neděle 29. listopadu 2015
Ivan Binar dětem: Rýmovačky pro kočku
Nedělní chvilka poezie, neděle 29. listopadu 2015
Za týden o víkendu bude chodit Mikuláš s čertem, někde přijdou i s andělem. Třeba jako inspiraci pro vaše děti, aby jim měli co před předáním koledy recitovat, berte toto "číslo" Nedělní chvilky poezie. Přinášíme v něm básničky pro děti od spisovatele a překladatele Ivana Binara (* 1942). Snad se vašim dětem (a třeba i vám) budou Rýmovačky pro kočku (celkově obsahují 21 básniček), které doposud nikde nevyšly a hledají svého nakladatele, líbit.
Ivan Binar pochází z Ostravy. Na konci 60. let se zde stal redaktorem a později šéfredaktorem časopisu Tramp. Ovšem publikoval např. i v Mladém světě. Po roce 1965 se významně podílel na ostravském studentském divadle Pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen za pobuřování, kterého se měl dopustit při muzikálu Syn pluku. Vězněn byl až do roku 1973. Roku 1977 emigroval s rodinou do Vídně, kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. Roku 1983 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa. V roce 1994 se vrátil do Prahy. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů. Více najdete například zde http://ivan.binar.cz/.
Ivan Binar napsal řadu próz, za román Jen šmouha po nebi byl v roce 2013 nominován na Magnesii Literu. Vydal také knihy pro děti, například Knížku o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá či S kouzelníkem do světa.
1
Povídám povídám básničku
pro zatoulanou kočičku
Povídám povídám druhou
vyšla si jen tak za duhou
Povídám povídám třetí
kočka snad neuletí...
Na Svatodušní svátky
vrátila se nám zpátky
2
Hádala se s kočkou kočka
zda se myší dočkají
když si spolu v tramvaji
na honěnou zahrají
Dočkaly se revizora
docela jiného tvora
než je myš
To si piš!
Teď to mají, holenku!
Necvakly si jízdenku
Teď je čeká bez legrace
veřejně prospěšná práce
3
U Valčíků na chalupě
kocour Dodo strašně dupe
Dostal k svátku od tetičky
slušný obnos na botičky
Na každé noze pohorku
dupe v domě, na zahradě
už z něj mají po náladě
dusá po dvorku
Myši
z dálky už ho slyší
Snadno před ním utíkají
v podzemí se ukrývají
odtud se mu posmívají:
Daleko´s to Dodo dotáh´
teď je z tebe kocour v botách
8
Kočkovaly se dvě kočky
obě špatně dopadly
když jim při tom kočkování
znenadání
kočičí kontaktní čočky
z očí vypadly
Potom v noci na lovu
ulovily kyšky lišky
místo myšky
zrezivělou podkovu
Od té chvíle
nosí brýle
10
Kocour Florián
tváří se jak pán
V předsíni se povaluje
mléko z misky ulizuje
Když má lovit myši
dělá, že neslyší...
Kocour Florián
má životní plán:
uhasí hořící dům
dá se k hasičům
V sousední ulici
mají svou zbrojnici
Když někde hoří
zatroubí: Hóóříí!
Obléknou si do sloty
ohnivzdorné kalhoty
Vyrazí k dílu
v automobilu
Zachraňují životy
kočičí i člověčí
hasí požár bez řečí
Za chvíli jsou plameny
zhašeny
Florián si to k nim hasí
u velitele se hlásí:
Miluji svou rodnou zem
chtěl bych se stát hasičem!
Velitel to moc rád slyší:
Zbrojnice je plná myší
můžeš začít hned
myši vyhánět
14
Kocour Macek ze Vsetína
jel navštívit svého syna
Vendelína
Do hlavního města
je to snadná cesta
bez veliké námahy
než by snědl omeletu
za pomoci internetu
našel si vlak do Prahy
Rozjel se za Vendelínem
Pendolínem
Macek vlekl zavazadla
To je dřiny !
Plné packy batožiny
jen aby mu neupadla:
Od tetičky z Rakové
veze buchty makové
uzené myší ocásky
domácí moravské klobásky
taky láhev vína
pro syna Vendelína
jak je zvykem v kraji
Ať se chlapec nají
nají a napije
trochu si užije!
Aby se Macek nevylekal
jeho syn
Vendelín
už na nádraží čekal
Ve Vsetíně tolik lidí
jak je rok dlouhý
jako v Praze neuvidí
za den pouhý
Nejdříve se přivítali
pak se davem prodírali
V nádražním návalu
šlo jim to pomalu
lidé se na ně mačkali
a na packy jim šlapali
Synek se mu z očí ztratil
a Macek se domů vrátil
do Vsetína
Přivlek´ zpátky zavazadla
naštěstí mu neupadla
19
Řekla kočka kočce:
Toužím po vánočce
Řekla kočce kočka:
Vánočka přec počká
k obědu je čočka
Pak se dává
s mlékem káva
Za necelou hodinu
servírujem zmrzlinu
Nebudem jíst vánočku
ta je dobrá pro kočku
pátek 3. května 2013
úterý 9. dubna 2013
Ivan Binar: Autorské čtení z nové knihy "Jen šmouha po nebi"
KDY: 29.5.2013, 17:00
KDE: České centrum Mezinárodního PEN klubu, Klementinum 190 /5. patro/ 110 00 Praha 1
FB událost
Ivan Binar - Jen šmouha po nebi
Ivan Binar - Jen šmouha po nebi; TORST, 2013
úterý 17. července 2012
Kalendárium: Pondělí 25. června
Spisovateli Ivanu Binarovi vyšla po listopadu 1989 v ČR série knih, z nichž některé napsal kdysi v exilu (Kytovna umění), jiné poté, co se mohl navrátit do vlasti - Ohrada či Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa. Píše i knížky pro děti - Egonek na útěku a M-Mirek v pasti. V letech 2003-2004 byl předsedou Obce spisovatelů. Narodil se 25. června 1942 v Boskovicích
Zkušenost s ročním trestem vězení sepsal Binar v románu Rekonstrukce. Roku 1977 emigroval do Rakouska, kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. Roku 1983 se přestěhoval do Mnichova a stal se redaktorem rádia Svobodná Evropa. V roce 1994 se vrátil do Prahy, kde se stal spisovatelem na volné noze.
Binar vystudoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu v Ostravě. Poté vyučoval na základní škole. Souběžně s tím pracoval v zájmovém centru mládeže, redigoval časopis Tramp a publikoval v řadě dalších časopisů, třeba v Mladém světě.
Po roce 1965 se významně podílel na ostravském studentském divadle Pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen za pobuřování, kterého se údajně dopustil při muzikálu Syn pluku. Vězněn byl až do roku 1973, po svém návratu z vězení se stal ineditním spisovatelem, kdy byl zaměstnán v několika manuálních profesích.
České noviny
neděle 29. dubna 2012
Generace, generace...
Generace, generace...
Ivan Binar
Přirovnávat současný český literární život k džungli by
nebylo trefné, křivdili bychom džungli. Uvykli jsme si používat ji jako
metaforu zmatku a vzájemného požírání. To je omyl, džungle je přece systém
organismů žijících v symbióze, ve vzájemné závislosti, v rovnováze;
tvoří jeden, dokonale fungující, harmonický organismus. Pokud do ní nezasáhne
člověk a nezpůsobí tam spoušť.
Pro
současný český literární život (a lze to vztáhnout na umění vůbec) se nabízí
metafora chaotického tržiště bez pevných pravidel, na němž trhovci-umělci prodávají
své zboží: čekají na zákazníka, překřikují se, lapou za šosy potenciální kupce
a tahají je ke svému krámku, někteří mají výkonné nahaněče a likvidátory
konkurentů, jiní jsou umírnění, další kdesi v koutku tržiště sotva
slyšitelně nabízejí, co objevili při hledání jakési pravdy. Podle toho, jak je
kdo vybaven, jak zdatný je obchodník a jaké má konexe. – Trh, média,
konkurenční prostředí... Z uměleckého díla je zboží v rukou
obchodníka. Dobré je to, co se prodává. Kultura vzniká tady, na tržišti, generace
se tu potkávají.
Generaci z nás činí stejné místo a stejná datum narození,
stejné postižení dobou. Toto postižení chápeme každý po svém. Nabízí se srovnání
dvou generací časem nalepených na sebe, téměř paralelních a přesto odlišných:
moje skorogenerace dětí konce války a těsně poválečných (Karel Kryl ji nazval
„Gottwaldovi vnuci“) klopýtá za generací brachů o deset, patnáct let starších.
Věkem blízcí byli jsme od sebe nahony vzdáleni možnostmi. Naštěstí pro nás
mladší: neměli jsme příležitost namočit se tolik, jako oni. „Oni a my...“ jak
primitivní zjednodušení, omlouvám se za ně, přesto se jej dopouštím; je typické
pro dobu poválečného a poúnorového nadšení budovatelů nového světa. „Oni“ dostali
historickou příležitost postavit se do čela, vést a rozhodovat o mnohém. Samozřejmě
ne všichni, také mezi nimi byli poražení.
Pod označením „oni“ mám na mysli
ty, kteří se – ještě nezralí a věřme, že
z přesvědčení – angažovali pro věc komunismu; nemám na mysli ty
z nich, kteří tak neučinili, kteří byli označeni za třídní nepřátele a smeteni.
