Chudoba cti netratí... Co je to za nesmysl, copak tahle chabá útěcha vůbec někdy platila?
Chudoba provází člověka od počátku, už starozákonní Bůh přál někomu víc než jinému. Dobrovolně se pro chudobu rozhodnou snad jenom světci.
Vždycky to byl politováníhodný stav, ale být chudý dnes, ve všeobecné honbě za bohatstvím, je zavrženíhodné; je to hanba, neodpustitelné selhání.
A přece jsou, máme je na očích, žebrají na frekventovaných místech, předvádějí úspěšným své selhání nebo se v ústraní upíjejí laciným chlastem.
Někteří si - jako v Brechtově Žebrácké opeře - z žebroty zbudovali nedůstojný, ale výnosný kšeft. Takové ale pomiňme, počestných chudáků je víc, abychom nekřivdili nevinným, abychom nezaměňovali bídu podvodem.
Chudoba existuje a je to stav bezútěšný, nevíme si s ním rady. Někteří se do nouze narodili a nedokázali z ní vybřednout, mnozí si to zavinili sami: třeba jen podcenili moment, kdy se plocha nebezpečně nakloní.
Další byli do chudoby vehnáni osudovými okolnostmi: onemocněli, propadli alkoholu, drogám, hazardní hře nebo depresím. Jednoho dne se našli na ulici bez klíče ode dveří, do nichž by mohli vejít. A nikde nikdo.
Nebojme se, úspěšní občané, v naší zemi řítící se do demokracie není nuzoty dost k tomu, aby z lidí lotry činila a vlky z lesů vyháněl hlad, že by nám chátra přišla řvát pod okna: Je čas, budeme účtovat!
Tak zlé to není, vždyť máme Armádu spásy, Charitu a Naději, tříkrálové koledníky a životní minimum; je tu přece sociální síť, do níž se padá z utržené visuté hrazdy života jak do peřinek. A popelnice plné drobtů z našich bohatých stolů.
Pak je tu ještě šance, že se na některého z bědných usměje štěstí a bude pozván na Hrad k tabuli téměř královské. Jak je asi vybírají?
Královna vyšle posly, aby přemluvili pár méně smrdících a méně roztrhaných trhanů, nejvhodnější jsou prodavači časopisu Nový prostor, ku příkladu pan Karel, muž bez příjmení.
Ti jsou pak vydrhnuti, odvšiveni a navoněni, převlečeni do čistého, učesáni a instruováni, jak se u tabule chovat. A běda, jestli něco... Nenápadní biřicové jsou připraveni, všechno vidí, všechno slyší! Mluvte, až budete tázán! Ne abyste sebral číšníkovi flašku a nalíval si sám! Nesmrkat do ruky, nekrkat!
Toho jídla na porcelánu, ubrusy a ubrousky, televizní kamery, novináři s mikrofony, číšníci a rozžaté lustry, i pan biskup se dostavil na hostinu pro chudé. Sama královna s nimi stolovala! - A pak že se nevyplatí chudoba…
Skončeno, dohodováno, poslední doušek vína… Utřít hubu a ven z Hradu! Pan Karel, slušný bezdomovec, si konečně troufl sáhnout do kapsy nových starých šatů, dnes má šťastný den, třeba tam najde bankovku, nebo aspoň minci.
Byl tam čistý zánovní kapesník. Lepší než rezavým drátem do voka, řekl si pan Karel, vysmrkal se a zamířil k Vilzoňáku. Dnes bude klukům vyprávět, jaké to bylo na Hradě. Než je policajti vyženou na mráz. - Kdepak, chudoba cti netratí!
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, neděle 11. ledna 2004, 13:33 SEČ
neděle 13. září 2009
Fejeton pro Ferdinanda Malchera
Uprostřed polí na mezi, kterou se ani družstevním rozorávačům nepodařilo rozorat, stojí útlý betonový sloupek ukončený zdobným oválem, v něm germánskou frakturou vyryté jméno: Ferdinand Malcher, pod jménem křížek a datum: 30. 7. 1936.
