Králík Fiala a jeho lidé z Letné

(2003 – 2008, Praha, Vlkovice)

Když byla vnučka Mařenka ještě docela malá, měla příšernou plyšovou hračku, fialového králíka s růžovým čumákem a ušima zevnitř žlutýma, s drobnými černými puntíky. Musel jsem jí vyprávět, co ten králík dělá, když nejsme nablízku. A to je začátek. Napsal jsem první kapitolu a došel mi dech. Dal jsem ji přečíst paní Evě Sýkorové-Pekárkové a za nějaký čas se ozval Miloš Zvěřina, dramaturg České televize, pan Večerníček. Jestli bych těch kousků nenapsal sedm. První významná literární objednávka v mém pohnutém životě!
Když jsem napsal sedm příběhů fialového králíka Fialy, požádal mě pan Zvěřina, abych podle toho napsal literární scénáře pro jeho pořad Večerníčků. A když jsem byl hotov a měl už toho králíka plné zuby, přišla objednávka na dalších šest kousků, aby jich bylo třináct. A to už mě mezitím napadl námět na jinou knížku pro děti. – Odložil jsem tedy Bibianu a napsal dalších šest králíků, 15. března 2008 jsem odevzdal scénáře.


Tralala, tralala,
jméno mé je Fiala.
Starosti si nedělám,
že fialovou barvu mám;
jediný mezi králíky všemi
po celé zemi...

1. Díra až do Austrálie

Je to tak, na tom se nedá nic změnit: králík Fiala má fialovou barvu! A k tomu ještě růžový nos. Jako by to nestačilo, uši má z vnitřní strany žluté. Copak může s něčím takovým mezi králíky? – Fialový, s růžovým nosem a s ušima uvnitř žlutýma?
„To nejde, Fialo,“ řekli mu divocí králíci na stráni rozhořčeně. „S takovou za námi na stráň nemůžeš!“
„Co máte?“ nechápal jejich rozhořčení.
„Chodí tudy chlap s puškou... a prásk! Copak my, šedí králíci, my se přikrčíme, nás neuvidí, ale ty, fialový Fialo, tebe je vidět už od nádraží. Do tebe se i potmě trefí.“
„Můžu za to, že jsem fialový? Můžu za to, že mám žluté uši a růžový nos? Co s tím nadělám?“
„Není možné, abychom mezi sebou měli tak nemožného králíka,“ řekli stránští králíci. „Je to neúnosné. – Padej odtud, my tě tu nechceme!“ dodali, vhupli do děr a přibouchli mu před nosem. Před růžovým, nemožným nosem.
Fiala se tedy vydal za králíky, kteří bydlí v králíkárně, za králíky domácími. Ze stráně musel běžet velice rychle; kličkoval přitom jako zajíc, aby ho ten chlap s flintou netrefil. – Jenže ani králíkárenští králíci domácí ho mezi sebe nepřijali.
„To tak, přijdou lidi a uvidí takovou vzácnost – fialového Fialu s růžovým nosem a žlutýma ušima. Sáhnou po tobě, ty jeden Fialo, a budou tě hladit, budou si s tebou hrát, hýčkat tě mrkvičkou. A co my, králíci domácí, strakatí, černí, bílí a šedí králíci z králíkárny? Nás nikdo hýčkat nebude, my ostrouháme kolečka. Není možné mít mezi sebou tak nemožného králíka,“ řekli králíci domácí. „Je to neúnosné. – Padej odtud!“ dodali a přibouchli mu vrátka před nosem.