„My“ jsme v té době začali chodit do školy. „Oni“ už měli solidní
středoškolské vzdělání se základy evropského vědění, na vysokých školách jim
ještě přednášeli prvorepublikoví vzdělanci. Pro nás bylo uchystáno školství
reformované Zdeňkem Nejedlým: na jedenáctiletce jsme podle sovětského akademika
Lysenka jarovizovali pšenici, místo latiny pilovali krychli z kusu železa
a učili se jezdit na traktoru, abychom nezapomněli na dělnickou třídu (studovali
jsme přece za dělnické!), na vysokých školách místo filosofie nalévali nám do
hlav marxák. „Oni“ vyhazovali z vysokých škol třídní nepřátele, „my“ jsme
na ty „vyčištěné“ školy byli nebo nebyli přijímáni – podle toho, z jaké byl kdo rodiny. „Oni“
jako mladá, progresivní generace obsadili redakce, nakladatelství a umělecké
svazy, „my“ jsme na jejich dveře ťukali s prvními básničkami o lásce
v ruce, „oni“ nás ode dveří odháněli, protože jsme byli málo angažovaní.
„Oni“ vytvářeli kulturní prostředí pro všechny – zpívali budovatelské písně a
mávali mávátky, mávali a mávali. A my jsme v tom zpěvu a mávání vyrůstali
a zpívali a mávali s nimi neznajíce nic jiného, lepšího.
V šedesátých letech, kde se
vzal, tu se vzal, začal se objevovat rozum i na veřejnosti. Naše generace se
k sobě začaly přibližovat. V té době jsme „my“ nacházeli svou tribunu
na jevištích všelijakých autorských divadélek a „oni“ se už nezdráhali nás
k něčemu pustit, něco nám otisklout a nebo odvysílat. Dokonce jsme se
začali vzájemně kamarádit. Protože „oni“ pochopili, že se mýlili a „my“ jsme měli
radost, že nás berou vážně. Jenže těm, kteří byli zašlapáni do země, se těžko
povstávalo. Spousta talentů byla zmarněna jen proto, že jim byla odepřena
příležitost se projevit, že jim bylo zabráněno vyrůst. Škody, které se
v české poválečné kultuře napáchaly, nelze omluvit.
Jakmile to začalo vypadat slibně,
postihla nás sovětská okupace. Někteří se vzmohli na gesto odporu, jiní se přikrčili,
zbytek se smířil. Někdo byl proti, jiný s mocí spolupracoval, mnozí
hledali třetí cestu. Dělit se na
generace nikam nevedlo, důležité byly postoje: postoj umělce k moci,
postoj moci k umělci a jeho dílu.
Vládci v té době přikládali uměleckému
dílu a jeho tvůrci značný význam: umělce kolaborujícího přepláceli, hledače
třetí cesty trpěli, s umělcem protestujícím sváděli boj; chtěli ho umlčet
nebo získat na svoji stranu. Z umělecké tvorby se stalo politikum, bojový prostředek –
zbraň. – Tehdy jsme pociťovali sounáležitost s čímsi důležitým,
smysluplným, napříč generacemi. Zcela spontánně se tu vytvořila umělecká
skupina – aniž by proklamovala nebo jen formulovala svůj program, aniž by se její
členové navzájem znali. Patřili sem autoři, kteří nesměli oficiálně publikovat,
a přesto publikovali – v samizdatu, na utajených výstavách a nepovolených vystoupeních.
O jejich evidenci se starala státní bezpečnost. Tlak byl silný, přesto se
nepodařilo svobodnou kulturu zlikvidovat. Dožila se dnešních, normálních
poměrů. Pronásledování skončilo, máme svobodu a rovné šance.
Ocitli jsme se na tržišti. Zatímco pod tlakem totality měl
jsem pocit sounáležitosti s lidmi, kterým šlo o stejné hodnoty – o svobodnou tvorbu, o hledání pravdy
v prolhaném systému –, na dnešním tržišti se cítím osamělý. Asi je to
dobře, rozhodně netoužím po návratu sounáležitosti, jakou jsme zažívali
v totalitě, raději jsem samotářem ve svobodém světě. Nemám potřebu družit
se a kráčet s někým za společným cílem. Za svým cílem se raději cárám sám.
Připadám si jako cizinec na tržišti, které spontánně vzniklo a určitě má své
zákonitosti, jimž se nehodlám – moje rozhodnutí – podřizovat. Co tu pohledávám?
Umění už není zbraní proti totalitě, vždyť je dobojováno, umění zmutovalo v zábavu.
A to je špatně.
Časopis REFLEX položil otázku,
zda je reklama uměním. Někteří dotázaní odpověděli ano. Ó, jak se mýlí! Smyslem
reklamy je cosi jiného než smyslem umění: reklama prodává zboží, zatímco umění
vypovídá o době a o člověku, podává svědectví o stavu světa, hledá jakousi
pravdu; nejen v totalitě, ale i na svobodném tržišti. A to je pořádný
rozdíl!
Troufám si tvrdit, že
v každé generaci a napříč generacemi se najdou umělci, kteří tu „jakousi
pravdu“ hledají, přibližují se k ní, aniž by se nechali zmást vyřvanou,
efektní reklamou; aťsi jsou sami nebo v seskupení. I na tom
sebebláznivějším tržišti lze nalézt ty, kteří nekřičí, jen tu tak v koutku
postávají a nabízejí, co při svém úporném hledání našli.
Praha, 26. dubna 2010
Vyšlo v Revue Umělecké besedy "Život", 8/2011
sobota 5. listopadu 2011
Od 8.11.2011 na ČT: Večerníček Králík Fiala
Info na stránkách ČT: zde
pondělí 9. listopadu 2009
Alík: Bibiana píská na prsty + soutěž
Patříte k těm, kteří vědí, že pohádkové příběhy nemusí být jen pro prťata? Tak zkuste otevřít knížku Ivana Binara Bibiana píská na prsty. Je přesně z těch, které okouzlí malé i velké. A co teprv, když můžete ochutnat knížku všemi smysly! Přesně to se přihodilo účastníkům křtu knihy.
Podrobnosti a soutěž zde: http://alik.idnes.cz/bibiana-piska-na-prsty-soutez-d25-/alik-alikoviny.asp?c=A091108_214541_alik-alikoviny_mrk#utm_source=idnes.cz&utm_medium=referral&utm_campaign=SPH-idnes
pondělí 21. září 2009
Vrať nám, ptáku, hastrmana
Edvard Schiffauer, Ivan Binar
Ne tak docela krátká operka pro děti
Dosud dvě uvedení má za sebou dětská opera s názvem Vrať nám, ptáku, hastrmana. Oba její autoři - skladatel Edvard Schiffauer a libretista Ivan Binar - ji napsali už v roce 1972, za husákovské normalizace, kdy si ve věznici v Plzni na Borech odpykávali nepodmíněný trest, k němuž byli odsouzeni za své působení v ostravském souboru Waterloo.
Komponovat ve vězení bylo tehdy pochopitelně možné jen bez klavíru, po paměti, oba tvůrci navíc byli vězněni odděleně. Plných třicet šest let pak partitura čekala na příležitost, kdy "Hastrman" na jevišti promluví a hlavně zazpívá. Stalo se tak 17. prosince 2008 v divadle Minor, za přítomnosti obou autorů. V titulní roli opery účinkuje s dětmi DRDS jako host barytonista Petr Matuszek, třináctičlenný orchestr Archioni plus řídí dirigent Michal Macourek, který spolu s Barborou Dvořákovou titul Vrať nám, ptáku, hastrmana hudebně nastudoval. Dodejme, že výprava je dílem Barbory Veselé a režisérkou představení je Zdena Fleglová.
FOTOGALERIE
Schiffauer, Binar: Vrať nám, ptáku, hastrmana
Fotogalerie obsahuje: 25 obrázků
Vrať nám, ptáku, hastrmana
Ivan Binar - Edvard Schiffauer
Ne tak docela krátká operka pro děti
Dismanův dětský rozhlasový soubor / Petr Matuszek orchestr Archioni Plus / Michal Macourek
kód výrobku: CD: CR0440-2 - 8590236044029
Dejte aspoň procento
I spisovatel je hoden své mzdy
Údivem kroutím hlavou nad článkem Jana Jandourka (Literátům nedávejte nic, Respekt č. 3/2004), div si ji nevykroutím. Ač jsem s ním zajedno v mnoha jednotlivostech (Spisovatelé byli před státem a budou i po něm; nechte si ohlodané kosti), nesouhlasím s celkovým vyzněním jeho psaní. Historické paralely, které uvádí, jsou ošidným literátským fíglem: jednou obdobou lze podepřít chatrné pro, jinou zase vachrlaté proti. Ale o ně tu nejde, jde o poselství autorova textu, jde tu o prápor vyvěšený vpředu s nápisem: Literátům nedávejte nic.
Každý chce být čten
Možná patří Jan Jandourek ke šťastlivcům, kterým žádný fond nemusel přispět na vydání knížky. Ale vydělal psaním beletrie aspoň na inkoust? Dostal za svá díla (nemyslím teď sloupky v novinách) zaplaceno? Dělá to aspoň pětník za hodinu úmorné spisovatelské dřiny? Nebo svůj duchovní majetek velkoryse a nezištně daroval národu; aby měl vydavatel co vydávat, redaktor redigovat, tiskař tisknout, vazač vázat, knihkupec prodávat a čtenář číst? Mně už párkrát dali za knížku jako honorář hromadu výtisků, ani jsem je naráz neunesl, abych měl co rozdávat a nebo prodávat, kdybych to jen dokázal.