Byl to blesk, selhání srdce, splašení koně... Je snad ještě další způsob, jak vprostřed léta mezi poli odejít ze světa?
Sotva se dovíme, kdo byl Ferdinand Malcher. Zřejmě sedlák, určitě Němec, vždyť jsme v Sudetech a z původních obyvatel nezbyla ve vsi jediná duše. Odejít museli všichni, jaký měl ten který z nich podíl na strašlivé válce, nikdo nezkoumal. Mluvili německy, byli Němci, to stačilo.
Kdyby byl Ferdinand Malcher po válce naživu, taky by musel kamsi do ciziny. Do prázdných usedlostí přišli Češi z Čech, z Moravy i z Volyně, Slováci a Romové, v posledních letech tu našli přístřeší krajané z Kazachstánu.
Nedaleko odtud je ruina statku. Bydleli tam do nedávna dva bratři. V opilosti si zapálili střechu nad hlavou, zachránili holé životy, opustili tu spoušť a odtáhli někam jinam. Zůstaly po nich začouzené zdi a nesklizená jablka. Ve větvích jabloní se rozbujelo jmelí. Polibek pod jmelím o Štědrém večeru přináší štěstí.
Na protějším kopci zůstalo po větrném mlýnu větrno a hejna vrabců. Dole u potoka je kostelík obklopený hřbitovem. Jména mrtvých jsou už většinou česká, německých zbylo jen pár.
Po převratném listopadu, který sem spolu se svobodou přinesl i nejistotu, uspořádali místní zájezd do Rakouska. Vždyť takovou dobu nemohli paty vytáhnout! Po návratu se v hospodě holedbali, co se komu ve vídeňských obchodech podařilo ukrást. Ale třeba si jen tak vymýšleli, vždyť to nejsou žádní zloději, byli jen uvyklí brát z družstevního, a to se nepočítá…
Krajina je tu zvlněná, melancholicky krásná; pole střídají lesy a remízky, pilně tu ryjou divoká prasata, prohánějí se něžné srnky, přibývá mysliveckých posedů. Patří k dobrému tónu býti lovcem, mít svůj posed a střílet do zvířat. Dnes mohou i nekomunisté.
Poblíž pomníčku Ferdinanda Malchera jsem po převratném listopadu koupil pozemek a nechal postavit dům, protože je tu krásně, aby se měla kde scházet rodina. V příznivých dnech sem přijíždějí všichni moji vnukové - z Prahy a z Mnichova. Ano, z toho Mnichova, kde nás před válkou zradili spojenci, odkud po válce vysílala Svobodná Evropa.
Do jednoho místa, do jednoho století se toho vejde! Marie, Maximilián a Stella jsou Češi, Kuba a Toníček Němci, ale nevědí o tom; zpatlají dohromady oba jazyky a vůbec jim to nevadí. O Vánocích přijedou zas a pod jmelím uloupnutým z usychající jabloně Ferdinanda Malchera budou si spolu česky a německy rozumět.
A s těmi dětmi se dostaví záplava štěstí. Věřme, že se ti maličcí nedožijí zase nějaké války, zas nějakého vyhánění lidí z jejich domovů.
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 02. prosince 2003, 08:11 SEČ
Byl to blesk, selhání srdce, splašení koně... Je snad ještě další způsob, jak vprostřed léta mezi poli odejít ze světa?
Sotva se dovíme, kdo byl Ferdinand Malcher. Zřejmě sedlák, určitě Němec, vždyť jsme v Sudetech a z původních obyvatel nezbyla ve vsi jediná duše. Odejít museli všichni, jaký měl ten který z nich podíl na strašlivé válce, nikdo nezkoumal. Mluvili německy, byli Němci, to stačilo.
Kdyby byl Ferdinand Malcher po válce naživu, taky by musel kamsi do ciziny. Do prázdných usedlostí přišli Češi z Čech, z Moravy i z Volyně, Slováci a Romové, v posledních letech tu našli přístřeší krajané z Kazachstánu.