Fialovi nezbylo, než se vydat rovnou za lidmi. Může snad fialový králík s růžovým nosem a žlutýma ušima mezi lidi? – Může! Co by nemohl...
Lidé byli dva, Marie a Maximilián a bydleli na Letné, aby se jim dobře lítalo. Když za nimi přijel bratranec Kubík z Mnichova, lítali po Letné ve třech. Rázem z nich byl indiánský kmen statečných Ma-Ma-Kuů s náčelnicí Marií v čele. Protože je ze všech nejstarší.
„Was ist das?“ zeptal se Kubík, ještě ani nestačil sundat čepici a batůžek. Promluvil německy, protože bydlí v Mnichově a tam se toho česky moc nenamluví.
„To je krrálík Fiala,“ řekla mu sestřenice Marie.
„To je klálík Fiala,“ řekl bratranec Maximilián.
„Králík Fiala?“ zeptal se pro jistotu mnichovský bratranec Kubík česky, protože umí i česky, ale tu a tam něco poplete.
Lidé byli docela jiní než králíci, měli vybranější způsoby; Fialu nevyháněli, neříkali mu, že je nemožný fialový králík, ani že je to neúnosné; neříkali mu padej, my tě tu nechceme! Naopak, lidé byli rádi, že ho tu mají. – Jenže toho dne, kdy přišel za lidmi na Letnou, stal se Fiala předmětem sváru.
„To je můj Fiala!“ řekl Maximilián a zmocnil se ho.
„Das ist moje Fiala!“ řekl Kubík a popadl králíka za levé ucho.
„Je to můj krrálík,“ řekla Marie a popadla Fialu za pravé ucho. „Vy dva jste ještě nebyli na světě, když já už jsem na světě byla a prroto je můj! A taky prrotože jsem náčelnice Ma-Ma-Kuů.“
„Není tvůj, je to můj klálík!“
„Moje králík, ich will dieses Kaninchen!“
„To je můj Fiala! Můj, můj, můj!“
Fiala by nad tím kroutit hlavou, kdyby ho nedrželi za uši. Nejdřív nic, odevšad ho vyhánějí a najednou je o něj tolik zájmu… Divže mu samou láskou uši neutrhnou! Co by neutrhli, obě mu je samou láskou utrhli.
Uíí, uíí,uíí! – Už tu bylo červené hasičské auto s modrým majákem a houkačkou. Copak hoří? Naštěstí nehořelo, správně by měla pro Fialu přijet sanitka, vždyť tu jde o zdraví, o dvě utržené uši! – Jenže sanitku lidé z Letné neměli a když jde o zdraví, přijde vhod i červené hasičské auto. Taky koloběžka by se šikla, kdyby bylo nejhůř. Když jsou uši v ohrožení a sanitka v nedohlednu, hodí se cokoli.
Lidé čekali v čekárně, zatímco lékaři na operačním sále operovali králíku Fialovi uši zpátky na hlavu. A to není jen tak. Museli dávat pozor, aby se nespletli a nepřišili levé ucho na pravou stranu a naopak. – Když lidé v čekárně prolistovali všechny časopisy a na operačním sále se stále ještě operovalo, napadlo je, že by se mohli trošku prolítnout. Nafoukli zelený létací balón, vzali s sebou starý chleba a slétli z Letné dolů do Holešovic k Vltavě, že budou krmit labutě, kačeny a lysky. Jenže je zaskočil vítr; byl strašně silný, s takovým vůbec nepočítali. Odvál je z Holešovic až do Kralup. Nezbylo jim, než v Kralupech počkat, až se vítr obrátí. Mezitím nakrmili starým chlebem labutě, kačeny a lysky v Kralupech.

Ihned po operaci, s ušima správně přišitýma žlutou nití, vypustili lékaři Fialu rovnou na ulici. V čekárně na něj totiž nikdo nečekal, Ma-Ma-Kuové čekali v Kralupech na příznivý vítr. Králík Fiala kráčel zvolna po Letné a zkoušel, zda mu uši správně stříhají. Stříhaly jako před utržením. Kopal do kamínků a rozhlížel se, kde jen ti jeho lidé vězí. Nemohl přece vědět, že ho neopustili, že se jen chtěli proletět a teď v Kralupech čekají, až se vítr obrátí, aby mohli zpátky na Letnou. – Kopl pořádně, kamínek kulatý se rozběhl z kopce a Fiala za ním, uši mu vlály ve větru, chodci se za ním otáčeli.
„No, to jsme blázni,“ říkali si chodci, „fialový králík se žlutýma ušima!“ V tom letu si ani nevšimli, že má taky růžový nos. To by se divili ještě víc; něco takového se jen tak neuvidí ani na Letné.
Kulatý kamínek přivedl Fialu do Stromovky a tam se mu v trávě pod stromy ztratil. Ech co, o kamínky nouze není... Byl tam nízký trávník a v něm kvetly sedmikrásky. Fialový králík v bílých sedmikráskách na zelené louce, to by chtělo namalovat! Nebo aspoň vyfotit.
„Tady budu bydlet,“ rozhodl se, „nikdo mě odtud nevyhání, tady mě nikdo za uši netahá. Vůkol je klid a slunce svítí na pažit.“
„Was ist das pažit?“ zeptal by se Kubík, kdyby tu byl ve Stromovce s Fialou a s ostatními Ma-Ma-Kuy.
„Pažit je pažit,“ řekl by Maximilián a předpažil by paže, protože neví, co je pažit, jen se domýšlí; ale už zcela jistě ví, co jsou to paže. Pak by paže vzpažil, rozpažil, upažil, nakonec by paže připažil a do kapes by si zastrčil ruce. Ovšem kdyby tu byl ve Stromovce s Fialou, kdyby v Kralupech nečekali na příznivý vítr.
„Trravička zelená, to je moje potěšení, to je moje peřina – to je pažit,“ řekla by Marie zcela správně. S tím svým err by už konečně měla něco udělat.
Nejen Marie, také králík Fiala věděl moc dobře, co je pažit. Bodejť by to králík už od nádraží. Do tebe se i potmě trefí.“
„Můžu za to, že jsem fialový? Můžu za to, že mám žluté uši a růžový nos? Co s tím nadělám?“
„Není možné mít mezi sebou tak nemožného králíka,“ řekli australští králíci. „Je to neúnosné. – Padej odtud, my tě tu nechceme!“ dodali, vhupli do svých příbytků a přibouchli mu před nosem.

