Dejte aspoň procento

I spisovatel je hoden své mzdy

Údivem kroutím hlavou nad článkem Jana Jandourka (Literátům nedávejte nic, Respekt č. 3/2004), div si ji nevykroutím. Ač jsem s ním zajedno v mnoha jednotlivostech (Spisovatelé byli před státem a budou i po něm; nechte si ohlodané kosti), nesouhlasím s celkovým vyzněním jeho psaní. Historické paralely, které uvádí, jsou ošidným literátským fíglem: jednou obdobou lze podepřít chatrné pro, jinou zase vachrlaté proti. Ale o ně tu nejde, jde o poselství autorova textu, jde tu o prápor vyvěšený vpředu s nápisem: Literátům nedávejte nic.

Každý chce být čten

Možná patří Jan Jandourek ke šťastlivcům, kterým žádný fond nemusel přispět na vydání knížky. Ale vydělal psaním beletrie aspoň na inkoust? Dostal za svá díla (nemyslím teď sloupky v novinách) zaplaceno? Dělá to aspoň pětník za hodinu úmorné spisovatelské dřiny? Nebo svůj duchovní majetek velkoryse a nezištně daroval národu; aby měl vydavatel co vydávat, redaktor redigovat, tiskař tisknout, vazač vázat, knihkupec prodávat a čtenář číst? Mně už párkrát dali za knížku jako honorář hromadu výtisků, ani jsem je naráz neunesl, abych měl co rozdávat a nebo prodávat, kdybych to jen dokázal.
Tereza Brdečková volá o pomoc a já se k ní přidávám: spojme se k zachraňování kulturního prostředí v naší zemi, abychom nemuseli strádat na duchu, aby česká kultura nerozbředla v globální kaši pokleslého obveselování. Tady nejde o to, že by „nepraktickou a malou“ češtinu nahradil „praktičtější a velký“ jazyk, tady hrozí, že dobrá literatura psaná třeba hotentotsky bude vytlačena zábavou pro Nováky z veřejného života. Vždyť ve sdělovacích prostředcích už k tomu došlo. Spisovatelé jako Jandourek, Brdečková nebo Binar budou si hrdě psát své texty – já pro Jandourka, Jandourek pro Brdečkovou, Brdečková pro mne… Zároveň to vrzneme na www stránky a utopíme v nekonečném universu mezinárodní sítě; v naději, že to nějaký zbloudilý tulák po hvězdách náhodou objeví. Protože každý autor chce být čten, jinak je psaní rovno masturbaci.

