Nepokradeš!

Ulicí Železnou na Starém Městě pražském upaloval mladý muž - v levičce svíral brašnu, jakou nosí turisté kolem pasu; mívají v ní doklady a peníze v domnění, že je neukradnutelná; říká se jí ledvinka.
Musel to být šikovný člověk. Pádil naplno. Necelých deset metrů za ním supěl postarší člověk se zaťatými zuby; do běhu vkládal všechny síly a zřejmě jich už moc nezbývalo.
Přesto se nepokusil zatáhnout do své záležitosti případné pomocníky. Nebo se snad zdráhal volat o pomoc? Je docela možné, že už byl vyčerpán a poslední zbytek sil - než do volání - vložil raději do běhu.
Zarputile mlčenlivý průběh nesportovního závodu bylo možné sledovat jenom pár vteřin, oba muži zmizeli v Kamzíkové ulici, aniž v zalidněném městě vzbudili špetku pozornosti. Případný pomocník spravedlnosti neměl čas posoudit situaci a zasáhnout: polapit zloděje nebo aspoň nohy mu podrazit.
Právě tu byl okraden cizinec, host v naší zemi. Všední, každodenně se opakující událost. Nikoho nezastřeli ani nerozčtvrtili, nic nevyletělo do vzduchu...
Nějak moc se u nás rozmohlo kradení. Kdyby to bylo z hladu. Ve středověku jim sekali ruce a stejně to nikam nevedlo, jejich pra-pravnuci kradou dál. Dobře živení surovci vyvolávají tlačenici v metru, aby se zmocnili cizího majetku, zoufalí narkomani vytloukají okna zaparkovaných aut a nevalný lup prodávají pod cenou v zastavárnách a bazarech s nepřetržitým provozem.
Oprsklí lupiči se nezdráhají ukrást nábytek z obývacího pokoje lidem, kteří poklidně spí vedle v ložnici. Ukradnou dítěti kočárek, nevidomému psa, housle houslistovi… Kousek od Karviné ukradli most!
Kradlo se vždycky, ale tolik? A tak bezostyšně! Lze tomu přivyknout? - Nepřineslo by úlevu, kdybychom nad tím mávli rukou, kdybychom se utěšili konstatováním, že jsou to jen malé ryby ve srovnání s tím, co bylo vytunelováno, co odteklo dírami v zákonech, odplulo na Bahamy, skončilo kdoví kde… To jsou teprve miliardy! A nezdá se, že by po nich někdo pátral, že by je někdy našli.
Krade se všude na světě a všude je to protizákonné. Kdysi to býval navíc hřích. Nepokradeš! Stále ještě přikazuje Bůh křesťanů a Židů. Jenže komu to přikazuje? Nekrade se u nás víc než jinde v Evropě? A jinak, bezostyšněji? Jako by se naši zloději nebáli božího trestu, jako by netrpěli špatným svědomím, jako by si jen rozverně hráli na četníky a zloděje.
Obávám se, že u nás být zlodějem není dnes ostuda, že se z kradení stává běžný zdroj obživy. Pravda, s jistými riziky, dopadeného zloděje čeká soud. Být kriminálníkem - je to ještě hanba?
A co my, kteří se živíme poctivě a nekrademe, kterým se krade? Co máme dělat? V daních platíme tuneláře a miliardové podvodníky, ukradený kočárek svého dítěte vyplácíme v zastavárně a svého psa kupujeme zpátky od zloděje šťastni, že ho nestihl zabít a sníst nebo prodat dál. Jak se máme zachovat?
Pečlivě zamykat na pět zámků, mít opancéřované kapsy, varovat spolucestující v tramvaji před podezřelou tlupou, nenakupovat kradené zboží v zastavárnách a bazarech, pomáhat okradeným chytat zloděje, obtěžovat policii a požadovat po ní, aby konala…? Nebo obelstít svědomí a taky se pustit do kradení?

Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC

http://www.bbcczech.com
středa 21. července 2004, 15:55 SEČ

Evropa, Evropa…

Už jsme tam, první měsíc roku jedna v Evropské unii. Stalo se zvykem chápat ji především jako novotvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, přičemž stále zanedbáváme její duchovní rozměr.
Obavy a také očekávání byly hlavně rázu materiálního: oč přijdeme, co získáme; stejné otázky v oblasti duchovna se kladou zřídka, celospolečenskou diskusi u nás nevyvolaly, ačkoli se celé společnosti týkají. - Snad bychom měli víc uvažovat o své národní identitě, tedy kultuře, jejíž ztráty se kdosi bojí.
Ačkoli zeď padla už před patnácti lety, nelze pominout dobu, kdy nás komunistický režim zbavil svobody a demokracii nahradil diktaturou, zabránil volnému pohybu osob a myšlenek, přerušil přirozený kulturní vývoj spjatý se západní Evropou a pokoušel se implantovat nám pod ruskou hegemonií místo kultury jakousi nadnárodní bolševickou břečku.
Tehdy nám hrozila ztráta identity. Naštěstí nebyl tlak moci důsledný, docházelo čas od času k uvolnění. Kulturu jsme si uchovali, o identitu nepřišli; jsme však poznamenáni půlstoletím balancování na okraji možného a životem ve strachu.
Teď ale žijeme v normálních poměrech a zde postrádám duchovní rozměr naší národní existence; zmítáme se v jakémsi chaosu, v ne-řádu.
Až dosud nás drželo pohromadě násilí a nesvoboda, teď se vlády ujala bezradnost. Chybí nám zkušenost života ve svobodě, neuvědomujeme si, že sebou nese také odpovědnost.
V moderních dějinách jsme se vymezovali vůči cizí moci: vůči císaři, nacistům, Rusům… Pouhých dvacet let První republiky jsme směli vládnout sami sobě, a to je málo. Naučili jsme se remcat proti vrchnosti: za naše neštěstí může kdosi jiný. Obávám se, že takto nekonstruktivně "remcat" budeme i v Evropské unii.
Ale třeba ve slušné společnosti přijdeme k rozumu. Dnes nám chybí jednotící myšlenka, společný ideál, pro který je třeba něco obětovat. Bůh nebo vlast to patrně nebude.
Svobodu už máme a demokracie se probouzí. Kéž by tou jednotící myšlenkou byla společná Evropa; Evropa nejen útvar politický, mocenský, obranný a ekonomický, ale Evropa jako duchovní rozměr.
Oním dárkem, který můžeme sjednocené Evropě přinést, je národní kultura. Nic jiného nemáme. Tuto skutečnost však naše reprezentace podceňuje.
Představitelé veřejnosti by měli o kulturu a vzdělávání víc dbát, mělo by tam plynout víc veřejných prostředků, měla by se zvýšit společenská prestiž umělců, vědců a pedagogů, humanitně vzdělaných lidí. Jejich hlasům by se mělo naslouchat víc než hlasům všech těch pragmatiků..
Česká kultura není v unii ničím cizím, vždycky byla součástí kultury evropské a teď, po nelítostných dobách násilí a bezradnosti se vrací tam, odkud vyšla.
Evropských kulturních kořenů se nikdy nevzdala, z evropských trendů nevybočila, svými specifiky přispěje k rozmanitosti, která je pro náš kontinent typická. Jsme tu doma.

Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC

http://www.bbcczech.com
BBC, čtvrtek 27. května 2004, 09:02 SEČ

Pozitivní pohled

Novák sedí v hospodě a hledí na pohyblivé obrázky velké obrazovky televizoru: války a mordy, honičky aut, krásní lidé a padouši, výstřely, kýble krve, kýble sladkosti, láska a smrt… virtuální realita.
Novák ukázněně pije páté pivo. Není to moc? Na Nováka není; ještě vypije šesté a půjde domů. Doma si pustí bednu a k hledění do obrazovky vyndá z ledničky lahváče. To je dohromady sedm piv.
Někdy má člověk dojem, že se sdělovací prostředky pídí jenom po senzacích, vyhledávají atraktivní a především negativní jevy, senzace a katastrofy, čímž napomáhají k vytváření negativního, zkresleného a tudíž neobjektivního pohledu na realitu, napomáhají šíření "blbé nálady" ve společnosti.
Novák má oprávněný důvod dát si další pivo. Na stránkách novin, v éteru a na televizní obrazovce se odehrává domělá skutečnost, zabydlená mediálními prefabrikáty, zatímco život "obyčejného člověka", občana a voliče, je jinde a je jiný.
Jako by se publicistika řídila heslem: jen to nejhorší je pro nás dosti dobré, jenom pořádný problém, katastrofa, zločin a neštěstí stojí za zmínku. - Žurnalistika se nemůže vyhýbat negativním jevům, natírání skutečnosti na růžovo jsme si užili ažaž. Ale copak je nutné, aby se vyhýbala také pozitivům?
Kvůli většímu nákladu, poslechovosti, sledovanosti brnká na strunu senzacechtivosti, která je v každém z nás a zanedbává přitom strunu pozitivního myšlení, kterou rovněž nepostrádáme. Je to potřeba?
V našem mediálním prostředí chybí pozitivní pohled; záchytný bod, jenž by ohlašoval, že to s námi není tak špatné, oáza, v níž bychom se osvěžili, najedli se a napili, odpočinuli si před další cestou vyprahlou pustinou průšvihů, zločinů, živelných pohrom a všeho zlého.
V našich sdělovacích prostředcích se toho málo říká o lidech, kteří pobývají mimo centra, o událostech a problémech v zapadlých koutech naší vlasti - tam, kde žije většina. Tyto lidi pak volení zástupci, zákonodárci, politici, jejich představitelé neslyší, vůbec nic o nich nevědí a tak jim uniká, koho že to vlastně zastupují?
Stávají se mocnými jen tak, pro nic za nic, aniž by sloužili těm, kdo jim dali důvěru. Potom se demokracie - vláda lidu - stává demokracií zdánlivou, stává se opět vládou mocných.
Ti, kteří by měli zastupovat a skládat voliči Novákovi účty, nezastupují a účty neskládají. Novákovi je to fuk; má své každodenní pivo, k tomu senzace a jednoduchou zábavu v novinách a v televizi. Vládnout Novákům je hračka.
Naše publicistika by se měla víc věnovat také historii, přírodě, krajovým zvláštnostem - právě teď, když vstupujeme do Evropské unie, abychom integračnímu procesu přispěli něčím specifickým, abychom si uchovali svoji svébytnost.
Neškodila by v médiích špetka nenápadné osvěty, která by pozvedala Nováka z hlubin konzumu a bezbřehé zábavy na mírný kopeček, odkud by se mu rozšířily obzory.
Nováku, nepij tolik, tři pivka jsou ažaž: první je na žízeň, druhé na chuť a třetí korunuje dílo. Po čtvrtém už se moc nevnímá…

Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC

http://www.bbcczech.com
BBC, pátek 19. března 2004, 08:35 SEČ

Kavalírský delikt

Krádež růže pro dámu je kavalírský delikt a zůstává začasté nepotrestán. Někdy musí pachatel utíkat rychlým překážkovým během a je-li dopaden, přijmout zasloužený trest.
Ukradení růže se toleruje snad v celé naší kulturní oblasti a bylo ostudou, kdyby se toho mladý muž aspoň jednou nedopustil. Nevíme však, jak je tomu v jiných končinách…
V dobách, kdy náš venkov patřil bohatým sedlákům a chudým chalupníkům, bylo nemyslitelné vstoupit do pole a šlapat po obilí; prohánět se řádky brambor nebo řepy bylo povoleno pouze zajícům. Rozhněvaná rolníkova ruka prodloužená bičem nedbala zákonů na ochranu osobnosti.
Když se na plátnech našich kin Hrdina zlaté hvězdy doprovázený tlupou kolchozníků začal procházet nekonečnými lány sovětské pšenice, když naši mistři vysokých sklizní nahradili sedláky i chalupníky a rozorali meze a polní cesty, nezbývalo pocestnému, než pustit se širým rodným lánem napříč.
Tento zvyk šlapat po úrodě se zachoval do dnešních dnů, protože ty krásné polní cesty vroubené hlohy a šípkovou růží se těžko obnovují. Ze zločinu šlapání v kulturních plodinách se stala nevyhnutelnost. Zkuste si něco takového třeba v Bavorsku!
Také jsme si v dobách jedné strany zvykli krást ze společného majetku: krmit své prasátko družstevním šrotem, svou chatu natírat lakem z fabriky, umývat si ruce fasovaným mýdlem. Kradli jsme cihly, hřebíky, nářadí, benzín, pracovní dobu…
Ačkoli na to byly zákony, málokoho potrestali. Nebralo se to jako zločin, ani kavalírský delikt. Ale bylo to zlé; zvolna se přikradlo mocí tolerované zlumpačení. Drželi nás v hrsti. Víme, že kradete, ale když budete tancovat, jak my pískáme, dostane se vám odpuštění. Dodneška jsme se z toho nevyhrabali.
Před několika lety na podzim jsme byli s přítelem Petrem v Toskánsku; užívat si moře, úbytku turistů a italské renesance. Přespávali jsme v bílém domku na pozemku s olivami, vavříny a fíkovníky.
Jednou večer přiběhl Petr domů celý vyděšený. Líčil, jak si na veřejné cestě nasbíral jedlých kaštanů, jak na něho přilítl rozzuřený dědek a kaštany mu sebral.
Na veřejné cestě, zdůrazňoval Petr a nechápal, co se vlastně přihodilo. Byla to krádež. Ten strom patřil dědkovi a kaštany pod ním na cestě patřily jemu. Velkorysý muž to nebyl, naštěstí ani udavač.
Za chvíli se dostavil sám, bez karabiníků s karabinami, přinesl vyprázdněnou tašku a pronesl proslov o tom, že se nemá krást. Těžko bychom se obhájili, i kdybychom uměli italsky. Tamní mravy jsou nám cizí...
Utrhneme-li na pahrbku v Chráněné krajinné oblasti Podbrdí chráněný koniklec, je to něco jiného, nežli ve škarpě u cesty na Novém Zélandě zmocnit se obyčejné orchideje. Mají tam ti podivíni jiné zákony než my, a zřejmě také jinačí vztah k přírodě. Nerozpakují se vzácné hosty, akademiky z takové dálky kvůli hrsti kytek před soud postavit!
Jaké to s námi bude ve společné Evropě, pokud si podržíme ty svoje móresy? Nejsou právě ony příčinou rozpaků, s nimiž se tam hrneme-nehrneme? Rozhodně se budeme muset naučit novým způsobům. Jinak bychom je tam zavalili naším tvrdošíjným postkomunistickým buranstvím.

Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC

http://www.bbcczech.com
BBC, středa 11. února 2004, 08:17 SEČ