Smutno je králíkovi samotnému… Copak může zůstat bez kamarádů? Copak lze bloumat po Austrálii jenom tak, od ničeho k ničemu? – Fiala to zkusil s medvídky koaly. Třeba ho nevyženou, třeba ho vezmou mezi sebe.
„Tak dobře, jen si vyskoč za námi,“ řekli koalové v korunách blahovičníků.
„Vyskoč! To se snadno řekne…“ Králíci sice poskakují po pažitu, ale vyskočit na strom nedovede žádný z nich. Copak jsou veverky? Fiala to zkoušel celé odpoledne, zatímco koalové chroustali ve větvích blahovičníkové listí a s pobavením pozorovali jeho pošetilé počínání.
Marná snaha, Fiala za medvídky do větví nevyskočil, a koalové za ním na zem neslezli. Na zemi se jim nezamlouvá, jsou pomalí a trochu líní. – Fiala při marném skákání vyhladověl. Když má králík hlad, stačí většinou sklonit hlavu. Okusil tedy australskou trávu; chutnala téměř stejně jako pažit ve Stromovce. Jenom měla takovou zvláštní, australskou vůni a chyběly v ní sedmikrásky.

Ráno králík Fiala zahalekal na klokany, zrovna se jich kolem přehnalo celé stádo. Třeba ho vezmou mezi sebe klokani. Zrovna jim třeba fialová barva nevadí…
„Tak poběž s námi,“ zahalekali na něj klokani. Prosvištěli blahovičníkovým lesem takovou rychlostí, že se Fiala nestačil ani nadechnout. Kdepak, na klokany je každý králík krátký. – Jedna zvědavá klokanice se však pro Fialu vrátila a strčila si ho do kapsy. Původně tam pobýval malý klokánek, ale ten už vyrostl, už si skákal po svých, už by se k mámě do kapsy ani nevešel. Jen se trochu opožďoval, občas na něj museli počkat. Fiala vystrčil z kapsy hlavu a sledoval, jak se ženou stepí, stromy se mu jen míhaly před očima, jako by jel v poskakujícím rychlíku a vykláněl se z otevřeného okna. Pod klokaníma nohama vířila oblaka prachu, ostrá tráva a šlahouny švihaly Fialu po obličeji, prach se mu lepil do očí a lechtal v nose. Taková vyhlídka není k ničemu, Fiala se musel zasunout zpátky do kapsy.
Byla tam tma a nikdo, s kým by si mohl popovídat. Takové skotačení není k ničemu. Přesto, že byl mezi klokany, opět zůstal Fiala sám. Kapsa se s ním kolébala, bylo v ní jak pod peřinou, není divu, že Fiala brzy usnul. Zdálo se mu, že je na Letné a letí se svými lidmi v zeleném balónu k Vltavě, že s nimi krmí labutě, kačeny a lysky. – Jenže na Letné nebyl, ani u Vltavy, vězel v Austrálii, klokanici v kapse.
Klokaní kapsa není pro králíka žádná jistota. Z kapsy lze razdva vypadnout, zvláště při vysokých a dalekých klokaních skocích. – Fialovi se to vzápětí přihodilo a klokanice si toho ani nevšimla. Nepostřehl to žádný z klokanů, ani opožděný klokánek. Bum bác, hnali se dál, stále kupředu... Když se rozplynul prach a Fiala si protřel oči, kdeže byl klokanům konec!