Tereza Brdečková volá o pomoc a já se k ní přidávám: spojme se k zachraňování kulturního prostředí v naší zemi, abychom nemuseli strádat na duchu, aby česká kultura nerozbředla v globální kaši pokleslého obveselování. Tady nejde o to, že by „nepraktickou a malou“ češtinu nahradil „praktičtější a velký“ jazyk, tady hrozí, že dobrá literatura psaná třeba hotentotsky bude vytlačena zábavou pro Nováky z veřejného života. Vždyť ve sdělovacích prostředcích už k tomu došlo. Spisovatelé jako Jandourek, Brdečková nebo Binar budou si hrdě psát své texty – já pro Jandourka, Jandourek pro Brdečkovou, Brdečková pro mne… Zároveň to vrzneme na www stránky a utopíme v nekonečném universu mezinárodní sítě; v naději, že to nějaký zbloudilý tulák po hvězdách náhodou objeví. Protože každý autor chce být čten, jinak je psaní rovno masturbaci.
Honba za ukopnutým kramflekem
V jednom má ale Jan Jandourek pravdu, literatura nezahyne – pokud budou spisovatelé a čtenáři. Vznikala i ve vězení, i za komunistů vycházely svobodné texty v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Někdy se je podařilo propašovat i do oficiálních struktur. Literatura byla – pateticky řečeno – municí v boji za svobodu, střízlivě – důstojným přežíváním v nepříznivé době, ve zločinné totalitě – řekl by Petr Cibulka. Dobrý byl i sotva čitelný třicátý průklep, i nejlacinější papír, i vypadávající listy, jen když se knížka dostala ke čtenáři.
Ale to bylo přece provizorium, špatné časy, dnes žijeme ve vyspělé svobodné zemi se všemi atributy demokratického státu. Kniha už není výbušninou a kromě sdělení přináší také estetický zážitek, krásu papíru, písma a výtvarného pojetí. Sama o sobě by měla být přitažlivým, působivým artefaktem, sběratelským objektem.
Neodpustím si také jednu paralelu: troufám si říct, že ani hokej nezahyne, když mu stát nebude příznivě nakloněn. Kluci na rybníku si jej nenechají vzít: třeba jen s ohnutými klacky budou honit kramflek po ledě s vervou a zanícením, s nasazením větším, než jakého jsou schopni profesionálové americké NHL. Připadá mi, že i my se honíme po kačáku za ukopnutým podpatkem.
Tvrdím, že literatura – a kultura obecně – se bez peněz neobejde, pokud má mít patřičné postavení ve společnosti a slušnou úroveň. Desetimilionový jazyk svou literaturu neuživí, bez podpory se neobejdeme. Jenže dřívější donátoři či mecenáši se znovu nenarodili. Kdo nám co dá? Máme to chtít po majitelích Škodovky, uhelných dolů nebo pivovarů? Po knížeti pánu? Po církvi svaté? Po zadlužených obcích nebo nově vzniklých krajích, kterým nedali ani na provoz špitálů? Zbývá už jenom stát, zařízení vytvořené pro blaho občanů.
Kdo jiný než stát – hospodář s naším společným majetkem – by měl pečovat o národní kulturu? Vždyť se ostatně národem zaklíná a co jiného než kultura obecně a literatura zvlášť nás odlišuje od ostatních národů? Národem se ohánějí politikové, když před volbami lezou na Říp. Kdo jiný nežli oni by se měl postarat o důstojné prostředí pro vznik a život národní kultury? Už dost dlouho nežijeme v provizoriu, o tom, co je dneska samozřejmé, jsme za komunistů jenom snili. A lepší to nebude, pokud my to nezlepšíme. Stát nám nedává almužnu, stát koná svou povinnost, když podporuje národní kulturu. Stát nemá právo rozhodovat o tom, co je kultura a komu hodí okousanou kost. (Kdo že ji vlastně okousal?) – Ostatně způsob rozdělování peněz na kulturu je víceméně spravedlivý, ministr ani úředníci tu nerozhodují, svěřili to odborníkům. Ale i to se dá, pravda, zpochybnit. Potíž je v tom, že prostředků na rozdělování je pohříchu málo.
Je smutné vidět, jak se stát ke své povinnosti staví; jak kašle i na vzdělání a jak si kupuje voliče hrami. Jaké hodnoty zbudou dětem a vnukům po našich zlatých hoších a báječných děvčatech, kteří nám připravili tolik radosti v Naganu, Mexiku, v Římě a nebo v Tramtárii? – Nastřílené branky, nasbírané body a uplynulé vteřiny… Bude jim to k něčemu? Po spisovatelích zůstanou knihy, zakonzervované city, vášně, dramata, svědectví o době; zápisy o naší existenci, o našem myšlení, radostech a strastech.
Ale
Autor, původce díla, u nás stále zůstává poslední v řadě, i když z jeho myšlenky „žije“ tolik dalších profesí. Tiskl by tiskař zadarmo? Odepřel by snad někdo interpretovi literárního textu honorář? U autorů je to u nás běžná praxe. Mohou být rádi, že vyšli, že je někdo vůbec interpretuje…
Tvůrce je svobodný, v tom má Jan Jandourek pravdu, i pro nedůstojné podmínky se rozhoduje sám; ohlodané kosti by měl nechat psům a své dílo, které si nikdo nevyžádal, si strčit za klobouk. Jenže! Jenže už biblický dělník je hoden mzdy své, že ano. Užitek z duchovní hodnoty se posuzuje hůř než užitek z ingotu oceli, pole lnu nebo z prasete. Záleží na tom, kdo posuzuje – na jeho úrovni a jasnozřivosti. Obracejme se na stát, na naši reprezentaci a chtějme po ní, aby s rozumem posoudila, co je nezbytné pro duchovní život národa. Aby aspoň to jedno procento ze státního rozpočtu dala na kulturu.
Janu Jandourkovi, a také sobě, všem dělníkům na kulturním políčku a také těm, kteří se bez plodů naší práce neobejdou, přeji osvícené boháče, kultivovaný stát a k tomu ještě důstojný plat za odvedenou práci.
Autor je předsedou Obce spisovatelů.
Publikováno: RESPEKT, 8.2.2004
Údivem kroutím hlavou nad článkem Jana Jandourka (Literátům nedávejte nic, Respekt č. 3/2004), div si ji nevykroutím. Ač jsem s ním zajedno v mnoha jednotlivostech (Spisovatelé byli před státem a budou i po něm; nechte si ohlodané kosti), nesouhlasím s celkovým vyzněním jeho psaní. Historické paralely, které uvádí, jsou ošidným literátským fíglem: jednou obdobou lze podepřít chatrné pro, jinou zase vachrlaté proti. Ale o ně tu nejde, jde o poselství autorova textu, jde tu o prápor vyvěšený vpředu s nápisem: Literátům nedávejte nic.
Každý chce být čten
Možná patří Jan Jandourek ke šťastlivcům, kterým žádný fond nemusel přispět na vydání knížky. Ale vydělal psaním beletrie aspoň na inkoust? Dostal za svá díla (nemyslím teď sloupky v novinách) zaplaceno? Dělá to aspoň pětník za hodinu úmorné spisovatelské dřiny? Nebo svůj duchovní majetek velkoryse a nezištně daroval národu; aby měl vydavatel co vydávat, redaktor redigovat, tiskař tisknout, vazač vázat, knihkupec prodávat a čtenář číst? Mně už párkrát dali za knížku jako honorář hromadu výtisků, ani jsem je naráz neunesl, abych měl co rozdávat a nebo prodávat, kdybych to jen dokázal.
Tereza Brdečková volá o pomoc a já se k ní přidávám: spojme se k zachraňování kulturního prostředí v naší zemi, abychom nemuseli strádat na duchu, aby česká kultura nerozbředla v globální kaši pokleslého obveselování. Tady nejde o to, že by „nepraktickou a malou“ češtinu nahradil „praktičtější a velký“ jazyk, tady hrozí, že dobrá literatura psaná třeba hotentotsky bude vytlačena zábavou pro Nováky z veřejného života. Vždyť ve sdělovacích prostředcích už k tomu došlo. Spisovatelé jako Jandourek, Brdečková nebo Binar budou si hrdě psát své texty – já pro Jandourka, Jandourek pro Brdečkovou, Brdečková pro mne… Zároveň to vrzneme na www stránky a utopíme v nekonečném universu mezinárodní sítě; v naději, že to nějaký zbloudilý tulák po hvězdách náhodou objeví. Protože každý autor chce být čten, jinak je psaní rovno masturbaci.
Honba za ukopnutým kramflekem
V jednom má ale Jan Jandourek pravdu, literatura nezahyne – pokud budou spisovatelé a čtenáři. Vznikala i ve vězení, i za komunistů vycházely svobodné texty v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Někdy se je podařilo propašovat i do oficiálních struktur. Literatura byla – pateticky řečeno – municí v boji za svobodu, střízlivě – důstojným přežíváním v nepříznivé době, ve zločinné totalitě – řekl by Petr Cibulka. Dobrý byl i sotva čitelný třicátý průklep, i nejlacinější papír, i vypadávající listy, jen když se knížka dostala ke čtenáři.
Ale to bylo přece provizorium, špatné časy, dnes žijeme ve vyspělé svobodné zemi se všemi atributy demokratického státu. Kniha už není výbušninou a kromě sdělení přináší také estetický zážitek, krásu papíru, písma a výtvarného pojetí. Sama o sobě by měla být přitažlivým, působivým artefaktem, sběratelským objektem.
Neodpustím si také jednu paralelu: troufám si říct, že ani hokej nezahyne, když mu stát nebude příznivě nakloněn. Kluci na rybníku si jej nenechají vzít: třeba jen s ohnutými klacky budou honit kramflek po ledě s vervou a zanícením, s nasazením větším, než jakého jsou schopni profesionálové americké NHL. Připadá mi, že i my se honíme po kačáku za ukopnutým podpatkem.
