zvedl se na třaslavých nožkách, stáhl ocas a zchlíplese odkolébal několik kroků od místa ohrožení. Znovu si lehl. – Opilci se chechtali, jako by se jim povedla bůhvíjaká duchaplnost. Jeden z nich se začal dokonce plácat do kolen a pokřikovat:
„Polijte ho petrolejem, potvoru!“ Sáhl do kapsy, vylovil zápalky a začal je lámat o třecí plochu krabičky. Když se mu nepodařilo ani jedinou zapálit, mrštil jí vztekle po netečném zvířeti a začal zvracet. – Kolem chodili chodci: muži v šedých pláštích zastříkaných blátem, v gumových botách a s králičími beranicemi na hlavách, ženy v galoších a s červenými šátky. Míjeli se bez pozdravu, každý šel sám se skloněnou hlavou a s rukama v kapsách. Nikdo si s nikým nepovídal a já jsem z nich měl dojem čekárny u lékaře, kde se nikdo nezná a každý si pěstuje svou bolest, aby náhodou nepominula, když se otevřou dveře ordinace. Na popravu se chodívalo s bubny, někdy i s píšťalami.
Opilci byli jedinou skupinkou lidí v celém městě. Chodci se od nich odvraceli, nikdo neutrousil poznámku: „Ti ale vypadají!“ nebo „To zase někde pršelo!“ jak to mají někteří lidé ve zvyku při setkání s opilci. Nikdo neřekl: „Nechte toho psa na pokoji!“ ani „To je ošklivá potvora!“ Vyhýbali se skupině velkým obloukem a dívali se na opačnou stranu.
Hledal jsem mezi chodci děti, které by jely na trojkolce nebo na koloběžce nebo které by rodiče nesli na rukou nebo vedli za ruku. Hledal jsem děti, které by říkaly „Tati, tenhle lampion je nejkrásnější, má oči a nos!“ či „Mami, kup mi tu velikou červenou papírovou hvězdu.“ – Hledal jsem děti, které by se ptaly „A proč jsou všude lampiony?“ „Proč někdy svítí slunce a někdy jsou mraky?“ – V tom městě nebyly ani děti, které se neuměly ptát. V tom městě nebyly děti vůbec!
„Prosím vás, kde jsou děti z tohoto města?“ zeptal jsem se ženy v galoších s červenýmn šátkem na hlavě, která mě právě míjela. Trhla sebou, hlasitě vykřikla „Ať žijí Vyvolení!“ a poděšeně odběhla. – Dohonil jsem muže v králičí beranici, šedivém plášti a gumových botách.
„Kam jste dali děti?“ zeptal jsem se ho.
„Vyvolení jsou nejskvělejší!“ zakřičel a pak usykl: „Pst, děti se nerodí, lidé se přestali milovat!“ Muž přidal do kroku. – Vešel jsem do domu, ve kterém se narodil můůj otec a kam mě přivezli před jedenatřiceti lety z porodnice. Omítka byla zpoloviny rozstřílená a čelní zeď přikrata obrovským transparentem s namalovanými pestrými květinami a s nápisem:
KUPŘEDU S VYVOLENÝMI V ČELE !
Nad vchodem visel lampion.
Vešel jsem do toho domu z téhož důvodu, z jakého jsem vešel do tohoto města a z téhož důvodu, z jakého jsem se rozhodl opustit na pár dnů svůj srub u jezera a navštívit tyto končiny. – Když teď o tom přemýšlím,marně hledám ve svém počinu nějaký smysl. Při kvapném odchodu z tohoto města před dvacíti lety jsem si slíbil, že se sem za dvacet let vrátím. Třeba jenom na pár dnů. Po maturitě jsme si taky svatosvatě přísahali, že se po pěti letech setkáme. Nepřišli jsme ani jeden. Nanalézám důvodu, proč bych měl tedy plnit svůj dětský slib. – A přece jsem tu, vcházím do domu, ve kterém je pokoj s krbem. Ten krb má škvíru a v ní jsem si nechal skoro celou tabulku čokolády. Ukradl jsem ji svému bratrovi Kainovi a při kvapném odchodu jsem na ni zapomněl. Kain tehdy strašně zuřil a zůstal ve městě. Tak tady je ten důvod mé přítomnosti.
Odhodil jsem oharek cigarety mezi ostatní smetí na podlaze chodby v prvním patře, očistil si rukáv pláště. Že jsem si nedal pozor! Zdi jsou tu vlhké, malba se odlupuje, plíseň tvoří mapu neznámé planety. A kabát je docela nový, žena mi jej koupila na cestu. – Marně jsem hledal zvonek u kterýchkoliv dveří na chodbě. Nějak jich přibylo, těch dveří. Chodba jich byla plná. Jedny dveře sousedily s druhými. Asi zde zřídili hotel. Ale bez portýra? – Zabušil jsem na první dveře. Chvíli bylo ticho, pak se v kukátku objevilo oko a ozval se mužský hlas:
„Kdo je?“
„Já,“ řekl jsem nesměle a začal něco zmateně vysvětlovat o krbu, škvíře a čokoládě.
„Kdo, já? Vyvolený?“
„Ne, Abel se jmenuji.“
Oko zmizelo. Čekal jsem, že se dveře otevřou a ony se neotevřely. U druhých dveří se historie opakovala.
„Kdo? Vyvolený?“
„Ne, Abel.“
Tloukl jsem na všechny dveře a lomcoval klikami. Jedny povolily. Vešel jsem. Pokoj měl tvar nudle, široké jako dveře. U stropu malé okénko, židle a železná postel. V posteli ležela postava, přikrytá šedou dekou.
„Dobrý den,“ řekl jsem a přistoupil k posteli. Byla nohama ke mně a její šířka byla totožná s šířkou pokoje. Spáč musel přelézat kovové čelo. – „Dobrý den, řekl jsem bez odezvy. Šlápl jsem do čehosi měkkého. Stál jsem na vyhnilém místě podlahy, rostly tam houby. Zatahal jsem za pokrývku. Nic. Stáhl jsem pokrývku ze spáče. Na zrezivělé drátěnce bez matrací ležel starý muž v gumových botách, šedivém plášti, na hlavě měl beranici z králičí kůže. V místě očí, v nose a v ústech se hýbali bílí červi.
Viděl jsem dvě mrtvolky v životě. Otcovu a matčinu. Otec měl žlutou kůži a oči zatlačené stříbrnými penízky. Matka držela v bílých rukou kytici bílých karafiátů. Tato mrtvola byla mou třetí. – Vyběhl jsem ven a vrážel do chodců.
„Támhle leží mrtvola!“ vykřikoval jsem a ukazoval na náš dům. Chodci jen zrychlili krok. Utíkal jsem blátem hlavní třídy mezi girlandami a lampiony ke skupině opilců. Drželi se kolem ramen, dívali se na spečený škvarek u svých nohou a zpívali:
„Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejhezčí...“
„V jednom domě je mrtvola!“ vykřikoval jsem na ně. – Muž, který se před chvílí plácal do kolen, spustil ruce z ramen svých kumpánů a začal se znovu plácat do kolen.
„Haf, haf, tady je taky mrtvola,“ ukázal na černý spečený škvarek, který byl ještě před chvílí starým olezlým psem. – „I ty budeš mrtvola,“ vykřikoval opilý muž. „polijí nás všechny petrolejem a zapálí. Kurvy, kurvy, kurvy!“ – Poslední tři slova vykřikoval velmi hlasitě a kopal do zbytků psa.
V mžiku se ulice vyprázdnila. Lidé zalezli do domů a postranních uliček. I zpívající opilci se odvrávorali kamsi pryč. Zůstal jsem tu s vykřikujícím opilcem sám. – Lampiony se pohupovaly na svých drátečkách v mírném větru a všude bylo ticho jako pod hladinou jezera (musím si vyměnit hadici u potápěčského přístroje, napadlo mě). – Najednou se ozval zvuk motoru. Z postranní ulice vyjel terénní vůz a v něm byli Vyvolení. Byli oblečeni v černékůži, na rukou černé rukavice a na hlavách rudé přílby. Jejich obličeje ukrývaly kovovémasky, měly stejnou podobu mladého muže, která mi kohosi připomínala. – Vyvolení vyskákali z vozu a namířili na nás zbraně.
„Kdo?“ zeptal se jeden z nich.
„On,“ řekl opilec roztřeseným hlasem a ukázal na mne.
Muž, který se ptal, vystřelil na opilce. Ten se chytil za břicho a upadl do bláta vedle pozůstatků psa. Dva Vyvolení odzátkovali kanistr s benzínem a vylili obsah na opilcovu mrtvolu. Muž, který vystřelil, škrtl zapalovačem a k obloze se vyvalil černý kouř. – To už jsem viděl s želízky na rukou z auta, které mě odváželo.
Za městem v betonové vile, v místnosti bez oken jsem zůstal sám s mužem, který střílel:
„Přece jsi přišel, Abeli. Jsem tvůj bratr Kain.“ – Sundal si kovovou masku a já jsem zjistil, koho mi připomínala její podoiba. Byl to můj bratr Kain, kterému jsem kdysi ukradl čokoládu a on na to nezapomněl. – Z jeho zbraně vylétly proklatě rychlé kousíčky kovu, ucítil jsem šílenou bolest v břiše a pronikavý zápach benzínu.
- o -
Opis rozboru Českého úřadu pro tisk a informace adresovaný odboru kultury Krajského národního výboru v Ostravě
ČESKÝ ÚŘAD
PRO TISK A INFORMACE V Praze dne 21. ledna 1970
Praha 1, Benediktinská 1 čj.: 196/70-II.
Odvolávám se na telefonický rozhovor s. dr. Kepáka z Českého úřadu pro tisk a informace v Praze se s. Chaloupkou dne 16. ledna 1970 o problematice časopisu TRAMP a upozorňuji na to, že zejména obsahem čísla 11/69 tohoto časopisu byly znova uveřejněny skutečnosti, které jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní i zahraniční politiky státu.
Vážné závady v obsahu čísel 2 – 5/69 časopisu TRAMP byly projednány s pracovníky vašeho odboru dne 16. června 1969. Zejména obsah některých materiálů publikovaných v čísle 5/69 např. obsah čláku „Cizí skála“ nebo „vtipu“ o odchodu cizích nezvaných hostů, popřípadě vtipu s textem „Jak sestavu našeho repre mužstva v hokeji vidí pan Konzerva“ oživovaly emotivní nálady ve vztahu k Sovětskému svazu. Byl proto učiněn závěr, že je třeba užít vhodné sankce podle zák. Č. 127/1968 Sb. A že vzhledem k tomu, že jde o první postih, udělí Severomoravský Krajský národní výbor vydavateli důtku.
Přesto však ve dvojčísle 7 a 8/69 časopisu TRAMP byly opět uveřejněny materiály obsahující skutečnosti, které jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu. Zastavil proto dne 12. srpna 1969 Český úřad pro tisk a informace v Praze pod čj. 1981/69-II. expedici tohoto čísla, pro závady v obsahu glosy „Stalo se dávno“, ankety se soubory na PORTĚ 69 a vtipu o vších a blechách. Podrobný rozbor obsahu těchto článků byl vydavateli zaslán dopis Českého úřadu pro tisk a informace ze dne 6. září 1969 čj. 2198/69-II. se žádostí, aby se vydavatel do 5 dnů vyjádřil, zda a jakým způsobem hodlají sami učinit opatření, aby informace obsažené v uvedených článcích nebyly ve smyslu § 3 odst. 2 věta první zák. Č. 127/1968 Sb. zveřejněny. Současně byl vydavatel tímto dopisem upozorněn, že zveřejnění skutečností obsažených v uvedených článcích by mohlo být podkladem pro uložení sankcí uvedených v § 8 odst. 2 písm. b) až d) zák. Č. 81/1966 Sb. ve znění § 4 zák. č. 127/1968 Sb., popřípadě pro rozhodnutí podle § 8 odst. 1 písm. c) cit. zák. Vydavatel reagoval na upozornění na zajištění závady dopisem ze dne 10. září 1969 zcela nekriticky a postavil se na stanovisko, že výtky jsou motivovány zásadovou nedůvěrou vůči všemu, co se týká trampingu. Po několika nevhodných návrzích na odstranění závad ve dvojčísle 7 až 8/69 navrhl vydavatel opatření, na základě něhož Český úřad pro tisk a informace v Praze uvolnil dopisem ze dne 30. září 1969 čj. 2299/69-II expedici tohoto dvojčísla a současně vzal na vědomí oznámení vydavatele, že další čísla časopisu TRAMP budou předkládána ke konzultacím vašemu odboru.
Není nám známo, zda toto opatření bylo splněné, v čísle 11 časopisu byly však opět uveřejněny materiály, které porušují důležité zájmy vnitřní i zahraniční politiky státu. Jde zejména o obsah vítězné autorské písně z potlachu SBO: Byli jsme a budem, jejíž refrén „I kdyby nás ohněm, mečem, sírou hubili, my se všemu budem jenom smát, i kdyby nám nohy třeba pětkrát zlomili, nepřestanem nikdy trampovat“, navazuje paralelu mezi „nesvobodou“ trampu v době policejního rady Kubáta a v nynější době. Téma „svobody a nesvobody“ se i v tomto čísle opakuje i v jiných materiálech. V článku „Trampská demokracie“ kromě úvah vztahujících se k problému „svobodného pobytu v přírodě“ jsou v odstavci 6 i anarchistické úvahy vztahující se na jakoukoli organizaci. Zesměšňování organizované činnosti je obsahem článku „Jak mladí zajistili v Leskotíně turismus“. Anarchizující tendence pronikají do rozhovoru s Bohumilem Jírkem např. tam, kde na otázku „Jaký je tvůj vztah k trampingu“ odpovídá „Svobodomyslný. Ať už se trampové organizují nebo neorganizují, byli, jsou, budou,“ nebo tam, kde na otázku „Co vzkážeš čtenářům TRAMPA?“ odpovídá „1 + 1 = 2. Kdyby vám někdo chtěl vnucovat jiný výsledek, pak se s ním nehádejte, nepřesvědčujte jej, ale bohorovně, moc až nesmírně jím pohrdejte. K tomu nám pomáhej rozum; třeba znalost dějepisu, Jan Lucemburský, že ano.“
Téma „svobody“ je i námětem básně Radomíra Čermáka na str. 2. V čísle 11/69 časopisu TRAMP je i řada jiných materiálů, o jejichž vhodnosti lze pochybovat, i když jsou určeny pro „otrlé zálesáky“. Tohoto typu jsou např. články „Velkej vandr“ a „Pstruzi k večeři“, vtip s oběšencem, závěrečný verš v kresleném příběhu „Zrzek + Zuzanka“ a pod.
Opětované úvahy na téma „svobody a nesvobody“ oživují objektivně – ať to autor takové úvahy zamýšlí či nikoli – emotivní nálady ve vztahu k 21. srpnu 1968 a znova a znova oživují představy, že žijeme v okupované zemi. Zatímco do května 1969 byly antisovětské útoky vyjadřovány zcela nezakrytě, např. v článku „Cizí skála“, jsou v pozdějších číslech časopisu tyto útoky vyjadřovány jinotajnou formou. Zvlášť častou formou těchto jinotajů jsou úvahy o „svobodě a nesvobodě“ v souvislosti s trampským hnutím a např. akcemi prováděnými proti trampům v období pověstného policejního rady Kubáta. Tyto úvahy jsou však často formulovány takovou všeobecnou formou, že už tato formulace vyvolává srovnávání se současnou dobou. Tohoto druhu jsou i různé úvahy v seriálu vzpomínek Jana Mareše na str. 4 v čísle 9/69 časopisu v odstavci 8 vzpomínky nadepsané „Setkání s trampingem“. Obdobně objektivně působí i historizující pohled na osud trampingu před 40 lety na str. 16 – 21 čísla 12/69 časopisu TRAMP, popřípadě píseň „Rád mám svoji zem“ otištěná na str. 22 uvedeného čísla, zejména slova „Rád ten světa kousek mám, který patří jen nám a nikomu víc“.
Český úřad pro tisk a informace v Praze u centrálně registrovaných časopisů v podobných případech, kde i přes několikerá upozornění na závady v časopise došlo opět k uveřejnění skutečřností, které jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu, učinil závěr, že dodatečně odpadly ve smyslu § 7 odst. 2 zák. Č. 81/1966 Sb. záruky, že příslušný časopis bude plnit své společenské poslání a vyslovil proto podle § 8 odst. 1 písm. C) zák. Č. 81/1966 Sb. ve znění § 4 zák. Č. 127/1968 Sb., že registrace zmíněného časopisu pozbyla platnosti a oprávnění vydávat tento časopis zaniklo.
;S odvoláním na shora uvedený telefonický rozhovor vám zasíláme tento náš rozbor, abyste k němu případně mohli přihlédnout při rozhodování o opatřeních vůči vydavateli časopisu TRAMP pro závadné skutečnosti uveřejněné v čísle 11/69 tohoto časopisu. Vzhledem k tomu, že časopis TRAMP je registrován u vašeho orgánu, přísluší rozhodnutí ve smyslu § 8 zák. č. 81/1966 Sb. ve znění § 4 zák. č. 127/1968 Sb. vašemu orgánu.
Dr. Eduard Švach, v.r.
ředitel II. odboru
- o -
PRO TISK A INFORMACE V Praze dne 21. ledna 1970
Praha 1, Benediktinská 1 čj.: 196/70-II.
Odvolávám se na telefonický rozhovor s. dr. Kepáka z Českého úřadu pro tisk a informace v Praze se s. Chaloupkou dne 16. ledna 1970 o problematice časopisu TRAMP a upozorňuji na to, že zejména obsahem čísla 11/69 tohoto časopisu byly znova uveřejněny skutečnosti, které jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní i zahraniční politiky státu.
Vážné závady v obsahu čísel 2 – 5/69 časopisu TRAMP byly projednány s pracovníky vašeho odboru dne 16. června 1969. Zejména obsah některých materiálů publikovaných v čísle 5/69 např. obsah čláku „Cizí skála“ nebo „vtipu“ o odchodu cizích nezvaných hostů, popřípadě vtipu s textem „Jak sestavu našeho repre mužstva v hokeji vidí pan Konzerva“ oživovaly emotivní nálady ve vztahu k Sovětskému svazu. Byl proto učiněn závěr, že je třeba užít vhodné sankce podle zák. Č. 127/1968 Sb. A že vzhledem k tomu, že jde o první postih, udělí Severomoravský Krajský národní výbor vydavateli důtku.
Přesto však ve dvojčísle 7 a 8/69 časopisu TRAMP byly opět uveřejněny materiály obsahující skutečnosti, které jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu. Zastavil proto dne 12. srpna 1969 Český úřad pro tisk a informace v Praze pod čj. 1981/69-II. expedici tohoto čísla, pro závady v obsahu glosy „Stalo se dávno“, ankety se soubory na PORTĚ 69 a vtipu o vších a blechách. Podrobný rozbor obsahu těchto článků byl vydavateli zaslán dopis Českého úřadu pro tisk a informace ze dne 6. září 1969 čj. 2198/69-II. se žádostí, aby se vydavatel do 5 dnů vyjádřil, zda a jakým způsobem hodlají sami učinit opatření, aby informace obsažené v uvedených článcích nebyly ve smyslu § 3 odst. 2 věta první zák. Č. 127/1968 Sb. zveřejněny. Současně byl vydavatel tímto dopisem upozorněn, že zveřejnění skutečností obsažených v uvedených článcích by mohlo být podkladem pro uložení sankcí uvedených v § 8 odst. 2 písm. b) až d) zák. Č. 81/1966 Sb. ve znění § 4 zák. č. 127/1968 Sb., popřípadě pro rozhodnutí podle § 8 odst. 1 písm. c) cit. zák. Vydavatel reagoval na upozornění na zajištění závady dopisem ze dne 10. září 1969 zcela nekriticky a postavil se na stanovisko, že výtky jsou motivovány zásadovou nedůvěrou vůči všemu, co se týká trampingu. Po několika nevhodných návrzích na odstranění závad ve dvojčísle 7 až 8/69 navrhl vydavatel opatření, na základě něhož Český úřad pro tisk a informace v Praze uvolnil dopisem ze dne 30. září 1969 čj. 2299/69-II expedici tohoto dvojčísla a současně vzal na vědomí oznámení vydavatele, že další čísla časopisu TRAMP budou předkládána ke konzultacím vašemu odboru.
Není nám známo, zda toto opatření bylo splněné, v čísle 11 časopisu byly však opět uveřejněny materiály, které porušují důležité zájmy vnitřní i zahraniční politiky státu. Jde zejména o obsah vítězné autorské písně z potlachu SBO: Byli jsme a budem, jejíž refrén „I kdyby nás ohněm, mečem, sírou hubili, my se všemu budem jenom smát, i kdyby nám nohy třeba pětkrát zlomili, nepřestanem nikdy trampovat“, navazuje paralelu mezi „nesvobodou“ trampu v době policejního rady Kubáta a v nynější době. Téma „svobody a nesvobody“ se i v tomto čísle opakuje i v jiných materiálech. V článku „Trampská demokracie“ kromě úvah vztahujících se k problému „svobodného pobytu v přírodě“ jsou v odstavci 6 i anarchistické úvahy vztahující se na jakoukoli organizaci. Zesměšňování organizované činnosti je obsahem článku „Jak mladí zajistili v Leskotíně turismus“. Anarchizující tendence pronikají do rozhovoru s Bohumilem Jírkem např. tam, kde na otázku „Jaký je tvůj vztah k trampingu“ odpovídá „Svobodomyslný. Ať už se trampové organizují nebo neorganizují, byli, jsou, budou,“ nebo tam, kde na otázku „Co vzkážeš čtenářům TRAMPA?“ odpovídá „1 + 1 = 2. Kdyby vám někdo chtěl vnucovat jiný výsledek, pak se s ním nehádejte, nepřesvědčujte jej, ale bohorovně, moc až nesmírně jím pohrdejte. K tomu nám pomáhej rozum; třeba znalost dějepisu, Jan Lucemburský, že ano.“
Téma „svobody“ je i námětem básně Radomíra Čermáka na str. 2. V čísle 11/69 časopisu TRAMP je i řada jiných materiálů, o jejichž vhodnosti lze pochybovat, i když jsou určeny pro „otrlé zálesáky“. Tohoto typu jsou např. články „Velkej vandr“ a „Pstruzi k večeři“, vtip s oběšencem, závěrečný verš v kresleném příběhu „Zrzek + Zuzanka“ a pod.
Opětované úvahy na téma „svobody a nesvobody“ oživují objektivně – ať to autor takové úvahy zamýšlí či nikoli – emotivní nálady ve vztahu k 21. srpnu 1968 a znova a znova oživují představy, že žijeme v okupované zemi. Zatímco do května 1969 byly antisovětské útoky vyjadřovány zcela nezakrytě, např. v článku „Cizí skála“, jsou v pozdějších číslech časopisu tyto útoky vyjadřovány jinotajnou formou. Zvlášť častou formou těchto jinotajů jsou úvahy o „svobodě a nesvobodě“ v souvislosti s trampským hnutím a např. akcemi prováděnými proti trampům v období pověstného policejního rady Kubáta. Tyto úvahy jsou však často formulovány takovou všeobecnou formou, že už tato formulace vyvolává srovnávání se současnou dobou. Tohoto druhu jsou i různé úvahy v seriálu vzpomínek Jana Mareše na str. 4 v čísle 9/69 časopisu v odstavci 8 vzpomínky nadepsané „Setkání s trampingem“. Obdobně objektivně působí i historizující pohled na osud trampingu před 40 lety na str. 16 – 21 čísla 12/69 časopisu TRAMP, popřípadě píseň „Rád mám svoji zem“ otištěná na str. 22 uvedeného čísla, zejména slova „Rád ten světa kousek mám, který patří jen nám a nikomu víc“.
Český úřad pro tisk a informace v Praze u centrálně registrovaných časopisů v podobných případech, kde i přes několikerá upozornění na závady v časopise došlo opět k uveřejnění skutečřností, které jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu, učinil závěr, že dodatečně odpadly ve smyslu § 7 odst. 2 zák. Č. 81/1966 Sb. záruky, že příslušný časopis bude plnit své společenské poslání a vyslovil proto podle § 8 odst. 1 písm. C) zák. Č. 81/1966 Sb. ve znění § 4 zák. Č. 127/1968 Sb., že registrace zmíněného časopisu pozbyla platnosti a oprávnění vydávat tento časopis zaniklo.
;S odvoláním na shora uvedený telefonický rozhovor vám zasíláme tento náš rozbor, abyste k němu případně mohli přihlédnout při rozhodování o opatřeních vůči vydavateli časopisu TRAMP pro závadné skutečnosti uveřejněné v čísle 11/69 tohoto časopisu. Vzhledem k tomu, že časopis TRAMP je registrován u vašeho orgánu, přísluší rozhodnutí ve smyslu § 8 zák. č. 81/1966 Sb. ve znění § 4 zák. č. 127/1968 Sb. vašemu orgánu.
Dr. Eduard Švach, v.r.
ředitel II. odboru
- o -
Waterloo, Podhrázký a spol.
(1980, Vídeň)
Někdy před Vánocemi v roce 1970 se vplížila do redakce ostravského časopisu Tramp dívka B., s očima navrch hlavy. Vytáhla mě od stolu do předsíně a tam zašeptala:
„Vyslýchali mě estébáci, ptali se hlavně na tebe.“
Podlomila se mi kolena, aniž se tomu dalo zabránit. Kdekomu by se podlomila. Moje matka mi vyprávěla, jak ji kdysi taky vyslýchali, v elegantní vile na Kylešovském kopci v Opavě. Vyptávali se na její známé, svítili jí do očí stolní lampou a otázky kladli za jejími zády. Pustili ji až v noci.
„Co se ptali?“ vyzvídal jsem na B. V předsíni redakce Trampa, před Vánocemi 1970, kolena podlomená, oči navrch hlavy. Löbla jsem měl přečteného, Londona i Literárky, něco Solženicyna i zprávu Pillerovy komise. Znal jsem doktora P., kunsthistorika. Než ho v padesátých letech zavřeli za to, že v kavárně Koruna slyšel vtip, taky ho vyslýchali estébáci. Jeho děti se nedostaly na studia a on sám po návratu z vězení se až do důchodu živil jako vrátný. Nebyl jsem si vědom, že bych něco spáchal, jenže člověk nikdy neví. V té době už v Ostravě seděli za politiku Ota Filip a Honza Leštínský; Pavel Hlavatý za to, že kreslil vtipy. O Uhlovcích v Praze a o těch dalších se u nás ještě nevědělo.
„Ptali se na to vaše divadélko,“ řekla B. „A neříkej, že jsem ti to říkala.“
V té době jsme zrovna s Jiřím Gojem, zvaným Gaučo, a s Petrem Podhrázkým, kolegy redaktory, pod dohledem Zdeňka Mikolajczyka, předsedy redakční rady a funkcionáře Krajského výboru SSM v Ostravě vymýšleli, vymýšleli několik variant nové koncepce časopisu Tramp, aby byl košer pro svazáky. Po zrušení České tábornické unie, produktu roku 1968 po rozpadu ČSM, jsme byli bez vydavatele, vycházeli nadivoko a to se nesmí. Než ztratit časopis obracející se na širokou neorganizovanou trampskou obec, byli jsme ochotni obětovat dvě stránky svazákům a vycházet pod jejich hlavičkou. Na těch ostatních stránkách neztratit tvář, jen ji pozahalit, abychom mohli spiklenecky mrkat na 40 tisíc odběratelů. Před Vánocemi 1970 jsme si ještě mysleli, že jde o spiknutí většiny národa proti okupantům, že lze ošálit svazácké funkcionáře, že se rádi nechají ošálit. Bylo nám jasné, že ve své původní podobě není Tramp pro poterncionálního vydavatele ke strávení. Podtitul zněl: Časoppis pro milovníky přírody a volnosti. A skutečně, zabývali jsme se přírodou a volností.