Opuštěný králík se rozhodl k zoufalému kroku: co kdyby to zkusil s krokodýly? Viděl je na obrázku v knížce a tam vypadali docela mírumilovně, jako veselí braši s velice širokým úsměvem. Mohli by ho naučit plavat… Má snad procourat celou Austrálii jen tak sám, bez kamarádů? Vydal se tedy k řece. – Z vody na něj čouhaly jen krokodýlí oči a ty v něm žádnou hrůzu nevzbudily.
„Neostýchej se, mládenče, pojď jen blíž,“ lákali Fialu, když se k nim váhavě přibližoval. „Vždyť králíčky máme nejradši.“
„Taky fialové?“ nemohl uvěřit vlastním uším.
„Ano, i takové máme rádi,“ odpověděli krokodýli.
„S růžovým nosem a žlutýma ušima?“ zeptal se Fiala pro jistotu.
„Samozřejmě! My krokodýlové rozdíly mezi králíky neděláme,“ řekli a tvářili se přívětivě. Pak se jeden obzvlášť hladový a nedočkavý prořekl: „My krokodýlové nejsme v jídle vůbec vybíraví, my sežereme všechno!“
„Tak to já bych raději šel,“ řekl Fiala a začal zvolna couvat. Kdo se přívětivě tváří, nemusí být přívětivý doopravdy.
„Ale kampak bys chodil, králíčku, zrovna je poledne, čas oběda,“ řekli krokodýli a začali se štrachat z vody. A to už se přívětivě netvářili ani trošičku. Zamířili k Fialovi. Králík strnul strachy. Rozhodl se pro útěk, jenže nohy mu vypověděly službu. Jako by je ani neměl. A krokodýlové se nezadržitelně přibližovali. Už byli na dosah, už otvírali zubaté tlamy... V tu ránu se Fiala vzpamatoval, obrátil se k nim zády... a vzal do zaječích. Pádil napříč Austrálií tak strašlivou rychlostí, že dohonil a předhonil klokany, přeskočil blahovičníky i s medvídky koaly, prosvištěl mezi králíky a zarazil se až na letišti.

„Kdepak, milý pane, letenky zadarmo nedáváme,“ řekli Fialovi na letišti. „Kam bychom přišli, kdyby všichni králíci z Austrálie lítali zadarmo! A máte vůbec pas?“
„Jak bych přišel k pasu?“ povzdechl si Fiala. „Obávám se, že na Letné králíkům pasy nevydávají...“
„Bez pasu a bez peněz, do letadla nelez!“ řekli mu na letišti a poslali ho pryč.
„Jak já se teď jenom na tu Letnou dostanu?“ zahořekoval Fiala. Díru, kterou vyhrabal ze Stromovky do Austrálie, by už sotva našel. A hrabat novou, to dá strašnou práci. Ještě teď má drápky ohrabané. Ovšem nebude-li jiného zbytí, počká si, až dorostou a prohrabe se zpátky. Bloumal po australské ulici a kopal do kamínků. Nevěděl, kam se vrtnout. Kdyby měl nějaké peníze, zašel by si na pivo. Tak zle na tom byl, hůř na tom snad ani být nemohl...
Tak zle není však nikdy, aby nemohlo být i hůře. A nebo lépe? – V Austrálii byla zrovna teta Vlasta. Naštěstí! Žije sice v Kanadě, ale proč by se občas neprolítla? Proč by se někdy nemohla podívat třeba do Austrálie? A proč by tu nemohla být zrovna teď?
„To je mi ale náhoda,“ řekla teta Vlasta, když v Austrálii na ulici potkala králíka Fialu. Kopal do kamínků se svěšenou hlavou a byl bezradný. „Vás bych se tu, pane Fialo, věru nenadála!“
Králík Fiala zvedl oči od kamínků a uviděl tetu Vlastu s kufrem v ruce. Rázem se mu tvář roztáhla úsměvem.
„Vás bych se tu, teto Vlasto, také nenadál,“ řekl mile překvapen. „Co vy tady, s kufrem v Austrálii?“
„Jsem tu jenom na skok, čirou náhodou,“ řekla teta Vlasta a pozvala králíka Fialu na pivo. Ale jenom na jedno australské pivo z plechovky. A při tom pivu slovo dalo slovo, králík Fiala pověděl tetě Vlastě všechno podstatné, co ho na cestách potkalo a také jí řekl o svých potížích s odletem.
„Ale to je maličkost,“ řekla teta Vlasta, „poletíte na Letnou jako balík. Je to sice pro králíka vašeho formátu nedůstojný způsob přepravy, ale jinou možnost nenalézám.“ – V nejbližším obchodě si koupila boty, vyndala je a nacpala do kufru. Fialu strčila do krabice, tu zabalila do balicího papíru, převázala pevným provázkem, napsala adresu, pilníčkem na nehty nadělala dírky pro dýchání a odeslala Fialu v krabici jeho lidem na Letnou. – Letecky!