Tvrdím, že literatura – a kultura obecně – se bez peněz neobejde, pokud má mít patřičné postavení ve společnosti a slušnou úroveň. Desetimilionový jazyk svou literaturu neuživí, bez podpory se neobejdeme. Jenže dřívější donátoři či mecenáši se znovu nenarodili. Kdo nám co dá? Máme to chtít po majitelích Škodovky, uhelných dolů nebo pivovarů? Po knížeti pánu? Po církvi svaté? Po zadlužených obcích nebo nově vzniklých krajích, kterým nedali ani na provoz špitálů? Zbývá už jenom stát, zařízení vytvořené pro blaho občanů.
Kdo jiný než stát – hospodář s naším společným majetkem – by měl pečovat o národní kulturu? Vždyť se ostatně národem zaklíná a co jiného než kultura obecně a literatura zvlášť nás odlišuje od ostatních národů? Národem se ohánějí politikové, když před volbami lezou na Říp. Kdo jiný nežli oni by se měl postarat o důstojné prostředí pro vznik a život národní kultury? Už dost dlouho nežijeme v provizoriu, o tom, co je dneska samozřejmé, jsme za komunistů jenom snili. A lepší to nebude, pokud my to nezlepšíme. Stát nám nedává almužnu, stát koná svou povinnost, když podporuje národní kulturu. Stát nemá právo rozhodovat o tom, co je kultura a komu hodí okousanou kost. (Kdo že ji vlastně okousal?) – Ostatně způsob rozdělování peněz na kulturu je víceméně spravedlivý, ministr ani úředníci tu nerozhodují, svěřili to odborníkům. Ale i to se dá, pravda, zpochybnit. Potíž je v tom, že prostředků na rozdělování je pohříchu málo.
Je smutné vidět, jak se stát ke své povinnosti staví; jak kašle i na vzdělání a jak si kupuje voliče hrami. Jaké hodnoty zbudou dětem a vnukům po našich zlatých hoších a báječných děvčatech, kteří nám připravili tolik radosti v Naganu, Mexiku, v Římě a nebo v Tramtárii? – Nastřílené branky, nasbírané body a uplynulé vteřiny… Bude jim to k něčemu? Po spisovatelích zůstanou knihy, zakonzervované city, vášně, dramata, svědectví o době; zápisy o naší existenci, o našem myšlení, radostech a strastech.
Ale
Autor, původce díla, u nás stále zůstává poslední v řadě, i když z jeho myšlenky „žije“ tolik dalších profesí. Tiskl by tiskař zadarmo? Odepřel by snad někdo interpretovi literárního textu honorář? U autorů je to u nás běžná praxe. Mohou být rádi, že vyšli, že je někdo vůbec interpretuje…
Tvůrce je svobodný, v tom má Jan Jandourek pravdu, i pro nedůstojné podmínky se rozhoduje sám; ohlodané kosti by měl nechat psům a své dílo, které si nikdo nevyžádal, si strčit za klobouk. Jenže! Jenže už biblický dělník je hoden mzdy své, že ano. Užitek z duchovní hodnoty se posuzuje hůř než užitek z ingotu oceli, pole lnu nebo z prasete. Záleží na tom, kdo posuzuje – na jeho úrovni a jasnozřivosti. Obracejme se na stát, na naši reprezentaci a chtějme po ní, aby s rozumem posoudila, co je nezbytné pro duchovní život národa. Aby aspoň to jedno procento ze státního rozpočtu dala na kulturu.
Janu Jandourkovi, a také sobě, všem dělníkům na kulturním políčku a také těm, kteří se bez plodů naší práce neobejdou, přeji osvícené boháče, kultivovaný stát a k tomu ještě důstojný plat za odvedenou práci.
Autor je předsedou Obce spisovatelů.
Publikováno: RESPEKT, 8.2.2004
Anketa před knihovnou: Ivan Binar, spisovatel
Vzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první?
Patrně Ferdu Mravence - dodnes ho mám rád pro úžasně trefné figury (Brouk Pytlík, Beruška), nebo nějaké leporelo; ale noční děsy jsem měl ve druhé třídě z černého myslivce při předčasné četbě Babičky.
Co jste četl naposledy?
Umberto Eco - Foucaultovo kyvadlo, na druhý pokus, tentokrát až do konce a bez přeskakování, abych si ověřil, dokáži-li přečíst i knihu, která mi z duše nemluví.
Jak často si kupujete knížky - a kolik jich přibližně koupíte za rok?
Nepravidelně, kolik za rok neodhadnu, je-li úrodný, více; v současné době kupuju méně než dříve, ještě nemám přečtenou celou svoji knihovnu.
Jakou knihu jste si koupil naposledy?
Tři novely Edy Kriseové Jméno - Milost - Ráchel vydané letos nakladatelstvím Prostor.
Jakému typu četby dáváte přednost?
Ze všeho nejvíc čtu beletrii; domnívám se, že o člověku a jeho době vypovídá přesvědčivěji a pravdivěji než sebepřesnější literatura faktu nebo historiografie.
Četl jste nějakou knihu víc než jednou? Proč?
Ke spoustě knih se vracím - ke Kafkovi, k Swiftovým Gulliverovým cestám, k de Costerovu Ulen-spiegelovi, ke Carrollově Alence, k Dostojevskému... a vždycky tam najdu cosi, co tam předtím nebylo. Protože čtenář je zároveň spoluautorem a čtené dotváří. Tatáž kniha je tedy pokaždé jiná. Samozřejmě to souvisí s čtenářovou kondicí.
Můžete uvést aspoň jeden důvod, proč by se měly číst knihy?
Četba rozšiřuje duchovní obzory, obohacuje jazyk a nutí k myšlení. Kultivuje. Je to velké dobrodružství.
A vaše tři nejoblíbenější knihy?
Jsou to ty, ke kterým se vracím, a tři je málo. Jen probůh žádné superlativy, žádný žebříček, pořadí nebo známkování!
Ivan Binar (*1942)
Vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, byl učitelem, strojníkem i závozníkem, za normalizace vězněn (za pobuřování a nepřátelství k socialistickému zřízení). Po podpisu Charty 77 byl vykázán z ČSSR; odešel do Vídně a později do mnichovské stanice Svobodná Evropa. S její redakcí přešel r. 1994 do Prahy a od té doby se věnuje převážně literatuře. Autor řady próz (Kytovna umění, Ohrada, Sedm kapitol ze života Václava Netušila, Egonek na útěku a M-Mirek v pasti aj.) i knížek pro děti.
Snímek ČTK
Publikováno, 9.11.2007, Hospodářské noviny, páteční příloha
Chvála chroustům
Už jsou tu zas! Nevyhynuli, jak se zdálo, ani neodlétli do příhodnějších končin. Přikrčeni v temném podzemí vyčkali příhodné chvíle, přežili hlubokou orbu i chemické prostředky hromadného ničení a letos plni sil a žravé energie slavně vyrazili do májových dnů. Ačkoli k tomu došlo kdesi v zastrkově na Moravě, hned se dostali až do televize. Nebude to dlouho trvat a dobudou i Prahu. Ano, už jsou zase mezi námi!
Jak jsme je milovali, ty poválečné chrousty našeho dětství! Stačilo zatřást prvním stromem a napršely jich koberce. Než se ti nemotorové vzpamatovali, byli naši. Příjemně šimrali ve dlani škrábavýma nožičkama, úporně se drali za svobodou. Holky ječely v očekávání nejhrůznějších zážitků, ještě nebyla krabička s chroustem ani pootevřena. A kdo si troufl vypustit toho úžasného tvora uprostřed vyučování, když hodinu branné výchovy navštívil soudruh inspektor, z toho se stal hrdina obdivovaný celou školou.
Bylo úžasné pozorovat neobratného brouka, jak se po zvednuté ruce škrábe do výšky, jak se chystá k letu, pumpuje vzduch, pozvedá krovky a rozbaluje poskládaná křídla, vějířky tykadel ochutnává jarní větřík, pak spustí motor a s brukotem slétne, zblblý pobytem v těsné krabičce, dolů k zemi, místo do nebe: bum!
Vyskytovali se v takových spoustách, že jsme si jich nevážili, šlapali jsme po nich setřesených v trávě, sbírali je do kýblů a dávali slepicím - tuze jim chutnali, chrousti jsou zdravá strava plná vitamínů z listí, plýtvali jsme jimi, jako by - jenom proto, že jich je nadbytek - neměli žádnou hodnotu. Stačilo otevřít večer okýnko od záchodu, rozsvítit a už se slétali přilákáni světlem žárovky šedesátky; za chvilku jich byl plný záchod. - Zdálo se, že chroust je věčný.
Chyba lávky, chroustí léta pominula a nikdo nebyl znepokojen, nikdo si toho ani nevšiml. Možná někde existuje vědecký ústav zabývající se chrousty. Jenže nám nevědcům, prostým uživatelům života, důvod absence chroustů vědci nesdělili. Co když je vykynožili, aniž by se nás zeptali, zda s tím souhlasíme? A to proto, že je podle klíče: užitečný - škodlivý zařadili do kategorie škůdců. Vždyť nám kradou majetek: živí se listím a jejich ponravy žerou kořínky užitečných rostlin. Co když je vyhubili, aniž by objektivně zvážili význam chrousta pro harmonickou funkci světa?
Zpupný antropocentrik se totiž domnívá, že je mu všechno dovoleno. Do kategorie škůdců - a udělal to schválně - nezařadil tvora pro planetu Zemi nejškodlivějšího, totiž homo sapiens erectus. Opomenul skutečnost, že také chroustům patří svět, neboť jsou jeho součástí a tolik škody jako člověk nenadělají. Jako by si neuvědomoval, že to, co škodí chroustům, škodí také člověku.
Chrousti, buďte vítáni!