Nedaleko odtud je ruina statku. Bydleli tam do nedávna dva bratři. V opilosti si zapálili střechu nad hlavou, zachránili holé životy, opustili tu spoušť a odtáhli někam jinam. Zůstaly po nich začouzené zdi a nesklizená jablka. Ve větvích jabloní se rozbujelo jmelí. Polibek pod jmelím o Štědrém večeru přináší štěstí.
Na protějším kopci zůstalo po větrném mlýnu větrno a hejna vrabců. Dole u potoka je kostelík obklopený hřbitovem. Jména mrtvých jsou už většinou česká, německých zbylo jen pár.
Po převratném listopadu, který sem spolu se svobodou přinesl i nejistotu, uspořádali místní zájezd do Rakouska. Vždyť takovou dobu nemohli paty vytáhnout! Po návratu se v hospodě holedbali, co se komu ve vídeňských obchodech podařilo ukrást. Ale třeba si jen tak vymýšleli, vždyť to nejsou žádní zloději, byli jen uvyklí brát z družstevního, a to se nepočítá…
Krajina je tu zvlněná, melancholicky krásná; pole střídají lesy a remízky, pilně tu ryjou divoká prasata, prohánějí se něžné srnky, přibývá mysliveckých posedů. Patří k dobrému tónu býti lovcem, mít svůj posed a střílet do zvířat. Dnes mohou i nekomunisté.
Poblíž pomníčku Ferdinanda Malchera jsem po převratném listopadu koupil pozemek a nechal postavit dům, protože je tu krásně, aby se měla kde scházet rodina. V příznivých dnech sem přijíždějí všichni moji vnukové - z Prahy a z Mnichova. Ano, z toho Mnichova, kde nás před válkou zradili spojenci, odkud po válce vysílala Svobodná Evropa.
Do jednoho místa, do jednoho století se toho vejde! Marie, Maximilián a Stella jsou Češi, Kuba a Toníček Němci, ale nevědí o tom; zpatlají dohromady oba jazyky a vůbec jim to nevadí. O Vánocích přijedou zas a pod jmelím uloupnutým z usychající jabloně Ferdinanda Malchera budou si spolu česky a německy rozumět.
A s těmi dětmi se dostaví záplava štěstí. Věřme, že se ti maličcí nedožijí zase nějaké války, zas nějakého vyhánění lidí z jejich domovů.
Ivan Binar, předseda Obce spisovatelů
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 02. prosince 2003, 08:11 SEČ
O psech a lidech
Potkal jsem pitbulla s jeho člověkem: špičaté uši, nabroušené pohledy, oba jakoby z jednoho vrhu. Budili znepokojení. Lidé na ně pohlíželi kradmo a vyhýbali se jim obloukem.
Už v pradávnu kvůli odhozené kosti přidal se pes k člověku a už ho neopustil, věrný brach. Za snadné sousto zaplatil vlčí svobodou.
Není to rovný vztah: pán poručí, pes poslechne. Za trochu lásky, za kus žvance vyhoví. Jak se do psa volá, tak se ze psa ozývá.
V průběhu času se jich ve Vlkovicích vystřídala hezká řádka. První byl Míša se zakrouceným ocáskem, dárek nechtěný, ale přijatý. Vyžeňte důvěřivé štěně do sloty!
Nikdy jsme mu nezatelefonovali, že přijedeme, přesto nás vždycky očekával na zastávce. Jak mohl vědět, že jsme na cestě? Smál se od ucha k uchu, vrtěl ocasem, ale zdroj svých informací neprozradil.
Psí životy jsou pohříchu kratší nežli naše, Míšu vystřídala ta bestie Bročka. Neohřála se dlouho, musela pryč. Ani se neptejte, co znamená pryč.
Nedala si to vymluvit, ani výprask nebyl nic platný. Dávila kuřata a s mordou od krve tvářila se já nic, já muzikant a ještě k tomu pokrytecky předstírala oddanost. Co s takovým psem!