U dveří na Letné zazvonil zvonek, na chodbě stála pošťačka. Přinesla dírkovaný balík z Austrálie – od tety Vlasty z Kanady. Co jim to z Austrálie posílá? Kde se tam vzala? – Ma-Ma-Kuové přeřízli provázek, rozbalili papír a otevřeli krabici od bot. Jako ve vatičce tam ležel fialový králík s ušima z vnitřní strany žlutýma, s růžovým nosem a čtverácky se usmíval: Fiala!
„Das ist moje Fiala!“ zvolal Kubík radostně.
„To je moje Fiala,“ řekl Maximilián výhružně, užuž po něm sahal.
„Je to náš krrálík Fiala,“ řekla Marie, zvedla si ho nad hlavu a posadila na poličku s knihami; mezi Broučky a Ferdu Mravence. „A nikdo už mu uši trrhat nebude!“ dodala.
Králík Fiala seskočil z poličky, se všemi se důstojně přivítal a pak si odskočil do kuchyně, z ledničky vylovil mrkvičkovou zmrzlinu. Vzpomněl si přitom na tetu Vlastu. Kdyby tu byla s nimi na Letné, určitě by se s ní rozdělil. Protože si to zaslouží! Jenže teta Vlasta zrovna v tuto chvíli seděla doma v Kanadě na terase u jezera, pila kávu s mlékem a uždibovala k tomu třenou bábovku. (...)

S kouzelníkem do světa

(někdy v 70. letech v Ostravě, před vydáním v roce 1997 přepracováno v Praze)

Po Knížce o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá a po propuštění z vězení jsem se pustil do dětské literatury s notně povadlou jiskérkou naděje, že někdy, možná, by mi mohli někde něco pro děti vydat. A když nevydají, čtenáře mám doma. Napsal jsem dvě knížky, nabídl je v ostravském Profilu, ale odtud mi je vrátili. Prý na mou vlastní žádost. – Čekal jsem až do roku 1997, v Albatrosu mi vydali S kouzelníkem do světa. Nejdřív jsem ale musel z rukopisu posmětat prach napadaný na něj za čtvrtinu století. – Knížku ilustroval Eugen Sopko, s nímž mě v Mnichově seznámil Karel Kryl. Ale já jsem se o to nijak nepřičinil, ačkoli jsem tomu velice rád, že zrovna on je autorem obrázků. Čirou náhodou se potloukal v Bologni na knižním veletrhu kolem stánku Albatrosu a nabídl jim spolupráci. Nakladatelství Albatros mu přistrčilo mého Kouzelníka.

Opice dřepěly nalepené k mříži jako perličky na šňůře, cpaly se banány, pomeranči a mrkví, taky salátem, a dělaly dlouhé nosy na návštěvníky zoologické zahrady, navlečené v zimnících a omotané vlněnými šálami. Moc jich tam dneska nepřišlo. Byl totiž leden a venku padal sníh. Jenom Roko se netlačil s ostatními u mříže, tiše si visel hlavou dolů, držel se ocasem pneumatiky na řetězu a mírně se pohupoval. Měl zavřené oči a přemýšlel o světě, představoval si, jak asi vypadá. Znal jenom opičí pavilon téhle zoologické zahrady, letní výběh s tyčemi spojenými lany, pár listnatých stromů, hluboký betonový příkop a zeď, za ní diváky – prohlíželi si ho, smáli se a ukazovali prstem. Roko by se rád podíval, co je za zdí, jak to vypadá tam, odkud diváci přicházejí, rád by si prohlédl svět. Za zavřenýma očima se mu jevil růžový a krásný. Jakmile oči otevřel, zjistil, že ošetřovatelka Petra nechala otevřená dvířka, jimiž sem přicházela s dobrotami.
„Kdo půjde se mnou do světa?“ zavolal na opice, které se u mříže pošklebovaly návštěvníkům.
„Nikdo,“ odpověděly opice, „venku je zima.“
„Nevadí,“ zasmál se Roko, „vezmu si šálu.“ – Vzal si šálu a šel.

