Ivan Binar - Jen šmouha po nebi

Spisovatel Ivan Binar (* 1942) ve svém novém románu v proudu snů, záznamů současnosti a vzpomínek představuje na půdorysu intimního příběhu poválečné české dějiny až k dnešku v celé jejich obludnosti. Román, v němž se všechny zmíněné linky přirozeně proplétají, popisuje skupinu dobou stigmatizovaných zoufalců vyhnaných do vysídleného pohraničního městečka, kde se postupně z prašivého houfce, který však svým způsobem tvoří idylickou komunitu, rodí „nové socialistické“ maloměsto s jeho přirozenými klady a zápory a také s oním perverzním prvkem převrácených perspektiv raného socialismu. Příběh napsaný krásným jazykem plyne navzdory všem hrůzám, které popisuje, v jakémsi smířeném poklidu až k závěrečné katastrofě a ve svém plynutí opíše kruh – hlavní hrdina se vrací do míst, kde jeho příběh začal. Protipól zdivočelé doby tvoří lidské porozumění, skutečné city a soucit.

Ivan Binar - Jen šmouha po nebi; TORST, 2013

Deník, 25.06.2012

Kalendárium: Pondělí 25. června

Spisovateli Ivanu Binarovi vyšla po listopadu 1989 v ČR série knih, z nichž některé napsal kdysi v exilu (Kytovna umění), jiné poté, co se mohl navrátit do vlasti - Ohrada či Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa. Píše i knížky pro děti - Egonek na útěku a M-Mirek v pasti. V letech 2003-2004 byl předsedou Obce spisovatelů. Narodil se 25. června 1942 v Boskovicích

Zkušenost s ročním trestem vězení sepsal Binar v románu Rekonstrukce. Roku 1977 emigroval do Rakouska, kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. Roku 1983 se přestěhoval do Mnichova a stal se redaktorem rádia Svobodná Evropa. V roce 1994 se vrátil do Prahy, kde se stal spisovatelem na volné noze.

Binar vystudoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu v Ostravě. Poté vyučoval na základní škole. Souběžně s tím pracoval v zájmovém centru mládeže, redigoval časopis Tramp a publikoval v řadě dalších časopisů, třeba v Mladém světě.

Po roce 1965 se významně podílel na ostravském studentském divadle Pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen za pobuřování, kterého se údajně dopustil při muzikálu Syn pluku. Vězněn byl až do roku 1973, po svém návratu z vězení se stal ineditním spisovatelem, kdy byl zaměstnán v několika manuálních profesích.

České noviny

Generace, generace...

Generace, generace...

Ivan Binar

Přirovnávat současný český literární život k džungli by nebylo trefné, křivdili bychom džungli. Uvykli jsme si používat ji jako metaforu zmatku a vzájemného požírání. To je omyl, džungle je přece systém organismů žijících v symbióze, ve vzájemné závislosti, v rovnováze; tvoří jeden, dokonale fungující, harmonický organismus. Pokud do ní nezasáhne člověk a nezpůsobí tam spoušť.

            Pro současný český literární život (a lze to vztáhnout na umění vůbec) se nabízí metafora chaotického tržiště bez pevných pravidel, na němž trhovci-umělci prodávají své zboží: čekají na zákazníka, překřikují se, lapou za šosy potenciální kupce a tahají je ke svému krámku, někteří mají výkonné nahaněče a likvidátory konkurentů, jiní jsou umírnění, další kdesi v koutku tržiště sotva slyšitelně nabízejí, co objevili při hledání jakési pravdy. Podle toho, jak je kdo vybaven, jak zdatný je obchodník a jaké má konexe. – Trh, média, konkurenční prostředí... Z uměleckého díla je zboží v rukou obchodníka. Dobré je to, co se prodává. Kultura vzniká tady, na tržišti, generace se tu potkávají.