; Bál jsem se moc. Estébáků se bojí každý, partajní funkcionáře nevyjímaje; už jen toho faktu, že jsou, že mají na kdekoho takhle tlustý fascikl spisů, jen ho vytáhnout. Proi mne už taky založili, už mi o sobě dali vědět. Běžel jsem domů, vyhrabal zpod uhlí ve sklepě něco tiskovin a spálil je, prohledal šuplíky a leccos nenašel, co by se ještě dalo zničit.
Samozřejmě se v příštích dnech nic neudálo. Peťka Podhrázký (tenkrát ještě netušil, že se stane kauzou) se vysmál mému pyromanství a já se zastyděl. Vánoční kapr chutnal báječně.
V roce 1966 se v Ostravě rozpadlo divadlo Okap; po šesti letech úspěšné činnosti, na vnitřní rozpory. Dva vůdčí duchové se rozešli a nás sirotečky nechali tak. Jeden začal zpívat populární písně v rozhlasu a televizi, druhý fotografovat a psát do novin. S Peťkou Podhrázkým a Petrem Ullmannem jsme žvanili o jakémsi Waterloo (porážka či vítězství?), kde bychom hráli skvělé avantgardní hry, které jednou napíšeme. Eda Schiffauer, aniž to ještě tušil, že nám k nim složí muziku; zrovna se dostal na HAMU do Prahy, k profesoru Hlobilovi studovat skladbu. Jenže jsme neměli divadlo,nač tedy psát hry. – Tvrdošíjným zakladatelem divadel byl Tomík Sláma, taky jeden z okapáckých sirotků. Jako autor se k nám nehodil a jako zakladatel divadel byl taky neúspěšný. Měl však seriózní zevnějšek, důvěryhoidnou lysou hlavu, dokázal jednat s úřady a četl noviny. V lednu 1968 mi ukázal Novou svobodu, na jejíž titulní straně byxla fotografie člověka s ulízanými vlasy a velkým nosem.
„Tak, a založíme divadlo, je k tomu příhodná doba,“ sdělil mi Tomík radostně.
„Zas nějaký bolševik vylíhlý v Moskvě,“ řekl jsem a šel pryč.
O Tomíkovi se proslýchalo, že píše hru Čaj o páté přes deváté a aby ji mohl uvést, až ji napíše, musí si založit vlastní scénu. – A skutečně. Z ulízaného soudruha se vyklubal Šaňo Dubček a Tomík Sláma přesvědčil ředitele Divadla hudby v Ostravě pana Imramovského, že návštěvnost jeho zařízení stoupne, když je na dva dny v týdnu pronajme divadelnímu klubu Waterloo, které uvede hru Čaj o páté přes deváté, kus odpovídající době velkých změn. Pan Imramovský se zaradoval, že se jemu svěřený podnik naplní diváky, a souhlasil.
Bylo to v době, kdy Petr Podhrázký žil pod jednou střechou s Josefem Fraisem, tenkrát ještě beatnickým básníkem navrátivším se z beatnické Prahy. Začali spolu psát Syna pluku, muzikál na námět Katajevovy knížky o malém bezprizorném Váňovi – pasáčkovi, odhodlaném po boku strejdů průzkomníků bít fašisty až do úplného vítězství.
Odbočka: patříme ke generaci, která od první třídy slýchala, že nejlepší krávou na světě byla Poslušnica II. z Ukrajiny, že kdo nejarovizuje pšenici je zločinec, žárovku že vynalezl Jabločkov a Stalin je naším dobrotivým tatínkem. Cpali nás Pavlíkem Morozovem, udavačem vlastního otce. Dělali z nás voly, ale neudělali. Všechno jsme to vyslechli a díky mozku v hlkavě (ten nevymyslel žádný Mozkalenko) vzali si poučení. Hrdinný Váňa pasáček i Timur se svou partou byli nám k smíchu. Netvrdím, že Katajevova knížka je zcela zavrženíhodná, poprvé jsem ji četl se zaujetím. Není však nedotknutelná. – Podhrázký s Fraisem si na případu Syna pluku začali dělat srandu z ideologie, kterou nás ve školách cpali tak dlouho, až tekla z uší. Řehtali jsme se všichni, když nám autoři předčítali dialogy a texty písní, tím uvolňujícím smíchem jsme se smáli, šťastní, že už konečně můžeme.
Rok 1968 nám z lednové rozpačitosti začal rozkvétat: v novinách, rozhlase a televizi, při diskusích i na ulicích. Divadélku Waterlooi hrálo bez cenzury, všechno se mohlo, bylo to krásné. Koncem května, v nejlepším, odletěl Petr Podhrázký do Mongolska stavět nemocnici. Vzal s sebou nedodělanou první půlku Syna pluku, že tam hru (už bez Fraise) mezi stavěním, pitím kumysu a spaním dopíše. Dopsal ji po srpnu v Ulánbátaru a už to nebyla jenom legrace. Když nám pak koncem října v Ostravě předčítal dialogy a písně druhé půlky, smáli jsme se jinak. Ale smáli jsme se, ,co jiného...
V lednu 1971 se představitelka jedné z ženských rolí muzikálu Syn pluku vplížila do přízemního bytu výškového domu číslo 47 na Zelené ulici (v Ostravě) oči navrch hlavy. Vtáhla Peťku do kuchyně a tam zašeptala:
„Vyslýchali mě estébáci, ptali se na Syna pluku. Chtěli po mně text.“
„A dalas jim ho?“
„Nedala, už ho nemám. Naštěstí jsem ho spálila.“
Sezóna 1968 – 69 se rozjela v protiokupačním duchu. Byli uvedeni Havelkovi Mrávency, scénicky upravená povídka o zániku jedné lodi. Vyšla v Sešitech pro mladou literaturu dlouho před okupací, v kontextu s posrpnovou realitou však nabyla nového rozměru. Následovala montáž rozhlasových snímků z 21. srpna v kontrapunktu s citáty klasiků marxismu. Josef Frais předčítal z písanky nové povídky, zcela jednoznačně odsuzující srpnové napadení, Karel Kryl si zaprotestoval čerstvými písničkami. Ke slovu se dostali i další rozhněvaní autoři. Každé úterý a čtvrtek, ve dnech vyhrazených pro Waterloo, bylo v Divadle hudby nabito.
Syn Pluku byl ve stádiu zkoušení. Petr Ullmann se ujal režie, Edvars Schiffauer dopisoval melodie písniček a scénickou hudbu. Premiéra vypukla 1. dubna 1969. V tom nešťastném dubnu, kdy naši chlapci vyhráli nad Sověty v hokeji, kdy Grečko navštívil Prahu a nařídil, aby Dubčeka vystřídal Husák. V tom dubnu, kdy myslícím lidem bylo jasné, že všechno už je ztracené. Neposlušné Československo se začalo „normalizovat“ a my si hráli Syna pluku. Jen Tomáš Sláma byl proti uvedení choulostivé hry. Ukřičeli jsme ho však, ochotni se třeba i nechat zavřít. Že by nás opravdu zavřeli, tomu však nikdo nevěřil.
Nebyla to hra, která by mohla vstoupit do dějin českého divadla po boku Havlovy Zahradní slavnosti či Tylova Švandy dudáka. Ve společenském dění však docházívá k situacím, kdy obvyklá estetická kriteria ztrácejí svou platnost, kdy se hodnotí etický přínos, odvaha a společenský dopad počinu. V truchlivé době pozvolného utahování šroubů přicházeli se lidé do divadla smát. Ačkoli se děj odehrává za 2. světové války, smáli jsme se vojákům, kteří přišli teď, vysmívali jsme se jim,abychom je nemuseli nenávidět. Vždyť ti hladoví, otrhaní vojáčci ani nevěděli, kde jsou, vždyť za to nemohli.
Ještě začátkem února 1971 nebyla situace časopisu Tramp vyřešená. Pořád jsme vycházeli bez vydavatele. Svazáci požadovali změnu návzu a podtitul se slovem volnost byl pro ně zcela neúnosný. Předložili jsme čtyři varianty nové koncepce a čekali, jak to dopadne. Vůdčím duchem a zakladatelem časopisu byl Jiří Goj – Gaučo. Znal své trampy a proto je nezatěžoval intelektuálštinou ani poučováním. Nic jim nevnucoval, vycházel z jejich potřeb. Převážnou část čísla zaplňovaly příspěvky čtenářů, ochrana přírody a dobrodružná četba. Byl to časopis pro lidi, kteří kašlou na autority a jakákoli organizovanost se jim hnusí. Svazáci chtěli vymiškovaný časopis, který by sloužil zájmům jejich zcela nepopulárníorganizace. Nebo nic.
Ještě v únoru jsme nevěděli, na čem jsme. Chystali jsme s Peťkou Podhrázkým zrovna březnové číslo, když se dostavil Zdeněk Mikolajczyk, předseda nové redakční rady a zároveň zástupce nového vydavatele.
„Volové, jste v průseru,“ zvěstoval.
„Copak? Nelíbí se naše koncepcičky? Vyrobíme nové...“
„Je to horší, byli za mnou na krajském výboru SSM estébáci a vyptávali se na vás dva.“
Divadelní sezóna 1968 – 69 byla úspěšná. Nejúspěšnějším představením byl muzikál Syn pluku. I kritiky v krajském tisku byly pozitivní, dokonce jeden soudruh z krajského výboru strany nám uznale klepal na ramena. Dlouho však soudruhem na krajském výboru nezůstal.
Pro novou sezónu se našly finanční prostředky a pavilon P na výstavišti Černá Louka . Waterloo se stalo poloprofesionální scénou v čele s Luďkem Nekudou, zastáncem lehké múzy: hudba, písničky, legrační, nic neříkající texty.
Trojice Podhrázký – Frais – Schiffauer připravila nový muzikál, tentokrát federalizační, o pašování lipového květu z Moravy na Slovensko – Agent 3,14... Představení však nedopadlo dobře. Režie skřípala, bylo málo času na zkoušení, nový šéf odsouval naši „frakci“, vzniklou při Synovi pluku, na vedlejší kolej. Agent 3,14... propadl. Novému Waterloo vypadaly zuby, zpívaly se tam populární písně.
Jen při některých klubových večerech o něco šlo. Jednou se četl Dürrenmattův Dvojník, při výročí Palachovy smrti čtení ze Starého Zákona. Autoři předčítali ze své tvorby v cyklu pořadů zvaných Zpovědi. To vše jaksi mimo rámec už zinstitucionizovaného divadla. Napsal jsem v té době hru proti násilí s názvem O hostu a rybě (třetí den smrdí) a snažil se prosadit její uvedení. Bylo však zamítnuto.
Nebyla to jen vina necenzurovaných (nebo chabě, vlastní cenzurou usměrňovaných) klubových pořadů, že byla činnost Waterloo z moci úřední zastavena. Už samotný fakt, že v Ostravě, baště zasmrádlých stalinistů, fungovalo kulturní zařízení, v němž se scházeli mladí lidé, byl pro režim neúnosný.
Po zákazu činnosti Waterloo přešel Petr Podhrázký, dosud zaměstnaný v divadle jako technik, za mnou do redakce Trampa. Gaučo už nebyl šéfredaktorem. Český úřad pro tisk a informace v Praze po rozsáhné analýze několika čísel navrhl zastavení časopisu. Registrující orgán, odbor kultury KNV v Ostravě, však vyřešil situaci kompromisem a Gaučo si musel najít nové zaměsrnání. Přesto však s námi dál „načerno“ spolupracoval. Časopis řídila redakční rada, já jsem se stal tzv. výkonným redaktorem, bez odpovědnosti za ideový obsah. Ten měl na triku Zdeněk Mikolajczyk. Na obsahu se nic nezměnilo, jen jsme si dávali větší pozor.
V říjnu 1970 jsme se rozhodli uspořádat rozšířenou redakční radu, poklábosit s autory a s přáteli, uvážit, co je možné podnikat s časopisem v té podivné době. Dali jsme akci ráz „vojenského cvičení“, prostřednictvím „povolávacích rozkazů“ jsme pozvali asi šedesát lidí a vyrazili do Leskovce nad Moravicí, kde měl Petr Podhrázký chalupu, zachovalý výměnek v areálu rozbombardovaného statku. Půjčili jsme si harmonium, aby bylo veselo. Jelikoč se trampského „cvičení“ účastnili i bývalí členové Waterloo, zazpívali jsme si při harmoniu písničky ze Syna pluku. A to jsme neměli dělat.
„Podle mého názoru to není tak horké,“ snažil se nás uklidnit Zdeněk Mikolajczyk v polovině února 1971. „Estébákům jde o zpívání v Leskovci. Z toho přece nemůže nic být, vždyť jsem byl u toho.“
A co by z toho taky mohlo být? – Příslušníci státní bezpečnosti si nás pozvali na 25. února v osm hodin do Mikolajczykovy kanceláře na krajském výboru SSM a tam jsme jim měli vysvětlit, jak to vlastně s tím zpíváním v Leskovci bylo. Moc velkou radost nám to neudělalo, byla však naděje, že se to nesmyslné kroužení státní bezpečnosti kolem nás konečně vyjasní.
Vyjasnilo se. Ani jsme nestačili dorazit ve stanovenou hodinu na KV SSM do Domu energetiky. Ani jsem se nestačil nasnídat. V den výročí „vítězství pracujícího lidu“ nás zatkli v našich bytech. Pro mne si přišel major Bedřich Janečko doprovázený kapitánem Woźniakem (nebo Vožňákem?). Měli na sobě tvídové svrchníky a nenápadné klobouky na hlavách. Prokázali se služebními průkazy a odvezli mě vohou do vyšetřovny federální StB v budově krajské věznice.
Celé vyšetřování probíhalo zvolna, ačkoliv skutky byly zřejmé, podložené plakáty, programy divadla a zabavenými rukopisy, jejichž autorství nikdo nepopíral. Obsah skutků však musel být uznán trestným. Svědkové měli svědčit, jak zhoubně naše divadélko na diváky působilo. Museli být na svůj úkol důkladně připraveni. A my potrefení bychom měli svých skutků litovat.
Scénář Syna pluku, Agenta 3,14..., Feaisovy povídky, má literární dílka a dokonce i Dürrenmattův Dvojník, vše bylo předáno k expertize soudím znalcům docentu Miroslavu Kalovi CSc. A PhDr Ljubov Ordeltové z Pedagogické fakulty v Olomouci s žádostí, aby se znalci zaměřilo na protisovětské a protisocialistické tendence. Docent Kala pak našel tyto tendence i u Dürrenmatta (při seznamování s výsledky vyšetřování jsem to četl vlastníma očima).
Po nás dvou (Podhrázký, Binar) přišli na řadu další: 28. února 1971 bylo vzneseno obvinění proti Jiřině Baloucvhové, která hrála v několika představeních, 9. března byl zatčen a vzat do vazby režisér Petr Ullmann, 15. března obviněn a vyšetřován na svobodě autor hudby Edvard Schiffauer, 25. března zpěvačka Zuzana Majvaldová-Dušková. Spoluautor Syna pluku Josef Frais přišel na řadu až 31. března a byl jako jediný obviněn z pobuřování (§ 100, odst. 1/a,c tr. z.), zřejmě kvůli svým povídkám z let 1968 – 69. Ve vězení však pobyl jenom dva dny, dále byl vyšetřován na svobodě. Ve vazbě jsme seděli tři: Podhrázký, Ullmann a já. Někdy koncem dubna přehodnotil vyšetřovatel naše obvinění z §104, hanobení státu světové socialistické soustavy, na § 100, pobuřování, s vyšší hranicí trestní sazby. Důvodemn vazby byla obava, že bychom mohli působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. (...)
Obžaloba městského prokurátora vz. JuDr. Karla Hherzíka ze dne 15. července 1971 se opírá především o znalecké posudky. Znalci seznali, že jsme veřejnosti předváděli díla protisovětská a protisocialistická. Citát z obžaloby: „Zaujatost jednotlivých obviněných vůči Sovětskému svazu, mající svůj původ v srpnu 1968, vyúsťovala pak logicky v negativní postoje k dalšímu vývoji v republice v počátku roku 1969, tedy vůči nastupujícímu konsolidačnímu procesu. Každý z obviněných proto v rozsahu své individuální odpovědnosti, zjišťované vyšetřováním, byl veden v tom období pohnutkou k politickému systému existujícímu v ČSSR, jehož součástí jest mimo jiné i přítomnost vojsk Sovětského svazu na území ČSSR, nutně nepřátelskou. (...) Nebezpečnost popsané spáchané trestné činnosti pro společnost jest nepochybná; nelze totiž přehlédnouti, že především prostředky dramatického působení, při bezprostředním kontaktu s diváky docházelo k nežádoucímu šíření a prohlubování protisovětských nálad u mladých občanů v období, kdy se náš stát počal těžce vymaňovat z krizových jevů a kdy již skutečně záleželo především na občanské kázni každého z obviněných, aby svým podílem přispěl k opětovnému nastolení klidu a pořádku ve státě.“
Friedrich Dürrenmatt obviněn nebyl.
Soud za předsednictví JUDr. Ladislava Prokopa proběhl až koncem ledna 1972, to už jsme byli propuštěni z vazby (Ullmann a Podhrázký v říjnu, Binar v červenci). Svědkové obžaloby svědčilki v náš prospěch, jeden dokonce změnil svou výpověď z průběhu vyšetřování a okresní prokurátor JUDr. Eduard Lavický ho na místě obvinil z křivého svěděctví (ještě téhož roku byl svědek za tento „trestný“ čin odsouzen).
Průběh jednání jevil se nám slibným. Znalecké posudky, k nimž jsme se nesměli vyjádřit, však byly dostatečným důkazem a soud nabyl přesvědčení, že jsme trestný čin pobuřování z nepřátelství k socialistickému a státnímu zřízení spáchali. Dva obvinění byli zproštěni obžaloby. Naši obhájci se zmohli na několik slov o naší občanské zachovalosti a požádali soud, aby byl mírný. Pět nás bylo odsouzeno nepodmínečně: Petr Podhrázký 20 měsíců, Petr Ullmann a Josef Frais 15, Ivan Binar 12 a Edvard Schiffauer 9 měsíců. Další tři odešli s podmínkami.
Pdvolací řízení u Krajského soudu v Ostravě za předsednictví JUDr. Leopolda Ondrucha dne 5. června 1972 rozsudek okresního soudu potvrdilo, jen u Josefa Fraise došlo ke změně k lepšímu. Z nepodmínečného trestu byla podmínka. Soud přihlédl k tomu, že se Frais neúčastnil setkání v Leskovci v říjnu 1970, že svéí „protisovětské“ povídky přestal psát už v květnu 1969 a „že svým postojem před odvolacím soudem přesvědčoval, že se dovedl i názorově distancovat od ostatních obžalovaných“.
Tak skončilo Waterloo v Ostravě. Porážka, či vítězství.
(Časopis Tramp byl zastaven po našem zatčení. Březnové číslo skončilo ve stoupě papíren v Žimrovicích.)
(Vyšlo v Listech 3-4/80 ČTENÍ NA LÉTO)
Někdy před Vánocemi v roce 1970 se vplížila do redakce ostravského časopisu Tramp dívka B., s očima navrch hlavy. Vytáhla mě od stolu do předsíně a tam zašeptala:
„Vyslýchali mě estébáci, ptali se hlavně na tebe.“
Podlomila se mi kolena, aniž se tomu dalo zabránit. Kdekomu by se podlomila. Moje matka mi vyprávěla, jak ji kdysi taky vyslýchali, v elegantní vile na Kylešovském kopci v Opavě. Vyptávali se na její známé, svítili jí do očí stolní lampou a otázky kladli za jejími zády. Pustili ji až v noci.
„Co se ptali?“ vyzvídal jsem na B. V předsíni redakce Trampa, před Vánocemi 1970, kolena podlomená, oči navrch hlavy. Löbla jsem měl přečteného, Londona i Literárky, něco Solženicyna i zprávu Pillerovy komise. Znal jsem doktora P., kunsthistorika. Než ho v padesátých letech zavřeli za to, že v kavárně Koruna slyšel vtip, taky ho vyslýchali estébáci. Jeho děti se nedostaly na studia a on sám po návratu z vězení se až do důchodu živil jako vrátný. Nebyl jsem si vědom, že bych něco spáchal, jenže člověk nikdy neví. V té době už v Ostravě seděli za politiku Ota Filip a Honza Leštínský; Pavel Hlavatý za to, že kreslil vtipy. O Uhlovcích v Praze a o těch dalších se u nás ještě nevědělo.
„Ptali se na to vaše divadélko,“ řekla B. „A neříkej, že jsem ti to říkala.“
V té době jsme zrovna s Jiřím Gojem, zvaným Gaučo, a s Petrem Podhrázkým, kolegy redaktory, pod dohledem Zdeňka Mikolajczyka, předsedy redakční rady a funkcionáře Krajského výboru SSM v Ostravě vymýšleli, vymýšleli několik variant nové koncepce časopisu Tramp, aby byl košer pro svazáky. Po zrušení České tábornické unie, produktu roku 1968 po rozpadu ČSM, jsme byli bez vydavatele, vycházeli nadivoko a to se nesmí. Než ztratit časopis obracející se na širokou neorganizovanou trampskou obec, byli jsme ochotni obětovat dvě stránky svazákům a vycházet pod jejich hlavičkou. Na těch ostatních stránkách neztratit tvář, jen ji pozahalit, abychom mohli spiklenecky mrkat na 40 tisíc odběratelů. Před Vánocemi 1970 jsme si ještě mysleli, že jde o spiknutí většiny národa proti okupantům, že lze ošálit svazácké funkcionáře, že se rádi nechají ošálit. Bylo nám jasné, že ve své původní podobě není Tramp pro poterncionálního vydavatele ke strávení. Podtitul zněl: Časoppis pro milovníky přírody a volnosti. A skutečně, zabývali jsme se přírodou a volností.
; Bál jsem se moc. Estébáků se bojí každý, partajní funkcionáře nevyjímaje; už jen toho faktu, že jsou, že mají na kdekoho takhle tlustý fascikl spisů, jen ho vytáhnout. Proi mne už taky založili, už mi o sobě dali vědět. Běžel jsem domů, vyhrabal zpod uhlí ve sklepě něco tiskovin a spálil je, prohledal šuplíky a leccos nenašel, co by se ještě dalo zničit.
Samozřejmě se v příštích dnech nic neudálo. Peťka Podhrázký (tenkrát ještě netušil, že se stane kauzou) se vysmál mému pyromanství a já se zastyděl. Vánoční kapr chutnal báječně.
V roce 1966 se v Ostravě rozpadlo divadlo Okap; po šesti letech úspěšné činnosti, na vnitřní rozpory. Dva vůdčí duchové se rozešli a nás sirotečky nechali tak. Jeden začal zpívat populární písně v rozhlasu a televizi, druhý fotografovat a psát do novin. S Peťkou Podhrázkým a Petrem Ullmannem jsme žvanili o jakémsi Waterloo (porážka či vítězství?), kde bychom hráli skvělé avantgardní hry, které jednou napíšeme. Eda Schiffauer, aniž to ještě tušil, že nám k nim složí muziku; zrovna se dostal na HAMU do Prahy, k profesoru Hlobilovi studovat skladbu. Jenže jsme neměli divadlo,nač tedy psát hry. – Tvrdošíjným zakladatelem divadel byl Tomík Sláma, taky jeden z okapáckých sirotků. Jako autor se k nám nehodil a jako zakladatel divadel byl taky neúspěšný. Měl však seriózní zevnějšek, důvěryhoidnou lysou hlavu, dokázal jednat s úřady a četl noviny. V lednu 1968 mi ukázal Novou svobodu, na jejíž titulní straně byxla fotografie člověka s ulízanými vlasy a velkým nosem.
„Tak, a založíme divadlo, je k tomu příhodná doba,“ sdělil mi Tomík radostně.
„Zas nějaký bolševik vylíhlý v Moskvě,“ řekl jsem a šel pryč.
O Tomíkovi se proslýchalo, že píše hru Čaj o páté přes deváté a aby ji mohl uvést, až ji napíše, musí si založit vlastní scénu. – A skutečně. Z ulízaného soudruha se vyklubal Šaňo Dubček a Tomík Sláma přesvědčil ředitele Divadla hudby v Ostravě pana Imramovského, že návštěvnost jeho zařízení stoupne, když je na dva dny v týdnu pronajme divadelnímu klubu Waterloo, které uvede hru Čaj o páté přes deváté, kus odpovídající době velkých změn. Pan Imramovský se zaradoval, že se jemu svěřený podnik naplní diváky, a souhlasil.
Bylo to v době, kdy Petr Podhrázký žil pod jednou střechou s Josefem Fraisem, tenkrát ještě beatnickým básníkem navrátivším se z beatnické Prahy. Začali spolu psát Syna pluku, muzikál na námět Katajevovy knížky o malém bezprizorném Váňovi – pasáčkovi, odhodlaném po boku strejdů průzkomníků bít fašisty až do úplného vítězství.
Odbočka: patříme ke generaci, která od první třídy slýchala, že nejlepší krávou na světě byla Poslušnica II. z Ukrajiny, že kdo nejarovizuje pšenici je zločinec, žárovku že vynalezl Jabločkov a Stalin je naším dobrotivým tatínkem. Cpali nás Pavlíkem Morozovem, udavačem vlastního otce. Dělali z nás voly, ale neudělali. Všechno jsme to vyslechli a díky mozku v hlkavě (ten nevymyslel žádný Mozkalenko) vzali si poučení. Hrdinný Váňa pasáček i Timur se svou partou byli nám k smíchu. Netvrdím, že Katajevova knížka je zcela zavrženíhodná, poprvé jsem ji četl se zaujetím. Není však nedotknutelná. – Podhrázký s Fraisem si na případu Syna pluku začali dělat srandu z ideologie, kterou nás ve školách cpali tak dlouho, až tekla z uší. Řehtali jsme se všichni, když nám autoři předčítali dialogy a texty písní, tím uvolňujícím smíchem jsme se smáli, šťastní, že už konečně můžeme.
Rok 1968 nám z lednové rozpačitosti začal rozkvétat: v novinách, rozhlase a televizi, při diskusích i na ulicích. Divadélku Waterlooi hrálo bez cenzury, všechno se mohlo, bylo to krásné. Koncem května, v nejlepším, odletěl Petr Podhrázký do Mongolska stavět nemocnici. Vzal s sebou nedodělanou první půlku Syna pluku, že tam hru (už bez Fraise) mezi stavěním, pitím kumysu a spaním dopíše. Dopsal ji po srpnu v Ulánbátaru a už to nebyla jenom legrace. Když nám pak koncem října v Ostravě předčítal dialogy a písně druhé půlky, smáli jsme se jinak. Ale smáli jsme se, ,co jiného...
V lednu 1971 se představitelka jedné z ženských rolí muzikálu Syn pluku vplížila do přízemního bytu výškového domu číslo 47 na Zelené ulici (v Ostravě) oči navrch hlavy. Vtáhla Peťku do kuchyně a tam zašeptala:
„Vyslýchali mě estébáci, ptali se na Syna pluku. Chtěli po mně text.“
„A dalas jim ho?“
„Nedala, už ho nemám. Naštěstí jsem ho spálila.“
Sezóna 1968 – 69 se rozjela v protiokupačním duchu. Byli uvedeni Havelkovi Mrávency, scénicky upravená povídka o zániku jedné lodi. Vyšla v Sešitech pro mladou literaturu dlouho před okupací, v kontextu s posrpnovou realitou však nabyla nového rozměru. Následovala montáž rozhlasových snímků z 21. srpna v kontrapunktu s citáty klasiků marxismu. Josef Frais předčítal z písanky nové povídky, zcela jednoznačně odsuzující srpnové napadení, Karel Kryl si zaprotestoval čerstvými písničkami. Ke slovu se dostali i další rozhněvaní autoři. Každé úterý a čtvrtek, ve dnech vyhrazených pro Waterloo, bylo v Divadle hudby nabito.