Svět nebyl růžový a krásný, bílý byl a zábl do rukou. Z nebe padalo cosi lehkého, bílého a studivého. Brrr! Ale s šálou kolem krku se to dalo vydržet. Před bránou zoologické zahrady stála velikánská červená skříň s koly na vyblýskaných dlouhých železech bez konce, měla nad sebou tykadla a těmi se přidržovala drátů. Byla to tramvaj osmička a lidé, návštěšvníci zoologické zahrady, do ní vstupovali. Taky Roko s nimi nastoupil. A protože byl maličký, nemusel platit. Vždyť si ho nikdo ani nevšiml. Bylo tam tepleji než venku a dvě dlouhé tyče se táhly po délce pod stropem. Roko si na levou vyskočil a jakoby nic visel na jedné ruce, maličkost. V tu chvíli se dala tramvaj do pohybu. Vedle stál tlustý pán v beranici, taky se držel jednou rukou, jenže nevisel, nohy měl na podlaze a v druhé ruce držel noviny. Na prstu se mu blýskal prsten s modrým kamenem. Moc krásný byl ten kámen a Roko neodolal, vztáhl ručku a sáhl po něm. Tlustý pán zvedl oči od novin a celý zkoprněl.
„Opice!“ řekl po chvíli. „Komu patří tahle opice?“
„Mně ne,“ ohrazovali se cestující, kteří stáli poblíž. „Mně taky ne,“ říkali ti vzdálenější.
„Tak komu vlastně?“ zeptal se tlustý pán, který potřeboval mít vždycky ve všem jasno.
„Jestli ona neutekla ze zoologické zahrady,“ řekl řidič tramvaje do mikrofonu, kterým oznamuje názvy zastávek.
„V tom případě ji musíme chytit a dostaneme odměnu,“ napadlo mladíka v čepici s bambulkou; zvedl se z místa a chmátl po Rokovi. Jenže opičák nečekal, přeskočil na druhou tyč, přeručkoval ji a schoval se pod sedadlem. To už se k mladíkovi v čepici přidali všichni cestující, kteří toužili po odměně. Bezpochyby nebude malá. Řidič zastavil uprostřed křižovatky a přidal se k pronásledovatelům. Zmatek nastal v tramvaji i na křižovatce. Uvnitř hledali cestující opičáka a venku do sebe vrážela auta, plech se drtil, houkačky houkaly a řidiči si ukazovali na čelo. Z tramvaje, která to všechno způsobila, se ozval výkřik:
„Někdo mi ukradl čepici. Okamžitě mi vraťte čepici s bambulkou!“
„Támhle utíká!“ zvolal tlustý pán v beranici a ukázal prstem z okna tramvaje. Pak se honem podíval, jestli mu nechybí prsten s modrým kamenem. Ne, nechyběl.
Opičák Roko poskakoval mezi nabouranými auty a kolem krku měl šálu, na hlavě vypůjčenou čepici s bambulkou. Radoval se, jak je ten svět veselý, samá honička, i když je taková zima. (...)

- o -

Kilo jablek pro krále

(někdy v 70. letech v Ostravě, před vydáním v roce 2003 přepracováno v Praze)

Původně to měl být muzikál. Luděk Nekuda přišel ve chvíli, kdy jsem nesměl otisknout ani čárku nad a, s nápadem, že bychom spolu mohli napsat hudební dramatický útvar, který by podepsal – protože on mohl – a o výtěžek bychom se rozdělili. Tenkrát jsem se živil nakládáním a skládáním stavebního materiálu u národního podniku Bytostav, závod doprava podnikového ředitelství a výdělky nebyly zrovna vysoké. Začal jsem tedy psát muzikál Kilo jablek pro krále. Jenže Luděk si to pak rozmyslel. Odložil jsem tedy muzikál a napsal prózu pro své děti a pro šuplík.
Po převratu jsem nabídl rukopis Petru Sacherovi, který obnovil Hynkovo nakladatelství a měl velké plány, v nichž literatura pro děti měla své pevné místo. A Kilo jablek bylo přijato. Mělo dokonce ilustrace, Jitka Boková se jich ujala. Jenže to u Hynků nevyšlo, plány byly příliš veliké, realita jim nepřála. Na radu Magdaleny Wagnerové jsem rukopis poskytl nakladatelství Mladá fronta. Tam ležel asi rok, tak dlouho, než přijali Alenu Pokornou a ta ho vylovila z notné hromady a našla v něm zalíbení. O ilustrace však Mladá fronta požádala Evu Sýkorovou-Pekárkovou. Kniha vyšla v roce 2003. Za zmínku stojí i pěkná grafická úprava, jejímž autorem je Štěpán Dančo.
Jan J. Dvořák Kilo jablek pro krále zdramatizoval a v dramaturgii Pavla Vašíčka a režii Tomáše Dvořáka uvedlo divadlo Alfa v Plzni, premiéra byla 2. prosince 2008.