Publikováno: Hospodářské noviny, 6.6.2003
Jak jsme je milovali, ty poválečné chrousty našeho dětství! Stačilo zatřást prvním stromem a napršely jich koberce. Než se ti nemotorové vzpamatovali, byli naši. Příjemně šimrali ve dlani škrábavýma nožičkama, úporně se drali za svobodou. Holky ječely v očekávání nejhrůznějších zážitků, ještě nebyla krabička s chroustem ani pootevřena. A kdo si troufl vypustit toho úžasného tvora uprostřed vyučování, když hodinu branné výchovy navštívil soudruh inspektor, z toho se stal hrdina obdivovaný celou školou.
Bylo úžasné pozorovat neobratného brouka, jak se po zvednuté ruce škrábe do výšky, jak se chystá k letu, pumpuje vzduch, pozvedá krovky a rozbaluje poskládaná křídla, vějířky tykadel ochutnává jarní větřík, pak spustí motor a s brukotem slétne, zblblý pobytem v těsné krabičce, dolů k zemi, místo do nebe: bum!
Vyskytovali se v takových spoustách, že jsme si jich nevážili, šlapali jsme po nich setřesených v trávě, sbírali je do kýblů a dávali slepicím - tuze jim chutnali, chrousti jsou zdravá strava plná vitamínů z listí, plýtvali jsme jimi, jako by - jenom proto, že jich je nadbytek - neměli žádnou hodnotu. Stačilo otevřít večer okýnko od záchodu, rozsvítit a už se slétali přilákáni světlem žárovky šedesátky; za chvilku jich byl plný záchod. - Zdálo se, že chroust je věčný.
Chyba lávky, chroustí léta pominula a nikdo nebyl znepokojen, nikdo si toho ani nevšiml. Možná někde existuje vědecký ústav zabývající se chrousty. Jenže nám nevědcům, prostým uživatelům života, důvod absence chroustů vědci nesdělili. Co když je vykynožili, aniž by se nás zeptali, zda s tím souhlasíme? A to proto, že je podle klíče: užitečný - škodlivý zařadili do kategorie škůdců. Vždyť nám kradou majetek: živí se listím a jejich ponravy žerou kořínky užitečných rostlin. Co když je vyhubili, aniž by objektivně zvážili význam chrousta pro harmonickou funkci světa?
Zpupný antropocentrik se totiž domnívá, že je mu všechno dovoleno. Do kategorie škůdců - a udělal to schválně - nezařadil tvora pro planetu Zemi nejškodlivějšího, totiž homo sapiens erectus. Opomenul skutečnost, že také chroustům patří svět, neboť jsou jeho součástí a tolik škody jako člověk nenadělají. Jako by si neuvědomoval, že to, co škodí chroustům, škodí také člověku.
Chrousti, buďte vítáni!
Publikováno: Hospodářské noviny, 6.6.2003
neděle 13. září 2009
Ivan Binar: Bibiana píská na prsty
CO SI PŘEČÍST
Příběh holčičky, která žije na invalidním vozíčku a uzdravení se nekoná. Dlouhé dny si Bibiana začne krátit čarovným pískáním na prsty, okoukaným od babičky. Stačí jedno zahvízdání a Bibiana se octne v loutkovém divadle, kde zažívá podivuhodná dobrodružství.
Ilustrovala Veronika Podzimková.
Meander, 96 stran, cena 268 korun
Mladá fronta DNES, 12.09.2009
Strana: D9, Rubrika: Kavárna - knihy
O autorovi| DOPORUČUJE ALICE HORÁČKOVÁ
Oplátka za půjčku
Při chaotickém bloudění po obrazovce vprostřed noci jsem v podivném virtuálním světě narazil na větu černého amerického jazzmana, jehož jméno jsem hned zapomněl, věta mi však v paměti uvízla napořád:
"Ježíš Kristus se narodil a zemřel na kříži kvůli tomu, aby se líp prodávaly hadry!" - A nejen hadry, dodávám.
Už je to tu zas: girlandy světel v ulicích, vlezlá hudba v obchodech i v krámcích a hlavně v supermarketech. Najatí poskoci v červených hábitech a v čapce s falešnou kožešinou lákají k nakupování.
Vnutit nám Dědu Mráze se komunistům nepodařilo, Santa Klaus se u nás ujal moci hned, ani jsme si nestačili všimnout, jak se mu to povedlo. Čas předvánoční - jedno velké, kočičím zlatem pozlacené kýčovité tržiště. Zas budou Vánoce a s nimi radostná povinnost učinit radost svým blízkým.
Česká pojišťovna mi do schránky na dopisy vpašovala dopis mně adresovaný, jako by jim především o mne šlo, dokonce mě v tom dopise pan Petr Kopecký, náměstek pro obchod a marketing, oslovuje jménem. Nevím že bychom se kdy potkali...
Nejnápadnější je nenápadná kartička, kterou lze vyloupnout, na ni vytiskli opět mé jméno a lákavou nabídku: Až 30 000 Kč. - Ta kartička je kupon pro výběr hotovosti na pokladnách České pojišťovny.
Kupon opravňuje klienta k jednorázovému čerpání částky až 30 tisíc korun po předložení občanského průkazu a tohoto kuponu na pokladnách České pojišťovny. - Jak v té pojišťovně vědí, že já zrovna teď potřebuju peníze?
"Ještě dnes chci udělat radost sobě i svým blízkým!" Tato věta je tučně vytištěna v záhlaví dopisu pana Petra Kopeckého, i s vykřičníkem.
Místo toho, abych se zaradoval, vybavil se mi obraz pokryteckého, škodolibého úsměvu ve lstivé tváři nelítostného lichváře, jak nám ho líčí nejedno dílo světové i naší literatury.
Ne, nespletl jsem se v odesilateli, žádný lichvář, to Česká pojišťovna mi v předvánoční čas nabízí půjčku, abych mohl spáchat radost sobě i svým blízkým, žádný lichvář, to seriózní Česká pojišťovna, záruka mé jistoty, mého bezpečí.
Ani úrok není lichvářský; jak se mohu dočíst z přiloženého letáčku pod obrázkem šťastného, po mamince zrzavého chlapečka s modrým autíčkem a jeho neméně šťastných rodičů na koberci posypaném pestrými kostkami nelevného lega, půjčím-li si 20 tisíc, při vracení této částky doplatím pouhých 1 218 korun. - Kdo by takovéto šanci odolal!
Nevím, jak vy, ale já bych svým blízkým, kdybych si vypůjčil na dárky pod stromeček, radost sotva udělal. Má nejbližší by mě s takovým dárkem hnala! A sebe bych už vůbec nepotěšil, vždyť přece půjčku následuje oplátka.
A navíc: copak radost je podmíněna penězi? Copak ji nelze přinést i v děravých kapsách ošuntělého pláště? Je tu snad přímá úměra: čím víc peněz, tím víc radosti? Je vypůjčená radost skutečnou radostí?
Připouštím, že půjčka může někdy přinést řešení momentální svízelné situace. Je to však řešení výjimečné, v nejvyšší nouzi.
V tento předvánoční čas změklých srdcí mě Česká pojišťovna svádí, abych se do svízelné situace zadluženosti sám, z vlastního rozhodnutí dostal.
V tuto slavnostní chvíli přece na nějaké nepříjemnosti myslet nebudeme, teď je čas radosti a veselosti, nechme to na zítřek, vždyť splácet se bude až po Vánocích...
Ty šňůry světel a vtíravá hudba v chrámech konzumu, celá ta předvánoční pozlátková paráda tu není kvůli radosti z toho, že se nám před dvěma tisíci a pěti lety narodil spasitel, aby nás spasil. Je to tu kvůli tomu, aby naivní hejlové skákali na špek lichvářům, aby se lépe prodávaly hadry.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 23. listopadu 2005, 08:18 SEČ
"Ježíš Kristus se narodil a zemřel na kříži kvůli tomu, aby se líp prodávaly hadry!" - A nejen hadry, dodávám.
Už je to tu zas: girlandy světel v ulicích, vlezlá hudba v obchodech i v krámcích a hlavně v supermarketech. Najatí poskoci v červených hábitech a v čapce s falešnou kožešinou lákají k nakupování.
Vnutit nám Dědu Mráze se komunistům nepodařilo, Santa Klaus se u nás ujal moci hned, ani jsme si nestačili všimnout, jak se mu to povedlo. Čas předvánoční - jedno velké, kočičím zlatem pozlacené kýčovité tržiště. Zas budou Vánoce a s nimi radostná povinnost učinit radost svým blízkým.
Česká pojišťovna mi do schránky na dopisy vpašovala dopis mně adresovaný, jako by jim především o mne šlo, dokonce mě v tom dopise pan Petr Kopecký, náměstek pro obchod a marketing, oslovuje jménem. Nevím že bychom se kdy potkali...
Nejnápadnější je nenápadná kartička, kterou lze vyloupnout, na ni vytiskli opět mé jméno a lákavou nabídku: Až 30 000 Kč. - Ta kartička je kupon pro výběr hotovosti na pokladnách České pojišťovny.
Kupon opravňuje klienta k jednorázovému čerpání částky až 30 tisíc korun po předložení občanského průkazu a tohoto kuponu na pokladnách České pojišťovny. - Jak v té pojišťovně vědí, že já zrovna teď potřebuju peníze?
"Ještě dnes chci udělat radost sobě i svým blízkým!" Tato věta je tučně vytištěna v záhlaví dopisu pana Petra Kopeckého, i s vykřičníkem.
Místo toho, abych se zaradoval, vybavil se mi obraz pokryteckého, škodolibého úsměvu ve lstivé tváři nelítostného lichváře, jak nám ho líčí nejedno dílo světové i naší literatury.