Syn Pluku byl ve stádiu zkoušení. Petr Ullmann se ujal režie, Edvars Schiffauer dopisoval melodie písniček a scénickou hudbu. Premiéra vypukla 1. dubna 1969. V tom nešťastném dubnu, kdy naši chlapci vyhráli nad Sověty v hokeji, kdy Grečko navštívil Prahu a nařídil, aby Dubčeka vystřídal Husák. V tom dubnu, kdy myslícím lidem bylo jasné, že všechno už je ztracené. Neposlušné Československo se začalo „normalizovat“ a my si hráli Syna pluku. Jen Tomáš Sláma byl proti uvedení choulostivé hry. Ukřičeli jsme ho však, ochotni se třeba i nechat zavřít. Že by nás opravdu zavřeli, tomu však nikdo nevěřil.
Nebyla to hra, která by mohla vstoupit do dějin českého divadla po boku Havlovy Zahradní slavnosti či Tylova Švandy dudáka. Ve společenském dění však docházívá k situacím, kdy obvyklá estetická kriteria ztrácejí svou platnost, kdy se hodnotí etický přínos, odvaha a společenský dopad počinu. V truchlivé době pozvolného utahování šroubů přicházeli se lidé do divadla smát. Ačkoli se děj odehrává za 2. světové války, smáli jsme se vojákům, kteří přišli teď, vysmívali jsme se jim,abychom je nemuseli nenávidět. Vždyť ti hladoví, otrhaní vojáčci ani nevěděli, kde jsou, vždyť za to nemohli.
Ještě začátkem února 1971 nebyla situace časopisu Tramp vyřešená. Pořád jsme vycházeli bez vydavatele. Svazáci požadovali změnu návzu a podtitul se slovem volnost byl pro ně zcela neúnosný. Předložili jsme čtyři varianty nové koncepce a čekali, jak to dopadne. Vůdčím duchem a zakladatelem časopisu byl Jiří Goj – Gaučo. Znal své trampy a proto je nezatěžoval intelektuálštinou ani poučováním. Nic jim nevnucoval, vycházel z jejich potřeb. Převážnou část čísla zaplňovaly příspěvky čtenářů, ochrana přírody a dobrodružná četba. Byl to časopis pro lidi, kteří kašlou na autority a jakákoli organizovanost se jim hnusí. Svazáci chtěli vymiškovaný časopis, který by sloužil zájmům jejich zcela nepopulárníorganizace. Nebo nic.
Ještě v únoru jsme nevěděli, na čem jsme. Chystali jsme s Peťkou Podhrázkým zrovna březnové číslo, když se dostavil Zdeněk Mikolajczyk, předseda nové redakční rady a zároveň zástupce nového vydavatele.
„Volové, jste v průseru,“ zvěstoval.
„Copak? Nelíbí se naše koncepcičky? Vyrobíme nové...“
„Je to horší, byli za mnou na krajském výboru SSM estébáci a vyptávali se na vás dva.“
Divadelní sezóna 1968 – 69 byla úspěšná. Nejúspěšnějším představením byl muzikál Syn pluku. I kritiky v krajském tisku byly pozitivní, dokonce jeden soudruh z krajského výboru strany nám uznale klepal na ramena. Dlouho však soudruhem na krajském výboru nezůstal.
Pro novou sezónu se našly finanční prostředky a pavilon P na výstavišti Černá Louka . Waterloo se stalo poloprofesionální scénou v čele s Luďkem Nekudou, zastáncem lehké múzy: hudba, písničky, legrační, nic neříkající texty.
Trojice Podhrázký – Frais – Schiffauer připravila nový muzikál, tentokrát federalizační, o pašování lipového květu z Moravy na Slovensko – Agent 3,14... Představení však nedopadlo dobře. Režie skřípala, bylo málo času na zkoušení, nový šéf odsouval naši „frakci“, vzniklou při Synovi pluku, na vedlejší kolej. Agent 3,14... propadl. Novému Waterloo vypadaly zuby, zpívaly se tam populární písně.
Jen při některých klubových večerech o něco šlo. Jednou se četl Dürrenmattův Dvojník, při výročí Palachovy smrti čtení ze Starého Zákona. Autoři předčítali ze své tvorby v cyklu pořadů zvaných Zpovědi. To vše jaksi mimo rámec už zinstitucionizovaného divadla. Napsal jsem v té době hru proti násilí s názvem O hostu a rybě (třetí den smrdí) a snažil se prosadit její uvedení. Bylo však zamítnuto.
Nebyla to jen vina necenzurovaných (nebo chabě, vlastní cenzurou usměrňovaných) klubových pořadů, že byla činnost Waterloo z moci úřední zastavena. Už samotný fakt, že v Ostravě, baště zasmrádlých stalinistů, fungovalo kulturní zařízení, v němž se scházeli mladí lidé, byl pro režim neúnosný.
Po zákazu činnosti Waterloo přešel Petr Podhrázký, dosud zaměstnaný v divadle jako technik, za mnou do redakce Trampa. Gaučo už nebyl šéfredaktorem. Český úřad pro tisk a informace v Praze po rozsáhné analýze několika čísel navrhl zastavení časopisu. Registrující orgán, odbor kultury KNV v Ostravě, však vyřešil situaci kompromisem a Gaučo si musel najít nové zaměsrnání. Přesto však s námi dál „načerno“ spolupracoval. Časopis řídila redakční rada, já jsem se stal tzv. výkonným redaktorem, bez odpovědnosti za ideový obsah. Ten měl na triku Zdeněk Mikolajczyk. Na obsahu se nic nezměnilo, jen jsme si dávali větší pozor.
V říjnu 1970 jsme se rozhodli uspořádat rozšířenou redakční radu, poklábosit s autory a s přáteli, uvážit, co je možné podnikat s časopisem v té podivné době. Dali jsme akci ráz „vojenského cvičení“, prostřednictvím „povolávacích rozkazů“ jsme pozvali asi šedesát lidí a vyrazili do Leskovce nad Moravicí, kde měl Petr Podhrázký chalupu, zachovalý výměnek v areálu rozbombardovaného statku. Půjčili jsme si harmonium, aby bylo veselo. Jelikoč se trampského „cvičení“ účastnili i bývalí členové Waterloo, zazpívali jsme si při harmoniu písničky ze Syna pluku. A to jsme neměli dělat.
„Podle mého názoru to není tak horké,“ snažil se nás uklidnit Zdeněk Mikolajczyk v polovině února 1971. „Estébákům jde o zpívání v Leskovci. Z toho přece nemůže nic být, vždyť jsem byl u toho.“
A co by z toho taky mohlo být? – Příslušníci státní bezpečnosti si nás pozvali na 25. února v osm hodin do Mikolajczykovy kanceláře na krajském výboru SSM a tam jsme jim měli vysvětlit, jak to vlastně s tím zpíváním v Leskovci bylo. Moc velkou radost nám to neudělalo, byla však naděje, že se to nesmyslné kroužení státní bezpečnosti kolem nás konečně vyjasní.
Vyjasnilo se. Ani jsme nestačili dorazit ve stanovenou hodinu na KV SSM do Domu energetiky. Ani jsem se nestačil nasnídat. V den výročí „vítězství pracujícího lidu“ nás zatkli v našich bytech. Pro mne si přišel major Bedřich Janečko doprovázený kapitánem Woźniakem (nebo Vožňákem?). Měli na sobě tvídové svrchníky a nenápadné klobouky na hlavách. Prokázali se služebními průkazy a odvezli mě vohou do vyšetřovny federální StB v budově krajské věznice.
Celé vyšetřování probíhalo zvolna, ačkoliv skutky byly zřejmé, podložené plakáty, programy divadla a zabavenými rukopisy, jejichž autorství nikdo nepopíral. Obsah skutků však musel být uznán trestným. Svědkové měli svědčit, jak zhoubně naše divadélko na diváky působilo. Museli být na svůj úkol důkladně připraveni. A my potrefení bychom měli svých skutků litovat.
Scénář Syna pluku, Agenta 3,14..., Feaisovy povídky, má literární dílka a dokonce i Dürrenmattův Dvojník, vše bylo předáno k expertize soudím znalcům docentu Miroslavu Kalovi CSc. A PhDr Ljubov Ordeltové z Pedagogické fakulty v Olomouci s žádostí, aby se znalci zaměřilo na protisovětské a protisocialistické tendence. Docent Kala pak našel tyto tendence i u Dürrenmatta (při seznamování s výsledky vyšetřování jsem to četl vlastníma očima).
Po nás dvou (Podhrázký, Binar) přišli na řadu další: 28. února 1971 bylo vzneseno obvinění proti Jiřině Baloucvhové, která hrála v několika představeních, 9. března byl zatčen a vzat do vazby režisér Petr Ullmann, 15. března obviněn a vyšetřován na svobodě autor hudby Edvard Schiffauer, 25. března zpěvačka Zuzana Majvaldová-Dušková. Spoluautor Syna pluku Josef Frais přišel na řadu až 31. března a byl jako jediný obviněn z pobuřování (§ 100, odst. 1/a,c tr. z.), zřejmě kvůli svým povídkám z let 1968 – 69. Ve vězení však pobyl jenom dva dny, dále byl vyšetřován na svobodě. Ve vazbě jsme seděli tři: Podhrázký, Ullmann a já. Někdy koncem dubna přehodnotil vyšetřovatel naše obvinění z §104, hanobení státu světové socialistické soustavy, na § 100, pobuřování, s vyšší hranicí trestní sazby. Důvodemn vazby byla obava, že bychom mohli působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. (...)
Obžaloba městského prokurátora vz. JuDr. Karla Hherzíka ze dne 15. července 1971 se opírá především o znalecké posudky. Znalci seznali, že jsme veřejnosti předváděli díla protisovětská a protisocialistická. Citát z obžaloby: „Zaujatost jednotlivých obviněných vůči Sovětskému svazu, mající svůj původ v srpnu 1968, vyúsťovala pak logicky v negativní postoje k dalšímu vývoji v republice v počátku roku 1969, tedy vůči nastupujícímu konsolidačnímu procesu. Každý z obviněných proto v rozsahu své individuální odpovědnosti, zjišťované vyšetřováním, byl veden v tom období pohnutkou k politickému systému existujícímu v ČSSR, jehož součástí jest mimo jiné i přítomnost vojsk Sovětského svazu na území ČSSR, nutně nepřátelskou. (...) Nebezpečnost popsané spáchané trestné činnosti pro společnost jest nepochybná; nelze totiž přehlédnouti, že především prostředky dramatického působení, při bezprostředním kontaktu s diváky docházelo k nežádoucímu šíření a prohlubování protisovětských nálad u mladých občanů v období, kdy se náš stát počal těžce vymaňovat z krizových jevů a kdy již skutečně záleželo především na občanské kázni každého z obviněných, aby svým podílem přispěl k opětovnému nastolení klidu a pořádku ve státě.“
Friedrich Dürrenmatt obviněn nebyl.
Soud za předsednictví JUDr. Ladislava Prokopa proběhl až koncem ledna 1972, to už jsme byli propuštěni z vazby (Ullmann a Podhrázký v říjnu, Binar v červenci). Svědkové obžaloby svědčilki v náš prospěch, jeden dokonce změnil svou výpověď z průběhu vyšetřování a okresní prokurátor JUDr. Eduard Lavický ho na místě obvinil z křivého svěděctví (ještě téhož roku byl svědek za tento „trestný“ čin odsouzen).
Průběh jednání jevil se nám slibným. Znalecké posudky, k nimž jsme se nesměli vyjádřit, však byly dostatečným důkazem a soud nabyl přesvědčení, že jsme trestný čin pobuřování z nepřátelství k socialistickému a státnímu zřízení spáchali. Dva obvinění byli zproštěni obžaloby. Naši obhájci se zmohli na několik slov o naší občanské zachovalosti a požádali soud, aby byl mírný. Pět nás bylo odsouzeno nepodmínečně: Petr Podhrázký 20 měsíců, Petr Ullmann a Josef Frais 15, Ivan Binar 12 a Edvard Schiffauer 9 měsíců. Další tři odešli s podmínkami.
Pdvolací řízení u Krajského soudu v Ostravě za předsednictví JUDr. Leopolda Ondrucha dne 5. června 1972 rozsudek okresního soudu potvrdilo, jen u Josefa Fraise došlo ke změně k lepšímu. Z nepodmínečného trestu byla podmínka. Soud přihlédl k tomu, že se Frais neúčastnil setkání v Leskovci v říjnu 1970, že svéí „protisovětské“ povídky přestal psát už v květnu 1969 a „že svým postojem před odvolacím soudem přesvědčoval, že se dovedl i názorově distancovat od ostatních obžalovaných“.
Tak skončilo Waterloo v Ostravě. Porážka, či vítězství.
(Časopis Tramp byl zastaven po našem zatčení. Březnové číslo skončilo ve stoupě papíren v Žimrovicích.)
(Vyšlo v Listech 3-4/80 ČTENÍ NA LÉTO)
Trocha bědování nad vlastní generací
(Počátek 80. let, pro setkání ve Franken)
Jsme na světě taky proto, abychom o sobě dali vědět. Nasloucháme-li, měli bychom i promluvit. Rád bych, pověřen sám sebou, samozvaně promluvil o své generaci. O generaci nevinných, zneužitých i podílníků na vině. O generaci válečných nemluvňat, dětí let padesátých, pionýrů a svazáků, o těch, které dovršil rok 68. a „normalizace“. O generaci do té doby bezúhonné, protože ji k ničemu nepustili. Až teď ji pouštějí, aby si i ona smočila, aby nezůstala bez viny. Patrně mi z té promluvy vznikne bědování, třeba i výčitka těm, kteří ji na sebe vztáhnou. Nemohu si však pomoci. Už je nám kolem čtyřicítky a pořád jsme na začátku.
V roce 1974 jsem se pokusil ogenerační fejeton pro Petlici. Přišel mi zpátky s vysvětlením, že je to silné kafe, za které by mě zas mohli zavřít. Raději jsem ho tedy zahodil. Tady mi zavření nehrozí, takže si troufám.
Nežil jsem v Praze, v centru dění, nýbrž v Ostravě, v průmyslovém centru – na venkově, jak říkají Pražáci. Proto se mé zkušenosti od jejich liší. Promlouvám tedy o nás venkovanech, o sobě.
Po válce otcové vydechli a nám se podařilo vyslovit ř. Když odešly německé děti z našeho domu, zůstal jsem na pískovišti sám se svými i jejich kyblíčky. Ve 48. roce se otcové zasmušili, sokolské kroje zasypali naftalínem, nasadili na hlavy rádionky, oblékli hubertusy a vydali se hledat jiná zaměstnání; a my ve škole jsme slabikovali Ema má maso. Na zdi ve třídě byl světlejší flek po kříži. Večer nás maminky nutily do modlení a přes den zapírat Boha. Prozíraví otcové nás poslali do pionýra, abychom se dostali na střední školu.
Zpívali jsme při garmošce ruské písničky, koukali na obrazy soudruhů Čumpelíka a Famíry, recitovali raného Pavku Kohouta a hudba Ludvíka Podéště nám dodávala optimismu. Soudružka na ruštinu byla o lekci před námi, profesor Nejedlý reformoval školství. Hráli jsme si na válku a ze všeho nejraději měli fotbal. Četli jsme mayovky s oslíma ušima a roďáky s chybějícími stránkami. – Místo latiny a světových jazyků jsme se na střední škole učili a nenaučili soustružit, pilovat, jezdit s traktorem a jarozizovat pšenici. Těch brambor, co jsme nasbírali, té řepy cukrovky! Z českých dějin pro nás vykuchali chronologii jakéhosi třídního boje. Z české literatury nám prozradili jenom pár jmen; o Karlu Čapkovi byla v Nástinu dějin české literatury pětiřádková zmínka drobným písmem. Literatura světová se nekonala vůbec, kromě některých Rusů, samozřejmě; bez Dostojevského, bez avantgardy. Jediným černošským hudebníkem na světě byl bojovník za mír Paul Robeson a Pablo Picasso nenamaloval nic než holibici míru. Proztíraví otcové nás poslali do svazu mládeže, abychom se dostali na vysokou školu.
A na vysokých školách těm, kteří se tam dostali, marxák v interpretaci sovětských učebnic, žvanění o nové, lepší společnosti, v níž prý už žijeme. Kolem země plot, nabitý elektřinou.
Jsme generace odkojená lží – narozdíl od té předchozí generace jsme nic jiného nepoznali. Neznáme cizí jazyky – protože k čemu? Neznáme dějiny, literaturu a filosofii – odkud? Zeměpis – prstem po mapě. Nadělali z nás křupany v zablácených botách.
Teprve šedesátá léta nám otevřela jakéstakés kulturní obzory. Ta doba nám dopřála objevovat prastaré Ameriky – jazz, V+W, český poetismus, Hemingwaye, Faulknera; bezmála ve dvaceti jsem poprvé spatřil reprodukci kubistického obrazu. Rock´n roll zsme občas zaslechli mezi kvílením rušiček nebo z ppropašovaných gramofonových desek, v kinech se objevil Fellini a první westerny, Škovoreckému dovoilili vydat Zbabělce a Hrabalovi Perličku na dně. Do výstavních síní se začalo vkrádat nefigurativní umění. Vzápětí po Wajdových Nevinných čarodějích a Polanského Noži ve vodě se vzedmula báječná vlna české filmové školy. Ze všeho nejvíc nás okouzlily překlady anglosaské literatury – Šťastný Jim Angličana Kingsley Amise, a hlavně Američani: Sallingerova novela Kdoi chytá v žitě, Saroyan, Lawrence Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, Langston Hughes a ten báječný sněhulák poezie Allen Ginsberg, ze jehož Kvílení přinesl ukázky časopis málo dostupný – Světová literatura. Jednoho dne se objevil jakýmsi omylem v Praze osobně, šlapal sněhovou břečku v teniskách, amnerických teniskách – i ty nás okouzlily – než byl vypovězen. A konečně Jack Keruac Říjen v železniční zemi, bible nás českých a moravských beatniků. V té době vyšel i nekonformní Rus Bulat Okudžava – Ahoj, študente. A první a poslední Solženicyn – Jeden den Ivana Denisoviče.
Všeho toho báječného plni, s lunaparkem v hlavě, v černých svetrech a manšestrových kalhotách jsme se pustili do umění zcela nového, veskrze radikálního. Prvním čtenářem byl však cenzor. V ostravském divadélku Okap nám dokonce zakázal i kus dekorace – slunce na scéně bylo namalováno jako víko opalovacího krému Jadran. Slovo Jadran jsme museli odstranit, připomínalo choulostivou Jugoslávii.
A pak tu byliu ještě „fousové“. Ti, kteří se v dobách stalinismu vyšplhali na posty rozhodovačů, redaktorů a dramaturgů, členů komisí a porot. Ti, kteří před pár lety rýmovali přiblblé socrealistické sračky a smolili vlezdoprdelní slohovky, byli teď poučeni vlastními chybami, tvořili progresivně a rozhodovali, co je umění. Seděli za stoly nemnohaoficiálních redakcí a peskovali nás za nízkou uměleckou úroveň našich prvotin, podělaní předem, že by je uveřejnění něčeho neobvyklého mohlo stát postavení. Časopis našich vlastních pitomostí, naivit a průšvihů, tolik potřebný k formování umělecké generace, jsme mít nesměli.
Až ten rok, který rozrážel brány dokořán, pootevřel i nám v Ostravě branku. Zmocnili jsme se dvakrát v týdnu Divadla hudby, hráli, zpívali a četli své necenzurované texty. Vyvrátit bránu zcela nám pomohl až vstup okupačních vojsk. Najednou jsme začali být žádaní. Formulovcali jsme obecný odpor, fousové přihlíželi, o uměleckých kvalitách se už nemluvilo. Časopis Česvený kjvět nám propůjčil jedno číslo, Kryl natočil v ostravském rozhlase první desku, Fraisovi a Nekudovi měly vyjít v Profilu první knížky. Najednou nám fousové začali poplácávat uznale po ramenou.
Jelikož jsme si neuvědomovali význam stranických plén a ignorovali obrat větru, řídíce se pouhým svědomím, zavřeli nás na počátku roku 1971. Deset nás sedělo na lavici obžalovaných a jeden se včas zachránil v zahraničí.
Zbyly nám potom tři možnosti: pěstovat rybíz, znovu se nechat zavřít nebo odejít. Někteří z nás však zvolili tu čtvrtou: vydávají vylhané knížky nebo se pitvoří z televizních obrazovek, baví národ kontrolovanými a předem schvalovanými legráckami; jeden můj spolužák rozhoduje o církvích na ministretvu kultury. Většina však raději ten rybíz.
Jsme už dospělí, je nám kolem čtyřicítky. Dospěli jsme ve lži i ve špetce naděje. Ve zklamání. Podivně vybaveni, neznajíce klasiky ani soudobé světové trendy, věční začátečníci, dereme se do literatury v zablácených botách po celodenní šichtě na stavbě, ve fabrice, po celodenním shánění obživy – spisovatelé amatéři. Unavení, aniž jsme pořádně začali.
Nemusíme mít mindrák z „odsunu“ Sudetských Němců, ani z voleb v roce 1956, únor (1948) jsme taky nezavinili. Diskutované vztahy Čechů a Slováků nejsou problémem naší generace; skamarádili jsme se na vojně a neseme společný úděl. Problémy starší generace jsou nám vesměs cizí. Sami jsme si problémem, my, Gottwaldovi vnuci.
Nevím, co s tím. Jen bych rád svým samozvaným bědováním na nás upozornil. Že jsme. A že jsme takoví. Rád bych těm, kteří to na sebe vztáhnou, sáhl do svědomí.
- o -
Jsme na světě taky proto, abychom o sobě dali vědět. Nasloucháme-li, měli bychom i promluvit. Rád bych, pověřen sám sebou, samozvaně promluvil o své generaci. O generaci nevinných, zneužitých i podílníků na vině. O generaci válečných nemluvňat, dětí let padesátých, pionýrů a svazáků, o těch, které dovršil rok 68. a „normalizace“. O generaci do té doby bezúhonné, protože ji k ničemu nepustili. Až teď ji pouštějí, aby si i ona smočila, aby nezůstala bez viny. Patrně mi z té promluvy vznikne bědování, třeba i výčitka těm, kteří ji na sebe vztáhnou. Nemohu si však pomoci. Už je nám kolem čtyřicítky a pořád jsme na začátku.
V roce 1974 jsem se pokusil ogenerační fejeton pro Petlici. Přišel mi zpátky s vysvětlením, že je to silné kafe, za které by mě zas mohli zavřít. Raději jsem ho tedy zahodil. Tady mi zavření nehrozí, takže si troufám.
Nežil jsem v Praze, v centru dění, nýbrž v Ostravě, v průmyslovém centru – na venkově, jak říkají Pražáci. Proto se mé zkušenosti od jejich liší. Promlouvám tedy o nás venkovanech, o sobě.
Po válce otcové vydechli a nám se podařilo vyslovit ř. Když odešly německé děti z našeho domu, zůstal jsem na pískovišti sám se svými i jejich kyblíčky. Ve 48. roce se otcové zasmušili, sokolské kroje zasypali naftalínem, nasadili na hlavy rádionky, oblékli hubertusy a vydali se hledat jiná zaměstnání; a my ve škole jsme slabikovali Ema má maso. Na zdi ve třídě byl světlejší flek po kříži. Večer nás maminky nutily do modlení a přes den zapírat Boha. Prozíraví otcové nás poslali do pionýra, abychom se dostali na střední školu.
Zpívali jsme při garmošce ruské písničky, koukali na obrazy soudruhů Čumpelíka a Famíry, recitovali raného Pavku Kohouta a hudba Ludvíka Podéště nám dodávala optimismu. Soudružka na ruštinu byla o lekci před námi, profesor Nejedlý reformoval školství. Hráli jsme si na válku a ze všeho nejraději měli fotbal. Četli jsme mayovky s oslíma ušima a roďáky s chybějícími stránkami. – Místo latiny a světových jazyků jsme se na střední škole učili a nenaučili soustružit, pilovat, jezdit s traktorem a jarozizovat pšenici. Těch brambor, co jsme nasbírali, té řepy cukrovky! Z českých dějin pro nás vykuchali chronologii jakéhosi třídního boje. Z české literatury nám prozradili jenom pár jmen; o Karlu Čapkovi byla v Nástinu dějin české literatury pětiřádková zmínka drobným písmem. Literatura světová se nekonala vůbec, kromě některých Rusů, samozřejmě; bez Dostojevského, bez avantgardy. Jediným černošským hudebníkem na světě byl bojovník za mír Paul Robeson a Pablo Picasso nenamaloval nic než holibici míru. Proztíraví otcové nás poslali do svazu mládeže, abychom se dostali na vysokou školu.
A na vysokých školách těm, kteří se tam dostali, marxák v interpretaci sovětských učebnic, žvanění o nové, lepší společnosti, v níž prý už žijeme. Kolem země plot, nabitý elektřinou.
Jsme generace odkojená lží – narozdíl od té předchozí generace jsme nic jiného nepoznali. Neznáme cizí jazyky – protože k čemu? Neznáme dějiny, literaturu a filosofii – odkud? Zeměpis – prstem po mapě. Nadělali z nás křupany v zablácených botách.
Teprve šedesátá léta nám otevřela jakéstakés kulturní obzory. Ta doba nám dopřála objevovat prastaré Ameriky – jazz, V+W, český poetismus, Hemingwaye, Faulknera; bezmála ve dvaceti jsem poprvé spatřil reprodukci kubistického obrazu. Rock´n roll zsme občas zaslechli mezi kvílením rušiček nebo z ppropašovaných gramofonových desek, v kinech se objevil Fellini a první westerny, Škovoreckému dovoilili vydat Zbabělce a Hrabalovi Perličku na dně. Do výstavních síní se začalo vkrádat nefigurativní umění. Vzápětí po Wajdových Nevinných čarodějích a Polanského Noži ve vodě se vzedmula báječná vlna české filmové školy. Ze všeho nejvíc nás okouzlily překlady anglosaské literatury – Šťastný Jim Angličana Kingsley Amise, a hlavně Američani: Sallingerova novela Kdoi chytá v žitě, Saroyan, Lawrence Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, Langston Hughes a ten báječný sněhulák poezie Allen Ginsberg, ze jehož Kvílení přinesl ukázky časopis málo dostupný – Světová literatura. Jednoho dne se objevil jakýmsi omylem v Praze osobně, šlapal sněhovou břečku v teniskách, amnerických teniskách – i ty nás okouzlily – než byl vypovězen. A konečně Jack Keruac Říjen v železniční zemi, bible nás českých a moravských beatniků. V té době vyšel i nekonformní Rus Bulat Okudžava – Ahoj, študente. A první a poslední Solženicyn – Jeden den Ivana Denisoviče.
Všeho toho báječného plni, s lunaparkem v hlavě, v černých svetrech a manšestrových kalhotách jsme se pustili do umění zcela nového, veskrze radikálního. Prvním čtenářem byl však cenzor. V ostravském divadélku Okap nám dokonce zakázal i kus dekorace – slunce na scéně bylo namalováno jako víko opalovacího krému Jadran. Slovo Jadran jsme museli odstranit, připomínalo choulostivou Jugoslávii.