Jablka a kralování byly dvě věci, které Karlík nesnášel. Jablka se tedy nekupovala, kralovat se však muselo, protože Karlík byl králem. Zpočátku mu to dělalo radost; když mu stařičký otec poprvé svěřil korunu a žezlo, nafoukl se mladý král Karlík pýchou, usedl na trůn a kraloval, až se hory zelenaly – od rána do setmění, divže na trůnu nenocoval Jenže mu to nadšení moc dlouho nevydrželo. Už za týden se začal vymlouvat, že ho koruna tlačí a žezlo že je tříliš těžké; měl by si prý od té dřiny odpočinout. Pověsil tedy korunu na věšák, žezlo uložil do šuplíku, popadl prut a vydal se na ryby.
K blýskavému královskému nářadí patřila ještě zlatá koule posetá drahokamy – říšské jablko. Jablka neměl Karlík rád už od malička. Kdysi mu slupka zaskočila do koláčové dírky a dva doktoři ho museli bušit do zad, aby slupku vydávil. Od té doby se jablkům u Karlíků nedařilo. Všechny jabloně v královské zahradě byly vykáceny a na jejich místo zasázeny švestky. Ačkoli není říšské jablko k jídlu a je králi pouze na okrasu, zanevřel Karlík také na ně. Aby se na ně nemusel dívat, strčil je pod skříň. Kralovat se dá i bez říšského jablka.
Zbavit se jablek není těžké, zvláště pro krále. Horší to bylo s kralováním. Aťsi baví nebo nebaví, když je někdo král, musí kralovat. – Každé ráno po snídani se král Karlík s hekáním vyštrachal na trůn a jal se vládnout: od desíti do půl dvanácté, pak se odebral – neboť králové, když potřebují někam odskočit, odeberou se tam –, pak se tedy odebral na oběd. Po královském obědě zvaném krmě si zdříml a v kralování pokračoval od půl třetí do půl čtvrté. Nebyla to nejhorší pracovní doba, soboty a neděle volné, k tomu všechny svátky, letní prázdniny a ještě pololetky, služební kočár se čtyřmi páry bílých koní a bydlení zadarmo. Být králem není k zahození, jenže komu už se tohle poštěstí! – Když měl král volno, zašel si na ryby do královského rybníka, tam braly nejvíc ze všech rybníků.
Čím byl král Karlík starší, tím míň kraloíval a o to víc chodil na ryby. Na trůn přicházel pozdě a odcházel předčasně, někdy se nedostavil vůbec. A protože to byl král a nad králem už nikdo výš v království není, sám si napsal omluvenku. Kupodivu ipřesto, že král místo kralování rybařil, v celé zemi to báječně klapalo.
Každý pořádný král má rádce. Jestliže si někdo s korunou na hlavě vyleze na trůn, neznamená to ještě, že spolkl všechnu moudrost a že je nejchytřejší v celém království. I nejvzdělanější král se musí o významných rozhodnutích s někým poradit. A k tomu slouží rádce. – Krále třeba napadne, že by řeka měla téct do kopce. Moudrý král nevydá hned příkaz, aby to zařídili; nekloní se k rádci a svůj nápad mu pošeptá do ucha. Rádce se zamyslí, prsty si prohrábne plnovous a po chvíli odpoví“
„Vaše Veličenstvo, podle přírodních zákonů do kopečka voda neteče.“
„A nemůžeme ty zákony změnit?“ zeptá se král, neboť král může všechno, může klást i hloupé otázky.
„Kdybychom, Vaše královská Milosti, ten zákon zrušili, pršelo by ze země do mraků a královský rybník i s rybami a raky by vytekl na oblohu.“
„“Tak to tedy prrr!“ lekne se král a uvědomí si, že na přírodní zákony je krátký, praští korunou a odebere se na ryby. Naštěstí najde rybník vždycky na svém místě. (...)