Taky tam nějakou dobu působil postarší nalezenec Baryk, pes od komediantů. Uměl vylézt po žebříku vzhůru, ale dolů jsme mu pomáhali. Po něm přišla řada Lumpíků, oddaných a toulavých, z nichž jednoho zastřelili krvelační lovci, dychtivi třeba jen chabého úlovku.
Všichni psi a psíci ve Vlkovicích mají svoje poslání: hlídají dům. Ubránit by ho nesvedli, jejich štěkot však varuje před vetřelci a upozorňuje na příchozí. Pragmatik by je nazval víceúčelovým zvonkem u dveří.
My, lidé nepraktičtí, máme psy pro potěchu, jako kamarády, průvodce na procházkách, spoluhráče při házení klackem, bytosti vhodné k drbání za ušima. Rozhodně však ani jeden z nich by nebyl vhodným exponátem pro psí výstavu.
Posledním v řadě je Karel, pes přívětivý, dychtivě přátelský a krásný - jak uhel černý trpasličí knírač bez papírů. Vyskakuje člověku až k bradě, je to pes vítací, i zloděje by pozval dál a otevřel jim sejf s rodinným stříbrem - jen si poslužte! Praktické využití žádné. Venkovský vzduch mu svědčí, lítá jako zběsilý, krade buchty z talíře...
Ale ouha! Já o vesnických voříšcích, zatímco ti dva s nabroušenými pohledy kráčejí po městské dlažbě a my nevíme, za jakým cílem. Pitbull a jeho člověk, jakoby z jednoho vrhu.
Proč si zachmuřený muž pořídil bojového psa, když mu jeho přirozenou rozkoš ze zápasu nemůže, protože v civilizovaném světě nesmí, poskytnout?
Lidé se jim vyhýbají v obavách. Není snad právě toto vzbuzování obav cílem nabroušeného páru? Není snad pes bojovník, potenciál síly a dravosti, lékem na zbědované sebevědomí ubohého, zamindrákovaného pána? Pro jistotu jsem se jim také vyhnul velkým obloukem.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, pondělí 20. října 2003, 10:10 SEČ
Už v pradávnu kvůli odhozené kosti přidal se pes k člověku a už ho neopustil, věrný brach. Za snadné sousto zaplatil vlčí svobodou.
Není to rovný vztah: pán poručí, pes poslechne. Za trochu lásky, za kus žvance vyhoví. Jak se do psa volá, tak se ze psa ozývá.
V průběhu času se jich ve Vlkovicích vystřídala hezká řádka. První byl Míša se zakrouceným ocáskem, dárek nechtěný, ale přijatý. Vyžeňte důvěřivé štěně do sloty!
Nikdy jsme mu nezatelefonovali, že přijedeme, přesto nás vždycky očekával na zastávce. Jak mohl vědět, že jsme na cestě? Smál se od ucha k uchu, vrtěl ocasem, ale zdroj svých informací neprozradil.
Psí životy jsou pohříchu kratší nežli naše, Míšu vystřídala ta bestie Bročka. Neohřála se dlouho, musela pryč. Ani se neptejte, co znamená pryč.
Nedala si to vymluvit, ani výprask nebyl nic platný. Dávila kuřata a s mordou od krve tvářila se já nic, já muzikant a ještě k tomu pokrytecky předstírala oddanost. Co s takovým psem!
Taky tam nějakou dobu působil postarší nalezenec Baryk, pes od komediantů. Uměl vylézt po žebříku vzhůru, ale dolů jsme mu pomáhali. Po něm přišla řada Lumpíků, oddaných a toulavých, z nichž jednoho zastřelili krvelační lovci, dychtivi třeba jen chabého úlovku.
Všichni psi a psíci ve Vlkovicích mají svoje poslání: hlídají dům. Ubránit by ho nesvedli, jejich štěkot však varuje před vetřelci a upozorňuje na příchozí. Pragmatik by je nazval víceúčelovým zvonkem u dveří.
My, lidé nepraktičtí, máme psy pro potěchu, jako kamarády, průvodce na procházkách, spoluhráče při házení klackem, bytosti vhodné k drbání za ušima. Rozhodně však ani jeden z nich by nebyl vhodným exponátem pro psí výstavu.