A pak tu byliu ještě „fousové“. Ti, kteří se v dobách stalinismu vyšplhali na posty rozhodovačů, redaktorů a dramaturgů, členů komisí a porot. Ti, kteří před pár lety rýmovali přiblblé socrealistické sračky a smolili vlezdoprdelní slohovky, byli teď poučeni vlastními chybami, tvořili progresivně a rozhodovali, co je umění. Seděli za stoly nemnohaoficiálních redakcí a peskovali nás za nízkou uměleckou úroveň našich prvotin, podělaní předem, že by je uveřejnění něčeho neobvyklého mohlo stát postavení. Časopis našich vlastních pitomostí, naivit a průšvihů, tolik potřebný k formování umělecké generace, jsme mít nesměli.
Až ten rok, který rozrážel brány dokořán, pootevřel i nám v Ostravě branku. Zmocnili jsme se dvakrát v týdnu Divadla hudby, hráli, zpívali a četli své necenzurované texty. Vyvrátit bránu zcela nám pomohl až vstup okupačních vojsk. Najednou jsme začali být žádaní. Formulovcali jsme obecný odpor, fousové přihlíželi, o uměleckých kvalitách se už nemluvilo. Časopis Česvený kjvět nám propůjčil jedno číslo, Kryl natočil v ostravském rozhlase první desku, Fraisovi a Nekudovi měly vyjít v Profilu první knížky. Najednou nám fousové začali poplácávat uznale po ramenou.
Jelikož jsme si neuvědomovali význam stranických plén a ignorovali obrat větru, řídíce se pouhým svědomím, zavřeli nás na počátku roku 1971. Deset nás sedělo na lavici obžalovaných a jeden se včas zachránil v zahraničí.
Zbyly nám potom tři možnosti: pěstovat rybíz, znovu se nechat zavřít nebo odejít. Někteří z nás však zvolili tu čtvrtou: vydávají vylhané knížky nebo se pitvoří z televizních obrazovek, baví národ kontrolovanými a předem schvalovanými legráckami; jeden můj spolužák rozhoduje o církvích na ministretvu kultury. Většina však raději ten rybíz.
Jsme už dospělí, je nám kolem čtyřicítky. Dospěli jsme ve lži i ve špetce naděje. Ve zklamání. Podivně vybaveni, neznajíce klasiky ani soudobé světové trendy, věční začátečníci, dereme se do literatury v zablácených botách po celodenní šichtě na stavbě, ve fabrice, po celodenním shánění obživy – spisovatelé amatéři. Unavení, aniž jsme pořádně začali.
Nemusíme mít mindrák z „odsunu“ Sudetských Němců, ani z voleb v roce 1956, únor (1948) jsme taky nezavinili. Diskutované vztahy Čechů a Slováků nejsou problémem naší generace; skamarádili jsme se na vojně a neseme společný úděl. Problémy starší generace jsou nám vesměs cizí. Sami jsme si problémem, my, Gottwaldovi vnuci.
Nevím, co s tím. Jen bych rád svým samozvaným bědováním na nás upozornil. Že jsme. A že jsme takoví. Rád bych těm, kteří to na sebe vztáhnou, sáhl do svědomí.
- o -
Bibiana píská na prsty
(2006 – 2008)
U kolébky Bibiany stála zase Česká televize. Paní Barbara Johnson mě požádala o námět na hranou pohádku, jak je Česká televize produkuje už řadu let. Líbilo se jí Kilo jablek pro krále. Třeba něco z toho, nebo zcela původní text. Aby to nebylo příliš náročné a dalo se to natočit ve studiu za málo peněz.
Odevzdal jsem jí toto:
Jak se Bibiana naučila pískat na prstech
(Námět na televizní pohádku)
Holčička upoutaná k invalidnímu vozíku nalézá šťastné chvíle ve vysněném pohádkovém světě. K uzdravení nedojde, zázraky se nedějí, ale i na vozíku lze žít plně, optimisticky a vesele – šťastně. Ve světě fantazie lze třeba létat, nebo se stát princeznou.
Postavy:
Bibiana – docela malá, bystrá holčička na invalidním vozíku
Babička – moderní žena, která sebe a vnučku Bibianu živí jako messenger na silné motorce,Kawasaki nebo Yamaha; v pohádkové verzi však připomíná Terezii Brzkovou v její nejpopulárnější roli
Honza – pecivál v chodském kroji, v koženkách, s vydrovkou na hlavě: zpočátku jako loutka,ale většinou v lidské podobě, kostým zůstává
Král – zasmušilý, ustaraný státník, starší muž v hermelínu, s korunou na hlavě (rovněž ve dvou verzích)
Loutkáři – dva loutkoherci, od nich požadujeme, aby brilantně ovládali své řemeslo
loutky – Honza, Král, Čert, Veterán, Ježibaba, Kašpárek, Prase, Škrhola, Policajt, Kohoutek, Slepička
Prostředí:
Bibianin pokoj – reálný pokoj s pracovním stolem, computerem, vysokou postelí, hračky, rostliny kořenáčích, veselé obrázky, na polici s knihami zavěšené loutky, které budou hrát, v koutě loutkové divadlo, o ně opřený starý vysavač
Televizní studio nebo také útroby (loutkového) divadla – variabilní prostor, který nepředstírá nic reálného; stavby a kulisy jsou silně stylizované, mnohdy vidíme i jejich rub, jevištní techniku, osvětlovací zařízení, výrazné výtvarné pojetí, jako moderní ilustrace dětské knížky (Eva Sýkorová-Pekárková); ocitli jsme se v namalovaném světě fantazie
Pec, na níž se válí Honza (na konci vyzdobená hermelínem a královskými znaky); horizont s namalovaným královským hradem ve třech variantách – daleko, blíž, nejblíže; trůn pro krále, menší pro princeznu; holé praktikábly, stojany s reflektory atd.
Bibianin pokoj:
Sledujeme dálkově ovládané autíčko svištící v odvážných zatáčkách po podlaze dětského pokoje… Bum! Vrazí do starého vysavače od předválky a převrátí se na střechu, kola se ještě chvíli otáčejí…
„Babí, už zase…“ slyšíme dětský hlas.
Babička v kožené kombinéze s nápisem MESSENGER přikvačí a postaví autíčko zpátky na kola.
„Děkuju!“
Holčičku ještě nevidíme, prohlížíme si pokoj, na obrazovce computeru je bludiště; vstupujeme do něj a bloudíme, zatímco venku, v pokoji, se kdosi pokouší zahvízdat, ale nejde mu to:
„Nemám ta to ty… geny. – Ukaž mi to ještě jednou, babi,“ říká dítě.
Babička vkládá prsty do úst a zprudka, pronikavě zahvízdá. – Pokojem proletí smršť, záclony se třepotají, zavěšené loutky mění polohu ze svislé na vodorovnou, opona loutkového divadélka div neodletí.
„My jsme tomu za mlada říkali buňky. Já jsem neměla buňky na vyšívání… ani na klavír, ani na francouzštinu,“ přiznává Babička. „Geny jsou až teďka moderní.“
„Na cos měla buňky, babi. Na pískání?“
„Taky na skok přes plot, lezení po stromech a později buňky na motorku.“
Konečně se podíváme na Bibianu a vidíme, že sedí na invalidním vozíku a pokouší se zapískat na prstech; vychází jí z toho jenom neumělý sykot.
„Už musím,“ loučí se Babička. „Nikomu neotvírej, mohl by to být vlk. Má spadeno na osamělá kůzlátka.“ Dá Bibianě pusu, nasadí si přilbu a přes rameno přehodí žlutý nepromokavý batoh.
„Jeď opatrně, pomalu a nízko při zemi…“
„Bez obav, šéfe!“ – Dveře se za Babičkou zavřou, Bibiana je tu sama. „Co bych si bez tebe počala…“ dodá k zavřeným dveřím.
Začne se věnovat computeru, sestřeluje pajduláky, řítí se virtuální krajinou… žádná zábava. Daruje myši slobodu, vloží prsty do pusy a začne vyluzovat sykavky. Najednou:
Hvííízd!“
Podařilo se. – Zvedne se vítr ještě větší než po Babiččině hvizdu, loutky padají z police spolu s knihami, záclony se trhají, vozík s Bibianou se rozjede proti loutkovému divadélku, které je teď mnohem větší, narazí do forbíny… Náraz děvčátko vymrští z vozíku, Bibiana proletí rozevlátou oponou a přistane na prknech jeviště. Rozhostí se ticho.
Studio či jeviště:
A jsme „někde jinde“. Jako trosečník vyvržený mořem na neznámou pevninu zvedá Bibiana hlavu a pokouší se vstát. Daří se jí to, stal se zázrak, nohy ji poslouchají, několik zkušebních krůčků… Nožky jako nové! Bibiana sebere z podlahy švihadlo a začne skákat, duní to, z prken se zvedá prach.
Královská komnata:
Král sedí na trůnu a přihlíží dvěma Loutkářům, kteří jen pro něj hrají typickou „rakvičkárnu“: Kašpárek, prase, Škrhola, Policajt s šavlí, palička na řízky… Loutkáři se snaží seč mohou, ale Král se netváří moc nadšeně.
„Jako by vám, Veličenstvo, včely uletěly,“ komentuje stav Králova ducha První loutkář.
„Co vás trápí, pane králi, že se nesmějete našim taškařicím jako obvykle?“dodá Druhý.
„Taškařice, taškařice… Včely ať si létají, kam chtějí! Dolehla na mne obava o osud království. Kdo na mé místo, když nemám dědice? Co se stane s mými přešťastnými poddanými… Kdo převezme žezlo, komu svěřím korunu, až se naplní mí dnové a sivá královská hlava se schýlí k zemi?“
„Však on už se někdo najde, kdo po ní rád chmátne!“
„Nebo si zvolíme prezidenta…“
„Prezidenta! Prase s křídly, prosím! Dvouhlavou včelu, smutného Kašpárka, jednorožce v plavkách, proč ne? Draka, který se živí bramborama a na princezny ani nepomyslí, to si umím představit. Ale prezidenta v pohádce, to je, pánové, tuze silná káva. Nechtěli byste také parlament a volby?“ Rozčílil se Král.
„Tak se vydejte hledat svého následníka – prince nebo princeznu – třeba za devatery hory, třeba až na konec světa,“ radí První loutkář.
„Potkáte kouzelnou babičku, ta už vám poradí. Splníte tři úkoly a máte po starostech,“ dodá Loutkář číslo dvě.
„Vy jste se, pánové, asi zbláznili! Hraním pohádek se živíte a to vám ještě nedošlo, že král trůní na trůnu, zatímco jiní běhají, div si nožky neubrousí? – Kdyby mělo království na moji korunovanou hlavu spadnout, z tohoto trůnu se nehnu… Na to vemte jed!“
Loutkáři bezradně krčí rameny, chápou se loutek a pokračují ve své pimprlecí komedii.
Pec ve studiu, sama samotinká:
Bibiana se švihadlem v ruce spatří v neutrálním divadelním prostoru pec jak od Josefa Lady. Na peci leží loutka – Honza. Ozývá se pravidelný dech spáče. Když k němu Bibiana přistoupí, už to není loutka, nýbrž pohledný mládenec, opravdový pohádkový Honza. Dívenka si ho prohlíží, sahá mu na nos, tahá ho za uši, marně se ho pokouší probudit. Nakonec sáhne k meznímu prostředku, vloží prsty do úst:
Hvííízd!
Honzu to vystřelí z pece. Sedí na podlaze všecek zkoprnělý.
„Co se to… Jako by mě kůň kopl čerstvě okutým kopytem rovnou do hlavy! Jako by mě z pece sestřelili dalekonosným bezzákluzovým dělem! Zrovna, když se mi zdálo, že si za mnou na pec vylezla princezna. Koho to… Komu to… Kdo to…
„To mě naučila babička!“ přiznává se Bibiana. „Nejsi ty ten Honza z pohádky O hloupém Honzovi?“
„To není pravda, je to pomluva, chytrý jsem ažaž! To, co mám pod čepicí, mně docela stačí. A kdyby tam toho bylo málo, stejně si vezmu princeznu, stanu se králem a bude vystaráno. Královská pec je mnohem větší… ani trochu netlačí. To bude poleženíčko! To bude peciválení!“
„Copak ty nemůžeš chodit? Něco se ti stalo?“ Něco takového nemůže Bibiana pochopit. Při rozhovoru s Honzou skáče přes švihadlo, zjevně si tohoto pohybu užívá.
„Co by… Proč bych někam běhal, čekám tady na peci. Kdybych si odskočil, princezna by mě mohla minout, a co pak?“ Zkoumavě si holčičku prohlíží. „Nikdy jsem žádnou princeznu neviděl, ani nevím, jak vypadá. Jestli je velká nebo malá, jak se obléká, co má na hlavě, co v ruce… jestli náhodou nechodí po světě se špagátem v ruce… Poslyš, nejsi ty, náhodou…“
„Ani náhodou! Jmenuju se Bibiana a chodím do třetí bé. Vlastně jezdím…“
„Jezdíš?“
„Na takovém vozíčku.“
„To by se mi líbilo!“
„Nelíbilo!“
„Kdyby ta moje pec kola měla a sama jezdila, to by se to hledalo princeznu.“ Honza se s námahou vyškrábe zpátky na pec.
„Kdyby, kdyby, samé ryby, taky ve vodě raci, a ve vzduchu zas ptáci. Kdyby neplatí, musíš do světa pěšky, aby se naplnila pohádka, je to tvé poslání, musíš hledat princeznu.“
Jenže Honza na peci usnul, opět slyšíme jeho hluboké oddechování.
„Zase usnul… Ale naučil mě nové slovo. Už vím, co je to pecivál. – Honzo, vstávej, jde se za princeznou!“
Kdepak, Honza na peci spí a spí a spí. Bibianě tedy nezbývá, než sáhnout po krajním prostředku. Strčí si prsty do pusy:
Hvííízd!
Královská komnata:
Král sedí na trůnu jako prve a trpně přihlíží úpěnlivé snaze dvou Loutkářů ho pobavit. Utrápeného panovníka by nerozveselil snad ani Petr Novotný. – Vyčerpaní Loutkáři zanechají loutky loutkami, jsou bezradní. Král přihlíží dál, aniž by postřehl, že není čemu přihlížet.
„Tady by mohlo pomoci snad jenom nějaké kouzlo!“ uvažuje První loutkář.
„Kouzelný dědeček!“ vyhrkne Druhý.
„Nebo třebas babička,“ navrhuje První.
V tu ránu je tu Babička v kůži, na motorce Kawasaki nebo Yamaha; sundá si přilbu, sáhne do batohu a zvolá:
„Zpráva pro pana krále!“
"Zde!“ ohlásí se Pan král jako na vojně. Babička mu podá dopis, nastartuje a vyrazí k dalšímu zákazníkovi. – Král otevře obálku, čte, na obličeji se mu objeví lehký úsměv: „To není špatný nápad,“ dodává. „Jsem přece král, a mám své královské pravomoci.“
Krajina s královským hradem daleko, předaleko:
Široké sukně, zástěra, šátek na hlavě – Pohádková babička; Bibianinu motorizovanou Babičku v ní poznáváme jen ztěží. Sedí na patníku, ptactvo vůkol prozpěvuje, včely bzučí, lípa voní medem. Blíží se nesourodá dvojice: malá holčička Bibiana krokem poskakovacím, za ní se šourá pecivál Honza, ještě ho ani nevidíme, jenom slyšíme:
„Počkééj, Bibiano! Kam tak ženeš, vždyť nám princezna neuteče! Nech mě vydechnout.“
„A co když uteče?“ volá Bibiana zpátky přes rameno. A teď uvidí Pohádkovou babičku sedět na patníku, jí sendvič a zapíjí ho kolou.
„Dobrý den, babičko a dobrou chuť,“ způsobně pozdraví Bibiana.
„Děkuju, děvenko, děkuju.“
„Nejste vy, babičko, Kouzelná babička?“
„To víš, děvenko, že jsem Kouzelná babička, jinak bych tu neseděla v šátku a v sukni na patníku a nečekala na vás dva! To bych drandila na motorce se vzkazy.“
„V tom případě bych se s vámi měla rozdělit o poslední skývu chleba, abyste věděla, jaké mám dobré srdce. Abyste mi mohla dát kouzelnou píšťalku a když bude nejhůř, přispěchat mi ku pomoci. Pomáhám totiž Honzovi hledat princeznu a kdoví, do jaké bryndy se spolu dostaneme. – Jenže v tom svistu jsem ani nepomyslela, že bych si měla vzít z ledničky něco malého na zub.“
Mezitím se na dohled připlahočil Honza, vyhledal hebký pažit a svalil se do něj. Opět slyšíme jeho labužnické výdechy a vdechy. Když není nablízku pec, stačí trávník.
„Jako by se stalo, Bibiano, jako bych ti tu kouzelnou píšťalku zrovna dnes darovala,“ usmívá se Kouzelná babička a dělí se s děvčátkem o jídlo i nápoj.
„Není to, babičko, naruby? Teď abych já dala nějakou kouzelnou píšťalku vám a přispěchala, až na tom budete nejhůř, ku pomoci … Ale kde bych ji vzala?“ Bibianina gesta prozrazují bezradnost. „Kdybych aspoň věděla, kam toho pecivála Honzu dostrkat, aby našel tu svoji princeznu.“
„Na zámek, princezny přece žijí na zámcích, a nebo na královský hrad. Také na hradech někdy pobývají. Třeba támhle!“ Babička ukaže na hrad čnící v dáli na horizontu. „Protože jsem Kouzelná babička, poradím ti ještě něco: vykonejte, vy dva, tři dobré skutky a královský hrad vám přijde v ústrety. Nevím ale, jak to dopadne s princeznou. Jsou věci, které neví ani Kouzelná babička.“
„Ani moje babička neví všechno,“ říká Bibiana do prázdna, protože Kouzelná babička se vytratila po způsobu kočky Šklíby a zanechala ji u patníku se spícím peciválem Honzou. – Aby se pohnuli kupředu, nezbývá než:
Hvííízd!
Královská komnata:
Král sedí na trůnu a kriticky přihlíží počínání dvou Loutkářů. Ti si vedou svoji, pokračují v „rakvičkárně“.
„To přece nejde, aby se tu pořád někdo mlátil paličkou na klepání řízků do hlavy! Jakou to má cenu, jaké z toho plyne poučení, co si z toho odneseme do svých domovů? Jenom boule, nic než boule nebo modřiny.“
„Ale vždyť je to klasika! To se hrálo už před sto lety!“ brání se První loutkář.
„To jinak nejde, zlo musí být potrestáno, dobro vítězí!“ pomáhá mu Druhý.
„Copak musí dobro zvítězit paličkou na klepání řízků?“ pokračuje v námitkách Pan král. „Až se tu objeví princezna, to se má dívat na ty vaše mordy? Jděte a naučte se něco nového, pořádného a ušlechtilého!“
„Kde by se tu vzala princezna!“ Loutkáři balí svůj krámek a odcházejí s hlavami svěšenými. – Zneuznaní umělci.
Krajina s královským hradem daleko na horizontu:
Hrad je o poznání blíž než předešle. Loutkáři si v krajině hrají sami pro sebe etudu s Veteránem a Čertem.
V.: Kruci tyrk, himl laudon, sakra, sakra, sakra. U psa vlka černý kocour! Takhle klejou vojáci, co se vracejí z války. Heršvec, pistole a šavličky! Ale pěkný to není. Ať mě čert vezme, jestli ještě jednou zakleju. Tralala, tralala, už se těším domů. Deset let jsem z kvéru střílel, šavlí sekal, hladověl a krvácel. Až z Frankrajchu se vláčím cestou necestou, a konečně jsem doma. Za tím lesem je moje chalupa a v ní žena s pěti dětmi. Jestli mě vůbec ještě poznají… – Sakra kruci donervetr, pár kroků od chalupy, boty vyblejskaný a já musím šlápnout rovnou do kravěnce! Sec mazec, pěnkava, vrabec! Aby to čert…!
Č.: (čert se vynoří z hlubin) Hudry, hudry a jsem tady, na zavolanou. Neříkals, bídný člověče: Ať mě čert vezme, jestli ještě jednou zakleju? Modli se, modli a chystej se na cestu. Hádej kam, můžeš třikrát… Ale ty jistě uhodneš hned napoprvé. Ano, správně, hudry, hudry, do pekla.(sápe se po Veteránovi)
V.: Tak ty na mě, pekelníku, na vojáka? Sec mazec, pěnkava vrabec! Jednoduché to se mnou mít nebudeš! (tasí šavli a pustí se do čerta, až z něj cucky lítají)
Č.: Dost už, dost už, smilujte se nad ubohým čertem, pane vojáku! (řež pokračuje, dokud je Čert na nohou, dokud mu Veterán neusekne šavlí ocas)
V.: Tak, a tohle si vezmu na památku, stejně jsem v těch válkách vůbec nic neukořistil, ať mají děti něco na hraní. (odchází s Čertovým ocasem přes rameno a vesele si píská)
Loutku Veterána odnáší První loutkář, odchází ze scény; Druhý zůstává s Čertem v roli, pokračuje sám, mimo jeviště:
„Ach já ubohý čert! Co si jenom bez ocasu počnu!“
Mezitím přichází svižná Bibiana, následovaná klopýtavým Honzou. Ten vůbec nevěnuje pozornost divadelnímu dění a ulehá do pažitu. Jeho odchod do království spánku je opět doprovázen výdechy a vdechy. – Bibiana přihlíží Čertovu monologu:
„Já nešťastný pekelníček, kam se teď jenom vrtnu? Copak můžu takhle zohavený Luciferovi na oči? Celé peklo se mi bude pošklebovat, i těm umouněncům od kotlů, všem budu pro smích. A mně zbývají jen oči pro pláč! To jsou mi vyhlídky!“
„Nebul, čerte!“ vloží se Bibiana do hry. „Takový velký čertisko a brečí, jako kdyby loupal cibuli. Vždyť bez ocasu ti to docela sluší… Jsi takový lidštější.“
„Sluší nesluší, bez ocasu jsem jenom půl čerta a to není k ničemu.“
„Ráda bych ti pomohla, ale jak? – Teď, babo raď! Babo, babo, babičko… Už to mám.“ Bibiana vsune prsty do pusy a:
Hvíízd!
Jako by z nebe spadla, je tu kožka z tchoře, Babička ji zamlada nosila jako límec na kabátě, ale to už dávno vyšlo z módy; a je tu i jehla s nití, takže Bibiana může tchoří kožku přišít Čertovi k zadku místo ocasu. Čert se pýchou dme, kroutí novým ocasem, prohlíží si ho přes rameno a pomalu sestupuje do hlubiny.
„Myslím, že šťastnějšího čerta jsme tu ještě neměli,“ okomentuje Čertův odchod do pekla Druhý loutkář.
Královská komnata:
Král sedí na trůnu sám, žádní loutkáři tu nejsou, protože je vyhnal.
„Ta pohádka je vzhůru nohama,“ hořekuje. „Nakonec abych se já, moje veličenstvo, vypravilo do světa hledat prince nebo princeznu, abych mělo koho oženit nebo provdat, abych se dočkalo vnoučat, aby měl kdo sedět na trůnu a po mně vládnout mému království. Čert aby to vzal!“
A je tu Čert s tchoří kožkou místo ocasu:
„Nic brát nebudu, pane králi, spěchám do pekla, musím se pochlubit Luciferovi a celé té naší bandě touhle krásou. Mám totiž nový ocas, ale to vy, lidé obyčejní ani králové, nedokážete ocenit.“
Krajina s královským hradem, notně se přiblížil:
Loutkáři si hrají opět sami pro sebe etudu o Ježibabě na koštěti. – Ježibaba provádí po obloze exhibiční let se všelijakými figurami, výkruty a loopingy, divoké obraty... Snad by se tu dalo použít principu „černého divadla“. Nakonec zapikoluje střemhlavým letem do země.
Svědky obdivuhodné exhibice jsou Bibiana s Honzou. Honza je však opět svědkem duchem nepřítomným, už si zase ustlal na mezi a spí a spí a spí. Zato Bibiana je produkcí nadšena; když došlo ke karambolu, děvčátko strne hrůzou. Ale Ježibaba se vyhrabe z hlubin živa a zdráva, ovšem z koštěte zbyla jenom násada.
J.: Je zbytečné plakat nad rozsypaným proutím, tohle koště ještě pamatuje Jana Žižku z Trocnova. Nic netrvá věčně, ani Ježibabino koště neodolá zubu času. Jenže na čem já teď budu létat za svými kamarádkami ježibabami, čarodějnicemi, čarodějkami, kouzelnicemi a za babama jagama? – Mohla bych říct třeba: Čáry máry, ať jsem na Petrových kamenech nebo v Pardubicích na náměstí… a hotovo, jsem tam, kamkoli si umanu. Ale copak je to nějaká zábava? Je to laciné, chybí tomu požitek z letu, to, proč jsme my, ježibaby, ježibabami, a proč máme košťata. – Když vám ten vítr sviští kolem uší pod hvězdami, když si to frčíte kolem Měsíce, a pak třeba na Venuši! – Co já si teď, ubohá ježibaba, bez koštěte počnu, kam já se jen vrtnu, kdo mi pomůže? Může mi vůbec někdo pomoci?
„Mohla bych vám nějak pomoci?“ nabízí se Bibiana. „To přece nemůže být žádný problém, stačí nařezat pár březových větviček, svázat je dohromady a koště je hotovo. Nové prý dobře mete, určitě by mělo mít i skvělé letové vlastnosti.“
„To je pravda,“ souhlasí Ježibaba, „ale kdo už dneska umí udělat pravé koště?“
„Třeba Honza by to dokázal, třeba má v kapse kudličku,“ napadne Bibianu, „je to venkovský chasník z pohádky, zatím se nijak nevyznamenal. A přitom pro něj hledáme princeznu.“ – Kupodivu se Bibianě podaří Honzu probudit, ale když mu vysvětlí, oč tu jde, Honza se vymlouvá, že nemá nůž, že tu nikde žádnou břízu nevidí a vůbec:
„Jsem už tou cestou celý uondaný, vlezte mi na záda, nechte mě spát!“ – Ten chlapec je neskutečný, už zase pochrupkává. A přitom tu jde o jeho princeznu!
„A musí to být zrovna koště?“ ptá se holčička. „Nemůže to být třeba smeták, mop, pometlo nebo metlička?“
„Co by ne,“ přikyvuje Ježibaba, „musí to být uklízecí potřeba. Stačila by lopatka na smetí…“
„Mám nápad,“ rozzáří se Bibiana, strčí prsty do pusy a opět:
Hvííízd!
Hvizd přinese starý vysavač, kterého jsme si všimli na začátku v Bibianině pokoji, předválečná výroba.
„Stačí něco takového?“ zeptá se Ježibaby. Ta je úžasem bez sebe. Vysavač je lesklý, chromovaný, značka Elektrolux.
„No to je… To jako myslíš, že já… A je to opravdu na uklízení, přístroj tento blýskavý, úžasný, elegantní? A myslíš, že bych mohla, alespoň kousek, tady nad mýtinou, zkusmo a nezávazně, jestli vůbec jako?“
„Snad by mohl tento vysavač na vyhození vyhovovat vašim vysokým nárokům. Jen si ho pěkně vyzkoušejte.“
Ježibaba otálí, s ostychem se dotýká vysavače, pak si ale dodá kuráže, nasedne a vzlétne zběsilou rychlostí, žádné elegantní obloučky nad pasekou, v mžiku je v nedohlednu. Loutkáři sbalí krámek a pospíchají do nedohledna za ní.
Královská komnata:
Král stále sedí na trůnu s hlavou v dlaních a přemítá. Je tu sám jako kůl v plotě. – Pronikavý svist však jej zvedne z trůnu. Komnatou prolítne ježibaba na koštěti. – Pan král se za ní chvíli dívá nevěřícíma očima. Nechápavě kroutí hlavou a znovu usedá na trůn. Je vidět, že má velké starosti a že si je bere.