- o -

Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá

(1966, Ostrava)

Náš David ještě nebyl na světě, o malém slonečkovi, který šplhá po tyči, jsem vyprávěl jeho budoucí matce; taky jsem jí o něm občas napsal v dopise z vojny. Nastal tedy čas udělat z toho kloudný příběh se začátkem a koncem, aby měl synek co číst, až se nám narodí. Mé literární ambice byly nesmělé, sotva se klubaly, překryté ambicemi výtvarnými. – Chodili jsme tenkrát v Ostravě do výtvarnického klubu v Domě umění, odtud jsem znal Václava Beránka, výtvarného redaktora nakladatelství Profil. Tomu jsem se svěřil, že jsem sepsal knížku pro děti, jako by šlo o nějaké tajemství. – Sem s tím, řekl Vašek Beránek a odnesl rukopis Lubomíru Petrovi, nakladatelskému redaktoru. Lektorské posudky dopadly příznivě, na knize se mohlo pracovat. V Profilu rukopis dokonce nabídli Františku Nepilovi, redaktoru Československého rozhlasu v Praze a ten zařadil můj text na pokračování do svého pořadu Hajaja. Četl ho Miloš Kopecký.
Knížka vyšla – do jisté míry – v roce 1969. V tom roce byla vytištěna a několik signálních výtisků bylo svázáno, takže jsme měli co zapíjet a zapíjelo se hojně, po několik dnů. Jenže pak se čekalo, až budou volné tzv. kapacity ve vazárně. Čekalo se do roku 1971, v únoru toho roku mě zatkli a zavřeli do vyšetřovací vazby. Ve čtvrtek 14. července 1971 jsem si ve věznici přečetl v povoleném Rudém právu, že zrovna vychází moje knížka. 15. července jsem byl z vazby propuštěn. – Jenže na knihkupeckých pultech se knížka dlouho neohřála, vzápětí byla z prodeje stažena.

Na náměstí zastavil cirkus s plachtou. Byl to docela malinký cirkus se třemi maringotkami a s klecí. Jedna maringotka byla zároveň pokladnou a nesla honosný nápis ŘEDITEL. Tam bydlel pan Bouda, ředitel cirkusu a kouzelník v jedné osobě. V druhé maringotce žil šašek s malou tanečnicí. Šašek dělal v cirkuse legrácky, a co mohl, to popletl. Takoví už jsou všichni šašci. Malá tanečnice tančila s paraplíčkem na laně. V kleci se líně převaloval lev Leonidas. Při představení proskakoval hořící obručí. A v poslední maringotce, největší div divoucí, sloneček Malej.
Sloneček Malej má chobot, čtyři nohy, ocas jako metličku na oprašování, a velikánské uši, kterými dělá vítr, když je horko. Je-li zima, přikrývá se jimi, aby nedostal rýmu nebo dokonce příušnice. A je velký jako kůzle! No, možná o kapánek větší. Ale o moc ne. A to je právě ten div divoucí, protože velkého slona už viděl kdekdo. Ale to není jediná vzácnost. Je tu ještě jedna, ta nejvzácnější.
Ono je to tak. Každý obyčejný slon umí jenom chodit kolem manéže, udělat z chobotu trumpetu, postavit se za zadní, někdy také na přední tlapy. V jednom cirkuse jsem dokonce viděl, jak chytil slon hlavu svého cvičitele do pusy, chodil s ním kolem manéže a ukazoval ho lidem v lóžích. I to umějí obyčejní sloni. Ale šplhat po tyči umí jen sloneček Malej.
Na náměstí tedy přijel cirkus s plachtou. Za chvíli byl postaven stan a vedle stanu se tyčil stožár, smontovaný ze tří dílů a upevněný ocelovými lany. Byl vysoký jako kostel. Jakmile se zšeřilo, začali se trousit lidé. Nejdřív bylo představení cirkusu pod plachtou, pak lidé vyšli ze stanu a shromáždili se kolem tyče. Přidávali se k nim další, až jich bylo plné náměstí. Nakonec přišel sloneček Malej s chocholem na hlavě a červenou dečkou na zádech. Postavil se ke stožáru, šašek zavířil na buben a sloneček začal šplhat. Ani bys neřekl „švec“, byl nahoře. Lidé se dívali, kroutili hlavami a říkali:
„No to jsem blázen, kdybych to na vlastní oči neviděl, tak tomu neuvěřím!“
Jiní lidé se zase podivovali:
„Co si to ti sloni dneska nevymyslí! Ale kumšt to je, to se musí nechat!“
Nikdo ale neříkal: to je toho! Ono totiž moc dobře nelze říkat to je toho, vidíš-li slona, i když je třeba malinkatý, šplhat po tyči do výše kostela!
Sloneček Malej nešplhá po tyči proto, aby se vytahoval, nebaví ho však sedět v zoologické zahradě a škemrat od lidí želé v čokoládě, sýrové tyčinky nebo aspoň slámku od limonády. Jezdí s cirkusem po světě a šplhá po stožáru, aby dělal lidem radost. (...)

- o -