Ne, nespletl jsem se v odesilateli, žádný lichvář, to Česká pojišťovna mi v předvánoční čas nabízí půjčku, abych mohl spáchat radost sobě i svým blízkým, žádný lichvář, to seriózní Česká pojišťovna, záruka mé jistoty, mého bezpečí.
Ani úrok není lichvářský; jak se mohu dočíst z přiloženého letáčku pod obrázkem šťastného, po mamince zrzavého chlapečka s modrým autíčkem a jeho neméně šťastných rodičů na koberci posypaném pestrými kostkami nelevného lega, půjčím-li si 20 tisíc, při vracení této částky doplatím pouhých 1 218 korun. - Kdo by takovéto šanci odolal!
Nevím, jak vy, ale já bych svým blízkým, kdybych si vypůjčil na dárky pod stromeček, radost sotva udělal. Má nejbližší by mě s takovým dárkem hnala! A sebe bych už vůbec nepotěšil, vždyť přece půjčku následuje oplátka.
A navíc: copak radost je podmíněna penězi? Copak ji nelze přinést i v děravých kapsách ošuntělého pláště? Je tu snad přímá úměra: čím víc peněz, tím víc radosti? Je vypůjčená radost skutečnou radostí?
Připouštím, že půjčka může někdy přinést řešení momentální svízelné situace. Je to však řešení výjimečné, v nejvyšší nouzi.
V tento předvánoční čas změklých srdcí mě Česká pojišťovna svádí, abych se do svízelné situace zadluženosti sám, z vlastního rozhodnutí dostal.
V tuto slavnostní chvíli přece na nějaké nepříjemnosti myslet nebudeme, teď je čas radosti a veselosti, nechme to na zítřek, vždyť splácet se bude až po Vánocích...
Ty šňůry světel a vtíravá hudba v chrámech konzumu, celá ta předvánoční pozlátková paráda tu není kvůli radosti z toho, že se nám před dvěma tisíci a pěti lety narodil spasitel, aby nás spasil. Je to tu kvůli tomu, aby naivní hejlové skákali na špek lichvářům, aby se lépe prodávaly hadry.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 23. listopadu 2005, 08:18 SEČ
Kostel v Lulči
Kousek za Brnem u dálnice na Olomouc je Rohlenka, příhodné místo k zastavení, protože tu mívají skvělé věnečky s karamelovým krémem a se šlehačkou; a protáhnout si údy po dvou stovkách kilometrů z Prahy prospěje tělu a ducha posílí.
A jedeme dál. Kousek před Vyškovem po levé straně vyčnívá na kopci z barevného podzimního lesa kostel. Je to malebné a lákavé, zajížďka nepatrná.
Ať si to přiznáme nebo ne, tvrdím, že každý z nás touží po idyle: po harmonickém uspořádání věcí a vztahů, po přívětivém klidu, teplu, pocitu nasycení potřeb i rozmarů.
Ta idyla může být i krapet kýčovitá, do sladka a do růžova. Jako bychom ji stále hledali, aniž jsme si ji vytkli za cíl. A ona stále uniká, jen tu a tam dovolí, abychom nakoukli do jejího zákoutí… a hned zase ven, pryč, na mráz.
Vesnice, k níž kostel patří, se jmenuje Luleč. Hned za prvními domy doprava; po úzké cestě plné děr lze dojet až k bráně na hřbitov kolem kostela, anebo dojít pěšky, což je ta lepší, doporučeníhodná varianta.
Brána je přívětivě otevřená, kostel zamčený; v pátek dopoledne se přece do kostela v podzimním lese nechodí; leda lapkové s nízkými úmysly. Ale kde by se tady, v Lulči, vzali zloději?
Na hřbitově se spadaným listím dotkla se mne lehounce, jakoby sojčím pírkem, idyla; mlčící zvon v kostelní věži, poklid hrobů s povadlými květy, široký výhled do kraje…
Stačí tak málo - sjet z dálnice, vyjet ze zajetých kolejí a v tichém usebrání uvědomit si krásu kolem sebe.
Posmutnělá stará paní s kyticí v košíku na řídítkách kola s podzimní idylou dokonale harmonovala. Patří se pozdravit a vyměnit pár slov.
Zřejmě mi bude vyprávět o nebožtíku manželovi, jaký to byl dobrý člověk. Muži podle statistik umírají dřív nežli ženy, a přitom ani nemusejí padnout ve válce.
"Tady vám určitě nebourají pomníčky a nekradou z hrobů…," začal jsem nezávazný hovor ve snaze nechat si potvrdit svou představu o idyle venkovského krchova.
"Kradou, i tady kradou, mýmu vnukovi ukradli Pannu Mariu Sedmibolestnou."
"Vnukovi?" podivil jsem se. "A kolikpak mu bylo let, když…"
"Třináct mu bylo, před pětima rokama. Chodil do Drnovic do školy. Šikana, sáhl si na život. A teď mu ukradnou Panenku Mariu z hrobu. Takový to byl hodný chlapec!"
Proč jsem - k čertu - v touze po idyle odbočoval z vyjetých kolejí? Uchvácen pohledem na malebný kostel, myslel jsem si, že když si na něj sáhnu, přijdu té kráse na kloub.
Kdybych byl býval neodbočil, byla by mi zůstala iluze o světě, v němž se klíč od domu dává za květináč s muškáty v pootevřeném okně a lidé tu milují jeden druhého jako sebe samy.
Dostalo se mi pravdy o jednom místečku uprostřed Moravy, ale touha po idyle mě nepřešla. Třeba ji někde jinde, někdy jindy naleznu.
Ivan Binar, předseda české Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
pátek 15. října 2004, 07:55 SEČ
A jedeme dál. Kousek před Vyškovem po levé straně vyčnívá na kopci z barevného podzimního lesa kostel. Je to malebné a lákavé, zajížďka nepatrná.
Ať si to přiznáme nebo ne, tvrdím, že každý z nás touží po idyle: po harmonickém uspořádání věcí a vztahů, po přívětivém klidu, teplu, pocitu nasycení potřeb i rozmarů.
Ta idyla může být i krapet kýčovitá, do sladka a do růžova. Jako bychom ji stále hledali, aniž jsme si ji vytkli za cíl. A ona stále uniká, jen tu a tam dovolí, abychom nakoukli do jejího zákoutí… a hned zase ven, pryč, na mráz.
Vesnice, k níž kostel patří, se jmenuje Luleč. Hned za prvními domy doprava; po úzké cestě plné děr lze dojet až k bráně na hřbitov kolem kostela, anebo dojít pěšky, což je ta lepší, doporučeníhodná varianta.
Brána je přívětivě otevřená, kostel zamčený; v pátek dopoledne se přece do kostela v podzimním lese nechodí; leda lapkové s nízkými úmysly. Ale kde by se tady, v Lulči, vzali zloději?
Na hřbitově se spadaným listím dotkla se mne lehounce, jakoby sojčím pírkem, idyla; mlčící zvon v kostelní věži, poklid hrobů s povadlými květy, široký výhled do kraje…
Stačí tak málo - sjet z dálnice, vyjet ze zajetých kolejí a v tichém usebrání uvědomit si krásu kolem sebe.
Posmutnělá stará paní s kyticí v košíku na řídítkách kola s podzimní idylou dokonale harmonovala. Patří se pozdravit a vyměnit pár slov.
Zřejmě mi bude vyprávět o nebožtíku manželovi, jaký to byl dobrý člověk. Muži podle statistik umírají dřív nežli ženy, a přitom ani nemusejí padnout ve válce.
"Tady vám určitě nebourají pomníčky a nekradou z hrobů…," začal jsem nezávazný hovor ve snaze nechat si potvrdit svou představu o idyle venkovského krchova.
"Kradou, i tady kradou, mýmu vnukovi ukradli Pannu Mariu Sedmibolestnou."
"Vnukovi?" podivil jsem se. "A kolikpak mu bylo let, když…"
"Třináct mu bylo, před pětima rokama. Chodil do Drnovic do školy. Šikana, sáhl si na život. A teď mu ukradnou Panenku Mariu z hrobu. Takový to byl hodný chlapec!"
Proč jsem - k čertu - v touze po idyle odbočoval z vyjetých kolejí? Uchvácen pohledem na malebný kostel, myslel jsem si, že když si na něj sáhnu, přijdu té kráse na kloub.
Kdybych byl býval neodbočil, byla by mi zůstala iluze o světě, v němž se klíč od domu dává za květináč s muškáty v pootevřeném okně a lidé tu milují jeden druhého jako sebe samy.
Dostalo se mi pravdy o jednom místečku uprostřed Moravy, ale touha po idyle mě nepřešla. Třeba ji někde jinde, někdy jindy naleznu.
Ivan Binar, předseda české Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
pátek 15. října 2004, 07:55 SEČ
Vendelíne, kdes to vzal
Vendelíne, kdes to vzal, co to máš v ruce… Znáte tu písničku o chlapečkovi Vendelínovi?
Zpívá ji odborník na golf pan Ondřej Havelka a v rozhlase ji moc nehrají; snad proto, že je trefná a vtipná, ponechává volný prostor fantazii, ční nad průměrem; a v rádiu se zřejmě domnívají, že je pro posluchače příliš náročná.
Vendelín totiž našel v roští poblíž pískoviště cosi strašně ošklivého, popadl to a přiběhl se pochlubit. - Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj! - Jenže vzpurný a umíněný chlapeček, že ne a ne a ne! Našel to, je to jeho!
Nezkušený tatínek si neví rady. Přemlouvání nepomáhá, je třeba použít násilí. Se silným řevem, slabší vlečen silnějším, ubírají se k domovu.