Krajina s hradem na dosah ruky:
Loutkáři Ježibabu nedohonili. Pod královským hradem se pouštějí do hry O kohoutkovi a slepičce. – Slepička je dobračka, která se o každý svůj nález podělí, zatímco Kohoutek je hnusný sobec a všechno sezobe sám. Každý si hrabe na opačném konci smetiště.
S.:Kohoutku, kohoutku, honem, honem, našla jsem na své části smetiště řádný kousek vánočky!
K.:A jsou v ní rozinky? Vánočku bez rozinek nezobu!
S.: Jsou v ní rozinky a na ní mandle, jak se na vánočku patří, žádnou z nich jsemvšak ani neochutnala, schovávám je všechny, můj milý kohoutku, pro tebe.
K.: (stranou) Je to hloupá slepice, to já bych jí nic nenechal. – Už chvátám, drahá slepičko, dávej pozor, aby mi ty mangle a rozinky nikdo nevyzobal!
S.:Říká se mandle, kohoutku!
K. (vyzobává rozinky a mandle) Je to chutná vánočka, slepičko, rozinky a mangle jsem vyzobal, zbytek si můžeš sezobat sama hned a nebo schovat napotom. (odkráčí do svého kouta smetiště a pilně hrabe, až vyhrabe budík ;klove opatrně do budíku, kradmo se rozhlédne kolem a… budík je v něm! Ale jenom napůl, vzpříčil se mu v hrdle. Kohoutek sebou sekne, nožky má nahoře, budík začne zvonit)
S.: (vyděšená Slepička přiběhne ku pomoci) Copak se ti stalo, kohoutku? Copak se ti to vzpříčilo v hrdélku? Snad ne budík? To abych běžela ke studánce pro vodu, ale nevím, nevím, jak pořídím tentokrát. Už posledně, když jsi spolkl tu velikánskou skleněnou kuličku, měla studánka dlouhý proslov o tom, jak je dneska draho, že příště už voda zadarmo nebude. (odběhne)
K.: (bezmocně hrabe nožkama ve vzduchu, zatímco budík už dozvonil)
S.: (za scénou) Studánko, studánečko, dej vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře – bojím se, ach bojím, že umře!
Hlas.: Nedám ti vody, slepičko, co je moc, to je příliš! Ten tvůj nenasyta jednou zhltne celou zeměkouli. – Ledaže bys mi přinesla od švadleny šátek! (hlas pokračuje, ale nesrozumitelně, slábne, vytrácí se, mizí)
Přichází Bibiana, otáčí se a volá na Honzu:
„Tak dělej, Honzo, vždyť pro tebe tu princeznu hledáme, aby ses oženil, dostal půlku království a stal se králem. Honzóóó, tak děléééj!“ – Jenže Honza nedělá, vleče se kdesi daleko, mimo obraz, jako špatné svědomí.
Holčička spatří scénu s Kohoutkem, který má v oboře nožky nahoře; zaslechne hlasitý tikot hodin. Přiskočí ke Kohoutkovi, popadne ho do jedné ruky a druhou mu buší do zad, div z něj duši nevyrazí –, zvolila opačnou metodu než Slepička. Kohoutkovi vylítne ze zobáčku budík, za budíkem velikánské lízátko zabalené v celofánu, čabajská klobása vcelku, mobilní telefon, tři rohlíky, pestrý deštník, jenž se v letu rozevře. Kohoutek jen udiveně potřepává hlavičkou, Loutkáři balí krámek:
„A máme po pohádce!“
Bibiana se netrpělivě rozhlíží kolem dokola, nemůže se dočkat Honzy. Ten spí za kulisou, aniž by si připouštěl, že úkol najít princeznu má stále ještě před sebou. – Děvčátko opět sahá k meznímu prostředku, vkládá prsty do pusy:
Hvííízd!
Královská komnata:
Nálada je tu slavnostní, shromážděni jsou všichni: Král, Babička v pohádkovém oblečení, oba Loutkáři, Honza a Bibiana. Pan Král má na hlavě korunu a v obou rukou třímá pravou zlatou princezninu korunku. Babička a Loutkáři přihlížejí, Honza pohledem šmejdí kolem sebe; najednou spatří pravou královskou pec s hermelínovým baldachýnem, zdobenou odznaky královské moci. Po zlatých schůdkách vystoupá nahoru, ulehne s rozvahou. Na tváři se mu rozhostí spokojený úsměv, zavře oči a začne pravidelně oddechovat. Zprvu docela potichu, aby nerušil slavnostní chvíli. – Král s princezninou korunkou v rukou totiž pronáší proslov:
„Drazí poddaní, moje království vzkvétá, na polích se rodí bohatá úroda, lid je spokojen a zdravím jen jen kypí, pouze chřadnu. To proto, že mám velikou starost. To proto, že nevím, kdo na moje místo. Po celé věky žiji na tomto královském hradu sám a sám, bez manželky a bez potomka. Tak to přece nemohu nechat! Proto jsem se rozhodl, že to tak nenechám a poradil jsem se se zde přítomnou Kouzelnou babičkou a ta mi poslala dopis, ve kterém je psáno, že potomka nepotřebuji, že si prince nebo princeznu mohu vyvolit já sám.“
Král udělá pauzu, pokyne směrem k Babičce, učiní tak neobratně, korunka mu přitom v rukou překáží, Babička se lehce ukloní. V nastalém tichu slyšíme z královské pece Honzovo hlasité chrápání. Bibiana zamlaská, jak se mlaskává na chrápající spáče. A opravdu, zabralo to, král může pokračovat:
„Rozhodl jsem se vzít si Bibianu za vlastní a učinit ji princeznou!“ Potlesk, ovace, všichni provolávají slávu Králi i nastávající princezně. „Dokázala se vypořádat s potížemi, dokonce si Honzu přivedla. Na vdavky je sice malá, ještě chodí do školy, ale až doroste, mohl by se Honza eventuálně stát příštím králem. Kdyby slezl z pece a splnil tři úkoly, které pro něj vymyslí princezna. Obávám se, že to budou úkoly velice obtížné… – Bibiano, přistup blíž.“
Ozvou se slavnostní fanfáry, Bibiana se sklání před Králem, Král jí zvolna a slavnostně klade korunku do vlasů:
„Za to, že jsi statečná, přemýšlivá a vynalézavá, za to, že jsi splnila tři úkoly, sama, bez říkání, jmenuji tě princeznou, jako že jsem Král a mohu si jmenovat princeznou, koho uznám za vhodného.“
Usadí dívenku vedle svého trůnu, fanfáry opět ryčně zahudou a utnou. V nastalém tichu nemůžeme očekávat nic jiného, nežli Honzovo hlasité chrápání. Všichni zúčastnění obrátí pohledy k peci. Bibiana zamlaská, chrápání ustane. Král pokračuje:
„V této slavnostní chvíli poprosíme loutkáře, aby nám pro kratochvíli sehráli svůj oblíbený kus o Kašpárkovi,“ pokyne Král a Loutkáři spustí svoji slavnou „rakvičkárnu“. V první vhodné zvukové skulině slyšíme Honzovo nehorázné chrápání. Bibiana mlaská seč může, ale tentokrát marně, chrápání se ještě zesiluje. – Dokud nezasáhne Kouzelná babička. Vloží prsty do úst:
Hvííízd!
Královská pec s Honzou na palubě se rozjede pozpátku, ujíždí za zvuků královských fanfár rychleji a rychleji na pohádkové smetiště pohádkových dějin
Bibianin pokoj:
Jako na začátku, ale je tu šero, noc, jenom na obrazovce computeru vidíme královský hrad, jak jej důvěrně známe z předešlých scén – divadelní kulisu. Pohledem bloudíme po pokoji, obtížně rozeznáváme loutky, divadélko v rohu pokoje, o ně opřený starý vysavač Elektrolux.
Rozzáří se prosklené dveře, v nich se objevuje silueta Babičky v koženém motoristickém oblečení, dveře se otevírají, Babička vchází, odkládá přilbu a sklání se nad holčičkou Bibianou v invalidním vozíku. Děvčátko pokojně spí. Na hlavě má papírovou korunku polepenou zlatým staniolem, na gumičce pod bradou. Babička ukládá vnučku s korunkou na hlavě do postýlky. Dítě se ve spánku usmívá. Babička vypíná computer a odchází. Ve dveřích se ještě obrátí:
„Dobrou noc, princezno!“
Všechno špatně. Loutky se v televizi nedají nafilmovat, přiznané zákulisí – studio nebo jeviště – působí strašně, děkujeme.
Tvořit kolektivní dílo, jakým je televizní pohádka, znamená spolupracovat se spoustou lidí, dělat kompromisy v zájmu realizace, dodržovat pravidla, jaká jsou mi cizí. Bylo mi líto práce, kterou jsem vykonal a tak jsem popadl námět a napsal knížku, která se námětu nedrží a rázem jsem byl svobodný, volný jako pták. Taky Bibianu pískající na prsty jsem dopsal v roce 2008 a 15. června ji odeslal Ivě Pecháčkové do nakladatelství MEANDER.
Ačkoli se zázraky nedějí, přesto lze – díky fantazi – žít naplno, dobrodružně, vesele a krásně i na invalidním vozíčku.
Holčička Bibiana žije s babičkou, je upoutána k invalidnímu vozíčku, naděje na uzdravení žádná. Babička ji naučí pískat na prsty. Zahvízdání přenese Bibianu do obživlého loutkového divadélka, kde je možné všechno. Zde nepotřebuje vozíček.
Líného a hloupého Honzu, který čeká, až si ho na peci vyzvedne přisouzená princezna, Bibiana přiměje, aby se s ní vydal princeznu hledat. Cestou prožívají dobrodružství pod zemí, ve vodě, ve vzduchu a v ohni. Ze zapeklitých situací jim pomáhají Bibianina domácí zvířátka: kočka, akvarijní rybka, papoušek. Ze chřtánu ohnivého draka vysvobodí Bibianu Honza, který se konečně přiměl k činu.
Cesta končí v královském zámku, král a královna jsou Bibianini rodiče. Svatba se však nekoná, princezna Bibiana je na vdavky ještě malá a Honza je hloupý, musí do školy. Bibiana se vrací zpátky k babičce, na vozíček, do skutečného světa. S vědomím, že stačí zahvízdat na prsty...
Babička dovedla znamenitě pískat na prsty. Pískala silněji než pištec na píšťalu a nepotřebovala k tomu nic než dva prsty a ty měla vždycky po ruce, takže zahvízdat mohla kdykoli, třeba v koupelně nebo dokonce na motocyklu, protože dokázala řídit i jednou rukou. Ale musela si sundat rukavici, to je pravda. Přehvízdla i svoji silnou motorku kawasaki a to už je něco! – Bibiana by taky chtěla umět pískat na prsty, ale ne a ne se tomu naučit. Na flétničku dokázala i podle not, jenže na flétnu se nepíská, na flétnu se hraje. Kdyby aspoň trošku, nemuselo by to být tak silně, jako hvízdá babička, ale aby to bylo slyšet aspoň do kuchyně… Ani to ne! Ačkoli si prsty strčila do pusy správně, ačkoli mocně zadula, nic. Vydala jenom trapný sykot a prsty měla mokré. – Tomu se nedá říct ani slabota.
„Jak tě to mám naučit,“ říkala babička. „Do pusy ti nevlezu. Copak já vím, jak to dělám? Jen tak položím ukazovák a prsteník na spodní řadu zubů a na jazyk… Taky mi to zpočátku nešlo, ale pak najednou, zrovna jsem pásla kozu, a hvízd, samo od sebe,“ říkala babička. „Zkoušej, děvčico, nevzdávej se, jednou na to přindeš.“
„Uměla máma taky pískat na prsty?“ zeptala se Bibiana, protože chtěla o mámě vědět všechno; a taky o tátovi. Tahala to z babičky po kouskách, naráz by toho bylo příliš i na babičku. Ani kdyby pobývala doma celý den, nestačila by vypovědět všechno. O mámě a o tátovi věděla Bibiana jenom to, co jí řekla babička.
„Ne, na prsty máma pískat nedokázala,“ řekla babička, „ale táta, ten to uměl báječně. Pískal jinak než já, na čtyři prsty. Strčil si do pusy ukazováky a prostředníky obou rukou a hvízdl, až se stromy ohýbaly. Ale když jel na kole a chtěl takhle hvízdnout, musel bez držení.“ – Bibiana to zkusila oběma rukama jako tatínek… a zase nic.
Babička nemá času nazbyt; celé dny prodrandí na motorce a Bibiana je pořád sama doma. Babička totiž vydělává na živobytí jako rychlý posel; z nám neznámých důvodů se rychlým poslům říká messenger. – Má na sobě černou koženou kombinézu, černé kožené rukavice, černé kožené šněrovací boty do půlky lýtek a na hlavě přílbu oranžovou jako schránka na dopisy; protože babička je svým způsobem pohyblivou poštovní schránkou. Lidé jí svěřují zásilky, jejichž doručení nestrpí odkladu. To znamená, že se musí doručit okamžitě, to je ihned. Babička si nasadí oranžovou přílbu, nakopne kawasaki a je v trapu. Je stokrát rychlejší než státní pošta. Je rychlá jako blesk řízený vysílačkou. Ve vysílačce to zachrastí, ozve se centrála:
„Holešovice, Komunardů dvanáct, druhé patro, Jelen.“
„Rozumím,“ řekne babička do vysílačky a zopakuje: „Jelen z Holešovic, Komunardů dvanáct.“ Aby nedošlo k mýlce. – Když babička v Holešovicích u Jelenů na zápraží sundá přílbu, hledí na ni pan Jelen jako na zjevení a divže neupustí láhev slivovice v dárkovém balení.
„Copak jste nikdy neviděl rychlou poslicu?“ řekne babička. „Že vy jste předpokládal mladého messengera s knírem!“
„Něco na ten způsob,“ připustí pan Jelen a sotva vzpamatovaný z překvapení svěří babičce láhev slivovice v hedvábném papíře s karafiáty. Jeho kamarád Valdemar Stuchlík z Vršovic, Moskevská padesát, páté patro, má dnes padesáté narozeniny, jenže pan Jelen s ním slavit nemůže, protože si v neděli ve Stromovce při fotbálku zvrtnul kotník. Tak mu aspoň po rychlé poslici posílá dárek.
Než pan Jelen na prahu svého bytu v Holešovicích dovypráví příběh zvrtnuté nohy, aniž by postřehl, že mluví do prázdna, už si pan Stuchlík Valdemar ve Vršovicích nalévá na jeho a na své zdraví první štamprlku. Je to valašská slivovica z Březnických Pasek, domácí. – Babička ovšem nejezdí jenom do Vršovic, na Letnou nebo do Hrdlořez či Ládví, jezdí také do Liberce, Kutné Hory nebo do Vrchotových Janovic, a někdy dokonce až na Moravu. A Bibiana je věčně sama doma.
Tak úplně sama není, má tu ještě zeleného Papagena, který občas něco utrousí. Měl by pobývat v kleci, ale nepobývá; do klece se lítá jenom najíst, napít a vykoupat. Když ho to v kleci nebaví, každý by předpokládal, že bude poletovat po bytě a užívat si svobody. Kdepak Papageno! Vyšlapal si ve vzduchu jenom jednu jedinou cestičku: z klece na garnýž a zase zpátky. Na garnýži pak vysedává celé hodiny, štěbetá si pro sebe a občas utrousí rovnou na Babiččino divadlo. Kdyby pobýval v kleci na bidýlku, ať si trousí, jak chce, nikomu by to nevadilo, nikdo by mu půl slova neřekl. Jenže pak by ho v té kleci museli zavřít na zástrčku a něco takového Bibiana ani babička nedopustí. Ačkoli Papageno vysedává na garnýži stejným způsobem, jakým by mohl sedět na bidýlku v kleci, je v tom přeci jenom rozdíl: garnýž si vybral sám, garnýž je jeho svobodné rozhodnutí. S tím už se nedá nic dělat.
Papageno má krátké nožičky se spáry, kterými se pevně drží bidýlka nebo garnýže, aby nespadl. Kdyby spadl, těžko by se mu znovu vzlétalo, protože má dlouhá křídla a potřebuje volný prostor, aby se mohl mocně rozmáchnout. Musí být na vyvýšeném místě, aby mohl vystartovat. Už se mu párkrát podařilo přistát na koberci a tam se jen bezmocně zmítal, než ho babička zvedla, než mohl vzlétnout z její napřažené ruky, jako by to byla větev, garnýž nebo bidýlko. Není to zrovna nejbystřejší pták, tenhle Papageno.
V pokoji s Bibianou pobývá ještě záhadná Akara: má vypoulené oči a povlávající ploutev, pořád cosi povídá, pusou mele víc než Papageno, jenže Akaru není slyšet, vždyť je ve vodě, v akváriu s vodními rostlinami. Bibiana se pokouší odečítat jí ze rtů, Akara však mluví rychle a kdoví jakou řečí – možná turecky. Přesto si však ty dvě občas povídají. Mluví vedle sebe, aniž by si rozuměly, každá si mele svou.
S Pipilotte se ovšem nedá vůbec mluvit. Tak vyděšenou kočku nemají nikde na světě, taková je pouze tahle Pipilotte. Tři dny a tři noci sbírá v temném koutě pod skříní odvahu, než se odhodlá vylézt na světlo. A pak se tři dny odhodlává, má-li Bibianě skočit do klína. Když se užuž chystá ke skoku, zaslechne zahoukat auto... a zase zmizí ve svém koutě. Tráví tam většinu svého zděšeného života a svítí si přitom očima. Kdyby na ni vyjukla myš, museli by ji odvézt k psychiatrovi. Co s takovou kočkou…
Občas přijdou za Bibianou Jeníček s Mařenkou, ale nikdy se nezdrží dlouho, protože jsou neposední. Jeníček je znatelně neposednější; sotva dopije kakao, už na Mařenku doráží:
„Pojďme!“
„Počkej,“ říká Mařenka, „jen co Bibianě nakreslím princeznu Bibianu.“
Bibiana by byla nejraději, kdyby u nich Jeníček s Mařenkou bydleli, kdyby nikam nechodili a byli tu s ní. Jenže to nejde. Jeníček s Mařenkou mají svoje rodiče, své povinnosti, a k tomu ještě také svou neposednost.
Jeníček strašně rychle běhá. Sám to o sobě tvrdí a protože Mařenka nenamítá, bude to asi pravda. V Bibianině pokoji by se s běháním daleko nedostal. Ale na Letenské pláni, poblíž národního cirkusu Jo-Joo, tam to Jeníčkovi běhá samo! – Utíká rovně a najednou nečekaně zabočí doprava; pak zase kus rovně a vtom klička doleva, znovu směr přímý, teď by kdekdo očekával, že zakličkuje napravo, ale kdepak! Kvůli zmatení pronásledovatele znovu doleva. Tyhle fígly se naučil od zajíců. Do kličkujícího Jeníčka by se tuze špatně trefovalo.
Mařenka nakreslí princeznu Bibianu s nesmírně dlouhýma nohama, sahají až na spodní okraj papíru, sotva se tam ještě vejdou křišťálové střevíčky; v růžových šatech, do zlatých vlasů jí přikreslí zlatou korunku plnou drahokamenů... a může se frčet na královský ples. – Jakmile je princezna hotova, už jsou ti dva vtrapu. A Bibiana je tu zase sama, jenom se zvířaty.
Nastala nejvhodnější chvíle pro hvízdání. Co kdyby to zkusila tatínkovým způsobem, oběma rukama: ukazováky a prostředníky opřít o spodní řadu zubů, podložit jazyk, zhluboka se nadechnout a… Zase nic! Jenom sykot, jako když z tlakového hrnce uchází pára. (...)
- o -
U kolébky Bibiany stála zase Česká televize. Paní Barbara Johnson mě požádala o námět na hranou pohádku, jak je Česká televize produkuje už řadu let. Líbilo se jí Kilo jablek pro krále. Třeba něco z toho, nebo zcela původní text. Aby to nebylo příliš náročné a dalo se to natočit ve studiu za málo peněz.
Odevzdal jsem jí toto:
Jak se Bibiana naučila pískat na prstech
(Námět na televizní pohádku)
Holčička upoutaná k invalidnímu vozíku nalézá šťastné chvíle ve vysněném pohádkovém světě. K uzdravení nedojde, zázraky se nedějí, ale i na vozíku lze žít plně, optimisticky a vesele – šťastně. Ve světě fantazie lze třeba létat, nebo se stát princeznou.
Postavy:
Bibiana – docela malá, bystrá holčička na invalidním vozíku
Babička – moderní žena, která sebe a vnučku Bibianu živí jako messenger na silné motorce,Kawasaki nebo Yamaha; v pohádkové verzi však připomíná Terezii Brzkovou v její nejpopulárnější roli
Honza – pecivál v chodském kroji, v koženkách, s vydrovkou na hlavě: zpočátku jako loutka,ale většinou v lidské podobě, kostým zůstává
Král – zasmušilý, ustaraný státník, starší muž v hermelínu, s korunou na hlavě (rovněž ve dvou verzích)
Loutkáři – dva loutkoherci, od nich požadujeme, aby brilantně ovládali své řemeslo
loutky – Honza, Král, Čert, Veterán, Ježibaba, Kašpárek, Prase, Škrhola, Policajt, Kohoutek, Slepička
Prostředí:
Bibianin pokoj – reálný pokoj s pracovním stolem, computerem, vysokou postelí, hračky, rostliny kořenáčích, veselé obrázky, na polici s knihami zavěšené loutky, které budou hrát, v koutě loutkové divadlo, o ně opřený starý vysavač
Televizní studio nebo také útroby (loutkového) divadla – variabilní prostor, který nepředstírá nic reálného; stavby a kulisy jsou silně stylizované, mnohdy vidíme i jejich rub, jevištní techniku, osvětlovací zařízení, výrazné výtvarné pojetí, jako moderní ilustrace dětské knížky (Eva Sýkorová-Pekárková); ocitli jsme se v namalovaném světě fantazie
Pec, na níž se válí Honza (na konci vyzdobená hermelínem a královskými znaky); horizont s namalovaným královským hradem ve třech variantách – daleko, blíž, nejblíže; trůn pro krále, menší pro princeznu; holé praktikábly, stojany s reflektory atd.
Bibianin pokoj:
Sledujeme dálkově ovládané autíčko svištící v odvážných zatáčkách po podlaze dětského pokoje… Bum! Vrazí do starého vysavače od předválky a převrátí se na střechu, kola se ještě chvíli otáčejí…
„Babí, už zase…“ slyšíme dětský hlas.
Babička v kožené kombinéze s nápisem MESSENGER přikvačí a postaví autíčko zpátky na kola.
„Děkuju!“
Holčičku ještě nevidíme, prohlížíme si pokoj, na obrazovce computeru je bludiště; vstupujeme do něj a bloudíme, zatímco venku, v pokoji, se kdosi pokouší zahvízdat, ale nejde mu to:
„Nemám ta to ty… geny. – Ukaž mi to ještě jednou, babi,“ říká dítě.
Babička vkládá prsty do úst a zprudka, pronikavě zahvízdá. – Pokojem proletí smršť, záclony se třepotají, zavěšené loutky mění polohu ze svislé na vodorovnou, opona loutkového divadélka div neodletí.
„My jsme tomu za mlada říkali buňky. Já jsem neměla buňky na vyšívání… ani na klavír, ani na francouzštinu,“ přiznává Babička. „Geny jsou až teďka moderní.“
„Na cos měla buňky, babi. Na pískání?“
„Taky na skok přes plot, lezení po stromech a později buňky na motorku.“
Konečně se podíváme na Bibianu a vidíme, že sedí na invalidním vozíku a pokouší se zapískat na prstech; vychází jí z toho jenom neumělý sykot.
„Už musím,“ loučí se Babička. „Nikomu neotvírej, mohl by to být vlk. Má spadeno na osamělá kůzlátka.“ Dá Bibianě pusu, nasadí si přilbu a přes rameno přehodí žlutý nepromokavý batoh.
„Jeď opatrně, pomalu a nízko při zemi…“
„Bez obav, šéfe!“ – Dveře se za Babičkou zavřou, Bibiana je tu sama. „Co bych si bez tebe počala…“ dodá k zavřeným dveřím.
Začne se věnovat computeru, sestřeluje pajduláky, řítí se virtuální krajinou… žádná zábava. Daruje myši slobodu, vloží prsty do pusy a začne vyluzovat sykavky. Najednou:
Hvííízd!“
Podařilo se. – Zvedne se vítr ještě větší než po Babiččině hvizdu, loutky padají z police spolu s knihami, záclony se trhají, vozík s Bibianou se rozjede proti loutkovému divadélku, které je teď mnohem větší, narazí do forbíny… Náraz děvčátko vymrští z vozíku, Bibiana proletí rozevlátou oponou a přistane na prknech jeviště. Rozhostí se ticho.
Studio či jeviště:
A jsme „někde jinde“. Jako trosečník vyvržený mořem na neznámou pevninu zvedá Bibiana hlavu a pokouší se vstát. Daří se jí to, stal se zázrak, nohy ji poslouchají, několik zkušebních krůčků… Nožky jako nové! Bibiana sebere z podlahy švihadlo a začne skákat, duní to, z prken se zvedá prach.
Královská komnata:
Král sedí na trůnu a přihlíží dvěma Loutkářům, kteří jen pro něj hrají typickou „rakvičkárnu“: Kašpárek, prase, Škrhola, Policajt s šavlí, palička na řízky… Loutkáři se snaží seč mohou, ale Král se netváří moc nadšeně.
„Jako by vám, Veličenstvo, včely uletěly,“ komentuje stav Králova ducha První loutkář.
„Co vás trápí, pane králi, že se nesmějete našim taškařicím jako obvykle?“dodá Druhý.
„Taškařice, taškařice… Včely ať si létají, kam chtějí! Dolehla na mne obava o osud království. Kdo na mé místo, když nemám dědice? Co se stane s mými přešťastnými poddanými… Kdo převezme žezlo, komu svěřím korunu, až se naplní mí dnové a sivá královská hlava se schýlí k zemi?“
„Však on už se někdo najde, kdo po ní rád chmátne!“
„Nebo si zvolíme prezidenta…“
„Prezidenta! Prase s křídly, prosím! Dvouhlavou včelu, smutného Kašpárka, jednorožce v plavkách, proč ne? Draka, který se živí bramborama a na princezny ani nepomyslí, to si umím představit. Ale prezidenta v pohádce, to je, pánové, tuze silná káva. Nechtěli byste také parlament a volby?“ Rozčílil se Král.
„Tak se vydejte hledat svého následníka – prince nebo princeznu – třeba za devatery hory, třeba až na konec světa,“ radí První loutkář.
„Potkáte kouzelnou babičku, ta už vám poradí. Splníte tři úkoly a máte po starostech,“ dodá Loutkář číslo dvě.
„Vy jste se, pánové, asi zbláznili! Hraním pohádek se živíte a to vám ještě nedošlo, že král trůní na trůnu, zatímco jiní běhají, div si nožky neubrousí? – Kdyby mělo království na moji korunovanou hlavu spadnout, z tohoto trůnu se nehnu… Na to vemte jed!“
Loutkáři bezradně krčí rameny, chápou se loutek a pokračují ve své pimprlecí komedii.
Pec ve studiu, sama samotinká:
Bibiana se švihadlem v ruce spatří v neutrálním divadelním prostoru pec jak od Josefa Lady. Na peci leží loutka – Honza. Ozývá se pravidelný dech spáče. Když k němu Bibiana přistoupí, už to není loutka, nýbrž pohledný mládenec, opravdový pohádkový Honza. Dívenka si ho prohlíží, sahá mu na nos, tahá ho za uši, marně se ho pokouší probudit. Nakonec sáhne k meznímu prostředku, vloží prsty do úst:
Hvííízd!