Generaci z nás činí stejné místo a stejná datum narození, stejné postižení dobou. Toto postižení chápeme každý po svém. Nabízí se srovnání dvou generací časem nalepených na sebe, téměř paralelních a přesto odlišných: moje skorogenerace dětí konce války a těsně poválečných (Karel Kryl ji nazval „Gottwaldovi vnuci“) klopýtá za generací brachů o deset, patnáct let starších. Věkem blízcí byli jsme od sebe nahony vzdáleni možnostmi. Naštěstí pro nás mladší: neměli jsme příležitost namočit se tolik, jako oni. „Oni a my...“ jak primitivní zjednodušení, omlouvám se za ně, přesto se jej dopouštím; je typické pro dobu poválečného a poúnorového nadšení budovatelů nového světa. „Oni“ dostali historickou příležitost postavit se do čela, vést a rozhodovat o mnohém. Samozřejmě ne všichni, také mezi nimi byli poražení.

Pod označením „oni“ mám na mysli ty, kteří se –  ještě nezralí a věřme, že z přesvědčení – angažovali pro věc komunismu; nemám na mysli ty z nich, kteří tak neučinili, kteří byli označeni za třídní nepřátele a smeteni. „My“ jsme v té době začali chodit do školy. „Oni“ už měli solidní středoškolské vzdělání se základy evropského vědění, na vysokých školách jim ještě přednášeli prvorepublikoví vzdělanci. Pro nás bylo uchystáno školství reformované Zdeňkem Nejedlým: na jedenáctiletce jsme podle sovětského akademika Lysenka jarovizovali pšenici, místo latiny pilovali krychli z kusu železa a učili se jezdit na traktoru, abychom nezapomněli na dělnickou třídu (studovali jsme přece za dělnické!), na vysokých školách místo filosofie nalévali nám do hlav marxák. „Oni“ vyhazovali z vysokých škol třídní nepřátele, „my“ jsme na ty „vyčištěné“ školy byli nebo nebyli přijímáni –  podle toho, z jaké byl kdo rodiny. „Oni“ jako mladá, progresivní generace obsadili redakce, nakladatelství a umělecké svazy, „my“ jsme na jejich dveře ťukali s prvními básničkami o lásce v ruce, „oni“ nás ode dveří odháněli, protože jsme byli málo angažovaní. „Oni“ vytvářeli kulturní prostředí pro všechny – zpívali budovatelské písně a mávali mávátky, mávali a mávali. A my jsme v tom zpěvu a mávání vyrůstali a zpívali a mávali s nimi neznajíce nic jiného, lepšího.

V šedesátých letech, kde se vzal, tu se vzal, začal se objevovat rozum i na veřejnosti. Naše generace se k sobě začaly přibližovat. V té době jsme „my“ nacházeli svou tribunu na jevištích všelijakých autorských divadélek a „oni“ se už nezdráhali nás k něčemu pustit, něco nám otisklout a nebo odvysílat. Dokonce jsme se začali vzájemně kamarádit. Protože „oni“ pochopili, že se mýlili a „my“ jsme měli radost, že nás berou vážně. Jenže těm, kteří byli zašlapáni do země, se těžko povstávalo. Spousta talentů byla zmarněna jen proto, že jim byla odepřena příležitost se projevit, že jim bylo zabráněno vyrůst. Škody, které se v české poválečné kultuře napáchaly, nelze omluvit.

Jakmile to začalo vypadat slibně, postihla nás sovětská okupace. Někteří se vzmohli na gesto odporu, jiní se přikrčili, zbytek se smířil. Někdo byl proti, jiný s mocí spolupracoval, mnozí hledali třetí cestu. Dělit se na  generace nikam nevedlo, důležité byly postoje: postoj umělce k moci, postoj moci k umělci a jeho dílu.

Vládci v té době přikládali uměleckému dílu a jeho tvůrci značný význam: umělce kolaborujícího přepláceli, hledače třetí cesty trpěli, s umělcem protestujícím sváděli boj; chtěli ho umlčet nebo získat na svoji stranu. Z umělecké  tvorby se stalo politikum, bojový prostředek – zbraň. – Tehdy jsme pociťovali sounáležitost s čímsi důležitým, smysluplným, napříč generacemi. Zcela spontánně se tu vytvořila umělecká skupina – aniž by proklamovala nebo jen formulovala svůj program, aniž by se její členové navzájem znali. Patřili sem autoři, kteří nesměli oficiálně publikovat, a přesto publikovali – v samizdatu, na utajených výstavách a nepovolených vystoupeních. O jejich evidenci se starala státní bezpečnost. Tlak byl silný, přesto se nepodařilo svobodnou kulturu zlikvidovat. Dožila se dnešních, normálních poměrů. Pronásledování skončilo, máme svobodu a rovné šance.