Proč tihle chlapečci nepřiběhnou s holubím peříčkem, peckou z broskve nebo s hrstí sedmikrásek? Proč ručkou neomylnou sáhnou vždycky po tom nejhorším…
Doma pak rodiče spojenými silami strčí vzpurného nezdaru do vany s čímsi velice voňavým a pak ho zahrnou láskou nesmírnou a plyšovými hračkami. Také by mu mohl tatínek za odměnu pustit elektrický vláček.
Umíněný chlapeček se přestane vztekat, na tu ošklivou věc zapomene a rozzářenýma očima sleduje úžasnou mašinku s pěti vagónky. Už je to zase náš hodný, roztomilý Vendelínek.
Většina Vendelínů z tohoto nemravu - vytahovat odněkud ošklivé věci - vyroste. Výchova v rodině, škola, ale i vlastní empirické poznání je naučí rozlišovat, co je vhodné brát do ruky, co raději nechat v roští a na denní světlo vůbec nevytahovat.
Některému z Vendelínů se záhy podaří vyšplhat po společenském žebříku hodně vysoko; je šikovný, má vlivné přátele, štěstí mu přeje, dokáže využít souhry náhod, je to bystrý Vendelín, chlapec, který umí!
Už je nahoře, výš to snad ani nejde. Už nechodí na písek s tatínkem, už tam chodí, kdy si sám umane, doprovázen těmi, kterým velí.
A když najde v roští něco hodně ošklivého, klidně to vezme do ruky, nikdo mu v tom nezabrání. Nikdo, ani pan Havelka, mu neřekne: - Vendelíne, kdes to vzal, co to máš v ruce? Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj!
Ti, kterým Vendelín velí, mu to svinstvo leda pochválí. A kde zůstali tatínek s maminkou?
Kdepak, vždyť rodiče svůj úkol splnili, jejich Vendelín už je veliký a dotáhl to tak vysoko! Vždyť tam ani nedohlédnou. Kdo z vás, vy chytráci, je výš? Kdepak Vendelín, ten když si něco vezme do hlavy...
Tento příběh má docela dobrý konec. Rozumní lidé se sběhli a vysvětlili Vendelínovi, že je to bakané, že je to e-e, že je to fuj.
Vendelín si dal říct, zahodil to a šel si umýt ruce. A vida, neubylo ho. Přesto však zůstávají pochyby: nenašel on v tom roští, nesvírá ve druhé ručce ještě něco hnusnějšího?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
čtvrtek 26. srpna 2004, 09:03 SEČ
Zpívá ji odborník na golf pan Ondřej Havelka a v rozhlase ji moc nehrají; snad proto, že je trefná a vtipná, ponechává volný prostor fantazii, ční nad průměrem; a v rádiu se zřejmě domnívají, že je pro posluchače příliš náročná.
Vendelín totiž našel v roští poblíž pískoviště cosi strašně ošklivého, popadl to a přiběhl se pochlubit. - Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj! - Jenže vzpurný a umíněný chlapeček, že ne a ne a ne! Našel to, je to jeho!
Nezkušený tatínek si neví rady. Přemlouvání nepomáhá, je třeba použít násilí. Se silným řevem, slabší vlečen silnějším, ubírají se k domovu.
Proč tihle chlapečci nepřiběhnou s holubím peříčkem, peckou z broskve nebo s hrstí sedmikrásek? Proč ručkou neomylnou sáhnou vždycky po tom nejhorším…
Doma pak rodiče spojenými silami strčí vzpurného nezdaru do vany s čímsi velice voňavým a pak ho zahrnou láskou nesmírnou a plyšovými hračkami. Také by mu mohl tatínek za odměnu pustit elektrický vláček.
Umíněný chlapeček se přestane vztekat, na tu ošklivou věc zapomene a rozzářenýma očima sleduje úžasnou mašinku s pěti vagónky. Už je to zase náš hodný, roztomilý Vendelínek.
Většina Vendelínů z tohoto nemravu - vytahovat odněkud ošklivé věci - vyroste. Výchova v rodině, škola, ale i vlastní empirické poznání je naučí rozlišovat, co je vhodné brát do ruky, co raději nechat v roští a na denní světlo vůbec nevytahovat.
Některému z Vendelínů se záhy podaří vyšplhat po společenském žebříku hodně vysoko; je šikovný, má vlivné přátele, štěstí mu přeje, dokáže využít souhry náhod, je to bystrý Vendelín, chlapec, který umí!
Už je nahoře, výš to snad ani nejde. Už nechodí na písek s tatínkem, už tam chodí, kdy si sám umane, doprovázen těmi, kterým velí.
A když najde v roští něco hodně ošklivého, klidně to vezme do ruky, nikdo mu v tom nezabrání. Nikdo, ani pan Havelka, mu neřekne: - Vendelíne, kdes to vzal, co to máš v ruce? Vendelíne, zahoď to! Je to bakané, je to e-e, je to fuj!
Ti, kterým Vendelín velí, mu to svinstvo leda pochválí. A kde zůstali tatínek s maminkou?
Kdepak, vždyť rodiče svůj úkol splnili, jejich Vendelín už je veliký a dotáhl to tak vysoko! Vždyť tam ani nedohlédnou. Kdo z vás, vy chytráci, je výš? Kdepak Vendelín, ten když si něco vezme do hlavy...
Tento příběh má docela dobrý konec. Rozumní lidé se sběhli a vysvětlili Vendelínovi, že je to bakané, že je to e-e, že je to fuj.
Vendelín si dal říct, zahodil to a šel si umýt ruce. A vida, neubylo ho. Přesto však zůstávají pochyby: nenašel on v tom roští, nesvírá ve druhé ručce ještě něco hnusnějšího?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
čtvrtek 26. srpna 2004, 09:03 SEČ
Nepokradeš!
Ulicí Železnou na Starém Městě pražském upaloval mladý muž - v levičce svíral brašnu, jakou nosí turisté kolem pasu; mívají v ní doklady a peníze v domnění, že je neukradnutelná; říká se jí ledvinka.
Musel to být šikovný člověk. Pádil naplno. Necelých deset metrů za ním supěl postarší člověk se zaťatými zuby; do běhu vkládal všechny síly a zřejmě jich už moc nezbývalo.
Přesto se nepokusil zatáhnout do své záležitosti případné pomocníky. Nebo se snad zdráhal volat o pomoc? Je docela možné, že už byl vyčerpán a poslední zbytek sil - než do volání - vložil raději do běhu.
Zarputile mlčenlivý průběh nesportovního závodu bylo možné sledovat jenom pár vteřin, oba muži zmizeli v Kamzíkové ulici, aniž v zalidněném městě vzbudili špetku pozornosti. Případný pomocník spravedlnosti neměl čas posoudit situaci a zasáhnout: polapit zloděje nebo aspoň nohy mu podrazit.
Právě tu byl okraden cizinec, host v naší zemi. Všední, každodenně se opakující událost. Nikoho nezastřeli ani nerozčtvrtili, nic nevyletělo do vzduchu...
Nějak moc se u nás rozmohlo kradení. Kdyby to bylo z hladu. Ve středověku jim sekali ruce a stejně to nikam nevedlo, jejich pra-pravnuci kradou dál. Dobře živení surovci vyvolávají tlačenici v metru, aby se zmocnili cizího majetku, zoufalí narkomani vytloukají okna zaparkovaných aut a nevalný lup prodávají pod cenou v zastavárnách a bazarech s nepřetržitým provozem.
Oprsklí lupiči se nezdráhají ukrást nábytek z obývacího pokoje lidem, kteří poklidně spí vedle v ložnici. Ukradnou dítěti kočárek, nevidomému psa, housle houslistovi… Kousek od Karviné ukradli most!
Kradlo se vždycky, ale tolik? A tak bezostyšně! Lze tomu přivyknout? - Nepřineslo by úlevu, kdybychom nad tím mávli rukou, kdybychom se utěšili konstatováním, že jsou to jen malé ryby ve srovnání s tím, co bylo vytunelováno, co odteklo dírami v zákonech, odplulo na Bahamy, skončilo kdoví kde… To jsou teprve miliardy! A nezdá se, že by po nich někdo pátral, že by je někdy našli.
Krade se všude na světě a všude je to protizákonné. Kdysi to býval navíc hřích. Nepokradeš! Stále ještě přikazuje Bůh křesťanů a Židů. Jenže komu to přikazuje? Nekrade se u nás víc než jinde v Evropě? A jinak, bezostyšněji? Jako by se naši zloději nebáli božího trestu, jako by netrpěli špatným svědomím, jako by si jen rozverně hráli na četníky a zloděje.
Obávám se, že u nás být zlodějem není dnes ostuda, že se z kradení stává běžný zdroj obživy. Pravda, s jistými riziky, dopadeného zloděje čeká soud. Být kriminálníkem - je to ještě hanba?
A co my, kteří se živíme poctivě a nekrademe, kterým se krade? Co máme dělat? V daních platíme tuneláře a miliardové podvodníky, ukradený kočárek svého dítěte vyplácíme v zastavárně a svého psa kupujeme zpátky od zloděje šťastni, že ho nestihl zabít a sníst nebo prodat dál. Jak se máme zachovat?
Pečlivě zamykat na pět zámků, mít opancéřované kapsy, varovat spolucestující v tramvaji před podezřelou tlupou, nenakupovat kradené zboží v zastavárnách a bazarech, pomáhat okradeným chytat zloděje, obtěžovat policii a požadovat po ní, aby konala…? Nebo obelstít svědomí a taky se pustit do kradení?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 21. července 2004, 15:55 SEČ
Musel to být šikovný člověk. Pádil naplno. Necelých deset metrů za ním supěl postarší člověk se zaťatými zuby; do běhu vkládal všechny síly a zřejmě jich už moc nezbývalo.