Honzu to vystřelí z pece. Sedí na podlaze všecek zkoprnělý.
„Co se to… Jako by mě kůň kopl čerstvě okutým kopytem rovnou do hlavy! Jako by mě z pece sestřelili dalekonosným bezzákluzovým dělem! Zrovna, když se mi zdálo, že si za mnou na pec vylezla princezna. Koho to… Komu to… Kdo to…
„To mě naučila babička!“ přiznává se Bibiana. „Nejsi ty ten Honza z pohádky O hloupém Honzovi?“
„To není pravda, je to pomluva, chytrý jsem ažaž! To, co mám pod čepicí, mně docela stačí. A kdyby tam toho bylo málo, stejně si vezmu princeznu, stanu se králem a bude vystaráno. Královská pec je mnohem větší… ani trochu netlačí. To bude poleženíčko! To bude peciválení!“
„Copak ty nemůžeš chodit? Něco se ti stalo?“ Něco takového nemůže Bibiana pochopit. Při rozhovoru s Honzou skáče přes švihadlo, zjevně si tohoto pohybu užívá.
„Co by… Proč bych někam běhal, čekám tady na peci. Kdybych si odskočil, princezna by mě mohla minout, a co pak?“ Zkoumavě si holčičku prohlíží. „Nikdy jsem žádnou princeznu neviděl, ani nevím, jak vypadá. Jestli je velká nebo malá, jak se obléká, co má na hlavě, co v ruce… jestli náhodou nechodí po světě se špagátem v ruce… Poslyš, nejsi ty, náhodou…“
„Ani náhodou! Jmenuju se Bibiana a chodím do třetí bé. Vlastně jezdím…“
„Jezdíš?“
„Na takovém vozíčku.“
„To by se mi líbilo!“
„Nelíbilo!“
„Kdyby ta moje pec kola měla a sama jezdila, to by se to hledalo princeznu.“ Honza se s námahou vyškrábe zpátky na pec.
„Kdyby, kdyby, samé ryby, taky ve vodě raci, a ve vzduchu zas ptáci. Kdyby neplatí, musíš do světa pěšky, aby se naplnila pohádka, je to tvé poslání, musíš hledat princeznu.“
Jenže Honza na peci usnul, opět slyšíme jeho hluboké oddechování.
„Zase usnul… Ale naučil mě nové slovo. Už vím, co je to pecivál. – Honzo, vstávej, jde se za princeznou!“
Kdepak, Honza na peci spí a spí a spí. Bibianě tedy nezbývá, než sáhnout po krajním prostředku. Strčí si prsty do pusy:
Hvííízd!
Královská komnata:
Král sedí na trůnu jako prve a trpně přihlíží úpěnlivé snaze dvou Loutkářů ho pobavit. Utrápeného panovníka by nerozveselil snad ani Petr Novotný. – Vyčerpaní Loutkáři zanechají loutky loutkami, jsou bezradní. Král přihlíží dál, aniž by postřehl, že není čemu přihlížet.
„Tady by mohlo pomoci snad jenom nějaké kouzlo!“ uvažuje První loutkář.
„Kouzelný dědeček!“ vyhrkne Druhý.
„Nebo třebas babička,“ navrhuje První.
V tu ránu je tu Babička v kůži, na motorce Kawasaki nebo Yamaha; sundá si přilbu, sáhne do batohu a zvolá:
„Zpráva pro pana krále!“
"Zde!“ ohlásí se Pan král jako na vojně. Babička mu podá dopis, nastartuje a vyrazí k dalšímu zákazníkovi. – Král otevře obálku, čte, na obličeji se mu objeví lehký úsměv: „To není špatný nápad,“ dodává. „Jsem přece král, a mám své královské pravomoci.“
Krajina s královským hradem daleko, předaleko:
Široké sukně, zástěra, šátek na hlavě – Pohádková babička; Bibianinu motorizovanou Babičku v ní poznáváme jen ztěží. Sedí na patníku, ptactvo vůkol prozpěvuje, včely bzučí, lípa voní medem. Blíží se nesourodá dvojice: malá holčička Bibiana krokem poskakovacím, za ní se šourá pecivál Honza, ještě ho ani nevidíme, jenom slyšíme:
„Počkééj, Bibiano! Kam tak ženeš, vždyť nám princezna neuteče! Nech mě vydechnout.“
„A co když uteče?“ volá Bibiana zpátky přes rameno. A teď uvidí Pohádkovou babičku sedět na patníku, jí sendvič a zapíjí ho kolou.
„Dobrý den, babičko a dobrou chuť,“ způsobně pozdraví Bibiana.
„Děkuju, děvenko, děkuju.“
„Nejste vy, babičko, Kouzelná babička?“
„To víš, děvenko, že jsem Kouzelná babička, jinak bych tu neseděla v šátku a v sukni na patníku a nečekala na vás dva! To bych drandila na motorce se vzkazy.“
„V tom případě bych se s vámi měla rozdělit o poslední skývu chleba, abyste věděla, jaké mám dobré srdce. Abyste mi mohla dát kouzelnou píšťalku a když bude nejhůř, přispěchat mi ku pomoci. Pomáhám totiž Honzovi hledat princeznu a kdoví, do jaké bryndy se spolu dostaneme. – Jenže v tom svistu jsem ani nepomyslela, že bych si měla vzít z ledničky něco malého na zub.“
Mezitím se na dohled připlahočil Honza, vyhledal hebký pažit a svalil se do něj. Opět slyšíme jeho labužnické výdechy a vdechy. Když není nablízku pec, stačí trávník.
„Jako by se stalo, Bibiano, jako bych ti tu kouzelnou píšťalku zrovna dnes darovala,“ usmívá se Kouzelná babička a dělí se s děvčátkem o jídlo i nápoj.
„Není to, babičko, naruby? Teď abych já dala nějakou kouzelnou píšťalku vám a přispěchala, až na tom budete nejhůř, ku pomoci … Ale kde bych ji vzala?“ Bibianina gesta prozrazují bezradnost. „Kdybych aspoň věděla, kam toho pecivála Honzu dostrkat, aby našel tu svoji princeznu.“
„Na zámek, princezny přece žijí na zámcích, a nebo na královský hrad. Také na hradech někdy pobývají. Třeba támhle!“ Babička ukaže na hrad čnící v dáli na horizontu. „Protože jsem Kouzelná babička, poradím ti ještě něco: vykonejte, vy dva, tři dobré skutky a královský hrad vám přijde v ústrety. Nevím ale, jak to dopadne s princeznou. Jsou věci, které neví ani Kouzelná babička.“
„Ani moje babička neví všechno,“ říká Bibiana do prázdna, protože Kouzelná babička se vytratila po způsobu kočky Šklíby a zanechala ji u patníku se spícím peciválem Honzou. – Aby se pohnuli kupředu, nezbývá než:
Hvííízd!
Královská komnata:
Král sedí na trůnu a kriticky přihlíží počínání dvou Loutkářů. Ti si vedou svoji, pokračují v „rakvičkárně“.
„To přece nejde, aby se tu pořád někdo mlátil paličkou na klepání řízků do hlavy! Jakou to má cenu, jaké z toho plyne poučení, co si z toho odneseme do svých domovů? Jenom boule, nic než boule nebo modřiny.“
„Ale vždyť je to klasika! To se hrálo už před sto lety!“ brání se První loutkář.
„To jinak nejde, zlo musí být potrestáno, dobro vítězí!“ pomáhá mu Druhý.
„Copak musí dobro zvítězit paličkou na klepání řízků?“ pokračuje v námitkách Pan král. „Až se tu objeví princezna, to se má dívat na ty vaše mordy? Jděte a naučte se něco nového, pořádného a ušlechtilého!“
„Kde by se tu vzala princezna!“ Loutkáři balí svůj krámek a odcházejí s hlavami svěšenými. – Zneuznaní umělci.
Krajina s královským hradem daleko na horizontu:
Hrad je o poznání blíž než předešle. Loutkáři si v krajině hrají sami pro sebe etudu s Veteránem a Čertem.
V.: Kruci tyrk, himl laudon, sakra, sakra, sakra. U psa vlka černý kocour! Takhle klejou vojáci, co se vracejí z války. Heršvec, pistole a šavličky! Ale pěkný to není. Ať mě čert vezme, jestli ještě jednou zakleju. Tralala, tralala, už se těším domů. Deset let jsem z kvéru střílel, šavlí sekal, hladověl a krvácel. Až z Frankrajchu se vláčím cestou necestou, a konečně jsem doma. Za tím lesem je moje chalupa a v ní žena s pěti dětmi. Jestli mě vůbec ještě poznají… – Sakra kruci donervetr, pár kroků od chalupy, boty vyblejskaný a já musím šlápnout rovnou do kravěnce! Sec mazec, pěnkava, vrabec! Aby to čert…!
Č.: (čert se vynoří z hlubin) Hudry, hudry a jsem tady, na zavolanou. Neříkals, bídný člověče: Ať mě čert vezme, jestli ještě jednou zakleju? Modli se, modli a chystej se na cestu. Hádej kam, můžeš třikrát… Ale ty jistě uhodneš hned napoprvé. Ano, správně, hudry, hudry, do pekla.(sápe se po Veteránovi)
V.: Tak ty na mě, pekelníku, na vojáka? Sec mazec, pěnkava vrabec! Jednoduché to se mnou mít nebudeš! (tasí šavli a pustí se do čerta, až z něj cucky lítají)
Č.: Dost už, dost už, smilujte se nad ubohým čertem, pane vojáku! (řež pokračuje, dokud je Čert na nohou, dokud mu Veterán neusekne šavlí ocas)
V.: Tak, a tohle si vezmu na památku, stejně jsem v těch válkách vůbec nic neukořistil, ať mají děti něco na hraní. (odchází s Čertovým ocasem přes rameno a vesele si píská)
Loutku Veterána odnáší První loutkář, odchází ze scény; Druhý zůstává s Čertem v roli, pokračuje sám, mimo jeviště:
„Ach já ubohý čert! Co si jenom bez ocasu počnu!“
Mezitím přichází svižná Bibiana, následovaná klopýtavým Honzou. Ten vůbec nevěnuje pozornost divadelnímu dění a ulehá do pažitu. Jeho odchod do království spánku je opět doprovázen výdechy a vdechy. – Bibiana přihlíží Čertovu monologu:
„Já nešťastný pekelníček, kam se teď jenom vrtnu? Copak můžu takhle zohavený Luciferovi na oči? Celé peklo se mi bude pošklebovat, i těm umouněncům od kotlů, všem budu pro smích. A mně zbývají jen oči pro pláč! To jsou mi vyhlídky!“
„Nebul, čerte!“ vloží se Bibiana do hry. „Takový velký čertisko a brečí, jako kdyby loupal cibuli. Vždyť bez ocasu ti to docela sluší… Jsi takový lidštější.“
„Sluší nesluší, bez ocasu jsem jenom půl čerta a to není k ničemu.“
„Ráda bych ti pomohla, ale jak? – Teď, babo raď! Babo, babo, babičko… Už to mám.“ Bibiana vsune prsty do pusy a:
Hvíízd!
Jako by z nebe spadla, je tu kožka z tchoře, Babička ji zamlada nosila jako límec na kabátě, ale to už dávno vyšlo z módy; a je tu i jehla s nití, takže Bibiana může tchoří kožku přišít Čertovi k zadku místo ocasu. Čert se pýchou dme, kroutí novým ocasem, prohlíží si ho přes rameno a pomalu sestupuje do hlubiny.
„Myslím, že šťastnějšího čerta jsme tu ještě neměli,“ okomentuje Čertův odchod do pekla Druhý loutkář.
Královská komnata:
Král sedí na trůnu sám, žádní loutkáři tu nejsou, protože je vyhnal.
„Ta pohádka je vzhůru nohama,“ hořekuje. „Nakonec abych se já, moje veličenstvo, vypravilo do světa hledat prince nebo princeznu, abych mělo koho oženit nebo provdat, abych se dočkalo vnoučat, aby měl kdo sedět na trůnu a po mně vládnout mému království. Čert aby to vzal!“
A je tu Čert s tchoří kožkou místo ocasu:
„Nic brát nebudu, pane králi, spěchám do pekla, musím se pochlubit Luciferovi a celé té naší bandě touhle krásou. Mám totiž nový ocas, ale to vy, lidé obyčejní ani králové, nedokážete ocenit.“
Krajina s královským hradem, notně se přiblížil:
Loutkáři si hrají opět sami pro sebe etudu o Ježibabě na koštěti. – Ježibaba provádí po obloze exhibiční let se všelijakými figurami, výkruty a loopingy, divoké obraty... Snad by se tu dalo použít principu „černého divadla“. Nakonec zapikoluje střemhlavým letem do země.
Svědky obdivuhodné exhibice jsou Bibiana s Honzou. Honza je však opět svědkem duchem nepřítomným, už si zase ustlal na mezi a spí a spí a spí. Zato Bibiana je produkcí nadšena; když došlo ke karambolu, děvčátko strne hrůzou. Ale Ježibaba se vyhrabe z hlubin živa a zdráva, ovšem z koštěte zbyla jenom násada.
J.: Je zbytečné plakat nad rozsypaným proutím, tohle koště ještě pamatuje Jana Žižku z Trocnova. Nic netrvá věčně, ani Ježibabino koště neodolá zubu času. Jenže na čem já teď budu létat za svými kamarádkami ježibabami, čarodějnicemi, čarodějkami, kouzelnicemi a za babama jagama? – Mohla bych říct třeba: Čáry máry, ať jsem na Petrových kamenech nebo v Pardubicích na náměstí… a hotovo, jsem tam, kamkoli si umanu. Ale copak je to nějaká zábava? Je to laciné, chybí tomu požitek z letu, to, proč jsme my, ježibaby, ježibabami, a proč máme košťata. – Když vám ten vítr sviští kolem uší pod hvězdami, když si to frčíte kolem Měsíce, a pak třeba na Venuši! – Co já si teď, ubohá ježibaba, bez koštěte počnu, kam já se jen vrtnu, kdo mi pomůže? Může mi vůbec někdo pomoci?
„Mohla bych vám nějak pomoci?“ nabízí se Bibiana. „To přece nemůže být žádný problém, stačí nařezat pár březových větviček, svázat je dohromady a koště je hotovo. Nové prý dobře mete, určitě by mělo mít i skvělé letové vlastnosti.“
„To je pravda,“ souhlasí Ježibaba, „ale kdo už dneska umí udělat pravé koště?“
„Třeba Honza by to dokázal, třeba má v kapse kudličku,“ napadne Bibianu, „je to venkovský chasník z pohádky, zatím se nijak nevyznamenal. A přitom pro něj hledáme princeznu.“ – Kupodivu se Bibianě podaří Honzu probudit, ale když mu vysvětlí, oč tu jde, Honza se vymlouvá, že nemá nůž, že tu nikde žádnou břízu nevidí a vůbec:
„Jsem už tou cestou celý uondaný, vlezte mi na záda, nechte mě spát!“ – Ten chlapec je neskutečný, už zase pochrupkává. A přitom tu jde o jeho princeznu!
„A musí to být zrovna koště?“ ptá se holčička. „Nemůže to být třeba smeták, mop, pometlo nebo metlička?“
„Co by ne,“ přikyvuje Ježibaba, „musí to být uklízecí potřeba. Stačila by lopatka na smetí…“
„Mám nápad,“ rozzáří se Bibiana, strčí prsty do pusy a opět:
Hvííízd!
Hvizd přinese starý vysavač, kterého jsme si všimli na začátku v Bibianině pokoji, předválečná výroba.
„Stačí něco takového?“ zeptá se Ježibaby. Ta je úžasem bez sebe. Vysavač je lesklý, chromovaný, značka Elektrolux.
„No to je… To jako myslíš, že já… A je to opravdu na uklízení, přístroj tento blýskavý, úžasný, elegantní? A myslíš, že bych mohla, alespoň kousek, tady nad mýtinou, zkusmo a nezávazně, jestli vůbec jako?“
„Snad by mohl tento vysavač na vyhození vyhovovat vašim vysokým nárokům. Jen si ho pěkně vyzkoušejte.“
Ježibaba otálí, s ostychem se dotýká vysavače, pak si ale dodá kuráže, nasedne a vzlétne zběsilou rychlostí, žádné elegantní obloučky nad pasekou, v mžiku je v nedohlednu. Loutkáři sbalí krámek a pospíchají do nedohledna za ní.
Královská komnata:
Král stále sedí na trůnu s hlavou v dlaních a přemítá. Je tu sám jako kůl v plotě. – Pronikavý svist však jej zvedne z trůnu. Komnatou prolítne ježibaba na koštěti. – Pan král se za ní chvíli dívá nevěřícíma očima. Nechápavě kroutí hlavou a znovu usedá na trůn. Je vidět, že má velké starosti a že si je bere.
Krajina s hradem na dosah ruky:
Loutkáři Ježibabu nedohonili. Pod královským hradem se pouštějí do hry O kohoutkovi a slepičce. – Slepička je dobračka, která se o každý svůj nález podělí, zatímco Kohoutek je hnusný sobec a všechno sezobe sám. Každý si hrabe na opačném konci smetiště.
S.:Kohoutku, kohoutku, honem, honem, našla jsem na své části smetiště řádný kousek vánočky!
K.:A jsou v ní rozinky? Vánočku bez rozinek nezobu!
S.: Jsou v ní rozinky a na ní mandle, jak se na vánočku patří, žádnou z nich jsemvšak ani neochutnala, schovávám je všechny, můj milý kohoutku, pro tebe.
K.: (stranou) Je to hloupá slepice, to já bych jí nic nenechal. – Už chvátám, drahá slepičko, dávej pozor, aby mi ty mangle a rozinky nikdo nevyzobal!
S.:Říká se mandle, kohoutku!
K. (vyzobává rozinky a mandle) Je to chutná vánočka, slepičko, rozinky a mangle jsem vyzobal, zbytek si můžeš sezobat sama hned a nebo schovat napotom. (odkráčí do svého kouta smetiště a pilně hrabe, až vyhrabe budík ;klove opatrně do budíku, kradmo se rozhlédne kolem a… budík je v něm! Ale jenom napůl, vzpříčil se mu v hrdle. Kohoutek sebou sekne, nožky má nahoře, budík začne zvonit)
S.: (vyděšená Slepička přiběhne ku pomoci) Copak se ti stalo, kohoutku? Copak se ti to vzpříčilo v hrdélku? Snad ne budík? To abych běžela ke studánce pro vodu, ale nevím, nevím, jak pořídím tentokrát. Už posledně, když jsi spolkl tu velikánskou skleněnou kuličku, měla studánka dlouhý proslov o tom, jak je dneska draho, že příště už voda zadarmo nebude. (odběhne)
K.: (bezmocně hrabe nožkama ve vzduchu, zatímco budík už dozvonil)
S.: (za scénou) Studánko, studánečko, dej vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře – bojím se, ach bojím, že umře!
Hlas.: Nedám ti vody, slepičko, co je moc, to je příliš! Ten tvůj nenasyta jednou zhltne celou zeměkouli. – Ledaže bys mi přinesla od švadleny šátek! (hlas pokračuje, ale nesrozumitelně, slábne, vytrácí se, mizí)
Přichází Bibiana, otáčí se a volá na Honzu:
„Tak dělej, Honzo, vždyť pro tebe tu princeznu hledáme, aby ses oženil, dostal půlku království a stal se králem. Honzóóó, tak děléééj!“ – Jenže Honza nedělá, vleče se kdesi daleko, mimo obraz, jako špatné svědomí.
Holčička spatří scénu s Kohoutkem, který má v oboře nožky nahoře; zaslechne hlasitý tikot hodin. Přiskočí ke Kohoutkovi, popadne ho do jedné ruky a druhou mu buší do zad, div z něj duši nevyrazí –, zvolila opačnou metodu než Slepička. Kohoutkovi vylítne ze zobáčku budík, za budíkem velikánské lízátko zabalené v celofánu, čabajská klobása vcelku, mobilní telefon, tři rohlíky, pestrý deštník, jenž se v letu rozevře. Kohoutek jen udiveně potřepává hlavičkou, Loutkáři balí krámek:
„A máme po pohádce!“
Bibiana se netrpělivě rozhlíží kolem dokola, nemůže se dočkat Honzy. Ten spí za kulisou, aniž by si připouštěl, že úkol najít princeznu má stále ještě před sebou. – Děvčátko opět sahá k meznímu prostředku, vkládá prsty do pusy:
Hvííízd!
Královská komnata:
Nálada je tu slavnostní, shromážděni jsou všichni: Král, Babička v pohádkovém oblečení, oba Loutkáři, Honza a Bibiana. Pan Král má na hlavě korunu a v obou rukou třímá pravou zlatou princezninu korunku. Babička a Loutkáři přihlížejí, Honza pohledem šmejdí kolem sebe; najednou spatří pravou královskou pec s hermelínovým baldachýnem, zdobenou odznaky královské moci. Po zlatých schůdkách vystoupá nahoru, ulehne s rozvahou. Na tváři se mu rozhostí spokojený úsměv, zavře oči a začne pravidelně oddechovat. Zprvu docela potichu, aby nerušil slavnostní chvíli. – Král s princezninou korunkou v rukou totiž pronáší proslov:
„Drazí poddaní, moje království vzkvétá, na polích se rodí bohatá úroda, lid je spokojen a zdravím jen jen kypí, pouze chřadnu. To proto, že mám velikou starost. To proto, že nevím, kdo na moje místo. Po celé věky žiji na tomto královském hradu sám a sám, bez manželky a bez potomka. Tak to přece nemohu nechat! Proto jsem se rozhodl, že to tak nenechám a poradil jsem se se zde přítomnou Kouzelnou babičkou a ta mi poslala dopis, ve kterém je psáno, že potomka nepotřebuji, že si prince nebo princeznu mohu vyvolit já sám.“
Král udělá pauzu, pokyne směrem k Babičce, učiní tak neobratně, korunka mu přitom v rukou překáží, Babička se lehce ukloní. V nastalém tichu slyšíme z královské pece Honzovo hlasité chrápání. Bibiana zamlaská, jak se mlaskává na chrápající spáče. A opravdu, zabralo to, král může pokračovat:
„Rozhodl jsem se vzít si Bibianu za vlastní a učinit ji princeznou!“ Potlesk, ovace, všichni provolávají slávu Králi i nastávající princezně. „Dokázala se vypořádat s potížemi, dokonce si Honzu přivedla. Na vdavky je sice malá, ještě chodí do školy, ale až doroste, mohl by se Honza eventuálně stát příštím králem. Kdyby slezl z pece a splnil tři úkoly, které pro něj vymyslí princezna. Obávám se, že to budou úkoly velice obtížné… – Bibiano, přistup blíž.“
Ozvou se slavnostní fanfáry, Bibiana se sklání před Králem, Král jí zvolna a slavnostně klade korunku do vlasů:
„Za to, že jsi statečná, přemýšlivá a vynalézavá, za to, že jsi splnila tři úkoly, sama, bez říkání, jmenuji tě princeznou, jako že jsem Král a mohu si jmenovat princeznou, koho uznám za vhodného.“
Usadí dívenku vedle svého trůnu, fanfáry opět ryčně zahudou a utnou. V nastalém tichu nemůžeme očekávat nic jiného, nežli Honzovo hlasité chrápání. Všichni zúčastnění obrátí pohledy k peci. Bibiana zamlaská, chrápání ustane. Král pokračuje:
„V této slavnostní chvíli poprosíme loutkáře, aby nám pro kratochvíli sehráli svůj oblíbený kus o Kašpárkovi,“ pokyne Král a Loutkáři spustí svoji slavnou „rakvičkárnu“. V první vhodné zvukové skulině slyšíme Honzovo nehorázné chrápání. Bibiana mlaská seč může, ale tentokrát marně, chrápání se ještě zesiluje. – Dokud nezasáhne Kouzelná babička. Vloží prsty do úst:
Hvííízd!
Královská pec s Honzou na palubě se rozjede pozpátku, ujíždí za zvuků královských fanfár rychleji a rychleji na pohádkové smetiště pohádkových dějin
Bibianin pokoj:
Jako na začátku, ale je tu šero, noc, jenom na obrazovce computeru vidíme královský hrad, jak jej důvěrně známe z předešlých scén – divadelní kulisu. Pohledem bloudíme po pokoji, obtížně rozeznáváme loutky, divadélko v rohu pokoje, o ně opřený starý vysavač Elektrolux.
Rozzáří se prosklené dveře, v nich se objevuje silueta Babičky v koženém motoristickém oblečení, dveře se otevírají, Babička vchází, odkládá přilbu a sklání se nad holčičkou Bibianou v invalidním vozíku. Děvčátko pokojně spí. Na hlavě má papírovou korunku polepenou zlatým staniolem, na gumičce pod bradou. Babička ukládá vnučku s korunkou na hlavě do postýlky. Dítě se ve spánku usmívá. Babička vypíná computer a odchází. Ve dveřích se ještě obrátí:
„Dobrou noc, princezno!“
Všechno špatně. Loutky se v televizi nedají nafilmovat, přiznané zákulisí – studio nebo jeviště – působí strašně, děkujeme.
Tvořit kolektivní dílo, jakým je televizní pohádka, znamená spolupracovat se spoustou lidí, dělat kompromisy v zájmu realizace, dodržovat pravidla, jaká jsou mi cizí. Bylo mi líto práce, kterou jsem vykonal a tak jsem popadl námět a napsal knížku, která se námětu nedrží a rázem jsem byl svobodný, volný jako pták. Taky Bibianu pískající na prsty jsem dopsal v roce 2008 a 15. června ji odeslal Ivě Pecháčkové do nakladatelství MEANDER.
Ačkoli se zázraky nedějí, přesto lze – díky fantazi – žít naplno, dobrodružně, vesele a krásně i na invalidním vozíčku.
Holčička Bibiana žije s babičkou, je upoutána k invalidnímu vozíčku, naděje na uzdravení žádná. Babička ji naučí pískat na prsty. Zahvízdání přenese Bibianu do obživlého loutkového divadélka, kde je možné všechno. Zde nepotřebuje vozíček.
Líného a hloupého Honzu, který čeká, až si ho na peci vyzvedne přisouzená princezna, Bibiana přiměje, aby se s ní vydal princeznu hledat. Cestou prožívají dobrodružství pod zemí, ve vodě, ve vzduchu a v ohni. Ze zapeklitých situací jim pomáhají Bibianina domácí zvířátka: kočka, akvarijní rybka, papoušek. Ze chřtánu ohnivého draka vysvobodí Bibianu Honza, který se konečně přiměl k činu.
Cesta končí v královském zámku, král a královna jsou Bibianini rodiče. Svatba se však nekoná, princezna Bibiana je na vdavky ještě malá a Honza je hloupý, musí do školy. Bibiana se vrací zpátky k babičce, na vozíček, do skutečného světa. S vědomím, že stačí zahvízdat na prsty...
Babička dovedla znamenitě pískat na prsty. Pískala silněji než pištec na píšťalu a nepotřebovala k tomu nic než dva prsty a ty měla vždycky po ruce, takže zahvízdat mohla kdykoli, třeba v koupelně nebo dokonce na motocyklu, protože dokázala řídit i jednou rukou. Ale musela si sundat rukavici, to je pravda. Přehvízdla i svoji silnou motorku kawasaki a to už je něco! – Bibiana by taky chtěla umět pískat na prsty, ale ne a ne se tomu naučit. Na flétničku dokázala i podle not, jenže na flétnu se nepíská, na flétnu se hraje. Kdyby aspoň trošku, nemuselo by to být tak silně, jako hvízdá babička, ale aby to bylo slyšet aspoň do kuchyně… Ani to ne! Ačkoli si prsty strčila do pusy správně, ačkoli mocně zadula, nic. Vydala jenom trapný sykot a prsty měla mokré. – Tomu se nedá říct ani slabota.