Posledním v řadě je Karel, pes přívětivý, dychtivě přátelský a krásný - jak uhel černý trpasličí knírač bez papírů. Vyskakuje člověku až k bradě, je to pes vítací, i zloděje by pozval dál a otevřel jim sejf s rodinným stříbrem - jen si poslužte! Praktické využití žádné. Venkovský vzduch mu svědčí, lítá jako zběsilý, krade buchty z talíře...
Ale ouha! Já o vesnických voříšcích, zatímco ti dva s nabroušenými pohledy kráčejí po městské dlažbě a my nevíme, za jakým cílem. Pitbull a jeho člověk, jakoby z jednoho vrhu.
Proč si zachmuřený muž pořídil bojového psa, když mu jeho přirozenou rozkoš ze zápasu nemůže, protože v civilizovaném světě nesmí, poskytnout?
Lidé se jim vyhýbají v obavách. Není snad právě toto vzbuzování obav cílem nabroušeného páru? Není snad pes bojovník, potenciál síly a dravosti, lékem na zbědované sebevědomí ubohého, zamindrákovaného pána? Pro jistotu jsem se jim také vyhnul velkým obloukem.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, pondělí 20. října 2003, 10:10 SEČ
Tajemství hrobu číslo 381
Zjara to vypadalo beznadějně; zima nebyla příznivá pro břečťan. Zelené listy zešedly mrazem a zkroutily se zmarem - nic pěkného. Přitom se zdálo, že břečťan bude nejlepší.
Někteří pozůstalí řeší situaci vrstvou bílého štěrku, jenže i tou se časem provrtají nezdolné stvoly plevelů. Jiní své nebožtíky prostě pustí z hlavy.
Břečťan se mi jevil solidním řešením: je to pěkná rostlina, sama si roste, stačí jen dvakrát do roka přistřihnout fazónku.
V létě už to bylo lepší; pomrzlý břečťan se vzpamatoval a k jeho zeleni se přidala nezvaná bršlice - kozí noha. Bez milosti jsem ji vytrhal, ani se nevzpírala.
Mám v tom hrobě rodiče, prarodiče a praprarodiče z maminčiny strany, mezi nimi bratrance Zbyňka, ten zemřel, sotva se narodil.
Podle vžitých zvyklostí je hřbitov za kostelem. Vanovice mají kostely dva - uprostřed vsi katolický, připomíná tvrz. Ten, o němž je řeč, si postavili evangelíci po tolerančním patentu.
Když se už nemuseli skrývat, dali najevo nabyté sebevědomí a navzdory nevoli příslušného katolického biskupa postavili kostel velikánský, s dvěma věžemi.
Na hřbitově za kostelem byli pochováváni jenom evangelíci, katolíci měli svůj. Za komunistů připadla péče o místo posledního odpočinku obci, na katolickém hřbitově se přestalo pohřbívat, nebožtíky obou konfesí spolu s bezvěrci začali ukládat k poslednímu odpočinku nahoře u evangelíků.
I v časech víře nepříznivých se o hřbitov ve Vanovicích staral hrobník Franta Hrobařů. V každou dobu byl tu k potkání: kopal, hrabal, plel a sázel, žal a ořezával, zaléval... Bršlice - kozí noha měla sem přístup zakázán. Ale všeho do času… Už to má za sebou.
Odnesl jsem náruč plevele na vyhrazené místo a vydal se na obecní úřad zjistit, kolik dlužím za hrob. A tam mi člověk v krátkých kalhotách sdělil, že jsem na špatném místě, obec už se o hřbitov nestará, svěřila ho péči Pohřební služby pana Václava Holuba z Letovic.
Čiperná dáma ukrytá zčásti computerem v Pohřební službě pana Holuba mi sdělila, že za hrob číslo 381 zaplatil pan Tajovský z Pamětic, takže já jim nejsem vůbec nic dlužen.
Část informace týkající se platby je příznivá, zbytek znepokojivý.