Přesto se nepokusil zatáhnout do své záležitosti případné pomocníky. Nebo se snad zdráhal volat o pomoc? Je docela možné, že už byl vyčerpán a poslední zbytek sil - než do volání - vložil raději do běhu.
Zarputile mlčenlivý průběh nesportovního závodu bylo možné sledovat jenom pár vteřin, oba muži zmizeli v Kamzíkové ulici, aniž v zalidněném městě vzbudili špetku pozornosti. Případný pomocník spravedlnosti neměl čas posoudit situaci a zasáhnout: polapit zloděje nebo aspoň nohy mu podrazit.
Právě tu byl okraden cizinec, host v naší zemi. Všední, každodenně se opakující událost. Nikoho nezastřeli ani nerozčtvrtili, nic nevyletělo do vzduchu...
Nějak moc se u nás rozmohlo kradení. Kdyby to bylo z hladu. Ve středověku jim sekali ruce a stejně to nikam nevedlo, jejich pra-pravnuci kradou dál. Dobře živení surovci vyvolávají tlačenici v metru, aby se zmocnili cizího majetku, zoufalí narkomani vytloukají okna zaparkovaných aut a nevalný lup prodávají pod cenou v zastavárnách a bazarech s nepřetržitým provozem.
Oprsklí lupiči se nezdráhají ukrást nábytek z obývacího pokoje lidem, kteří poklidně spí vedle v ložnici. Ukradnou dítěti kočárek, nevidomému psa, housle houslistovi… Kousek od Karviné ukradli most!
Kradlo se vždycky, ale tolik? A tak bezostyšně! Lze tomu přivyknout? - Nepřineslo by úlevu, kdybychom nad tím mávli rukou, kdybychom se utěšili konstatováním, že jsou to jen malé ryby ve srovnání s tím, co bylo vytunelováno, co odteklo dírami v zákonech, odplulo na Bahamy, skončilo kdoví kde… To jsou teprve miliardy! A nezdá se, že by po nich někdo pátral, že by je někdy našli.
Krade se všude na světě a všude je to protizákonné. Kdysi to býval navíc hřích. Nepokradeš! Stále ještě přikazuje Bůh křesťanů a Židů. Jenže komu to přikazuje? Nekrade se u nás víc než jinde v Evropě? A jinak, bezostyšněji? Jako by se naši zloději nebáli božího trestu, jako by netrpěli špatným svědomím, jako by si jen rozverně hráli na četníky a zloděje.
Obávám se, že u nás být zlodějem není dnes ostuda, že se z kradení stává běžný zdroj obživy. Pravda, s jistými riziky, dopadeného zloděje čeká soud. Být kriminálníkem - je to ještě hanba?
A co my, kteří se živíme poctivě a nekrademe, kterým se krade? Co máme dělat? V daních platíme tuneláře a miliardové podvodníky, ukradený kočárek svého dítěte vyplácíme v zastavárně a svého psa kupujeme zpátky od zloděje šťastni, že ho nestihl zabít a sníst nebo prodat dál. Jak se máme zachovat?
Pečlivě zamykat na pět zámků, mít opancéřované kapsy, varovat spolucestující v tramvaji před podezřelou tlupou, nenakupovat kradené zboží v zastavárnách a bazarech, pomáhat okradeným chytat zloděje, obtěžovat policii a požadovat po ní, aby konala…? Nebo obelstít svědomí a taky se pustit do kradení?
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
středa 21. července 2004, 15:55 SEČ
Evropa, Evropa…
Už jsme tam, první měsíc roku jedna v Evropské unii. Stalo se zvykem chápat ji především jako novotvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, přičemž stále zanedbáváme její duchovní rozměr.
Obavy a také očekávání byly hlavně rázu materiálního: oč přijdeme, co získáme; stejné otázky v oblasti duchovna se kladou zřídka, celospolečenskou diskusi u nás nevyvolaly, ačkoli se celé společnosti týkají. - Snad bychom měli víc uvažovat o své národní identitě, tedy kultuře, jejíž ztráty se kdosi bojí.
Ačkoli zeď padla už před patnácti lety, nelze pominout dobu, kdy nás komunistický režim zbavil svobody a demokracii nahradil diktaturou, zabránil volnému pohybu osob a myšlenek, přerušil přirozený kulturní vývoj spjatý se západní Evropou a pokoušel se implantovat nám pod ruskou hegemonií místo kultury jakousi nadnárodní bolševickou břečku.
Tehdy nám hrozila ztráta identity. Naštěstí nebyl tlak moci důsledný, docházelo čas od času k uvolnění. Kulturu jsme si uchovali, o identitu nepřišli; jsme však poznamenáni půlstoletím balancování na okraji možného a životem ve strachu.
Teď ale žijeme v normálních poměrech a zde postrádám duchovní rozměr naší národní existence; zmítáme se v jakémsi chaosu, v ne-řádu.
Až dosud nás drželo pohromadě násilí a nesvoboda, teď se vlády ujala bezradnost. Chybí nám zkušenost života ve svobodě, neuvědomujeme si, že sebou nese také odpovědnost.
V moderních dějinách jsme se vymezovali vůči cizí moci: vůči císaři, nacistům, Rusům… Pouhých dvacet let První republiky jsme směli vládnout sami sobě, a to je málo. Naučili jsme se remcat proti vrchnosti: za naše neštěstí může kdosi jiný. Obávám se, že takto nekonstruktivně "remcat" budeme i v Evropské unii.
Ale třeba ve slušné společnosti přijdeme k rozumu. Dnes nám chybí jednotící myšlenka, společný ideál, pro který je třeba něco obětovat. Bůh nebo vlast to patrně nebude.
Svobodu už máme a demokracie se probouzí. Kéž by tou jednotící myšlenkou byla společná Evropa; Evropa nejen útvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, ale Evropa jako duchovní rozměr.
Oním dárkem, který můžeme sjednocené Evropě přinést, je národní kultura. Nic jiného nemáme. Tuto skutečnost však naše reprezentace podceňuje.
Představitelé veřejnosti by měli o kulturu a vzdělávání víc dbát, mělo by tam plynout víc veřejných prostředků, měla by se zvýšit společenská prestiž umělců, vědců a pedagogů, humanitně vzdělaných lidí. Jejich hlasům by se mělo naslouchat víc než hlasům všech těch pragmatiků..
Česká kultura není v unii ničím cizím, vždycky byla součástí kultury evropské a teď, po nelítostných dobách násilí a bezradnosti se vrací tam, odkud vyšla.
Evropských kulturních kořenů se nikdy nevzdala, z evropských trendů nevybočila, svými specifiky přispěje k rozmanitosti, která je pro náš kontinent typická. Jsme tu doma.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, čtvrtek 27. května 2004, 09:02 SEČ
Obavy a také očekávání byly hlavně rázu materiálního: oč přijdeme, co získáme; stejné otázky v oblasti duchovna se kladou zřídka, celospolečenskou diskusi u nás nevyvolaly, ačkoli se celé společnosti týkají. - Snad bychom měli víc uvažovat o své národní identitě, tedy kultuře, jejíž ztráty se kdosi bojí.
Ačkoli zeď padla už před patnácti lety, nelze pominout dobu, kdy nás komunistický režim zbavil svobody a demokracii nahradil diktaturou, zabránil volnému pohybu osob a myšlenek, přerušil přirozený kulturní vývoj spjatý se západní Evropou a pokoušel se implantovat nám pod ruskou hegemonií místo kultury jakousi nadnárodní bolševickou břečku.
Tehdy nám hrozila ztráta identity. Naštěstí nebyl tlak moci důsledný, docházelo čas od času k uvolnění. Kulturu jsme si uchovali, o identitu nepřišli; jsme však poznamenáni půlstoletím balancování na okraji možného a životem ve strachu.
Teď ale žijeme v normálních poměrech a zde postrádám duchovní rozměr naší národní existence; zmítáme se v jakémsi chaosu, v ne-řádu.
Až dosud nás drželo pohromadě násilí a nesvoboda, teď se vlády ujala bezradnost. Chybí nám zkušenost života ve svobodě, neuvědomujeme si, že sebou nese také odpovědnost.
V moderních dějinách jsme se vymezovali vůči cizí moci: vůči císaři, nacistům, Rusům… Pouhých dvacet let První republiky jsme směli vládnout sami sobě, a to je málo. Naučili jsme se remcat proti vrchnosti: za naše neštěstí může kdosi jiný. Obávám se, že takto nekonstruktivně "remcat" budeme i v Evropské unii.
Ale třeba ve slušné společnosti přijdeme k rozumu. Dnes nám chybí jednotící myšlenka, společný ideál, pro který je třeba něco obětovat. Bůh nebo vlast to patrně nebude.
Svobodu už máme a demokracie se probouzí. Kéž by tou jednotící myšlenkou byla společná Evropa; Evropa nejen útvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, ale Evropa jako duchovní rozměr.
Oním dárkem, který můžeme sjednocené Evropě přinést, je národní kultura. Nic jiného nemáme. Tuto skutečnost však naše reprezentace podceňuje.
Představitelé veřejnosti by měli o kulturu a vzdělávání víc dbát, mělo by tam plynout víc veřejných prostředků, měla by se zvýšit společenská prestiž umělců, vědců a pedagogů, humanitně vzdělaných lidí. Jejich hlasům by se mělo naslouchat víc než hlasům všech těch pragmatiků..
Česká kultura není v unii ničím cizím, vždycky byla součástí kultury evropské a teď, po nelítostných dobách násilí a bezradnosti se vrací tam, odkud vyšla.
Evropských kulturních kořenů se nikdy nevzdala, z evropských trendů nevybočila, svými specifiky přispěje k rozmanitosti, která je pro náš kontinent typická. Jsme tu doma.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, čtvrtek 27. května 2004, 09:02 SEČ
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