„Jak tě to mám naučit,“ říkala babička. „Do pusy ti nevlezu. Copak já vím, jak to dělám? Jen tak položím ukazovák a prsteník na spodní řadu zubů a na jazyk… Taky mi to zpočátku nešlo, ale pak najednou, zrovna jsem pásla kozu, a hvízd, samo od sebe,“ říkala babička. „Zkoušej, děvčico, nevzdávej se, jednou na to přindeš.“
„Uměla máma taky pískat na prsty?“ zeptala se Bibiana, protože chtěla o mámě vědět všechno; a taky o tátovi. Tahala to z babičky po kouskách, naráz by toho bylo příliš i na babičku. Ani kdyby pobývala doma celý den, nestačila by vypovědět všechno. O mámě a o tátovi věděla Bibiana jenom to, co jí řekla babička.
„Ne, na prsty máma pískat nedokázala,“ řekla babička, „ale táta, ten to uměl báječně. Pískal jinak než já, na čtyři prsty. Strčil si do pusy ukazováky a prostředníky obou rukou a hvízdl, až se stromy ohýbaly. Ale když jel na kole a chtěl takhle hvízdnout, musel bez držení.“ – Bibiana to zkusila oběma rukama jako tatínek… a zase nic.
Babička nemá času nazbyt; celé dny prodrandí na motorce a Bibiana je pořád sama doma. Babička totiž vydělává na živobytí jako rychlý posel; z nám neznámých důvodů se rychlým poslům říká messenger. – Má na sobě černou koženou kombinézu, černé kožené rukavice, černé kožené šněrovací boty do půlky lýtek a na hlavě přílbu oranžovou jako schránka na dopisy; protože babička je svým způsobem pohyblivou poštovní schránkou. Lidé jí svěřují zásilky, jejichž doručení nestrpí odkladu. To znamená, že se musí doručit okamžitě, to je ihned. Babička si nasadí oranžovou přílbu, nakopne kawasaki a je v trapu. Je stokrát rychlejší než státní pošta. Je rychlá jako blesk řízený vysílačkou. Ve vysílačce to zachrastí, ozve se centrála:
„Holešovice, Komunardů dvanáct, druhé patro, Jelen.“
„Rozumím,“ řekne babička do vysílačky a zopakuje: „Jelen z Holešovic, Komunardů dvanáct.“ Aby nedošlo k mýlce. – Když babička v Holešovicích u Jelenů na zápraží sundá přílbu, hledí na ni pan Jelen jako na zjevení a divže neupustí láhev slivovice v dárkovém balení.
„Copak jste nikdy neviděl rychlou poslicu?“ řekne babička. „Že vy jste předpokládal mladého messengera s knírem!“
„Něco na ten způsob,“ připustí pan Jelen a sotva vzpamatovaný z překvapení svěří babičce láhev slivovice v hedvábném papíře s karafiáty. Jeho kamarád Valdemar Stuchlík z Vršovic, Moskevská padesát, páté patro, má dnes padesáté narozeniny, jenže pan Jelen s ním slavit nemůže, protože si v neděli ve Stromovce při fotbálku zvrtnul kotník. Tak mu aspoň po rychlé poslici posílá dárek.
Než pan Jelen na prahu svého bytu v Holešovicích dovypráví příběh zvrtnuté nohy, aniž by postřehl, že mluví do prázdna, už si pan Stuchlík Valdemar ve Vršovicích nalévá na jeho a na své zdraví první štamprlku. Je to valašská slivovica z Březnických Pasek, domácí. – Babička ovšem nejezdí jenom do Vršovic, na Letnou nebo do Hrdlořez či Ládví, jezdí také do Liberce, Kutné Hory nebo do Vrchotových Janovic, a někdy dokonce až na Moravu. A Bibiana je věčně sama doma.
Tak úplně sama není, má tu ještě zeleného Papagena, který občas něco utrousí. Měl by pobývat v kleci, ale nepobývá; do klece se lítá jenom najíst, napít a vykoupat. Když ho to v kleci nebaví, každý by předpokládal, že bude poletovat po bytě a užívat si svobody. Kdepak Papageno! Vyšlapal si ve vzduchu jenom jednu jedinou cestičku: z klece na garnýž a zase zpátky. Na garnýži pak vysedává celé hodiny, štěbetá si pro sebe a občas utrousí rovnou na Babiččino divadlo. Kdyby pobýval v kleci na bidýlku, ať si trousí, jak chce, nikomu by to nevadilo, nikdo by mu půl slova neřekl. Jenže pak by ho v té kleci museli zavřít na zástrčku a něco takového Bibiana ani babička nedopustí. Ačkoli Papageno vysedává na garnýži stejným způsobem, jakým by mohl sedět na bidýlku v kleci, je v tom přeci jenom rozdíl: garnýž si vybral sám, garnýž je jeho svobodné rozhodnutí. S tím už se nedá nic dělat.
Papageno má krátké nožičky se spáry, kterými se pevně drží bidýlka nebo garnýže, aby nespadl. Kdyby spadl, těžko by se mu znovu vzlétalo, protože má dlouhá křídla a potřebuje volný prostor, aby se mohl mocně rozmáchnout. Musí být na vyvýšeném místě, aby mohl vystartovat. Už se mu párkrát podařilo přistát na koberci a tam se jen bezmocně zmítal, než ho babička zvedla, než mohl vzlétnout z její napřažené ruky, jako by to byla větev, garnýž nebo bidýlko. Není to zrovna nejbystřejší pták, tenhle Papageno.
V pokoji s Bibianou pobývá ještě záhadná Akara: má vypoulené oči a povlávající ploutev, pořád cosi povídá, pusou mele víc než Papageno, jenže Akaru není slyšet, vždyť je ve vodě, v akváriu s vodními rostlinami. Bibiana se pokouší odečítat jí ze rtů, Akara však mluví rychle a kdoví jakou řečí – možná turecky. Přesto si však ty dvě občas povídají. Mluví vedle sebe, aniž by si rozuměly, každá si mele svou.
S Pipilotte se ovšem nedá vůbec mluvit. Tak vyděšenou kočku nemají nikde na světě, taková je pouze tahle Pipilotte. Tři dny a tři noci sbírá v temném koutě pod skříní odvahu, než se odhodlá vylézt na světlo. A pak se tři dny odhodlává, má-li Bibianě skočit do klína. Když se užuž chystá ke skoku, zaslechne zahoukat auto... a zase zmizí ve svém koutě. Tráví tam většinu svého zděšeného života a svítí si přitom očima. Kdyby na ni vyjukla myš, museli by ji odvézt k psychiatrovi. Co s takovou kočkou…
Občas přijdou za Bibianou Jeníček s Mařenkou, ale nikdy se nezdrží dlouho, protože jsou neposední. Jeníček je znatelně neposednější; sotva dopije kakao, už na Mařenku doráží:
„Pojďme!“
„Počkej,“ říká Mařenka, „jen co Bibianě nakreslím princeznu Bibianu.“
Bibiana by byla nejraději, kdyby u nich Jeníček s Mařenkou bydleli, kdyby nikam nechodili a byli tu s ní. Jenže to nejde. Jeníček s Mařenkou mají svoje rodiče, své povinnosti, a k tomu ještě také svou neposednost.
Jeníček strašně rychle běhá. Sám to o sobě tvrdí a protože Mařenka nenamítá, bude to asi pravda. V Bibianině pokoji by se s běháním daleko nedostal. Ale na Letenské pláni, poblíž národního cirkusu Jo-Joo, tam to Jeníčkovi běhá samo! – Utíká rovně a najednou nečekaně zabočí doprava; pak zase kus rovně a vtom klička doleva, znovu směr přímý, teď by kdekdo očekával, že zakličkuje napravo, ale kdepak! Kvůli zmatení pronásledovatele znovu doleva. Tyhle fígly se naučil od zajíců. Do kličkujícího Jeníčka by se tuze špatně trefovalo.
Mařenka nakreslí princeznu Bibianu s nesmírně dlouhýma nohama, sahají až na spodní okraj papíru, sotva se tam ještě vejdou křišťálové střevíčky; v růžových šatech, do zlatých vlasů jí přikreslí zlatou korunku plnou drahokamenů... a může se frčet na královský ples. – Jakmile je princezna hotova, už jsou ti dva vtrapu. A Bibiana je tu zase sama, jenom se zvířaty.
Nastala nejvhodnější chvíle pro hvízdání. Co kdyby to zkusila tatínkovým způsobem, oběma rukama: ukazováky a prostředníky opřít o spodní řadu zubů, podložit jazyk, zhluboka se nadechnout a… Zase nic! Jenom sykot, jako když z tlakového hrnce uchází pára. (...)
- o -
Králík Fiala a jeho lidé z Letné - scénář
A takhle vypadá literární scénář pro Večeníčka:
Ivan Binar:Králík Fiala – 1
I. Díra až do Austrálie
Pustá pláň, na horizontu se rýsuje panorama Hradčan ozářené protisvětlem zapadajícího slunce jako závěrečná scéna nějakého westernu
Králík Fiala zády k nám, ledabylým krokem
unaveného kovboje šourá se cik-cak
ke slunci, vidíme temnou, nebarevnou
siluetu, ramena pokleslá, svěšené uši,
občas kopne do kamínku KOMENTÁŘ:
Je to tak, na tom se nedá nic změnit: králík Fiala má fialovou barvu!
Fiala zepředu nasvícen zapadajícím
sluncem, ve své plné barevnosti, žvýká
stéblo trávy
A k tomu ještě růžový nos. Jako by to nestačilo, uši má z vnitřní strany žluté. Copak s tím může mezi králíky?
Fiala zakopne, už není kovboj, vždyť to
bolí! Poskakuje po levé noze, pravou si
drží předními packami, fouká si na
ukopnutý palec
Stráň s divokými králíky, plno děr opatřených kulatými dveřmi s klikou, zámkem, štítkem se jménem: Fr. Stránský, Václav Šedák, Rodina Podhrázkých, Otakar Bajaja atd.
Divocí králíci obklopí Fialu, udiveni si ho
prohlížejí, očichávají, vysmívají se mu, za
břicha se popadají.
Jeden šedý králík mu s důrazem vysvětluje
„To nejde, Fialo, s takovou za námi na stráň nemůžeš.
Fialův nechápavý obličej
„Co máte?“
Divocí králíci se od Fialy odvracejí, zvolna
se rozcházejí ke svým příbytkům.
Detail šedého králíka
„Chodí tudy chlap s puškou a prásk!“
Myslivec na posedu vystřelí z dvojky,
Oblak dýmu z levé hlavně
(Zvuk výstřelu)
Divocí králíci za sebou práskají dveřmi,
Fiala se bezradně rozhlíží kolem. Jeden
šedý králík škvírou mezi dveřmi
„Copak my, šedí králíci, nás neuvidí, ale ty, fialový Fialo, tebe je vidět už od nádraží. Do tebe i potmě trefí!“
Myslivec na posedu vystřelí podruhé.
Oblak dýmu z pravé hlavně
(Zvuk výstřelu)
Volná krajina, louky, pole, skupinky stromů, les
Fiala upaluje loukou, kulka mu hvízdne
kolem uší. Vyděšen se ohlédne
„Copak za to můžu, že jsem fialový?“
Dva nimrodi mezi smrčky s těžkým
kulometem; jeden podává pás, druhý pálí
po Fialovi
(Ratatata těžkého kulometu)
Fiala zalehlý v trávě; když palba ustane,
zvedá se a běží dál jako kličkující zajíc
Skupina nimrodů nabíjí dělo obrovským
nábojem. Ten nejtlustší zvedá ruku, dává
pokyn k výstřelu. Z hlavně vyšlehne
plamen a oblak dýmu všechno zahalí.
(Ohlušující bum!)
Sídliště s paneláky, po ulicích chodí králíci domácí, chovají se jako lidé, rodinka s dítětem na trojkolce, stařečci i mládež, někteří si vedou psa na provázku, po ulicích jezdí auta
Fiala ve vřavě ulice, pokouší se přejít na
druhou stranu, ale auta jezdí jedno za
druhým, nemá vůbec šanci. Pak to přeci
jenom zkusí
Fiala se tedy vydal za králíky domácími.
Div že neskončí pod autem. Z okýnka
vystrkuje hlavu nařvaný králík řidič a
očividně mu spílá, hrozí pěstí.
Fiala jen vyděšeně zírá
Parkoviště před supermarketem
Králíci domácí přijíždějí auty na nákup,
z nákupních vozíčků překládají kupy
zeleniny do aut a zase odjíždějí, je tu živo
až zběsilo
Ale ani tam ho nechtěli.
Fiala se motá po parkovišti. Obklopí ho
skupina králičích skinheadů v bomberech
a šněrovacích botách, s baseballovými
pálkami
„To tak, přijdou lidi, uvidí fialového Fialu s růžovým nosem a žlutýma ušima, budou ho hladit, budou ho hýčkat mrkvičkou… A co my, králíci domácí? Je to neúnosné mít mezi sebou tak nemožného králíka.“
Nejmohutnější skin popadne Fialu za límec
a za kalhoty a vyhodí ho z obrazu
„Padej odtud!“
Nastane fialová tma
Pustá pláň jako na začátku, Hradčany, zapadající slunce
Skleslý Fiala se šourá k nám, občas kopne
do kamínku, o jeden zakopne a natáhne se
jak dlouhý tak široký.
Fialovi nezbylo, než se vydat rovnou za lidmi.
Po pláni běží Maximilián, kličkuje jako
zajíc, za ním Marie skáče přes švihadlo.
Maximilián zakopne o Fialu a natáhne se
přes něj
Může snad fialový králík s růžovým nosem a žlutýma ušima za lidmi?
Marie pomůže Maximiliánovi na nohy, oba
pak vezmou Fialu mezi sebe, každý za
jednu přední tlapku, volné ruce upaží, jsou
to křídla, a odletí s Fialou domů
Může, co by nemohl!
Po obloze letí Maximilián s Marií, Fialu
mají mezi sebou. Mizí v oblacích
Doma u lidí: dětský pokoj s palandami pro tři, sofa, stolky a židle, regály s knihami, u stropu vzducholoď, bedna s hračkami, trojkolky, lego, plyšové hračky atd. – hasičské auto
(Hasičské auto je víceúčelové, podle potřeby mění velikost, umožňuje průnik ze světa dětí a králíků do světa velkých lidí)
Marie a Maximilián posadí Fialu za volant
hasičského auta, Fiala nastartuje, auto se
dá do pohybu. Jede zvolna, procházkově
krajinou dětského pokoje
Lidé jsou dva – Marie a Maximilián – a bydlí na Letné, aby se jim dobře lítalo. Když za nimi občas přijede bratranec Kubík z Mnichova, lítají po Letné ve třech.
Dveře pokoje se zvolna otevírají, objevuje
se Kubík s batůžkem na zádech a čepicí na
hlavě, sotva dosáhl na kliku. Udiven
pozoruje hasičské auto s fialovým králíkem
kroužící pokojem.
Detail Kubíkovy udivené tváře
„Was ist das?“ zeptal se německy, protože tak se mluví v Mnichově.
Marie se obrací k příchozímu
„To je krrálík Fiala.“
Maximiliánův radostný úsměv
„To je klálík Fiala.“
Záběr na Kubíka, sundává si čepici
„Je to klálík Fiala?“ zeptal se Kubík, protože umí i česky; pro jistotu.
Hasičské auto zastaví, Marie, Maximilián a
Kubík si na ně posedají, Fiala zůstává za
volantem, řítí se pokojem jako při závodech
v Monaku… Nemůže to skončit jinak nežli
bouračkou.
Auto koly vzhůru, nabouralo do bedny
s hračkami; Marie, Maximilián, Kubík a
Fiala se válejí na podlaze, v pokoji je valná
hromada
Lidé měli vybranější způsoby než králíci. Neříkali mu padej, my tě nechceme! Lidé byli rádi, že za nimi přišel. – Přesto se stal Fiala předmětem sváru.
Z valné hromady jsou zase lidé s králíkem.
Maximilián se Fialy zmocní, tiskne ho
v náručí, div ho neumačká; králíkovi lezou
oči z důlků
„To je moje Fiala!“
Kubík popadne Fialu za levé ucho
„Das ist moje Fiala!“
Marie popadne Fialu za pravé ucho
„To je můj krrálík!“
Velká tahanice o Fialu
Najednou je o něj tolik zájmu… Divže mu samou láskou uši neutrhnou.
Opět se vytvoří nepřehledná skrumáž těl
(Zvuk párané látky)
Chumel se rozplete, první je Fiala bez uší,
jedno drží rozpačitý Maximilián, druhé
bezradná Marie
Co by neutrhli, utrhli mu obě.
Kubík startuje hasičské auto, všichni
nasednou, s Fialou zacházejí opatrně, jede
se k lékaři
Hasičským autem k doktorovi? Copak hoří? – Sanitku lidé neměli a když jde o uši, hodí se, co je zrovna po ruce.
Hasičské auto se řítí městem
(Hóóříí!)
Čekárna u doktora; nápisy: OPERAČNÍ SÁL a NEVSTUPUJTE, OPERUJE SE, ZACHOVEJTE KLID
Marie, Maximilián a Kubík sedí na lavici,
čtou si noviny a klátí nohama nad podlahou.
Kubík má noviny obráceně.
Lidé čekali v čekárně, zatímco lékaři operovali Fialovi uši zpátky na hlavu.
Operační sál, lékaři a sestry v bílém a zeleném, nůžky, jehly a nitě
Fiala na operačním stole zahalen, jenom
bezuchá hlavička mu čouhá z bandáží, oči
zavřené, hlasitě oddechuje, spí. – Sestra
podává lékaři ucho, lékař šije. Když je
hotov, podívá se znalecky na svou práci,
ale není spokojen. Utrhne ucho
(Zvuk párané látky)
a přiloží je na druhou stranu hlavy. Teď je
to teprve správně
Museli dávat pozor, aby nepřišili levé ucho na pravou stranu a naopak.
Prázdná čekárna, jenom přečtené noviny se povalují na lavici; nápis NEVSTUPUJTE, OPERUJE SE svítí červeně
Když lidé přečetli všechny noviny a na operačním sále se stále ještě operovalo, napadlo je, že by se mohli prolítnout po Letné.
8/ Na obloze zelený nafukovací balónek, přes něj síť, k ní připevněn prádelní koš
V koši balónu Marie, Maximilián a Kubík.
Jsou rozevlátí, balón letí velmi rychle.
Mávají v letu třem labutím, které je míjejí.
Maximilián mává krajícem chleba
Chtěli krmit na Vltavě labutě, kačeny a lysky starým chlebem, ale nepočítali s tak silným větrem.
Jedna labuť se otáčí v letu, dohání balón,
vytrhne Maximiliánovi krajíc z ruky a vrací
se ke svým družkám s chlebem v zobáku
Vítr je odvál až do Kralup.
Z balónu zůstala jenom tečka ztracená
v oblacích
Prázdná čekárna u lékaře, nápis nad operačním sálem už nesvítí
Fiala vychází ze dveří operačního sálu, uši
má převázané bílým šátkem; rozhlíží po
čekárně, nikde nikdo, je očividně zklamán
Fiala nemohl tušit, že ho lidé neopustili, že v Kralupech čekají na příznivý vítr, aby se za ním mohli vrátit…
Ulice na Letné
Fiala si sundá šátek, zastříhá ušima,
jsou v pořádku. Rozhlíží se kolem, všude
plno lidí, jenom jeho lidé nikde. Loudá se,
kope do kamínků; chodci se za ním otáčejí
udiveni, ukazují na něj. Fiala kopne silněji,
kamínek se kutálí z kopce, zrychluje, Fiala
za ním, už běží, upaluje, uši za ním vlají
Odkopnutý kamínek ho přivedl až do Stromovky.
Odlehlé zákoutí ve Stromovce, trávník se sedmikráskami a jiným kvítím
Fialový králík v sedmikráskách na louce,
to by chtělo namalovat! Nejdřív zkouší
kotrmelce, metá přemety a salta, pak se
posadí k prostřenému stolu do proutěného
letního křesla a pouští se do jídla: na talíři je
zelená tráva a květiny. Fiala vybraně
stoluje
„Tady budu bydlet. Nikdo mě odtud nevyhání, nikdo mě za uši netahá.“
Fialovi do talíře s králičí stravou cosi shora
ukápne. Králík zvedne hlavu, nad ním je
obrovský uslintaný pes. Očuchává Fialu a
pak ho olízne neobyčejně dlouhým jazykem
od hlavy až k patě
Dodnes by nedal pokoj, kdyby se byla neozvala píšťalka.
Fiala začne hrabat, hlína lítá na všechny
strany, králík mizí pod zemí
„Ale co když se vrátí? Co když přijde jiný pes? Vyhrabu si noru. Vždyť nemám kam hlavu složit…“
Mohutná sprška vyhrabané hlíny zatmí
obraz
Kuchyně u lidí, večerní osvětlení
Marie, Maximilián a Kubík sedí u stolu,
požďuchují se u večeře
Lidé nakrmili labutě, kačeny a lysky v Kralupech, přifoukli vzduch do balónu a přilítli zpátky na Letnou. Pustili se do jídla a na fialového králíka dočista zapomněli.
Děti dojedly, odloží příbory a odcházejí,
poslední Marie zhasne světlo…
A je tma
Průřez zeměkoulí
Vidíme Fialu, jak se prohrabává zeměkoulí,
zanechává za sebou vyhrabanou šachtu.
Obhrabe žhavé zemské jádro a prohrabe se
na druhou stranu, do Austrálie. Postupně
mění barvu z fialové na šedivou, králičí
Hrabání se Fialovi zalíbilo a proto se rozhodl, že se prohrabe až k protinožcům. A protože uprostřed zeměkoule je žhavé jádro, musel je Fiala obhrabat. – Za čtrnáct dnů hrabání se prohrabal do Austrálie. Ani si nevšiml, že se přitom pěkně zašpinil.
Stráň v Austrálii plná králíků; na kulatých dveřích nor mají jmenovky: John Smith, P.Gray, Fam. McIntosh atd., skupinky eukalyptů
Na louce se začne hýbat tráva, vytvoří se
kopeček hlíny jako od krtka. Australští
králíci zpozorní, shromáždí se kolem, čekají,
co se z toho vyvrbí. Ze země se vynoří Fiala;
je od hlíny šedivý, od australských králíků
k nerozeznání, po fialové, žluté a růžové
barvě ani památka.
Australané ho chvíli okukují, pak ho zapojí
do hry, skotačí spolu, hrají panáka, na
honěnou, zajíček v své jamce, slepou bábu
atd.
„Pojď si s námi zaskotačit!“
Ke králíkům se přidají klokani, skotačí
s králíky, z větví eukalyptů přihlížejí pestří
papoušci a koalové jim tleskají
Modrá australská obloha
Objeví se mráček, ten roste, zakryje celé
nebe, hromy a blesky, déšť: silný, vytrvalý,
australský
Pod korunou blahovičníku
Ve větvích se krčí koalové, pod větvemi
králíci. Udiveně hledí na Fialu, který se jim
mění před očima. Déšť z něj smývá bláto,
Fiala se vybarvuje
Australští králíci netušili, že je Fiala ve skutečnosti fialový. A už to tu bylo zas.
Je po dešti. Udivení Australané v kruhu
kolem Fialy nemohou věřit vlastním očím.
Jeden králík mu s důrazem vysvětluje
„To nejde, Fialo, s takovou tu s námi zůstat nemůžeš.“
Fialův nechápavý obličej
„Co máte?“
Králíci se od Fialy odvracejí, zvolna
se rozcházejí ke svým příbytkům.
Detail šedého králíka
„Chodí tudy chlap s puškou a prásk! Copak my, šedí australští králíci, nás neuvidí, ale ty, fialový Fialo, tebe je vidět už od nádraží. Do tebe i potmě trefí!“
Králíci mizí ve svých norách, kulaté dveře
se zavírají Fialovi před nosem
„Padej odtud, my tě tu nechceme!“
Australská krajina, pustá pláň, na horizontu zapadající slunce
Fiala se svěšenými rameny se loudá cik-cak
od nás – jako na Letné – a kope do kamínků
Smutno je králíku samotnému… Copak může bloumat Austrálií jen tak, bez kamarádů? Fiala to zkusil s medvídky koaly.
Koalové v korunách eukalyptů povzbuzují
Fialu, jenž za nimi skáče, ale nedaří se mu
za nimi vyskočit
„Tak si za námi vyskoč!“
Fialův bezradný obličej
Vyskoč… To se snadno řekne! – Marná snaha, do koruny eukalyptu Fiala nevyskočil a koalové za ním na zem neslezli.
Také jeho pokusy vyšplhat na strom jsou
marné. Nechá toho a pustí se do trávy. Zdá
se, že mu chutná stejně jako ve Stromovce
Vyprahlá step, slunce pálí, na obzoru mračno prachu
Fiala se vleče stepí cik-cak a kope do
kamínků. Mračno prachu se blíží, už je
poznat, že jsou to pádící klokani.
Fiala to zkusil s klokany.
„Tak poběž s námi, Fialo!“
Některým vykukuje klokáně z vaku,
jiným z ruksaku na zádech. Přeženou se
přes Fialu, změní se v mračno prachu a
zmizí.
Fiala zůstane na zemi, jako by ho přejel
parní vál. Dívá se za nimi
Kdepak, na klokany je každý králík krátký!
Fialu zasype sprška hlíny. Vrátila se
klokanice a prudce zabrzdila patami.
Z kapsy na břiše vyndá klokánka, přendá
ho do ruksaku a na jeho místo strčí Fialu.
Vyrazí za stádem
Krajina se v prudkém pohybu míhá, mění se v zběsilé čáry
Fiala se ocitá ve tmě.
Pohled na klokanici v běhu, na zádech se
jí natřásá batoh s klimbající klokánkovou
radostně rozesmátou hlavičkou.Klokanice
klopýtne a Fiala vylítne z kapsy.
Klokanice běží dál, nevšimla si toho
Ani klokaní kapsa není pro králíka žádnou jistotou.
Králík je vymrštěn do koruny stromu,
zůstane sedět ve větvích.Křečovitě se drží,
bojí se slézt dolů. Papoušek si ho shora
prohlíží a kroutí udiveně hlavou. Pak
popadne Fialu spáry za uši a zlehka se
s ním snese k zemi
Na břehu Krokodýlí řeky
Tři krokodýli číhají na břehu, ostatní jsou
ve vodě, jen oči a nozdry vyčnívají nad
hladinu, občas se rozevře tlama plná zubů,
zející hladový jícen. Papoušek posadil
Fialu na břeh rovnou před největšího
krokodýla. Vyděšený králík mu hledí
do otevřeného chřtánu
„Neostýchej se, králíčku! Králíky, ty máme nejraději.“
Pohled na zkoprnělého Fialu
„Fialové taky?“
Druhý krokodýl se lstivě usmívá
„Ano, i takové máme rádi.“
Třetí se olízne
„My krokodýlové, my sežereme všechno!“
Králík Fiala začne pomalu couvat,
zrychluje, otáčí se, dává do běhu.
Krokodýlové sklapnou zubaté tlamy
naprázdno. Při tom sklapnutí jeden kousne
druhého do ocasu, ten vyskočí bolestí, udělá
ve vzduchu kotoul a žbluňkne do vody.
Futuristická australská krajina, pak obloha s letadlem
Fiala letí krajinou jak vystřelený z děla,
dohání a předhání klokany, klokanice
s klokánkem v batohu za ním udiveně hledí.
Fiala přeskakuje eukalypty s medvídky
koaly, kteří mu mávají, profrčí strání kolem
seřazených králíků, kteří ho sledují jako
míček při tenisu.