Honba za ukopnutým kramflekem

V jednom má ale Jan Jandourek pravdu, literatura nezahyne – pokud budou spisovatelé a čtenáři. Vznikala i ve vězení, i za komunistů vycházely svobodné texty v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Někdy se je podařilo propašovat i do oficiálních struktur. Literatura byla – pateticky řečeno – municí v boji za svobodu, střízlivě – důstojným přežíváním v nepříznivé době, ve zločinné totalitě – řekl by Petr Cibulka. Dobrý byl i sotva čitelný třicátý průklep, i nejlacinější papír, i vypadávající listy, jen když se knížka dostala ke čtenáři.
Ale to bylo přece provizorium, špatné časy, dnes žijeme ve vyspělé svobodné zemi se všemi atributy demokratického státu. Kniha už není výbušninou a kromě sdělení přináší také estetický zážitek, krásu papíru, písma a výtvarného pojetí. Sama o sobě by měla být přitažlivým, působivým artefaktem, sběratelským objektem.
Neodpustím si také jednu paralelu: troufám si říct, že ani hokej nezahyne, když mu stát nebude příznivě nakloněn. Kluci na rybníku si jej nenechají vzít: třeba jen s ohnutými klacky budou honit kramflek po ledě s vervou a zanícením, s nasazením větším, než jakého jsou schopni profesionálové americké NHL. Připadá mi, že i my se honíme po kačáku za ukopnutým podpatkem.
Tvrdím, že literatura – a kultura obecně – se bez peněz neobejde, pokud má mít patřičné postavení ve společnosti a slušnou úroveň. Desetimilionový jazyk svou literaturu neuživí, bez podpory se neobejdeme. Jenže dřívější donátoři či mecenáši se znovu nenarodili. Kdo nám co dá? Máme to chtít po majitelích Škodovky, uhelných dolů nebo pivovarů? Po knížeti pánu? Po církvi svaté? Po zadlužených obcích nebo nově vzniklých krajích, kterým nedali ani na provoz špitálů? Zbývá už jenom stát, zařízení vytvořené pro blaho občanů.
Kdo jiný než stát – hospodář s naším společným majetkem – by měl pečovat o národní kulturu? Vždyť se ostatně národem zaklíná a co jiného než kultura obecně a literatura zvlášť nás odlišuje od ostatních národů? Národem se ohánějí politikové, když před volbami lezou na Říp. Kdo jiný nežli oni by se měl postarat o důstojné prostředí pro vznik a život národní kultury? Už dost dlouho nežijeme v provizoriu, o tom, co je dneska samozřejmé, jsme za komunistů jenom snili. A lepší to nebude, pokud my to nezlepšíme. Stát nám nedává almužnu, stát koná svou povinnost, když podporuje národní kulturu. Stát nemá právo rozhodovat o tom, co je kultura a komu hodí okousanou kost. (Kdo že ji vlastně okousal?) – Ostatně způsob rozdělování peněz na kulturu je víceméně spravedlivý, ministr ani úředníci tu nerozhodují, svěřili to odborníkům. Ale i to se dá, pravda, zpochybnit. Potíž je v tom, že prostředků na rozdělování je pohříchu málo.
Je smutné vidět, jak se stát ke své povinnosti staví; jak kašle i na vzdělání a jak si kupuje voliče hrami. Jaké hodnoty zbudou dětem a vnukům po našich zlatých hoších a báječných děvčatech, kteří nám připravili tolik radosti v Naganu, Mexiku, v Římě a nebo v Tramtárii? – Nastřílené branky, nasbírané body a uplynulé vteřiny… Bude jim to k něčemu? Po spisovatelích zůstanou knihy, zakonzervované city, vášně, dramata, svědectví o době; zápisy o naší existenci, o našem myšlení, radostech a strastech.

Ale

Autor, původce díla, u nás stále zůstává poslední v řadě, i když z jeho myšlenky „žije“ tolik dalších profesí. Tiskl by tiskař zadarmo? Odepřel by snad někdo interpretovi literárního textu honorář? U autorů je to u nás běžná praxe. Mohou být rádi, že vyšli, že je někdo vůbec interpretuje…
Tvůrce je svobodný, v tom má Jan Jandourek pravdu, i pro nedůstojné podmínky se rozhoduje sám; ohlodané kosti by měl nechat psům a své dílo, které si nikdo nevyžádal, si strčit za klobouk. Jenže! Jenže už biblický dělník je hoden mzdy své, že ano. Užitek z duchovní hodnoty se posuzuje hůř než užitek z ingotu oceli, pole lnu nebo z prasete. Záleží na tom, kdo posuzuje – na jeho úrovni a jasnozřivosti. Obracejme se na stát, na naši reprezentaci a chtějme po ní, aby s rozumem posoudila, co je nezbytné pro duchovní život národa. Aby aspoň to jedno procento ze státního rozpočtu dala na kulturu.
Janu Jandourkovi, a také sobě, všem dělníkům na kulturním políčku a také těm, kteří se bez plodů naší práce neobejdou, přeji osvícené boháče, kultivovaný stát a k tomu ještě důstojný plat za odvedenou práci.

Autor je předsedou Obce spisovatelů.

Publikováno: RESPEKT, 8.2.2004