Ocitli jsme se na tržišti. Zatímco pod tlakem totality měl jsem pocit sounáležitosti s lidmi, kterým šlo o stejné hodnoty –  o svobodnou tvorbu, o hledání pravdy v prolhaném systému –, na dnešním tržišti se cítím osamělý. Asi je to dobře, rozhodně netoužím po návratu sounáležitosti, jakou jsme zažívali v totalitě, raději jsem samotářem ve svobodém světě. Nemám potřebu družit se a kráčet s někým za společným cílem. Za svým cílem se raději cárám sám. Připadám si jako cizinec na tržišti, které spontánně vzniklo a určitě má své zákonitosti, jimž se nehodlám – moje rozhodnutí – podřizovat. Co tu pohledávám? Umění už není zbraní proti totalitě, vždyť je dobojováno, umění zmutovalo v zábavu. A to je špatně.

Časopis REFLEX položil otázku, zda je reklama uměním. Někteří dotázaní odpověděli ano. Ó, jak se mýlí! Smyslem reklamy je cosi jiného než smyslem umění: reklama prodává zboží, zatímco umění vypovídá o době a o člověku, podává svědectví o stavu světa, hledá jakousi pravdu; nejen v totalitě, ale i na svobodném tržišti. A to je pořádný rozdíl!

Troufám si tvrdit, že v každé generaci a napříč generacemi se najdou umělci, kteří tu „jakousi pravdu“ hledají, přibližují se k ní, aniž by se nechali zmást vyřvanou, efektní reklamou; aťsi jsou sami nebo v seskupení. I na tom sebebláznivějším tržišti lze nalézt ty, kteří nekřičí, jen tu tak v koutku postávají a nabízejí, co při svém úporném hledání našli.

Praha, 26. dubna 2010

Vyšlo v Revue Umělecké besedy "Život", 8/2011

Od 8.11.2011 na ČT: Večerníček Králík Fiala

„Tralala, tralala, jméno mé je Fiala! Starosti si nedělám, že fialovou barvu mám, jediný mezi králíky všemi, po celé zemi, po celé zemi“, si vesele prozpěvuje hrdina nového seriálu kreslených pohádek – králík Fiala. Ne, že by mu někdy nebylo ouvej, když s dětmi z pražské Letné i Mnichova prožívá originální a neuvěřitelná dobrodružství po celém světě, ale vždy si nakonec ví rady i díky pomoci svérázné tety Vlasty z Kanady. Kreativní uchopení kvalitní literární látky Ivana Binara, citlivá nadsázka výtvarného ztvárnění Evou Sýkorovou-Pekárkovou a režijní vklad mladého režiséra Davida Súkupa jsou zárukou, že diváci Večerníčku České televize se mohou těšit na nový zajímavý projekt. Večerníček vzkazuje dětem, že králíka Fialu s velkou chutí namlouvá Jiří Macháček a premiéru pořadu připravuje Centrum tvorby pro děti a mládež na rok 2011.


Info na stránkách ČT: zde

Alík: Bibiana píská na prsty + soutěž

9. listopadu 2009  7:45

Patříte k těm, kteří vědí, že pohádkové příběhy nemusí být jen pro prťata? Tak zkuste otevřít knížku Ivana Binara Bibiana píská na prsty. Je přesně z těch, které okouzlí malé i velké. A co teprv, když můžete ochutnat knížku všemi smysly! Přesně to se přihodilo účastníkům křtu knihy.

Podrobnosti a soutěž zde: http://alik.idnes.cz/bibiana-piska-na-prsty-soutez-d25-/alik-alikoviny.asp?c=A091108_214541_alik-alikoviny_mrk#utm_source=idnes.cz&utm_medium=referral&utm_campaign=SPH-idnes