Letí vzduchem, dopadne mezi křídla
přistávajícího letadla.
Letadlo dosedá na přistávací plochu
Letištní hala plná cestujících
Uprostřed chvátajících cestujících se
zavazadly se motá bezradný králík Fiala
s prázdnýma rukama. Dojde k přepážce,
kde prodávají letenky, je malý, vůbec ho
není přes přepážku vidět. Předními
packami se vytáhne, tak, aby si ho letuška
všimla.
Vidíme jenom fialovou hlavičku se
žlutýma ušima a růžovým nosem.
Letuška vrtí hlavou
„Kdepak, letenky zadarmo nedáváme. A máte vůbec pas? – Bez pasu a peněz, do letadla nelez!“
Fiala se pustí a kecne na podlahu mezi
chvátající cestující
Horko, dlouhá zaprášená australská ulice, jakoby bez konce
Fiala se svým specifickým způsobem loudá
australskou ulicí, oči zapíchnuté do země,
kope do kamínků, je ztělesněná bezradnost
„Jak já se teď dostanu zpátky na Letnou? Mám snad hrabat novou díru?“
Proti Fialovi kráčí dáma ve výstředním
klobouku, ve výstředních letních šatech,
s výstředně namalovaným obličejem, bosa,
s kufrem na kolečkách – teta Vlasta.
Stín tety Vlasty padne na Fialu. Fiala
zvedne hlavu a tvář se mu rozzáří
Čirou náhodou byla v Austrálii teta Vlasta z Kanady.
Široký úsměv tety Vlasty
„Kde se tu berete, člověče? – Mohla bych vás pozvat na sklenici?“
Australská zahradní restaurace, pestré slunečníky, stolečky a židličky
Fiala a teta Vlasta sedí naproti sobě u stolu
nad sklenicemi s limonádou v živé rozpravě.
Teta Vlasta dloube lžičkou v moučníku;
sedí na něm vosa a uždibuje, teta Vlasta ji
odhání rukou, vosa se znovu vrací
Při sklenici a dortu slovo dalo slovo a teta Vlasta dostala nápad:
Teta Vlasta vybalí z kufru krabici, z krabice
střevíčky. Jednou botou plácne po vose,
rozplácne zbytek moučníku na kašičku.
Vosa vzlétne ve vývrtce až do nebe a už se
nikdy nevrátí
„Poletíte na Letnou jako balík!“
Teta Vlasta uloží Fialu do krabice od bot a
boty si obuje. Převáže balík provázkem a do
víka nadělá pilníkem na nehty otvory pro
dýchání
Byt na Letné, dětský pokoj
Marie, Maximilián a Kubík sedí na sofa a
klátí nohama nad podlahou. Dívají se před
sebe, mají protáhlé obličeje, zarytě mlčí.
Z předsíně se ozve zvonek
(Zvonění zvonku u dveří)
Všichni tři vyskočí a běží ke dveřím, div se
nepřerazí
Předsíň bytu na Letné
Marie přebírá balík od listonoše, podepisuje
převzetí. Píše tiskacími písmeny MARIJE,
div si nepřekousne vyplazený jazýček.
Listonoš odchází, dveře na chodbu se za ním
zavřou. Maximilián bere Marii balík z rukou,
třese jím a poslouchá, co je uvnitř, pokouší se
rozvázat provázek. Marně. Objevuje se Kubík
s nožem, přeřízne provázek. Všichni tři trhají
nedočkavě papír, z hromady cucků se vybatolí
zmuchlaný králík Fiala. Narovnává si svěšené
uši, procvičuje ztrnulé tělo.
Kubík se po něm sápe
„Das ist moje Fiala!“
Maximilián se vrhá na Kubíka
„To je moje Fiala!“
Začnou se o něj tahat. Zmocní se ho Marie
vysadí ho na poličku mezi knížky
„To je náš krrálík Fiala a nikdo už mu uši trhat nebude!“
Kuchyně s ledničkou
Otevírají se dveře, králík Fiala se blíží
k ledničce, pomalu ji otevírá, sahá
dovnitř…
Po bouřlivém přivítání si králík Fiala odskočil do ledničky pro mrkvičkovou zmrzlinu.
V přední pacce drží kornout s rumělkově
zbarvenou zmrzlinou, labužnicky z něj
ulizuje
Vzpomněl si přitom na tetu Vlastu z Kanady. Kdyby tu byla s nimi na Letné, taky by jí dal líznout…
Detail Fialovy blažené tváře se zmrzlinou
KONEC 1. ČÁSTI
- o -
Ivan Binar:Králík Fiala – 1
I. Díra až do Austrálie
Pustá pláň, na horizontu se rýsuje panorama Hradčan ozářené protisvětlem zapadajícího slunce jako závěrečná scéna nějakého westernu
Králík Fiala zády k nám, ledabylým krokem
unaveného kovboje šourá se cik-cak
ke slunci, vidíme temnou, nebarevnou
siluetu, ramena pokleslá, svěšené uši,
občas kopne do kamínku KOMENTÁŘ:
Je to tak, na tom se nedá nic změnit: králík Fiala má fialovou barvu!
Fiala zepředu nasvícen zapadajícím
sluncem, ve své plné barevnosti, žvýká
stéblo trávy
A k tomu ještě růžový nos. Jako by to nestačilo, uši má z vnitřní strany žluté. Copak s tím může mezi králíky?
Fiala zakopne, už není kovboj, vždyť to
bolí! Poskakuje po levé noze, pravou si
drží předními packami, fouká si na
ukopnutý palec
Stráň s divokými králíky, plno děr opatřených kulatými dveřmi s klikou, zámkem, štítkem se jménem: Fr. Stránský, Václav Šedák, Rodina Podhrázkých, Otakar Bajaja atd.
Divocí králíci obklopí Fialu, udiveni si ho
prohlížejí, očichávají, vysmívají se mu, za
břicha se popadají.
Jeden šedý králík mu s důrazem vysvětluje
„To nejde, Fialo, s takovou za námi na stráň nemůžeš.
Fialův nechápavý obličej
„Co máte?“
Divocí králíci se od Fialy odvracejí, zvolna
se rozcházejí ke svým příbytkům.
Detail šedého králíka
„Chodí tudy chlap s puškou a prásk!“
Myslivec na posedu vystřelí z dvojky,
Oblak dýmu z levé hlavně
(Zvuk výstřelu)
Divocí králíci za sebou práskají dveřmi,
Fiala se bezradně rozhlíží kolem. Jeden
šedý králík škvírou mezi dveřmi
„Copak my, šedí králíci, nás neuvidí, ale ty, fialový Fialo, tebe je vidět už od nádraží. Do tebe i potmě trefí!“
Myslivec na posedu vystřelí podruhé.
Oblak dýmu z pravé hlavně
(Zvuk výstřelu)
Volná krajina, louky, pole, skupinky stromů, les
Fiala upaluje loukou, kulka mu hvízdne
kolem uší. Vyděšen se ohlédne
„Copak za to můžu, že jsem fialový?“
Dva nimrodi mezi smrčky s těžkým
kulometem; jeden podává pás, druhý pálí
po Fialovi
(Ratatata těžkého kulometu)
Fiala zalehlý v trávě; když palba ustane,
zvedá se a běží dál jako kličkující zajíc
Skupina nimrodů nabíjí dělo obrovským
nábojem. Ten nejtlustší zvedá ruku, dává
pokyn k výstřelu. Z hlavně vyšlehne
plamen a oblak dýmu všechno zahalí.
(Ohlušující bum!)
Sídliště s paneláky, po ulicích chodí králíci domácí, chovají se jako lidé, rodinka s dítětem na trojkolce, stařečci i mládež, někteří si vedou psa na provázku, po ulicích jezdí auta
Fiala ve vřavě ulice, pokouší se přejít na
druhou stranu, ale auta jezdí jedno za
druhým, nemá vůbec šanci. Pak to přeci
jenom zkusí
Fiala se tedy vydal za králíky domácími.
Div že neskončí pod autem. Z okýnka
vystrkuje hlavu nařvaný králík řidič a
očividně mu spílá, hrozí pěstí.
Fiala jen vyděšeně zírá
Parkoviště před supermarketem
Králíci domácí přijíždějí auty na nákup,
z nákupních vozíčků překládají kupy
zeleniny do aut a zase odjíždějí, je tu živo
až zběsilo
Ale ani tam ho nechtěli.
Fiala se motá po parkovišti. Obklopí ho
skupina králičích skinheadů v bomberech
a šněrovacích botách, s baseballovými
pálkami
„To tak, přijdou lidi, uvidí fialového Fialu s růžovým nosem a žlutýma ušima, budou ho hladit, budou ho hýčkat mrkvičkou… A co my, králíci domácí? Je to neúnosné mít mezi sebou tak nemožného králíka.“
Nejmohutnější skin popadne Fialu za límec
a za kalhoty a vyhodí ho z obrazu
„Padej odtud!“
Nastane fialová tma
Pustá pláň jako na začátku, Hradčany, zapadající slunce
Skleslý Fiala se šourá k nám, občas kopne
do kamínku, o jeden zakopne a natáhne se
jak dlouhý tak široký.
Fialovi nezbylo, než se vydat rovnou za lidmi.
Po pláni běží Maximilián, kličkuje jako
zajíc, za ním Marie skáče přes švihadlo.
Maximilián zakopne o Fialu a natáhne se
přes něj
Může snad fialový králík s růžovým nosem a žlutýma ušima za lidmi?
Marie pomůže Maximiliánovi na nohy, oba
pak vezmou Fialu mezi sebe, každý za
jednu přední tlapku, volné ruce upaží, jsou
to křídla, a odletí s Fialou domů
Může, co by nemohl!
Po obloze letí Maximilián s Marií, Fialu
mají mezi sebou. Mizí v oblacích
Doma u lidí: dětský pokoj s palandami pro tři, sofa, stolky a židle, regály s knihami, u stropu vzducholoď, bedna s hračkami, trojkolky, lego, plyšové hračky atd. – hasičské auto
(Hasičské auto je víceúčelové, podle potřeby mění velikost, umožňuje průnik ze světa dětí a králíků do světa velkých lidí)
Marie a Maximilián posadí Fialu za volant
hasičského auta, Fiala nastartuje, auto se
dá do pohybu. Jede zvolna, procházkově
krajinou dětského pokoje
Lidé jsou dva – Marie a Maximilián – a bydlí na Letné, aby se jim dobře lítalo. Když za nimi občas přijede bratranec Kubík z Mnichova, lítají po Letné ve třech.
Dveře pokoje se zvolna otevírají, objevuje
se Kubík s batůžkem na zádech a čepicí na
hlavě, sotva dosáhl na kliku. Udiven
pozoruje hasičské auto s fialovým králíkem
kroužící pokojem.
Detail Kubíkovy udivené tváře
„Was ist das?“ zeptal se německy, protože tak se mluví v Mnichově.
Marie se obrací k příchozímu
„To je krrálík Fiala.“
Maximiliánův radostný úsměv
„To je klálík Fiala.“
Záběr na Kubíka, sundává si čepici
„Je to klálík Fiala?“ zeptal se Kubík, protože umí i česky; pro jistotu.
Hasičské auto zastaví, Marie, Maximilián a
Kubík si na ně posedají, Fiala zůstává za
volantem, řítí se pokojem jako při závodech
v Monaku… Nemůže to skončit jinak nežli
bouračkou.
Auto koly vzhůru, nabouralo do bedny
s hračkami; Marie, Maximilián, Kubík a
Fiala se válejí na podlaze, v pokoji je valná
hromada
Lidé měli vybranější způsoby než králíci. Neříkali mu padej, my tě nechceme! Lidé byli rádi, že za nimi přišel. – Přesto se stal Fiala předmětem sváru.
Z valné hromady jsou zase lidé s králíkem.
Maximilián se Fialy zmocní, tiskne ho
v náručí, div ho neumačká; králíkovi lezou
oči z důlků
„To je moje Fiala!“
Kubík popadne Fialu za levé ucho
„Das ist moje Fiala!“
Marie popadne Fialu za pravé ucho
„To je můj krrálík!“
Velká tahanice o Fialu
Najednou je o něj tolik zájmu… Divže mu samou láskou uši neutrhnou.
Opět se vytvoří nepřehledná skrumáž těl
(Zvuk párané látky)
Chumel se rozplete, první je Fiala bez uší,
jedno drží rozpačitý Maximilián, druhé
bezradná Marie
Co by neutrhli, utrhli mu obě.
Kubík startuje hasičské auto, všichni
nasednou, s Fialou zacházejí opatrně, jede
se k lékaři
Hasičským autem k doktorovi? Copak hoří? – Sanitku lidé neměli a když jde o uši, hodí se, co je zrovna po ruce.
Hasičské auto se řítí městem
(Hóóříí!)
Čekárna u doktora; nápisy: OPERAČNÍ SÁL a NEVSTUPUJTE, OPERUJE SE, ZACHOVEJTE KLID
Marie, Maximilián a Kubík sedí na lavici,
čtou si noviny a klátí nohama nad podlahou.
Kubík má noviny obráceně.
Lidé čekali v čekárně, zatímco lékaři operovali Fialovi uši zpátky na hlavu.
Operační sál, lékaři a sestry v bílém a zeleném, nůžky, jehly a nitě
Fiala na operačním stole zahalen, jenom
bezuchá hlavička mu čouhá z bandáží, oči
zavřené, hlasitě oddechuje, spí. – Sestra
podává lékaři ucho, lékař šije. Když je
hotov, podívá se znalecky na svou práci,
ale není spokojen. Utrhne ucho
(Zvuk párané látky)
a přiloží je na druhou stranu hlavy. Teď je
to teprve správně
Museli dávat pozor, aby nepřišili levé ucho na pravou stranu a naopak.
Prázdná čekárna, jenom přečtené noviny se povalují na lavici; nápis NEVSTUPUJTE, OPERUJE SE svítí červeně
Když lidé přečetli všechny noviny a na operačním sále se stále ještě operovalo, napadlo je, že by se mohli prolítnout po Letné.
8/ Na obloze zelený nafukovací balónek, přes něj síť, k ní připevněn prádelní koš
V koši balónu Marie, Maximilián a Kubík.
Jsou rozevlátí, balón letí velmi rychle.
Mávají v letu třem labutím, které je míjejí.
Maximilián mává krajícem chleba
Chtěli krmit na Vltavě labutě, kačeny a lysky starým chlebem, ale nepočítali s tak silným větrem.
Jedna labuť se otáčí v letu, dohání balón,
vytrhne Maximiliánovi krajíc z ruky a vrací
se ke svým družkám s chlebem v zobáku
Vítr je odvál až do Kralup.
Z balónu zůstala jenom tečka ztracená
v oblacích
Prázdná čekárna u lékaře, nápis nad operačním sálem už nesvítí
Fiala vychází ze dveří operačního sálu, uši
má převázané bílým šátkem; rozhlíží po
čekárně, nikde nikdo, je očividně zklamán
Fiala nemohl tušit, že ho lidé neopustili, že v Kralupech čekají na příznivý vítr, aby se za ním mohli vrátit…
Ulice na Letné
Fiala si sundá šátek, zastříhá ušima,
jsou v pořádku. Rozhlíží se kolem, všude
plno lidí, jenom jeho lidé nikde. Loudá se,
kope do kamínků; chodci se za ním otáčejí
udiveni, ukazují na něj. Fiala kopne silněji,
kamínek se kutálí z kopce, zrychluje, Fiala
za ním, už běží, upaluje, uši za ním vlají
Odkopnutý kamínek ho přivedl až do Stromovky.
Odlehlé zákoutí ve Stromovce, trávník se sedmikráskami a jiným kvítím
Fialový králík v sedmikráskách na louce,
to by chtělo namalovat! Nejdřív zkouší
kotrmelce, metá přemety a salta, pak se
posadí k prostřenému stolu do proutěného
letního křesla a pouští se do jídla: na talíři je
zelená tráva a květiny. Fiala vybraně
stoluje
„Tady budu bydlet. Nikdo mě odtud nevyhání, nikdo mě za uši netahá.“
Fialovi do talíře s králičí stravou cosi shora
ukápne. Králík zvedne hlavu, nad ním je
obrovský uslintaný pes. Očuchává Fialu a
pak ho olízne neobyčejně dlouhým jazykem
od hlavy až k patě
Dodnes by nedal pokoj, kdyby se byla neozvala píšťalka.
Fiala začne hrabat, hlína lítá na všechny
strany, králík mizí pod zemí
„Ale co když se vrátí? Co když přijde jiný pes? Vyhrabu si noru. Vždyť nemám kam hlavu složit…“
Mohutná sprška vyhrabané hlíny zatmí
obraz
Kuchyně u lidí, večerní osvětlení
Marie, Maximilián a Kubík sedí u stolu,
požďuchují se u večeře
Lidé nakrmili labutě, kačeny a lysky v Kralupech, přifoukli vzduch do balónu a přilítli zpátky na Letnou. Pustili se do jídla a na fialového králíka dočista zapomněli.
Děti dojedly, odloží příbory a odcházejí,
poslední Marie zhasne světlo…
A je tma
Průřez zeměkoulí
Vidíme Fialu, jak se prohrabává zeměkoulí,
zanechává za sebou vyhrabanou šachtu.
Obhrabe žhavé zemské jádro a prohrabe se
na druhou stranu, do Austrálie. Postupně
mění barvu z fialové na šedivou, králičí
Hrabání se Fialovi zalíbilo a proto se rozhodl, že se prohrabe až k protinožcům. A protože uprostřed zeměkoule je žhavé jádro, musel je Fiala obhrabat. – Za čtrnáct dnů hrabání se prohrabal do Austrálie. Ani si nevšiml, že se přitom pěkně zašpinil.
Stráň v Austrálii plná králíků; na kulatých dveřích nor mají jmenovky: John Smith, P.Gray, Fam. McIntosh atd., skupinky eukalyptů
Na louce se začne hýbat tráva, vytvoří se
kopeček hlíny jako od krtka. Australští
králíci zpozorní, shromáždí se kolem, čekají,
co se z toho vyvrbí. Ze země se vynoří Fiala;
je od hlíny šedivý, od australských králíků
k nerozeznání, po fialové, žluté a růžové
barvě ani památka.
Australané ho chvíli okukují, pak ho zapojí
do hry, skotačí spolu, hrají panáka, na
honěnou, zajíček v své jamce, slepou bábu
atd.
„Pojď si s námi zaskotačit!“
Ke králíkům se přidají klokani, skotačí
s králíky, z větví eukalyptů přihlížejí pestří
papoušci a koalové jim tleskají
Modrá australská obloha
Objeví se mráček, ten roste, zakryje celé
nebe, hromy a blesky, déšť: silný, vytrvalý,
australský
Pod korunou blahovičníku
Ve větvích se krčí koalové, pod větvemi
králíci. Udiveně hledí na Fialu, který se jim
mění před očima. Déšť z něj smývá bláto,
Fiala se vybarvuje
Australští králíci netušili, že je Fiala ve skutečnosti fialový. A už to tu bylo zas.
Je po dešti. Udivení Australané v kruhu
kolem Fialy nemohou věřit vlastním očím.
Jeden králík mu s důrazem vysvětluje
„To nejde, Fialo, s takovou tu s námi zůstat nemůžeš.“
Fialův nechápavý obličej
„Co máte?“
Králíci se od Fialy odvracejí, zvolna
se rozcházejí ke svým příbytkům.
Detail šedého králíka
„Chodí tudy chlap s puškou a prásk! Copak my, šedí australští králíci, nás neuvidí, ale ty, fialový Fialo, tebe je vidět už od nádraží. Do tebe i potmě trefí!“
Králíci mizí ve svých norách, kulaté dveře
se zavírají Fialovi před nosem
„Padej odtud, my tě tu nechceme!“
Australská krajina, pustá pláň, na horizontu zapadající slunce
Fiala se svěšenými rameny se loudá cik-cak
od nás – jako na Letné – a kope do kamínků
Smutno je králíku samotnému… Copak může bloumat Austrálií jen tak, bez kamarádů? Fiala to zkusil s medvídky koaly.
Koalové v korunách eukalyptů povzbuzují
Fialu, jenž za nimi skáče, ale nedaří se mu
za nimi vyskočit
„Tak si za námi vyskoč!“
Fialův bezradný obličej
Vyskoč… To se snadno řekne! – Marná snaha, do koruny eukalyptu Fiala nevyskočil a koalové za ním na zem neslezli.
Také jeho pokusy vyšplhat na strom jsou
marné. Nechá toho a pustí se do trávy. Zdá
se, že mu chutná stejně jako ve Stromovce
Vyprahlá step, slunce pálí, na obzoru mračno prachu
Fiala se vleče stepí cik-cak a kope do
kamínků. Mračno prachu se blíží, už je
poznat, že jsou to pádící klokani.
Fiala to zkusil s klokany.
„Tak poběž s námi, Fialo!“
Některým vykukuje klokáně z vaku,
jiným z ruksaku na zádech. Přeženou se
přes Fialu, změní se v mračno prachu a
zmizí.
Fiala zůstane na zemi, jako by ho přejel
parní vál. Dívá se za nimi
Kdepak, na klokany je každý králík krátký!
Fialu zasype sprška hlíny. Vrátila se
klokanice a prudce zabrzdila patami.
Z kapsy na břiše vyndá klokánka, přendá
ho do ruksaku a na jeho místo strčí Fialu.
Vyrazí za stádem
Krajina se v prudkém pohybu míhá, mění se v zběsilé čáry
Fiala se ocitá ve tmě.
Pohled na klokanici v běhu, na zádech se
jí natřásá batoh s klimbající klokánkovou
radostně rozesmátou hlavičkou.Klokanice
klopýtne a Fiala vylítne z kapsy.
Klokanice běží dál, nevšimla si toho
Ani klokaní kapsa není pro králíka žádnou jistotou.
Králík je vymrštěn do koruny stromu,
zůstane sedět ve větvích.Křečovitě se drží,
bojí se slézt dolů. Papoušek si ho shora
prohlíží a kroutí udiveně hlavou. Pak
popadne Fialu spáry za uši a zlehka se
s ním snese k zemi
Na břehu Krokodýlí řeky
Tři krokodýli číhají na břehu, ostatní jsou
ve vodě, jen oči a nozdry vyčnívají nad
hladinu, občas se rozevře tlama plná zubů,
zející hladový jícen. Papoušek posadil
Fialu na břeh rovnou před největšího
krokodýla. Vyděšený králík mu hledí
do otevřeného chřtánu
„Neostýchej se, králíčku! Králíky, ty máme nejraději.“
Pohled na zkoprnělého Fialu
„Fialové taky?“
Druhý krokodýl se lstivě usmívá
„Ano, i takové máme rádi.“
Třetí se olízne
„My krokodýlové, my sežereme všechno!“
Králík Fiala začne pomalu couvat,
zrychluje, otáčí se, dává do běhu.
Krokodýlové sklapnou zubaté tlamy
naprázdno. Při tom sklapnutí jeden kousne
druhého do ocasu, ten vyskočí bolestí, udělá
ve vzduchu kotoul a žbluňkne do vody.
Futuristická australská krajina, pak obloha s letadlem
Fiala letí krajinou jak vystřelený z děla,
dohání a předhání klokany, klokanice
s klokánkem v batohu za ním udiveně hledí.
Fiala přeskakuje eukalypty s medvídky
koaly, kteří mu mávají, profrčí strání kolem
seřazených králíků, kteří ho sledují jako
míček při tenisu.
Letí vzduchem, dopadne mezi křídla
přistávajícího letadla.
Letadlo dosedá na přistávací plochu
Letištní hala plná cestujících
Uprostřed chvátajících cestujících se
zavazadly se motá bezradný králík Fiala
s prázdnýma rukama. Dojde k přepážce,
kde prodávají letenky, je malý, vůbec ho
není přes přepážku vidět. Předními
packami se vytáhne, tak, aby si ho letuška
všimla.
Vidíme jenom fialovou hlavičku se
žlutýma ušima a růžovým nosem.
Letuška vrtí hlavou
„Kdepak, letenky zadarmo nedáváme. A máte vůbec pas? – Bez pasu a peněz, do letadla nelez!“
Fiala se pustí a kecne na podlahu mezi
chvátající cestující
Horko, dlouhá zaprášená australská ulice, jakoby bez konce
Fiala se svým specifickým způsobem loudá
australskou ulicí, oči zapíchnuté do země,
kope do kamínků, je ztělesněná bezradnost
„Jak já se teď dostanu zpátky na Letnou? Mám snad hrabat novou díru?“
Proti Fialovi kráčí dáma ve výstředním
klobouku, ve výstředních letních šatech,
s výstředně namalovaným obličejem, bosa,
s kufrem na kolečkách – teta Vlasta.
Stín tety Vlasty padne na Fialu. Fiala
zvedne hlavu a tvář se mu rozzáří
Čirou náhodou byla v Austrálii teta Vlasta z Kanady.
Široký úsměv tety Vlasty
„Kde se tu berete, člověče? – Mohla bych vás pozvat na sklenici?“
Australská zahradní restaurace, pestré slunečníky, stolečky a židličky
Fiala a teta Vlasta sedí naproti sobě u stolu
nad sklenicemi s limonádou v živé rozpravě.
Teta Vlasta dloube lžičkou v moučníku;
sedí na něm vosa a uždibuje, teta Vlasta ji
odhání rukou, vosa se znovu vrací
Při sklenici a dortu slovo dalo slovo a teta Vlasta dostala nápad:
Teta Vlasta vybalí z kufru krabici, z krabice
střevíčky. Jednou botou plácne po vose,
rozplácne zbytek moučníku na kašičku.
Vosa vzlétne ve vývrtce až do nebe a už se
nikdy nevrátí
„Poletíte na Letnou jako balík!“
Teta Vlasta uloží Fialu do krabice od bot a
boty si obuje. Převáže balík provázkem a do
víka nadělá pilníkem na nehty otvory pro
dýchání
Byt na Letné, dětský pokoj
Marie, Maximilián a Kubík sedí na sofa a
klátí nohama nad podlahou. Dívají se před
sebe, mají protáhlé obličeje, zarytě mlčí.
Z předsíně se ozve zvonek
(Zvonění zvonku u dveří)
Všichni tři vyskočí a běží ke dveřím, div se
nepřerazí
Předsíň bytu na Letné
Marie přebírá balík od listonoše, podepisuje
převzetí. Píše tiskacími písmeny MARIJE,
div si nepřekousne vyplazený jazýček.
Listonoš odchází, dveře na chodbu se za ním
zavřou. Maximilián bere Marii balík z rukou,
třese jím a poslouchá, co je uvnitř, pokouší se
rozvázat provázek. Marně. Objevuje se Kubík
s nožem, přeřízne provázek. Všichni tři trhají
nedočkavě papír, z hromady cucků se vybatolí
zmuchlaný králík Fiala. Narovnává si svěšené
uši, procvičuje ztrnulé tělo.
Kubík se po něm sápe
„Das ist moje Fiala!“
Maximilián se vrhá na Kubíka
„To je moje Fiala!“
Začnou se o něj tahat. Zmocní se ho Marie
vysadí ho na poličku mezi knížky
„To je náš krrálík Fiala a nikdo už mu uši trhat nebude!“
Kuchyně s ledničkou
Otevírají se dveře, králík Fiala se blíží
k ledničce, pomalu ji otevírá, sahá
dovnitř…
Po bouřlivém přivítání si králík Fiala odskočil do ledničky pro mrkvičkovou zmrzlinu.
V přední pacce drží kornout s rumělkově
zbarvenou zmrzlinou, labužnicky z něj
ulizuje
Vzpomněl si přitom na tetu Vlastu z Kanady. Kdyby tu byla s nimi na Letné, taky by jí dal líznout…
Detail Fialovy blažené tváře se zmrzlinou
KONEC 1. ČÁSTI
- o -
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