Proč nějaký cizí pán má za mne co platit? Nepopletli čísla? Nevyměnil někdo mé nebožtíky za svoje? Dneska se hodně krade, dokonce v kostelích i na hřbitovech, zlodějové se už ani Boha nebojí… Co když mi ten hrob ukradli?
Nebojte se, hrob se nemůže ztratit, ujistila mě čiperná zaměstnankyně pohřební služby. Slíbila, až zjistí, jak se věci mají, že mi dá vědět. Nechal jsem jí tam v Letovicích adresu a telefon.
Už je to hezkých pár měsíců, dosud se neozvala. Snad ještě hledá v hlubinách svého computeru číslo 381, můj hrob.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 07. října 2003, 10:27 SEČ
Někteří pozůstalí řeší situaci vrstvou bílého štěrku, jenže i tou se časem provrtají nezdolné stvoly plevelů. Jiní své nebožtíky prostě pustí z hlavy.
Břečťan se mi jevil solidním řešením: je to pěkná rostlina, sama si roste, stačí jen dvakrát do roka přistřihnout fazónku.
V létě už to bylo lepší; pomrzlý břečťan se vzpamatoval a k jeho zeleni se přidala nezvaná bršlice - kozí noha. Bez milosti jsem ji vytrhal, ani se nevzpírala.
Mám v tom hrobě rodiče, prarodiče a praprarodiče z maminčiny strany, mezi nimi bratrance Zbyňka, ten zemřel, sotva se narodil.
Podle vžitých zvyklostí je hřbitov za kostelem. Vanovice mají kostely dva - uprostřed vsi katolický, připomíná tvrz. Ten, o němž je řeč, si postavili evangelíci po tolerančním patentu.
Když se už nemuseli skrývat, dali najevo nabyté sebevědomí a navzdory nevoli příslušného katolického biskupa postavili kostel velikánský, s dvěma věžemi.
Na hřbitově za kostelem byli pochováváni jenom evangelíci, katolíci měli svůj. Za komunistů připadla péče o místo posledního odpočinku obci, na katolickém hřbitově se přestalo pohřbívat, nebožtíky obou konfesí spolu s bezvěrci začali ukládat k poslednímu odpočinku nahoře u evangelíků.
I v časech víře nepříznivých se o hřbitov ve Vanovicích staral hrobník Franta Hrobařů. V každou dobu byl tu k potkání: kopal, hrabal, plel a sázel, žal a ořezával, zaléval... Bršlice - kozí noha měla sem přístup zakázán. Ale všeho do času… Už to má za sebou.
Odnesl jsem náruč plevele na vyhrazené místo a vydal se na obecní úřad zjistit, kolik dlužím za hrob. A tam mi člověk v krátkých kalhotách sdělil, že jsem na špatném místě, obec už se o hřbitov nestará, svěřila ho péči Pohřební služby pana Václava Holuba z Letovic.
Čiperná dáma ukrytá zčásti computerem v Pohřební službě pana Holuba mi sdělila, že za hrob číslo 381 zaplatil pan Tajovský z Pamětic, takže já jim nejsem vůbec nic dlužen.
Část informace týkající se platby je příznivá, zbytek znepokojivý.
Proč nějaký cizí pán má za mne co platit? Nepopletli čísla? Nevyměnil někdo mé nebožtíky za svoje? Dneska se hodně krade, dokonce v kostelích i na hřbitovech, zlodějové se už ani Boha nebojí… Co když mi ten hrob ukradli?
Nebojte se, hrob se nemůže ztratit, ujistila mě čiperná zaměstnankyně pohřební služby. Slíbila, až zjistí, jak se věci mají, že mi dá vědět. Nechal jsem jí tam v Letovicích adresu a telefon.
Už je to hezkých pár měsíců, dosud se neozvala. Snad ještě hledá v hlubinách svého computeru číslo 381, můj hrob.
Ivan Binar, spisovatel
Příspěvek na stránkách BBC
http://www.bbcczech.com
BBC, úterý 07. října 2003, 10:27 SEČ
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
